Vlkodlačí prokletí

Se západem slunce vyvedli vězně z vlhkého žaláře. Dívku, tedy spíše mladou ženu, které nebylo více jak dvacet tři let, teď dva měšťí strážní vedli středem silnice na náměstí, kde na ní čekalo popraviště.
Po obou stranách cesty se táhl dav přihlížejících. Prostí obyčejní lidé, všichni vystrašení, ale i plní nenávisti a zlosti, kterou mohli naplno a dosytosti uvolnit na ženu před sebou.
Nadávky, urážky a shnilé ovoce létaly vzduchem a jejich cílem nebylo nic jiného, než nebohá dívka v okovech. Jen ona a nikdo jiný.
Dívka pouze se svěšenou hlavou mlčky kráčela se strážemi po boku na vystavěné pódium ze dřeva, kde ještě včerejšího dne kejklíři předváděli své zábavné kousky. Nyní na něm přibila nová část. Silný dubový kůl ve středu a kolem něho otepi suchého chřástí, polité olejem.
Už čekali. Kněz a měšťí radní. Společně stáli u pódia a trpělivě vyčkávali, až se městská spodina nabaží dnešní šou. Ostatně často se nestávalo, že měli na kom vybít svůj vztek. Na koho svádět své neúspěchy v životě, stejně jako nemoci, zranění a smůlu.
Nestávalo se každý den, aby vedli na popravu vlkodlaka!
Dav lidí začínal být stále bujařejší. Někteří už dokonce nahnilé ovoce vyměnili za kamení. Jeden z žebráků se však netrefil a zasáhl strážného, tudíž dostal hned na místě pořádný výprask.
Kněz v kutně čekal. Levou rukou přitom svíral kříž na krku, druhou potom bibli. To celé pak uzavíral tichou modlitbou.
Dívka se konečně dostala na pódium.
Jeden z městských radní se chopil slova a šikovně dav lidí zklidnil. Ostatně nebylo to jeho poprvé. Už nejednou stál na podobném pódiu, kde jeho úkolem bylo vyřknutí ortelu smrti nad člověkem posedlým zlem. Nejednou hleděl na ženu, která zemřela v plamenech a nejednou musel spatřit TEN pohled. Pohled, který nikoho neobviňoval. Pouze říkal jediné: „Proč? Proč zrovna já?“ A nejednou si přál znát odpověď, aby tomu člověku mohl ulehčit odchod ze světa. Avšak neznal ji ani on, ani nikdo jiný z přítomných a už začínal pochybovat i o tom, jestli odpověď vůbec zná ten nahoře.
Muž s pronikavým pohledem hleděl na dívku ze svého místa uprostřed davu lidí. Prohlížel si jí a jeho oči nevyzařovali žádnou nenávist. Dokonce zastavil ruku člověka vedle sebe, který se po ní chystal hodit kamenem, ale i když tohle udělal, tak nijak nereagoval na ty ostatní, kteří házeli kameny jen kousek dál od něho. Nechoval k ní žádný soucit. Jen stál mezi lidmi a čekal. Těžko šlo říci, na co přesně. Na popravu? Na její poslední výkřik? Nebo jen okamžik, kdy celé to odporné představení skončí. Kdo ví?!
Městský radní předal slovo knězi.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom ze světa odstranili zlo,“ řekl muž s oholenou hlavou a odstoupil od dívky, aby na ní mohl ukázat a dav si jí pořádně prohlédl. „Tato mladá žena nespáchala žádný zločin, ani se ničím neprovinila. Avšak! Byla posednuta zlem. Zlem, které kráčí kolem nás ve stínech. Zlem, které nám nedopřává klidného spánku. Je to zlo, jaké děsí děti i dospělé. Dnešního dne … tu v plamenech zničíme Vlkodlaka!“
Dívka na chvíli procitla ze své strnulosti. Shlédla do davu a spatřila několik známých tváří. Příbuzných a přátel, ale ti už jí neznali. Ne, každý měl oči plné nenávisti a těžko by u kohokoliv z nich mohla hledat soucit. Už k nim nepatřila. Neznali jí. Byla někým jiným. Něčím, co nesmělo být na tomto světě.
Ještě jednou se zahleděla do toho davu. Kdo ví, jestli čekala nějakou změnu nebo jen bláhovou naději, že uvidí někoho s očima naplněnýma smutkem. Našla však jen oči toho muže v kápi. Ty tvrdé a neoblomné oči. Něco v ní na kratičký okamžik zavrčelo odporem.
Kněz pokračoval ve své řeči o bohu, jeho lásce k dobrým lidem a hlavně k těm, kteří se pravidelně modlí a odevzdávají desátky. Nezapomněl samozřejmě věnovat pasáž i těm, kteří měli sotva jídla do úst a přes veškerou svou dobrotu, pokoru a lásku k bohu je vyzýval, aby přispívali do církevní pokladny, protože jedině tak mohli od sebe odehnat zlo.
Jak směšné to té dívce přišlo. Odehnat zlo?! Pokud si dobře pamatovala, tak do kostela chodila každou neděli. Pravidelně přispívala desátky a když pak té noci potkala vlkodlaka, který jí pokousal, nevzpomínala si, že by ho něco od ní odehnalo. Ne, viděla jen ty krví zalité oči a vyceněné tesáky, které se jí vrhly po krku. A možná, že by bylo i lepší, kdyby jí rozsápal hrdlo a nezakousl se jí místo toho do ruky.
„… hleďte,“ vykřikl kněz a serval dívce pravý rukáv, aby ukázal otisky zubů přihlížejícím lidem. Ohavná rána byla celá zhnisaná. Příšerně páchla a bylo jasné, že dívka nedokáže ani pořádně s rukou hýbat. Nikdo se ani neopovažoval jí ránu vyčistit a ošetřit. Možná ve strachu, že by se sami nakazili a skončili na popravišti s ní, možná jen proto, aby kněz mohl odříkat další pasáž své řeči o desátkách, po kterých se i rány hojí lépe.
