Vlčí kletba

Vlčí kletba

Blížila se půlnoc. Měsíc a hvězdy na noční obloze den, co den shlíželi dolů na nás prosté smrtelníky. Pozorovali, dalo by se i říci, že bděly nad poklidným spánkem nás všech. Všech? Skoro. Občas se přeci jenom našel někdo, co jejich nudnou rutinní službu zpestřil něčím zajímavým..

Karla se vydala na cestu už před polednem. Domnívala se, že to z města k domovu rodičů svého milého stihne ještě před setměním, ale neznala pořádně cestu a překvapivě se ztratila.
Kdyby jenom nebyla tak posedlá, či spíše láskou zaslepená ... Mohla ještě počkat nebo aspoň požádat někoho, aby jí doprovodil. Ale ona už prostě nevydržela dál čekat. Tolik se o Filipa bála, či spíše se jí po něm tak stýskalo. Nedokázala už normálně uvažovat. A to říkal, že se vrátí brzy. Jeho návštěva otce však trvala přes měsíc! Jak dlouho člověku tak asi trvá, než řekne svým rodičům o vlastní svatbě? Byla snad už dost trpělivá, aby ho teď mohla jít sama hledat nebo ne?
Něco se mu stalo?! Nemohla tu myšlenku pustit z hlavy. Co když teď někde umírá a jeho posledním přáním je spatřit její tvář.
Potřásla hlavou. Taková pitomost! Co by se Filipovi tak mohlo stát? Byl přeci nejlepší šermíř z města, ne-li v celém kraji! A ona si dělá starost o jeho bezpečí. Měla se spíš bát o sebe. Riskovala! Bloudit sama lesem v noci, kdo ví, co všechno jí mohlo potkat? Vlci, medvěd nebo snad … ne, nebude to raději přivolávat.
Sláva! Konečně vyšla z lesa. A dokonce se jako zázrakem dostala ke svému cíly!
Vypadalo to přesně, jak jí to Filip vyprávěl. Mýtina na kopci a uprostřed ní prostá chalupa s doškovou střechou. Takhle ve tmě sice naháněla trochu hrůzu, ale kdyby byla ve světnici za oknem zapálená svíčka, určitě by to hned působilo jinak.
Několikrát zabouchala na dveře, ale když se jí nedostalo žádné odezvy, vzala za kliku a zjistila, že je otevřeno. Vešla dovnitř, jen aby o něco později zjistila, že je chalupa prázdná. Zvláštní. Nenašla žádné známky toho, že by tu někdo v poslední době žil. Jen prach, pavučiny a pár kousků špinavého, potrhaného mužského oblečení a v dubové truhle úhledně složené staré ženské šaty. Ty jistě patřili Filipově matce. Tolik se mu po ní stýskalo a ty šaty musely být vzpomínkou na ní. Jednou se jí o té strašné události zmínil. Obětovala vlastní život, aby ho ochránila před…
Zazněla ohromná rána! Něco přistálo na střeše - tedy spíš propadlo střechou na půdu.
Karla chvíli vyděšeně vyhlížela z okna ven, ale nic neviděla. Srdce jí splašeně tlouklo.
„Tak a je to tady, ty hloupá! Kdyby si jen neopouštěla město..,“ promlouval k ní její vlastní strach.
Vzala si u kamen už rzí pokrytou a úplně tupou sekyrku na dříví a vydala se pomalu ven. Opatrně vykoukla z chalupy, pořádně se rozhlédla a teprve teď si jich všimla. Tři kříže zaražené v zemi kousek od sebe hned vedle studny. Zvědavost překonala strach a pomalu se k nim vydala.
Vykřikla zoufalstvím. Takový nález rozhodně nečekala! Na jednom z nich bylo nožem vyryto jméno: „Filip.“
Současně s ženským výkřikem zaznělo nocí i vytí. Mnohem hlubší, nepatřící žádnému vlkovi, jak by člověk obklopený lesy mohl čekat.
Stál tam. Uprostřed ohromné díry ve střeše. Mohutné shrbené tělo pokryté šedou srstí a s vyceněnými tesáky se na ní díval krví podlitýma očima.
