Ironie Osudu (1/3)

I.
Tvůj duch se náhle octne sám,
vzdán krypty šerým myšlenkám;
jediný z lidí nevyslídí
tajemství, které čas tvůj řídí.

* * *

Dveře klaply a po lodi kostela se rozlehly tiché kroky, jak podrážky příchozího dopadaly znova a znova na naleštěnou mramorovou podlahu. Netrvalo dlouho a kroky ustaly. A to když muž, celý oděný v černém, zasednul do zpovědnice.
Prsty levé ruky si zajel do uhlově černých, ledabyle rozcuchaných vlasů a prohrábl si je, za doprovodu dlouhého unaveného povzdechu. Samolibý úsměv, hraničící s až pokryteckým, rychle opustil jeho lehce odulé rty. Teprve teď pohlédl na prošedivělého kněze, sedícího na druhé straně zpovědnice, jehož světlé zpytavé oči se na muže dívaly skrz zamřížované okýnko, čekajíce, až promluví a vyzná se ze svých více či méně závažných hříchů.
Michael se musel proti své vůli lehce pousmát.
Inu, měl proto své důvody.
Zhluboka se nadechl a pohodlně se ve zpovědnici usadil, jako by se tam chystal zůstat déle. Ruce si založil na vypracované hrudi, nohu neuctivě přes nohu a odvrátil tvář od okýnka.
„Ctihodný otče odpusť mi, neboť jsem zhřešil.“

* * *

Tvrdý dopad na zem mě donutil vyjeknout a vzápětí začít zoufale lapat po vyraženém dechu. Do úst mi ve stejném okamžiku vnikla kovová pachuť krve, vytékající po kapkách z rozraženého horního rtu.
Mé tělo odmítalo vstát a pocit malátnosti ve mně místo aby mizel, tak pozvolna narůstal, takže během pár chvil mi připadalo, jako by každá má končetina vážila tak o deset kilo navíc.
Tahle práce mě začínala bavit čím dál tím méně.
Aby toho nebylo málo, z toku myšlenek upínajících se k bolesti, jež mi pulsovala nohou, mě vytrhlo dlouhé hrdelní zavrčení. Nemusela jsem se ani obtěžovat otevřít oči, abych viděla, jak se ke mně to přerostlé psisko vítězně blíží. Jak tesáky, odrážející svit měsíce v úplňku, trčí z pootevřené tlamy a v jeho sytě žlutých očích se zračí krvelačná touha po ochutnání mého masa.
Jak já nenávidím vlkodlaky.
O pár vteřin později mi něco těžkého přistálo na hrudi a na tváři jsem pocítila horký dech páchnoucí po krvi a smrti.
Nasucho jsem polkla, celou mou bytostí projel záchvěv paniky, v mysli se vynořily desítky a desítky výčitek, vzpomínek na Viktorova kázání; „Vždy počítej, kolik vypálíš kulek.“
Ach ano.
Měla jsem počítat.

* * *

II.
Buď tichý v pusté samotě
opuštěn nejsi - netušíš:
duchové mrtvých, kteří tě
v životě znali, dlí ti blíž
i ve smrti a z vůlí svých
ve stín tě vhalí: Zůstaň tich!


* * *

Zavřela jsem oči.
Tesáky nořící se do tenké kůže na hrdle mě donutily zasípat.
Jak hořkosladká se mi nyní zdála pachuť smrti na jazyku v kombinaci s kyselým dechem vlkodlaka.
A pak se to stalo.
Znáte takové ty pohádky, kdy v momentu, ve kterém se lítý devítihlavý drak chystá sežrat princeznu objeví chrabrý princ na bílém koni, useká drakovi všechny jeho hlavy, popadne princeznu, políbí ji a skončí to oním patetickým: „A pokud nezemřeli, žijí tam ŠŤASTNĚ až dodnes?“
Ticho vyplnilo zařvání motoru.
Tak přijel.
Můj statečný rytíř v odrané bundě s dírami na loktech sedící na terénní motorce.
Černá tma přesídlila z parku i do mé hlavy.

* * *

Tiše se zasmál a propletl si prsty do sebe. Nepatrně se zavrtěl, neboť sezení ve zpovědnici bylo skutečně, ale skutečně všechno, jen ne pohodlné. „Víte, otče, byla tak bezbranná, když tam tak čekala na smrt. Jeden by se do ní v tu chvíli snad i zamiloval,“ odmlčel se, aby dodal svým slovům patřičnou dramatičnost. „A přesně to jsem potřeboval. Zachránit ji bylo tak přesnadné a přitom tak účelné, protože v tu chvíli mi něco dlužila. A lidi jako ona mají potřebu své dluhy platit.“
Kněz si odkašlal. „To ale...“
Michael se ovšem nenechal přerušit. Ne teď, když byl akorát na začátku svého vyprávění. Zamračil se, až se na jeho jinak hladkém čele udělalo pár vrásek. „Otče, prosím, skákat lidem a jiným stvořením do řeči není slušné, ba dokonce velice nevychované.“
Umlčel ho rázně a znovu se zhluboka nadechl a popadl navazující nit svého příběhu.

* * *

III.
Noc – třebas jasnou – zastře mrak
a neshlédne víc hvězdný zrak
z nebeských trůnů, jež se skvějí,
smrtelným dány za naději.
Rudnoucích terčů prázdný tvar
změní tvá mdloba na požár
a na horkost, jež chtít tě bude
uvěznit navždy v síti rudé.

* * *

„Kolikrát jsem ti to říkal! Posloucháš mě ty snad někdy, Rin?!“ Zuřil Gabriel nahlas, zatímco já, zaklesnutá do příliš měkké rozleželé pohovky zuřila tiše a snažila se to nedat ani trochu najevo, což vlastně nebylo zase tak těžké. V přetvařování byste jen těžko hledali lepšího mistra.
„Hm...“ Dostalo se tomu mrzoutovi ode mne jediné odpovědi, doprovázené krátkým
přikývnutím. Nejlepším způsob, jako ho umlčet totiž bylo všechno mu odkývat a hlavně neodporovat. Ovšem abych pravdu řekla, tohle vypadalo na nový rekord.
A zatímco přecházel jako vzteklý pes po místnosti sem a tam, spílal na mou nezodpovědnost a zároveň mi nejméně už po sté opakoval přednášku na téma: Lov lycanthropů; čeho se vyvarovat a s čím počítat, myslela jsem na něco nesrovnatelně příjemnějšího, a to na včerejší noc a snad i dnešní ranní hodiny.