„A posledním důkazem zla budiž tento cejch,“ zakončil řeč posel boží na zemi a potom vzal do ruky dřevěné razidlo.
Stráže dívku otočili zády k lidem a odhalili její levé rameno, kam potom kněz přiložil razidlo. Kůže kolem stříbra zčernala a zasyčela. S každou vteřinou se potom znak kříže na razidle nořil hlouběji do dívčina těla. Ta jen v agónii křičela z posledních sil. Nakonec bolestí omdlela.
Když kněz skončil, zůstala po něm značka kříže, kterou už nic nemohlo vyléčit. S tímto znamením měla dívka zemřít a předstoupit před satana.
Stráž přivázala dívku ke kůlu a rozmístila kolem ní otepi chřástí. Kněz naposledy učinil řeč o pokoře k bohu a desátkách, které všechno ochrání před zlem. Jako kdyby to šlo udělat pouhým lusknutím prstů. Potom převzal od jednoho strážného pochodeň a předstoupil před dívku.
Ze západu slunce se stala už noc. Tak dlouhé bylo představení božího služebníka. Avšak shromáždění lidé necítili únavu. Všichni zabodávali do nebohé dívky nenávistné pohledy, jako kdyby s její smrtí zmizely ze světa i všechny jejich problémy a starosti. Jako kdyby za všechno špatné mohla právě ona!
To ona uhranula krávu ve statku za městem. To ona sebrala déšť. Kvůli ní byla slabá úroda. Zavinila požár domu. Za nevěru manžela mohla též ona. Všechno, od pouhých zranění, přes lidskou nešikovnost až po nepřízeň počasí zavinila ona. Mladá nevinná dívka, která pátrala jen po své lásce..
Těsně před tím, než se pochodeň v rukou kněze mohla dotknout chřástí a zapálit olej se z věže na radnici snesl na pódium přízrak. Obrovský stín, jehož dvě rudé oči hořeli nenávistí.
Vlkodlak v celé své hrůzné velikosti a síle. Dvakrát tak veliký, než ten nejsilnější muž ve městě. Svalnaté tělo pokryté hrubou srstí doplňovala jen prostá bederní rouška a na krku pověšený kožený váček.
V tu chvíli, co jej spatřil boží služebník, na svou víru úplně zapomněl. Nezdálo se, že se z nebe snesou andělé a budou bojovat pro jeho záchranu. Kněz pouze pevněji sevřel naditý měšec na opasku své sutany a několikrát pochodní zamával před vlčí hlavou, jako kdyby chtěl zahnat hladového vlka.
Vlkodlak, který byl o dvě hlavy vyšší, než kněz se na muže s vyholenou hlavou podivně zahleděl. Potom pravou tlapou sevřel pochodeň, načež ji v dlani uhasil a drápy druhé ruky muži rozerval hrdlo.
Křik se zvedl z davu. Lidé utíkali a tlačili se jeden na druhého. Měšťí strážní se sbíhali k pódiu a jeden druhému dodávali odvahy, když útočili na stvůru před sebou. Ta se lehce vyhnula jejich útokům a máchnutím svých smrtících tlap všechny vyřídila v několika vteřinách. Pak teprve vlkodlak přistoupil před dívku v bezvědomí, drápem na ukazováčku pravé ruky jí osvobodil z pout a opatrně si přehodil její zbědované tělo přes rameno. Nakonec vyskočil a zmizel s ní ve tmě.
Muž v kápi zůstal na svém místě po celou tu dobu. Celé to sledoval. A i když mohl zasáhnout, nic neudělal. Jen se díval, levou rukou přitom držel symbol svého řádu na řetízku, který měl omotaný kolem zápěstí. Pravou pak svíral rukojeť stříbrné dýky. Právě mu započal lov.

Probudilo jí praskání dříví v ohni a příjemná vůně pečeného masa. Cítila se zesláblá, ale i tak se přinutila pozvednout hlavu a zadívat směrem, odkud k ní přicházela ta líbezná vůně. Co spatřila, vůbec nečekala. Ohniště a na něm pečený králík. Opatrně a pomalu se posadila, aby zjistila, že jí někdo obvázal ruku. Bylo to sice hrubě udělané, ale i tak to stačilo.
„Už jsi se probrala?“ Zazněl hrubý hrdelní hlas za ní. Otočila se, jen aby pohlédla na ohromného Vlkodlaka, který se na ní z vrchu díval s otepí dřeva v náruči. Ve světle ohně si všimla dlouhé jizvy na jeho pravé tváře. Vypadal tak děsivě, nebezpečně, ale něco jí říkalo, že jí nechce ublížit. Sice, když započítala i jeho, tak se setkala jen se dvěma vlkodlaky, ale narozdíl od toho prvního, tak tenhle neměl ten šílený pohled. Přesto se však pokusila nahmatat nějaký klacek za sebou, aby se v nejhorším měla čím bránit. I když to sama považovala za dost směšné. Jít na vlkodlaka s holým klackem.
„Sedni si blíž k ohni. Je docela zima,“ řekl Vlkodlak a složil dříví kousek od ohniště. Potom sebral králíka z ohně a nabídl jej dívce. Ta se jej bez váhání chystala přijmout, ale nechtěně se dotkla jeho tlapy se smrtícími drápy a ucukla.
Vlkodlakova vlčí hlava na okamžik poklesla, ale potom položil králíka na kámen vedle dívky. Pak se uvelebil na protější straně ohniště, aby mohl přikládat do ohně. Dívka se mezitím pustila do jídla.
„Proč jsi mě zachránil?“ ozvala se po chvíli mezi hltáním pečeného masa.