Než stihla cokoliv udělat, seskočil ze střechy a byl hned u ní. Pravou tlapou ji srazil k zemi. Svými drápy přitom nechtíc na její levé paži udělal hlubokou ránu.
Karla vykřikla bolestí, ale vzápětí byla umlčena, když se do země u její hlavy zabořili tlapy té bestie jejíž čelist byla jen několik palců od jejího krku. Strach jí paralyzoval a ona jen němými otevřenými ústy vyděšeně hleděla smrti do chřtánu.
Netrvalo to ani pár vteřin. Tesáky monstra se jen slabě zakously do jejího krku, když se jazyk té bestie dotkl stříbrného řetízku od medailonku, co jí před svým odchodem dal Filip. Pak už jen ucítila zápach spáleného masa.
Poslední věc, na jakou si dokázala vzpomenout, než upadla do mdlob, bylo bolestivé kňučení a pohled na děsivé monstrum, kterak utíká do lesa se staženým ocasem mezi nohama.


V poledne vyvedli vězně z vlhkého žaláře. Dívku, tedy spíše mladou ženu, které bylo jen něco přes dvacet let, teď dva strážní vedli středem dlážděné cesty na náměstí.
Cestu jim po obou stranách lemoval dav přihlížejících. Prostí lidé, všichni plní nenávisti a zlosti, kterou mohli naplno a dosytosti uvolnit na ženu s dlouhými černými vlasy před sebou.
Nadávky, urážky a shnilé ovoce létaly vzduchem a jejich cílem nebylo nic jiného, než žena v okovech.
Odsouzená se svěšenou hlavou v nešikovně sešitém oblečení z pytloviny mlčky kráčela bosá se strážemi po boku vstříc vlastní smrti. Chtěla pouze být znovu se svým milým, ale štěstí se k ní otočilo zády. Teď místo milující náruče jí obejmou nenasytné plameny.
Už čekali. Konšelé a městská smetánka. Měli nejlepší místa k sezení a každý z nich v ruce číši s vínem. Jako kdyby to pro ně byla jen pouho pouhá hra nebo představení. Jak ubohé!
Ale ani prostí lidé nebyli, kdo ví jak vznešení. Ty, které odsouzená znala se k ní obraceli zády. Už pro ně neexistovala. Ostatní jí pak měli jen jako obětního beránka, něco, na co mohli svádět své neúspěchy v životě, stejně jako nemoci, zranění a smůlu.
Avšak takový úděl potkal každého, co byl pokousán vlkodlakem!
Dav lidí začínal být stále bujařejší. Někteří už nahnilé ovoce vyměnili za kamení. Jeden žebrák minul a omylem zasáhl strážného. Dostal hned na místě pořádný výprask.
Odsouzená se konečně dostala na pódium.
Jeden z konšelů se chopil slova a šikovně dav lidí zklidnil. V této hrozné době už v tom začínal mít slušnou praxi. Nejednou musel vyřknout rozsudek smrti nad odsouzeným. A bylo jedno, jestli šlo o čarodějnici, vraha nebo někoho nakaženého lykantropií. Vždy to probíhalo stejně.
Několikrát hleděl na ženu umírající v plamenech a několikrát musel spatřit TEN pohled. Pohled, který nikoho neobviňoval. Pouze říkal jediné: „Proč? Proč zrovna já?“ A pokaždé si přál znát odpověď, aby jí mohl ulehčit odchod ze světa. Avšak neznal ji ani on, ani nikdo jiný z přítomných a už začínal pochybovat i o tom, jestli odpověď vůbec zná nějaký bůh.
