Říše Draka - Ochutnávka

Tohle berte jen jako částečnou verzi toho, co chci udělat. Jak už jsem řekl, jde mi o takovou kombinaci japonské anime (prostě některé prvky v něm se mi zdály dokonalé pro psaní..) a klasické fantasy s mým stylem v tomhle no.
Nečekejte, že se dostanete k nějaké části příběhu dál, o to sem se doufám postaral, takže jen to opravdu berte jako ochutnávku toho, co by mohlo za x kapitol přijít...



„Tak tohle musím dobít?“ řekl mladík s kšticí blond vlasů sahající téměř až k zemi, svázaných rudou stuhou, když vstoupil do soutěsky na jejíž vrcholech stály zástupy nepřátelských vojáků s lučištníky v předních řadách.
„Co to zase děláš, ty blázne,“ zazněl mu ženský hlas káravě v hlavě.
Mladík se jen lehce pousmál a odvětil: „Už je to dávno, co jsem byl slaboch. Tihle proti mně nemají žádnou šanci,“ dodal na vysvětlenou a jen s katanou u pasu vykročil vpřed.
Mezi prvními si ho všiml i jeden z důstojníků. Pobaveně se zasmál při pohledu na toho blázna, který se proti nim vydal úplně sám. Očekával odpor. Skutečný odpor, který by pro jejich skvělé postavení mohlo činit minimálně několik stovek mužů, ale jeden?! To mu připadalo jako urážka. Přesto z dlouhého čekání vydal rozkaz lučištníkům: „Zabijte ho!“ Aspoň si jeho muži zpestří dlouhé čekání před skutečným bojem.
Desítky luků se napnuly, připraveny vypustit do oblak záplavu opeřené smrti.
Mladík v klidném tempu kráčející středem soutěsky k nim se nesnažil ukrýt. Vypadalo to, jako kdyby mu smrtelné nebezpečí bylo naprosto lhostejné.
„Pal!“ Zaznělo a šípy vzlétly k nebi.
Mladík levou rukou sáhl za svá záda a poslepu rozvázal mašli z rudé stuhy, která mu držela vlasy pohromadě. Ty se jen na kratičký okamžik líně rozvalily po jeho zádech, dokud pravou ruku nezvedl k nebi a tiše pro sebe pronesl: „Vlasový štít.“ Prameny zlatých vlasů na jeho zádech obživly, omotaly se okolo jeho ruky a dál se po ní natahovaly. Loket, zápěstí, pak konečky prstů, odkud se rozdělily na všechny strany a nakonec vytvořily deštník o průměru jednoho a půl metru. Většina šípů se neškodně zabodla do skalnaté země okolo mladíka, ale jen pár desítek zasáhlo podivný štít, na kterém šípy po chvíli vzplály a proměnily se v popel.
Důstojník nechápavě zíral. Doposud nic takové neviděl.
„Si myslíte, že jsem blázen nebo co?! Já jsem MAGISTA!“ zakřičel vstříc svým nepřátelům výsměšně a poté jen líně spustil pravou ruku. Vlasy se mu už dávno vrátily zpátky na záda, kde se mu zase líně převalovaly s každým jeho krokem.
„Zklidni se, Yuriku!“ opět ho pokárala Aimi. Už si ani nevzpomínal pokolikáté. Milionté? Možná, ani by se tomu nedivil.
„Pěchota, VPŘÉÉÉD!!“ zakřičel bledý velitel. Doposud si myslel, že to jsou jen fámy. Speciální jednotka provincie Sun. Pche. Ještě teď si vybavoval svůj vlastní smích, když se posmíval svému příteli, co mu vyprávěl o podivných mužích a ženách, kteří zdecimovali celou jeho jednotku. A teď stál jeden přímo před ním. Ne. On nedopadne jako ten slaboch. A rozhodně nepřipustí, aby ho zahanbil jen jeden jediný!
Zástup těžkooděnců rachotili při běhu soutěskou s tasenými meči a s válečným pokřikem.
Yurik se zastavil. „Taková nuda. Vůbec nechápu, proč tohle musím dělat zrovna já?“ Když se první z těžkooděnců dostali na míň jak deset metrů od něho, opět klidným hlasem vyslovil: „Třináct vlasových chapadel.“ A jeho vlasy jej i tentokrát uposlechly. Rozdělily se přesně do jím stanoveného počtu pramenů a vystřelily k nejbližším útočníkům. Těm vytrhly zbraně z rukou, které pak okolo Yurika začaly vířit a napadat kohokoliv do vzdálenosti pěti metrů. První odvážlivce rozsekaly na kusy za děsivého krvavého deště, který skrápěl skálu a všechny kolem.
Yurik stál na místě. Ani se nehnul. Krev měl po celém těle. O jeho vlasech by už v tuto chvíli nikdo neřekl, že jsou blonďaté.
Velitel sledoval, jak sou jeho muži porcováni na kusy, aniž by útočníka nějak ohrozily. Pot mu stékal po čele a pálil jej v očích. Nedokázal od té děsivé podívané odtrhnout zrak.
Další krvavý déšť smáčel Yurika ve tváři. Několik kapek krve se mu z čela dostalo do levého oka. Rozhodilo ho to a na okamžik ztratil soustředění. Na to jeden z jím zcizených mečů mu málem podřízl krk, když se jen na poslední chvíli stačil sehnout.
„Sakra,“ zaklel.
„Já tě varovala. Měl si vědět, že třináct jich je na tebe ještě moc. Ale ty ne, ...“ ozval se opět ženský hlas a přímo z něj čišel výsměch.
Ostatní ukradené zbraně se rozletěly na všechny strany. Některé se neškodně zabodly do země, jiné do těžkooděnců, kteří stále přicházeli.
„Co naplat. Budu na vás ubožáky muset použít svou Hebishitu,“ dodal Yurik a tasil katanu s namodralou čepelí.
První z těžkooděnců, kteří byli povzbuzení Yurikovou chybou vyrazili s novým zápalem vpřed, ale všechny do jednoho je pobil v několika okamžicích. Sice už neměl okolo sebe třináct poletujících zbraní, ale teď byl děsivě rychlý, obratný a především smrtící.
Vyčistil si okolo sebe dostatečný prostor a poté oběma rukama sevřel rukojeť své katany. „Rozděl se,“ pošeptal a když dal od sebe ruce, v každé z nich třímal jednu katanu. Obě na chlup stejné. Poté čepele překřížil před obličejem a pevně sevřel rukojeti. Jeho vlasy začaly zářit. Krev, která ulpěla na nich, se odpařovala a vytvářela okolo Yurika rudý kouř. Vypadal jak z jiného světa. Jako démon!
Prameny vlasů bez povelu obalily jeho paže a omotaly se i okolo rukojetí katan. Když pak vyslovil: „Plamenná čepel,“ Teplota okolo něho prudce vyskočila o několik stovek stupňů nahoru. Ostří katan zářila v jasném denním světle.
Těžkooděnci se zastavili a ti v předních řadách polití náhlým horkem udělali krok zpátky. Ale bylo pozdě. Příliš pozdě. Yurik vystartoval a klestil si cestu přímo skrze ně až na vrchol soutěsky. Jeho meče doslova projížděli vojáky jako horký nůž máslem. Bylo jedno, jak pevnou měli zbroj. Jestli před jeho útokem včas udělali kryt. Kov při kontaktu s Yurikovou Hebishitou se jednoduše roztekl, při teplotě vroucího magma, kterou v sobě katana nyní měla.
Bolestný křik mužů, kterým Yurik odsekl pouze nějakou končetinu naplnil celou soutěsku. Na jejích vrcholech ještě před chvílí perfektně sešikovaní lučištníci teď utíkali pryč. Důstojníci marně vyřvávali rozkazy. Nikdo nechtěl s tím démonem bojovat. Nikdo.
Ani ne do hodiny byla soutěska dobita. Jediným mužem. Nejsilnějším Magistou. Když jí přišli obsadit vojáci provincie Sun, našli spoustu mrtvých těl. Rozsekaných na kusy a napůl spálených. A na vrcholu soutěsky mladíka, který si dlouhé blonďaté vlasy skoro až na zem úhledně svazoval rudou stuhou v okázalé mašli.
Byl to jejich spojenec. A přes to jim běhal z jeho síly mráz po zádech. Kdyby se oni pokusili dobít soutěsku, určitě by jich minimálně polovina zemřela. Ale on to zvládl sám, bez jediného škrábnutí. Démon. „Blonďatý démon!“ Tak mu říkali. A tohle jméno znali i jeho protivníci, kteří se s jeho vyslovením třásly strachy.