„To k tomu musím mít nějaký důvod?“
„Nikdo přece nedělá nic jenom tak.“
Vlkodlak na chvíli sevřel kožený váček na krku, pak se zadíval do ohně a potom teprve odpověděl: „Už nejsem člověk. Ty taky ne. Lidé nás možná mají za monstra, stvůry, které šíří zlo a rozsévají smrt, ale za svůj život jsem poznal lidi horší, než nejstrašnější monstra a bestie, které by kvůli ostatním obětovali vlastní život.“
„A mezi které patříš ty?“
Hrubý smích na okamžik zazněl do noci. „Já nepatřím nikam.“
Dívka se na tvora před sebou zadívala tentokrát ne ze strachu, ale z čiré zvědavosti.
„Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Karla a ty?“
„Už nemám jméno. Jsem jen stvůra, jako budeš i ty.“
Karla se zahleděla do ohně. Už zapomněla na vlastní osud. Na to, co jí potkalo. Chvíli tak přemýšlela a nakonec řekla: „To skončím jako ty? Nebo budu jen monstrum lačnící po lidské krvi.“
„Nevím. A jak jsi přišla na to, že já nejsem monstrum lačnící po lidské krvi?“
Karla se zalekla: „Ale vždyť…“
„To, jestli budeš stvůra s vědomím nebo bez něj záleží jen na tobě. I voják zabije o své vůli, pokud chce. Vše záleží jenom na nás.“ Přerušil Karlu a potom odněkud vytáhl dalšího králíka. Nejprve jej hbitě za pomoci drápů stáhl z kůže a vyvrhl, potom zavěsil nad oheň. „Co si vlastně dělala, že tě nějaký vlkodlak pokousal?“
„Hledala jsem Filipa.“
Vlkodlak na chvíli zatnul pěsti.
„Stalo se něco?“ zeptala se pohotově Karla.
„Ne, myslel jsem si, že cítím lovce.“
„Lovce?“
Vlkodlak se opřel o kmen stromu a zadíval se na oblohu: „Víš, můj a teď i tvůj svět není jen o tom, že nás lidé nenávidí a my se před nimi většinou ukrýváme ve stínech. Jsou tací, kteří nás loví. A lovci neváhají kvůli naší smrti obětovat ani nevinné lidi.“
„To je hrozné!“
„Je, ale takový už svět je. Nebo sis snad přála být pokousána a změněna ve vlkodlaka? A proč jsi vůbec hledala, toho svého Filipa?“
Karla se přisunula blíž k ohništi. Ruce vystavila plamenům, aby se zahřála a pak spustila vyprávění svého příběhu: „Před třemi lety jsem měla milého. Byli jsme spolu moc šťastní a chtěli se vzít. Pak ale najednou z čista jasna zmizel.“
„A neutekl spíš za jinou?“
„Ne! To by neudělal! Takový není,“ vykřikla Karla rozhodně.
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Ale jak souvisí zmizení tvého milého a tvé pokousání vlkodlakem?“
Karla se uklidnila a pokračovala ve vyprávění: „Pátrala jsem po něm, kde se dalo. Každého se vyptávala, až před dvěma týdny jsem konečně narazila na nějakou stopu. Ta mě přivedla do malé zapadlé vesnice.
Když jsem tam, už v noci, dorazila, nepotkala jsem ani živáčka. Všichni byli zavření ve svých domovech na petlici a i když jsem je prosila, aby mě pustili dovnitř, nikdo tak neučinil. Až potom, co se objevil ten vlkodlak, jsem pochopila proč. Strašně jsem se vyděsila, pokoušela se mu utéct, ale v jedné stodole mě dohnal. Na poslední chvíli jako zázrakem se mi podařilo vyhnout jeho čelistem, kterými se mi pokoušel rozervat hrdlo, ale místo toho mě kousl do ruky. Avšak potom, co se mi zakousl do ruky se něco stalo, protože mě hned na to nechal být a utekl do noci. Když mě potom zítřejšího rána našli vesničané …“
„Zbytek mi nemusíš vyprávět. U každého z nás ten příběh končí stejně.“
„Proč mě ten vlkodlak nezabil?“ zeptala se po chvíli ticha Karla.
„Asi proto, že byl na tom jako budeš za chvíli i ty. Nebyl vlkodlakem dlouho a když se prvního úplňku proměníš, tak nejsi nic víc, než pouhé zvíře.
Tvá lidská mysl je totiž při úplňku spojena se zvířecími instinkty a bestií, která teď v tobě roste. Někdo to prostě neunese a zešílí z toho. Já sám jsem žil rok jako zvíře. Aspoň myslím, že to byl rok. Nepamatuji se, co jsem dělal a nechci to ani vědět, protože se bojím, abych se tím zvířetem opět nestal.
Ten vlkodlak, co tě pokousal, s tím zvířetem v sobě bojoval. Boj prohrával, ale díky tobě možná o rozum nepřijde. Bohužel, ty za něj zaplatíš.“
„To teď budu zabíjet lidi? Své blízké, přátele nebo někoho ze své rodiny?“
„Možná. To už záleží jen na tom, jak jsi silná uvnitř.“
Karla se rozplakala a Vlkodlak se na ní díval skrze plameny. Díval se na dívku s dlouhými černými vlasy. Na její krásnou tvář a na okamžik zavzpomínal, jaké to bylo, když byl ještě sám člověkem. Viděl všechno jako v mlze, ale vzpomněl si na svou lásku. Na svou milou. Nevybavil si sice její tvář, ale vzpomínal na ty časy, kdy byli spolu u potoka, jeden druhého držíc v objetí. Na polibky, ty neuvěřitelně sladké a krásné polibky. Několik slz mu steklo po chlupaté tváři na zem.