Jedním z přihlížejících byl i muž v prachem pokrytém cestovním plášti s kápí přes hlavu, kterou skrýval svou tvář. Bedlivě odsouzenou pozoroval ze svého místa uprostřed davu lidí. Prohlížel si jí a jeho oči nevyzařovali žádnou nenávist. Dokonce zastavil ruku člověka vedle sebe, který se chystal hodit kamenem, ale i když tohle udělal, tak nijak nereagoval na ty ostatní, kteří házeli kameny jen kousek dál od něho. Nechoval k ní žádný soucit. Už nebyla člověk. Stala se zlem, které bylo nutné zničit. A tak jen stál mezi lidmi a čekal. Těžko říci, na co přesně. Na popravu? Na její poslední výkřik? Nebo jen okamžik, kdy celé to odporné představení skončí.
Odsouzená na chvíli procitla ze své strnulosti. Shlédla do davu a spatřila několik známých tváří. Příbuzných a přátel, ale ti už jí neznali. Ne, každý v ní už viděl jen tu bestii, kterou se měla zanedlouho stát. Sama to cítila. Jak to uvnitř ní rostlo a měnilo to její tělo. Prokletí už ovlivňovalo její smysly. Získala lepší čich. Vnímala mnoho různých pachů, které však všechny přebíjel olej připravený k její vlastní popravě. A slyšela je. Všechny slyšela! Ty nadávky, kletby a urážky, které si ani nezasloužila. Vždyť ještě nikomu nic neudělala! Tak čím si to zasloužila? Chtěla být jenom s Filipem a teď už ho nikdy neuvidí..
Neměla se do města vracet. Vlastně si už ani pořádně nepamatovala, jak zvládla zpáteční cestu. Zranění na ruce a krku jí stálo hodně krve, ale přesto se nějak dobelhala zpátky. Nejspíš díky prokletí.
„Kdyby mě tak ten vlkodlak radši zabil,“ opakovala si neustále v duchu.
Další nahnilé ovoce Karlu zasáhlo do obličeje a vytrhlo ze zamyšlení. K čemu vlastně mělo smysl o něčem přemýšlet? Její život teď stejně skončí tady.
Poprvé a naposledy se zahleděla do davu. Kdo ví proč čekala nějakou změnu nebo si jen bláhově myslela, že uvidí aspoň někoho ronit pro ní slzy. Místo slz však na sobě ucítila pohled toho muže v kápi. Bestie v jejím nitru na kratičký okamžik zavrčela odporem.
Stráže Karlu otočili zády k lidem a odhalili její levé rameno. Nastala chvíle k vykonání posledního důkazu o tom, že nese v sobě zlo, aby i ti poslední nedůvěřivý přestali pochybovat o správnosti její popravy.
Popravčí přistoupil k odsouzené s dřevěnou tyčí, na jejímž konci se nacházel symbol ze stříbra v podobě slunce. Ten pak přiložil Karle na rameno. Reakce kůže se stříbrem byla okamžitá. Nejprve jí kůže zčernala, zasyčela a s každou vteřinou se potom symbol na tyči nořil hlouběji do jejího těla. Vykřikla bolestí z posledních sil. Potom omdlela.
Stráž přivázala Karlu ke kůlu a rozmístila kolem ní otepi chřástí, co poté polila olejem. Potom vzal popravčí pochodeň a předstoupil před ní.
Všichni zabodávali do Karly nenávistné pohledy a netrpělivě čekali, jako kdyby s její smrtí zmizely ze světa i všechny jejich problémy a starosti. Jako kdyby za všechno špatné mohla právě ona!
To ona uhranula krávu ve statku za městem. To ona sebrala déšť. Kvůli ní byla slabá úroda. Zavinila požár domu. Za nevěru manžela mohla též ona. Všechno, od pouhých zranění, přes lidskou nešikovnost až po nepřízeň počasí bylo kvůli ní. A to jen pátrala po své lásce..
Těsně před tím, než se pochodeň v rukou kata mohla dotknout chřástí a zapálit olej, z věže radnice seskočil na náměstí nečekaný host. Monstrum, jejíž dvě rudé oči hořeli nenávistí bylo připraveno rozsévat zkázu.
Vlkodlak v celé své hrůzné velikosti a síle. Dvakrát tak veliký, než ten nejsilnější muž ve městě se svalnatým tělem pokrytým jako uhel černou srstí a s prostou bederní rouškou. Na krku se mu pak houpal kožený váček.