P.S.: Tak, a pro všechny, co dočetli až sem. Ono od začátku roku se nedá až tolik říci, že bych se flákal... nějak jsem začal chodit na jeden literární workshop, prostě stručně řečeno jsem minimálně během doby neaktivity si rozšiřoval znalosti a snad to na mě bude mít nějaký pozitivní vliv.
Každopádně teď přejdu k věci. Ono krom zajímavých věcí, co jsem se tam tak dozvěděl jsem se přesvědčil, že jedna složka je pro každého člověka, co chce nějak více psát na úrovni důležitá. A tou je mít nějakou tu skupinku lidí, kteří by text dostali jako první do ruky, pročetli ho a vyjádřili se bez obalu k tomu (tím vyjádřit se mám na mysli říci, co tam bylo slabé, co se naopak třeba líbilo, ale nějak konstruktivně, opravdu to hodnocení chce mít hlavu a patu, odpověd typu líbilo ne nelíbilo je prostě slabá..).
No a tudíž tedy hledám lidi, co by chtěli dostat můj text jako první, přečíst ho a vyjádřit se mi k němu. Takže kdo by měl zájem ať se mi ozve d vzkazů a případně to nějak dál proberem bud mailem nebo třebas po icq.
Takže předem doufám, že se aspoň dva nebo tři lidi najdou (samozřejmě čím víc, tím líp, že budu mít poznatky od vícero osob, ale taky abych pak neshrnoval poznámky od desítky lidí...)
No, ještě jednou předem děkuju a hezké čtení aspoň této ochutnávky;-)