„Co bych měla teď dělat?“
Vlkodlak se na zbědovanou dívku před sebou opět podivně zahleděl a po krátkém mlčení řekl: „Teď si vyber. Chceš být nadále člověk nebo chceš žít jako monstrum?“
Karla přemýšlela dlouze a důkladně. Došla k jedinému. Bylo jí jedlo, jestli bude člověk nebo monstrum, pokud by mohla být s Filipem, ale představa, že by měla na rukou krev nějakého člověka, to nedokázala přijmout. „Prosím, zabij mě,“ řekla nakonec.
„Chápu to tak, že nechceš být stvůrou. Dobrá, v tom případě ti pomohu.“
„Jak?“ zeptala se ironicky Karla. Jak může Vlkodlak pomoci jinému od toho prokletí?
„Vím, nad čím tak asi přemýšlíš, ale nevíš, že existuje lék.“
„Lék?! Tak proč..“
„Funguje jen na ty, jako jsi ty.“ Skočil jí do řeči a opět se zahleděl do plamenů. „Kdysi, když jsem konečně přišel k rozumu jsem se pokoušel zbavit prokletí. Zavítal jsem do mnoha krajů a poznal spoustu věcí. Ale těžko říci, zda jsem ve svém hledání uspěl. Jediné, co mi to přineslo byla muka při zjištění, že mě už není pomoci. Avšak ty ještě máš naději!“
Karla tentokrát plakala ne smutkem, ale štěstím. Naděje. Jak jednoduché slovo, ale tolik pro člověka znamená. V dobách nejhorších, na pokraji beznaděje je to jediné světlo v temnotě.
„Nesmíme však otálet. Máš čas jen do úplňku a ten bude za tři dny. Pokud se opozdíme, už ti nebude pomoci. Skončíš jako já, takhle vypadající navěky nebo jen do té doby, než se staneš kořistí nějakého lovce, či pouhým zvířetem.“ S těmito slovy Vlkodlak vstal, zahleděl se na měsíc a potom na Karlu: „Volba je na tobě?“
Karla též s námahou vstala. Nejprve se podívala na hrubě obvázané zranění, z něhož se jejím tělem už šířilo vlkodlačí prokletí. Vnímala to rostoucí zvíře uvnitř sebe. Cítila tu touhu po krvi, kterou mělo. Tu touhu, která každou vteřinou rostla a dožadovala se uspokojení. Potom pohlédla na svého zachránce. Nebyl to sice rytíř v lesklé zbroji, neměl koně ani meč, ale za to nemohla pochybovat o jeho slovech a činech. Kdyby to byl člověk, určitě by jí hodně připomínal Filipa, jehož dobrota a laskavost neznala mezí. Nadechla se a plná odhodlání řekla: „Chci zůstat člověkem!“
Vlkodlak nasadil podivný výraz. Jeho vyceněné tesáky mohly budit zdání, že se jí chystá napadnout, ale ve skutečnosti se usmíval. Usmíval. Podivná představa. Monstrum, které nemilosrdně zabijí a přitom se i ono dokáže usmát. Kdo ví, jestli dokáže třeba i milovat.
Karla se ještě chvíli dívala na monstrum před sebou a s každou vteřinou v ní rostla nejen naděje na vlastní záchranu, ale i naděje v nalezení svého milého. I kdyby Filip skončil jako ona a byl teď vlkodlakem, byla si jistá, že má podobnou sílu, jako nešťastník před ní. Určitě i on by neztratil rozum. A jestli tomu tak je, tak ho najde. Najde ho za každou cenu.
Náhle Karlin společník změnil zcela výraz ve své vlčí tváři. Tentokrát vycenil zuby, jako to dělá vlk před blížícím se nepřítelem, srst se mu naježila a předklonil se. Karla se lekla, ale když se otočil za sebe, došlo jí, že nevrčí na ní, ale na někoho jiného. Krátce na to se lesem rozezněl štěkot psů a volání lidí, kteří si tím navzájem dodávali odvahy.
„Musíme jít,“ řekl Vlkodlak a Karla mu na to mlčky přikývla.

Utíkali lesem, hnáni jako divá zvěř. Ostatně tou také byli. Téměř oba dva.
Karla mnohokrát klopýtla a upadla, ale neúnavně opět vstala, poháněna znovu nabitou nadějí. Její společník jí pomáhal, jak jen to šlo. Sice jí nenesl, ale za to neúnavně prorážel cestu houštím a hledal pro ní nejschůdnější cestu. Občas zamířil k jejich pronásledovatelům, aby se pokusil získat náskok. Ať už to bylo svým vlkodlačím hlasem nebo zabitím několika psů, pokaždé se vrátil ke Karle, která pomalu ztrácela síly. Byla jen otázka času, kdy je doženou. A i když se nebál o sebe, jelikož prokletí dokázalo vyléčit zranění mečem nebo šípem, tak Karlu doposud mohli zabít jako normálního člověka. Stačilo jim k tomu tak málo.
Navíc ho cítil. Lovce monster. Nebylo o tom pochyb. Už když Karlu zachraňoval před upálením, cítil ho. Ten pach nemohl patřit nikomu jinému, než lovci. Sice už se s několika setkal, dva dokonce i zabil, ale to byl sám. Teď se rozhodně nemohl postavit lovci, když kolem byla spousta lidí a ti všichni šli po Karle.
Pouhá myšlenka mu dodala nové síly. Nedovolí to. Neztratí ji. Podruhé ne. Rozhodně udělá vše proto, aby přežila. Nedopustí, aby další žena, která se pro něho stala důležitou opět zmizela z jeho života.

Utíkali už dobrou hodinu. Karla ztratila síly už před dvaceti minutami. Teď jí Vlkodlak nesl v náruči a běžel s ní potokem. Díky jeho podobě se mu podařilo vytvořit opět nějaký náskok, ale i jemu docházeli síly. Dříve nebo později je objeví a bude muset bojovat. Prolévat krev. A přímo před ní.