Kat se sice vyznal ve způsobech popravy, ale na boj s netvory neměl zrovna patřičné znalosti. S pochodní v ruce mával před vlčí hlavou jako kdyby chtěl zahnat hladového vlka.
Vlkodlak, který byl ve vzpřímené poloze o dvě hlavy vyšší, než popravčí se na muže v rudé kápy podivně zahleděl. Potom pravou tlapou sevřel pochodeň, načež ji v dlani uhasil a drápy druhé ruky muži ve vteřině rozerval hrdlo. Krvavý déšť zkrápěl jeho černou srst a všechno kolem.
Z davu se ozval křik. Lidé utíkali a tlačili se jeden na druhého. Městští strážní se sbíhali a jeden druhému dodávali odvahy, když útočili na stvůru před sebou. Věděli, že nemají nadějí na úspěch, ale museli získat čas. Byť jen krátkou chvíli, jen než se objeví nějaký lovec. Vždycky tu nějaký byl. Právě pro tyhle případy!
Vlkodlak se lehce vyhýbal útokům stráží a svými tlapami všechny vyřídil v několika vteřinách. Pak teprve přistoupil před Karlu v bezvědomí, drápem na ukazováčku pravé ruky jí osvobodil z pout a opatrně si přehodil její zbědované tělo přes rameno. Nakonec vyskočil na střechu nejbližšího domu a po střechách se vydal na útěk.
Muž v kápi zůstal na svém místě po celou tu dobu. Až když vlkodlak s Karlou zmizeli z náměstí se dal do pohybu. I když mohl zasáhnout, nic neudělal. Tohle nebylo vhodné místo pro boj s bestií. Akorát by počet obětí zvýšil. Jen se díval a levou rukou přitom držel přívěsek ve tvaru slunce - symbol svého řádu - na řetízku, který měl omotaný kolem zápěstí. Pravou pak svíral rukojeť stříbrné dýky u pasu. Právě mu započal lov.

Vlkodlak přeskakoval ze střechy na střechu a pod jeho vahou, činící něco přes pět set liber, se tříštily střešní tašky na kusy. Do města se sice dostal snadno, stačilo mu jít jen za čichem, neboť Karla už získala pach jeho druhu, ale dostat se z města bylo něco naprosto jiného. Začínal běhat v kruhu.
Nejprve to zkusil znovu podle čichu, ale s ním neuspěl. Všude cítil jen samé lidi. Jejich odpadky a výkaly nesoucí se ze stok jeho citlivý čenich jen dráždily.
Nakonec seskočil do jedné zapadlé uličky, kde přemýšlel, jak dál.
„Ztratil jsi se?“ zaznělo znenadání.
Vlkodlak se bleskově otočil a uviděl svého odvěkého nepřítele. Kvůli všem těm lidským pachům ho nedokázal vycítit dřív. Měl jediné štěstí, že si jeho protivník věřil a nezaútočil.
Muž v hnědém cestovním plášti s kápí na hlavě vykročil k němu. Doposud netasil žádnou zbraň ani se neobával, že sám bude napaden jako první. Nesl se vzpřímeně a hrdě, bylo zřejmé, že se monstra před sebou ani trochu nebojí. Vlastně dvou monster před sebou..
Vzdálenost mezi dvěma odvěkými nepřáteli se pomalu vzdalovala. Lovec a vlkodlak. Jako oheň a voda.
„Musím přiznat, že jsem překvapen. Nikdy bych nečekal, že jedna bestie zachrání druhou. A navíc, aby tím zachráncem byl sám jeden z Věčných!“
Vlkodlak vycenil na lovce před sebou tesáky a potom hrdelně promluvil: „Fanatici jako vy by to stejně nikdy nepochopili. Umíte jen zabíjet!“
Karla se na okamžik probrala z mdlob. Jen na kratičký okamžik. Pouze zvedla hlavu a podívala se na lovce. Ten se zastavil. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí, ale potom jen natáhl pravou ruku před sebe a jasné světlo na chvíli ozářilo celou uličku.