Nenáviděl ji. Tu bestii uvnitř sebe. To monstrum lačnící po čerstvé krvi, jejíž touha nemohla být nikdy ukojena. Vždy chtěla víc a víc a nikdy pro ní nebylo dost. A rozhodně nemohl dopustit, aby teď nad ním opět získala kontrolu. Docházel jim čas. Museli to stihnout. Dostat se na tu mýtinu ještě před úplňkem a před tím, než je doženou.
Pach lovce ztratil už před několika minutami. Ale bylo mu jasné, že se s ním střetne. Někde stále je a rozhodně tenhle svůj lov neskončí, dokud s ním nebude bojovat tváří v tvář. Ale teď to bylo jedno. Zachytával spoustu lidských pachů. Měšťané. Možná to na náměstí přehnal. Neměl nikoho zabíjet. Avšak bestie uvnitř něho mu nedovolila odejít aniž by neprolil alespoň trochu lidské krve. Tolik lidí. Taková hojnost potravy. Jen po ní sáhnout.
Znovu mu do hlavy pronikal ten hlas bestie uvnitř něj. Nabádal ho, ať tu dívku nechá být a vydá se na lov. Jsou přeci v lese. To je jeho revír. Ať si je sebelepší lovec. On je doma v lese. Tady může skákat ze stromu na strom a po jednom zabíjet ty ubohé lidské červy, kteří se opovážili na něj jít a ještě k tomu v noci. Ti narozdíl od něho uvidí sotva na pár kroků před sebe a ať si mají pochodní sebevíc, jemu bude stačit natáhnout pouze ruku, aby si nějakého z nich odchytl a pak … „Dost!“ Zavrčel. Položil Karlu na zem. Ještě nebyla zcela v pořádku a útěk jí stál tu trochu síly, kterou zpátky nabyla, takže opět upadla do bezvědomí.
Odstoupil od ní. Jednou tlapou sevřel svůj kožený váček na krku a na chvíli zavřel oči. Počítal do deseti. Pokoušel se uklidnit, ale nešlo to. Nedokázal to. Nakonec přistoupil k mladému stromku a mlátil do něho, dokud mu z rukou netekla krev. Když skončil, zůstal po jeho řádění přelomený stromek. Kmínek metr čnící nad zem. Na chvíli si sedl vedle Karly a během krátké pauzy mu jeho prokletí vyléčilo zranění na rukou.
Pozvedl své tlapy k tváři. Jen z dálky a za hodně špatné viditelnosti by je mohl někdo považovat za lidské. Několika centimetrové drápy, kterými mohl roztrhat i kovové brnění byli smrtící zbraní. Nepotřeboval ani zbroj. Hustá srst ztlumila jakýkoliv úder nebo pád a když už mu něco prorazilo silnou kůži, stačilo mu jen chvíli v klidu posedět, aby se zas uzdravil. Jak idylické. Jak hrůzostrašné. Ve své podobě neznal chlad, díky zvířecím instinktům nezažil hlad a díky prokletí ani bolest. Pravda, stříbro pro něj bylo smrtící, ale kdo tak u sebe nosil věci ze stříbra? Lovci. Ano ti, ale těch bylo málo a jen pár z nich bylo pro zkušeného vlkodlaka hrozbou. Zkušeného?! Co to vůbec pro jeho druh znamenalo? Jedno, dvě nebo snad tři století? Nebo se jednalo o počet zabitých lovců. Znovu zavřel oči. Nemohl a nechtěl dál vidět ani kousek ze svého těla. Nebo spíše z těla toho monstra, kterým se stal.
Tolikrát přemýšlel nad tím, že by svůj život ukončil. A stačilo tak málo. Postavit se nějakému lovci. Od něj by navíc získal rychlou a bezbolestnou smrt. Přeci jen každý z nich byl vycvičen tak, aby dokázal monstru zasadit smrtící ránu. Jak jinak by prostý člověk obstál proti stvůře, pokud nevěděl, jak jí skolit.
„Filipe..,“ uniklo Karle ze rtů během jejího spánku.
Otevřel oči. Podíval se na tu lidskou ženu. Spíše tedy novou členku jeho druhu. „Vzpamatuj se!“ řekl si pro sebe. „Dal jsi slib. Řekl si, že jí pomůžeš! Teď není čas přemýšlet nad vlastní existencí. Teď je ta chvíle, aby si místo braní životů jeden zachránil.“
Vzal jí znovu do náruče a utíkal, co mu síly stačili. Neohlížel se zpět. Nevnímal pach pronásledovatelů, jediné, na co se soustředil byla Karla a záchrana jejího života. I kdyby to znamenalo, že při tom položí svůj vlastní život, udělá to. Aspoň tak zachrání svou duši, když už ne sám sebe. Nedopustí, aby si prožila to, co si prožil on. Ty noci, kdy ztratil vědomí a přicházel k sobě zas ráno, celý od krve a s podivným zvráceným uspokojením. Ty chvíle, kdy se lidskost v něm bouří, ale nějaká část něj křičí: „Ještě! Ještě! Ještě víc..“ ve zvráceném uspokojení a rozkoši.
Když zastavil, aby nabral síly, zjistil, že je opět den. Nevnímal už ani změnu dne a noci. Sotva si všiml, že Karla už byla několik desítek minut při vědomí a zatím, co s ní v náruči neúnavně utíkal, ona na něj hleděla. Nechtěl ani myslet na to, co se jí honilo hlavou. Nechtěl sám sobě způsobovat bolest tím, když by si nalhával, že si říká, jak je laskavý. Neunesl by to.
V poledne nalezl jeskyni. Byla malá, ale jako úkryt dostačující. Shromáždil trochu dříví a pak se vydal na lov. Když se vrátil, čekala na něj Karla už s rozdělaným ohněm. Ten pohled Karly, který na něj vrhla potom, co jí ukázal už vyvrhnutou a z kůže staženou srnu byl za všechno zlato světa. Na krátkou chvíli si připadal opět jako člověk. I ta bestie uvnitř něj stáhla ocas mezi nohy a utekla do hlubin jeho vědomí. Na okamžik byl zas volný. Zbavený toho strašného prokletí.

Čas se jim krátil. Do úplňku zbývalo už jen půl dne. Pouhých dvanáct hodin dělilo Karlu od věčného prokletí. Od posednutí bestií v jejím nitru. Cítila to. To volání po krvi. Ta nenasytnost a krvelačnost k ní promlouvala, vábila a lákala jí. Snažila se tomu vzepřít, vytěsnit to odporné volání ze své hlavy, ale sváděla marný a předem prohraný boj. Bylo to mnohem silnější, než ona.
Nejhorší na tom bylo, že začala zapomínat důležité věci. Tváře a některé okamžiky ze svého života. První polibek, tvář její matky, ale dotklo se to už i její lásky. Filip. Začala zapomínat i na něho. Už si nedovedla vybavit jeho hřejivý úsměv, zapomněla i tón jeho hlasu. Začínal být pro ní jen jménem. City se vytrácely jako poslední. A jak se jí čas krátil, tak i ty zmizely ve chřtánu té hrůzné bestie uvnitř ní. Ztrácela svou lásku, už podruhé ve svém životě.
Jediné, co Karla ještě vnímala byl Vlkodlak po jejím boku. Monstrum, v kterou měla být změněna za chvíli i ona. Tvor neznající slitování a soucit. Ale přes všechny ty negativa, nemohla na svého společníka pohlížet jinak, než na opravdového přítele. Někoho, kdo jí nejen dal naději, ale nabídl i pomocnou ruku. Někoho, komu mohla naprosto důvěřovat!
„Už tam brzo budeme,“ promluvil Vlkodlak svým hrdelním hlasem. „Už jen kousek. Támhle v tom lese. Tam je náš cíl.“
„Konečně,“ řekla si Karla v duchu a úlevně vydechla.
Náhle se Vlkodlak na místě zastavil. Ucítil ho. Ten odporný pach. Nebylo pochyb.
„To vám to, ale trvalo,“ zaznělo zpoza stromu a po těchto slovech vylezl ze svého úkrytu muž zabalený do černého pláště s kápí přes hlavu.
Vlkodlak vycenil tesáky, předklonil se a rozpřáhl obě ruce se smrtícími drápy. Karla se zalekla, klopýtla a upadla na zem.
„Jak víš, kam jsme mířili,“ promluvil Vlkodlak a znělo to spíše jako vlčí vrčení, než lidská řeč.
Lovec před nimi si stáhl kápi z hlavy a potom rozepnul sponu u krku. Plášť z něj sklouzl na zem a odhalil tak veškerou výzbroj pod ním, třpytící se v posledních paprscích slunce. Samé stříbrné čepele a ostří připnutá na kožené zbroji. Na krku se pak lovci houpal náhrdelník vyrobený z trofejí. Něco přes tucet špičáků provrtaných a zavěšených na tenké šňůrce. Z dálky mohl člověk soudit, že byly vlčí, ale teď, když stál proti Vlkodlakovi, by každý věděl, čí ty zuby před tím byly.
„Vím o té studánce, stejně jako vím o vzácné bylině, která u ní roste a která prý dokáže vyléčit to prokletí. Nebo mi snad chceš říct, že jste šli někam jinam?“ odvětil na otázku lovec.
Další zlostné zavrčení vyšlo z Vlkodlakova vlčího chřtánu. Bylo mu jasné, že lovec před ním je zkušený. Zkušený a vychytralý. Nechal měšťany, aby ho nejprve uštvali a potom si na něj v klidu počíhal u cíle jejich cesty. Jak podlé. Bylo mu jedno, jestli by bestie uvnitř něj ho ovládla a on všechny v tom lese zmasakroval, šlo mu jen o výsledek. Stál před ním skutečný lovec, který se ničeho nezdráhal. Ne žádný samozvaný hlupák, který s křížkem na krku a biblí v ruce se snaží šířit víru a s její pomocí zapudit zlo. Ne, tenhle lovec před ním byl chladnokrevný zabiják. Profesionál každý coulem. Nebylo radno ho teď podceňovat.
„Karlo, dobře mě poslouchej. Zabavím ho a ty se mezitím dostaň k té studánce. Je na mýtině uprostřed lesa. Když poběžíš rovně za nosem, nemůžeš to minout. U pramenu najdeš růst květinu se stříbrným květem. Ten sníš. Rozumíš!“ šeptl Vlkodlak.
„Ale, ...“
„Není nad čím diskutovat! Slíbil jsem, že ti pomohu. A to také udělám. Za každou cenu!“
Karla se naposledy podívala tím vřelým pohledem na svého společníka. V tom pohledu bylo více slov, než kolik by jich dokázala vyslovit. Mezi nimi i to prosté: „Děkuju.“
Vlkodlak se sehnul pro balvan o velikosti lidské hlavy a vytrhl jej ze země. Potom se podíval naposledy na Karlu. Na tu krásnou dívku, která měla být odsouzena ke stejnému prokletí jako on před třemi lety. K prokletí, které mu vzalo normální život, jeho lásku, vzpomínky, přátele, rodinu a kdo ví, co všechno ještě. Dnešního dne nebojoval jen za ní, bojoval i za sebe. Za poslední střípky jeho lidství, za znovu získanou naději, kterou ztratil toho dne, kdy zjistil, že ta květina už pro něho nemá smysl a on navěky zůstane tím monstrem. To díky Karle opět pocítil úlevu, na těch několik málo chvil byl zbaven té bestie uvnitř sebe. Tolik mu toho dala a na ten pocit, který ho donutil jí zachránit před upálením a na následnou otázku: „Proč jsem to udělal?“ už zapomněl. Ztratila smysl ve chvíli, kdy se na něho poprvé usmála. Ne, ona mu nemusela děkovat. Jeho existence už dávno postrádala smysl a na to, aby si vzal život byl příliš velký zbabělec. Ne, ona mu nemusela za nic děkovat, to on potichu pronesl k ní: „To já děkuju tobě.“ Potom se z hluboka nadechl a s výkřikem: „Běž!!“ Hodil po lovci kámen a přitom, jak se uhýbal smrtícímu projektilu se na něj vrhnul s veškerou zuřivostí a vervou, kterou měl v sobě. Konečně nastala chvíle na to, aby probudil tu bestii, dal jí volnost. Opět nastala chvíle, kdy jej měla zachránit a to bez ohledu na to, co skrze něj udělá.