Vlkodlak s Karlou přehozenou přes rameno na poslední chvíli uskočil. Tam, kde ještě před chvílí stál se objevil doutnající kráter.
„Sluneční kámen,“ vyplivl vlkodlak ta slova zlostně.
Lovec schoval zpátky do rukávu žlutý krystal a potom spokojeně řekl: „Vidím, že ho znáš. Na náměstí jsem ho použít nemohl, ale tady mi v tom nic nezabrání. Neutečete mi!“
„Jen nepředbíhej.“ Potom vlkodlak mohutně zavil a v jeho vytím se neslo něco zvláštního. Obyčejný člověk to nemohl vnímat, ale psi a vlci to slyšeli. Volání. Volání, kterému nemohli odolat.
Celým městem se rozlehl štěkot a vytí psů. Těm z lesa na to odpovídali vlci, kteří se sbíhali do blízkosti lidských obydlí, i když to odporovalo jejich přirozeným zvířecím instinktům. Nemohli si však pomoci. Bylo to, jako kdyby byl vlkodlak pastýřem a vlci se psy jeho stádem ovcí.
„Neutečeš!“ vykřikl lovec a znovu namířil Sluneční kámen na nenáviděného protivníka. Když však jasné světlo zmizelo, byl vlkodlak i Karla pryč.

Karlu probudilo až praskání dříví v ohni a příjemná vůně pečeného masa. Cítila se zesláblá, ale i tak se přinutila pozvednout hlavu a zadívat směrem, odkud k ní přicházela ta líbezná vůně. Co spatřila, vůbec nečekala. Ohniště a na něm pečený králík.
Pomalu a opatrně se posadila. Zjistila, že jí někdo obvázal zranění na ruce a krku. Bylo to sice hrubě udělané, ale i tak to stačilo.
„Už ses probrala?“ Zazněl hrubý hrdelní hlas za ní. Otočila se, jen aby pohlédla na ohromného vlkodlaka s černou srstí, který se na ní díval z vrchu s otepí dřeva v náruči. Ve světle ohně si všimla dlouhé jizvy na jeho pravé tváři. Vypadal děsivě a nebezpečně, ale s tím dřevem v tlapách také dost zvláštně. Přeci jenom, jaký vlkodlak by jí ošetřil zranění a ještě kvůli ní rozdělal oheň? Přesto se pokusila nahmatat nějakou zbraň. Jediné, co však našla byl kus klacku. I když jí to samotné přišlo dost směšné. Jít na vlkodlaka s holým klackem..
„Sedni si blíž k ohni. Jestli ti je zima,“ řekl a složil dříví kousek od ohniště. Potom sebral králíka z ohně a nabídl jej Karle. Ta se chvíli rozmýšlela, ale hlad byl silnější, než strach. Natáhla ruce, aby převzala nabízeného králíka, ale přitom se dotkla jeho tlapy se smrtícími drápy a ucukla.
Vlkodlakova vlčí hlava na okamžik poklesla, ale potom položil králíka na kámen vedle Karly a sám se uvelebil na protější straně ohniště, aby mohl přikládat do ohně.
„Proč jsi mě zachránil?“ ozvala se po chvíli mezi hltáním jídla. Ani si přitom neuvědomila, že pojídá králíka celého. I s kostmi, které drtila mezi zuby.
„To k tomu musím mít nějaký důvod?“
„Nikdo nedělá nic jenom tak.“
Vlkodlak na chvíli sevřel kožený váček na krku, pak se zadíval do ohně a potom teprve odpověděl: „Už nejsem člověk. Ty taky ne. Lidé nás možná mají za monstra, stvůry, které šíří zlo a rozsévají smrt, ale za svůj život jsem poznal lidi horší, než nejstrašnější monstra a bestie, které by kvůli ostatním obětovali vlastní život,“ řekl, ale sám si nebyl vůbec jistý tím, co jej vedlo k její záchraně. Chtěl být sám s vlastním utrpením, ale nakonec udělal to, co udělal..