Karla vystartovala a utíkala k lesu, jak jí to Vlkodlak řekl. Hodlala se k té květině dostat za každou cenu, nezáleželo přitom na ničem. Zůstane člověkem, nestane se monstrem. Bude žít normálně dál. A bude pokračovat ve svém hledání. „Hledání?! Co vůbec hledám?“ Zarazila se na okamžik. Bestie uvnitř ní už pozřela i tuhle vzpomínku. Už si nepamatovala ani na Filipa. Poslední střípky jejího stále mizejícího lidství se teď upínali k přežití. Znovu vystartovala a jediné, co jí už krom té vzácné květiny prolétlo hlavou byla obava o jejího společníka. Na kratičký okamžik, než zmizela mezi stromy, se ohlédla za sebe, aby spatřila dva neúprosné válečníky, kteří spolu tančili bojový tanec, jež měl být zakončen smrtí jednoho z nich.
„Nejsi špatnej,“ prohodil lovec během jednoho z úskoků před smrtící tlapou. „Ale nejsi ten nejlepší,“ dodal a udělal další výpad stříbrné dýky, za kterou v krátkém odstupu následovalo i ostří meče ze stejného kovu.
Vlkodlak už utržil několik zranění. Zatím samé drobné škrábance. Avšak od stříbra. Proto se mu rány nezahojí nejméně půl dne. A bude mít po nich jizvy.
Nejhorší ze zranění měl pod pravým podpažím. Málem se mu stalo osudným. Skutečně stál proti opravdovému lovci. Lovci, který ví, jak se vypořádat s něčím, jako je on. Znovu udělal několik výpadů svýma rukama a tentokrát zapojil i čelisti. Chňapl po lovci, ale bylo vidět, že je na to zvyklý a zkušeně se odkulil z Vlkodlakova dosahu.
„Uff, to bylo těsné,“ škádlil lovec svého protivníka, když znovu vyskočil na nohy. „Víš, jedna věc by mě zajímala. Proč si tu holku zachránil? Jistě, je pěkná, ale přiznejme si to, ještě není tvůj typ. Ještě jí přece nenarostl ani ocas.“ Další útok tlapy s drápy tentokrát lovce minuly jen o pár centimetrů. Přímo cítil tu zaschlou krev v srsti. Ten hnilobný zápach rozkladu a nemocí. Na okamžik zavzpomínal na svého učitele, který mu kdysi říkal: „Dávej si pozor, aby tě vlkodlak nezranil! A nemám namysli to, když tě kousne. Někdy je rána jeho drápy nebezpečnější, než samotné prokletí. On se totiž nepotřebuje mýt, nedodržuje žádnou hygienu, on je narozdíl od nás chráněný před nemocemi. A proto si dej pozor! Pomalá smrt v horečkách je daleko horší, než rychlá a téměř bezbolestná.“
Lovec udělal několik kotoulů od své kořisti, a když vyskočil, vrhnul proti svému protivníkovi pár vrhacích nožů. Vlkodlak pohotově a zcela instinktivně se chránil rukama, a tak se mu všech šest nožů zabodlo do těla. Ostatně lovec nespoléhal na to, že by tím tak snadno tohohle Vlkodlaka zabil. Šlo mu jen o to, aby ho ochromil a oslabil dost na to, aby mu zasadil smrtící ránu svým mečem. A najednou lovce napadl zvrácený nápad, jak to celé ukončit.
„Chceš něco vědět? Víš, proč jsem tu holku nechal být? Náhodou tu nejsem sám. To víš, narozdíl od vás se mi lovci nemnožíme, jak králíci. Můj žák teď číhá s kuší u studánky. Není sice ještě dvakrát dobrý v boji tváří v tvář, ale střílet umí. A až se před ním objeví ta tvoje holubička, určitě nemine,“ řekl lovec klidně a úlisně a už si připravoval meč s tím, že čekal, jak Vlkodlaka vyprovokuje a ten se na něho ve vzteku vrhne. Byl to dobrý nápad. Avšak měl své mouchy. První bylo to, že nepočítal s tím, co pro Vlkodlaka Karla opravdu znamenala. Neměl ani zdání, že se stala jeho pojítkem se ztraceným lidství. A s něčím, co je pro něho důležitější, než vlastní život.
Druhou věcí pak byl fakt, že ho lovec považoval za pouhé zvíře. A tak hloupý opravdu nebyl. On patřil mezi Vlkodlaky, kteří bestii uvnitř sebe dokázali částečně kontrolovat a potlačit.
Karla utíkala ze všech sil. Na jedné straně jí byla smrt v patách a na straně druhé se krátil čas, který ji dělil od ztráty sebe sama.
Konečně vyrazila z lesa. Před ní se rozléhala jen mýtina a uprostřed ní byla studánka. Přesně jak Vlkodlak povídal. Byla na dosah svého cíle. Dokonce už viděla i tu rostlinu. Její stříbrný květ podivně zářil. Rozhodně nevypadala jako normální květina.
Najednou se však z vysoké trávy před ní zvedla menší postava muže. Nemohlo mu být víc, jak jí samotné. V rukou držel kuši a v ní se třpytila bezpochyby šipka ze stříbra. Pozvedl zbraň a zamířil na ní. A i když viděla v jeho očích slzy těsně před tím, než je zavřel, tvrdý výcvik a výchova byla silnější. Musel splnit svou povinnost. Ať už si říkal v duchu cokoliv. Byl lovec. Nebo jím bude. Jeho úkolem a posláním bylo zabíjet monstra. … Stiskl spoušť.
Karla se pokusila krýt vlastníma rukama, ale nemělo to moc velký smysl.
Těsně před tím, než jí však mohla šipka proklát tělo, zvedl se kolem ní vítr a něco neuvěřitelně rychlého se kolem ní mihlo. Ve vteřině bylo po všem.
Ona stála beze změn na místě a před ní mladík ležel ve vlastní krvi rozerván na kusy. Vedle něj se potom tyčila mohutná postava Vlkodlaka, stojícího zády k ní.
„Rychle, pospěš si! Bude tu každou chvíli,“ řeklo monstrum a neobtěžovalo se k ní ani otočit čelem.
Karla jen mlčky přikývla. Potom vykročila ke studánce. Poklekla u ní a utrhla květ té zvláštní rostliny. Na nic nečekala a strčila si jej do úst. Nejprve květ pořádně rozkousala a potom jej spolkla. Pak ucítila podivné hřejivé teplo ve svém nitru a hlas té rostoucí bestie uvnitř ní pomalu mizel. A jak se ztrácel, začala si vzpomínat a vybavovat vše ze svého života. Už nebyl prokletá, byla opět normální člověk!
Vlkodlak se pousmál. Potom nejprve upadl na jedno koleno a hned na to se svalil do trávy celý. Stříbrná šipka mu trčela z prsou a z rány se řinula horká krev. Z posledních sil sevřel v pravé ruce kožený váček. Ani nevěděl proč. Jen mu něco v koutku mysli říkalo, že je to pro něho strašně důležité.
Karla přiběhla ke svému druhovi. Nejprve vyděšená hleděla na jeho těžké zranění. Část jejího znovu nabitého lidství jí při pohledu na to monstrum před ní nabádalo k opatrnosti a obezřetnosti. Ale její dobrota a srdce ten hlas překřičelo. Dlužila mu. A to hodně. Bez jakýchkoliv prodlev se chopila šipky a vytrhla mu jí z hrudi. Potom si začala trhat oblečení na obvazy.
„Nemá to smysl,“ řekl Vlkodlak slábnoucím hlasem a levou rukou jí přitom chytil za ruku. „Rukou?!“ uvědomil si. „No jistě, umírám. Budu opět člověkem.“ Na to příval vzpomínek zasáhl jeho mysl a usmál se. Po dlouhé době se zas konečně dokázal opravdově usmát. Podíval se na Karlu, které po tváři stékaly obrovské slzy. Pevně stiskla jeho ruku. Zadíval se jí do těch jejích překrásných očí a naposledy řekl: „Miluju tě.“
„Filipe,“ vyklouzlo Karle ze rtů a za bouřlivého pláče naposledy políbila svého milého. Našla ho. Po dlouhých třech letech hledání. Našla ho a znovu jej ztratila. Tentokrát však napořád. Pak si všimla koženého váčku. Vzala ho do rukou a otevřela jej. Uvnitř něj spatřila stříbrný přívěšek a v něm portrét jí a Filipa.
Lovec dorazil na mýtinu. Nedokázal držet s Vlkodlakem tempo v běhu. Když však spatřil dívku ležící u dvou mrtvých těl, nemělo smysl kamkoliv spěchat. Pomalu a klidnou chůzi zamířil ke středu mýtiny. V pravé ruce pak pevně svíral rukojeť meče ze stříbra.
Už dávno zmizelo slunce a vystřídala den noc. Obloha teď byla posetá stovkami hvězd a jedním zářivým stříbrným měsíce, který osvětloval mýtinu. Stříbrným. Jak zvláštní. Jediná věc, která dokázala smrtelně zranit vlkodlaka a přitom každý úplněk společně s vlky k měsíci vysílali teskné vytí.
Karla nevěnovala lovci žádnou pozornost. Dál oplakávala svého milého a bylo jí teď jedno, co se s ní stane.
Lovec se připravil zasadit smrtelnou ránu. Meč teď držel oběma rukama, když se uprostřed nápřahu zastavil. Všiml si přívěsku ze stříbra v jejích rukou a přitom neviděl žádnou reakci. Podíval se ke studánce a spatřil, že květ rostliny byl utržen. Sklonil meč a jen tak pro sebe řekl: „Tak ona to byla pravda? A já měl za to, že to byly jen hloupé povídačky.“ Potom zasunul svou zbraň zpátky do pochvy. Naposledy se podíval na svého učedníka, který nebyl první a nebude ani poslední, co takhle skončí. Pak se zadíval na tělo mladého muže, bývalého vlkodlaka. V duchu si dodal, že ho skutečně překvapil. Takové chování doposud u žádného monstra nezažil. Chvíli tak na něho hleděl, přitom mu v duchu vzdával poklonu a nakonec se otočil a v klidu odešel. Už tu neměl, co dělat.
Karla nevnímala nic kolem sebe. Dál plakala a tiskla se k Filipově hrudi. Tvář a vlasy měla celé od jeho krve. S pláčem a teskným vitím vlků v dálce skončilo její putování. Jak za lékem na vlkodlačí prokletí, tak i hledáním jejího milého.