„A mezi které patříš ty?“
Hrubý smích na okamžik zazněl nocí. „Já nepatřím nikam.“
Dívka se na tvora před sebou zadívala tentokrát ne ze strachu, ale z čiré zvědavosti. „Jak se jmenuješ? Já jsem Karla.“
„Už nemám jméno. Jsem jen stvůra, jako budeš i ty. Lovci mi však také přezdívají Věčný.“
„Věčný?“ vyslovila to slovo s podivnou úctou.
„Jak si viděla, nemám za denního světla lidskou podobu. Pokousal mě prokletý vlk. Navěky nebo do své smrti budu takto vypadat. Proto takovým jako jsem já přezdívají Věčný.“
Byla už noc a teplota razantně klesla. Proto si Karla přisedla blíž k ohništi. Pak se zahleděla do plamenů. Opět se jí připomněl vlastní osud. Chvíli tak přemýšlela a nakonec řekla: „To skončím jako ty? Nebo budu jen monstrum lačnící po lidské krvi.“
„Nevím. A jak jsi přišla na to, že já nejsem monstrum lačnící po lidské krvi?“
Karla se zalekla: „Ale vždyť…“
„To, jestli budeš stvůra s vědomím nebo bez něj záleží jen na tobě. Každý může zabíjet. Vše záleží jenom na nás.“ Přerušil Karlu a potom odněkud vytáhl dalšího králíka. Nejprve jej hbitě za pomoci drápů stáhl z kůže a vyvrhl, potom zavěsil nad oheň. „Co si vlastně dělala, že tě stihl tento osud?“
„Hledala jsem svého milého.“
Vlkodlak na chvíli zatnul pěsti.
„Stalo se něco?“ zeptala se pohotově Karla.
„Ne, myslel jsem si, že cítím lovce.“
„Lovce?“
Věčný se opřel o kmen stromu a zadíval se na noční oblohu: „Slyšela si o řádu Slunce?“ Karla mlčky přikývla. Samozřejmě, že je znala. Bojovníky se zlem znal každý. Oni byli jediní, kdo dokázal rovnocenně bojovat s monstry, jako byly vlko.. dál už myšlenky zapudila z hlavy. Teď už sama patřila na jejich seznam. Potom se znovu v tichosti zahleděla do plamenů a bedlivě poslouchala zbytek vyprávění Věčného. „Vidím, že jsi pochopila. Lovci jsou členové řádu, kteří putují zemí a bez milosti a slitování se snaží vymítit veškeré zlo světa. Přitom je jim jedno, jestli zemře pár nevinných. Všechno dělají pro větší dobro, jak sami říkají..“
Karla vystavila ruce plamenům, aby zahřála zkřehlé prsty a pak sama spustila. Sice to nemělo žádný význam, ale potřebovala se někomu se svým trpkým osudem svěřit: „… Nakonec jsem však našla jen prázdný dům a u něho..,“ slzy jí vyhrkly do očí, když dokončila své povídání a vybavil si ten kříž s Filipovým jménem.
„Zbytek mi nemusíš vyprávět. U každého z nás ten příběh končí stejně.“
„Proč mě jenom ten vlkodlak raději nezabil?“ řekla po chvíli ticha Karla. „To teď budu zabíjet lidi? Své blízké, přátele nebo někoho ze své rodiny?“
„Možná. To už záleží jen na tom, jak jsi silná. Většina lidí prokletí prostě neunese a zešílí z toho. Já sám jsem žil rok jako zvíře. Aspoň myslím, že to byl rok, mohlo to být klidně i jen pár měsíců nebo dnů. Čas v takovém stavu pro tebe přestává mít význam. Nepamatuju se, co jsem dělal a nechci to ani vědět, protože se bojím, abych se tím zvířetem opět nestal.
Karla se rozplakala a Věčný se na ní díval skrze plameny. Díval se na dívku s dlouhými černými vlasy. Na její krásnou tvář a na okamžik zavzpomínal, jaké to bylo, když byl ještě sám člověkem. Viděl všechno jako v mlze, ale vzpomněl si na svou lásku. Na svou milou. Nevybavil si sice její tvář, ale vzpomínal na ty časy, kdy byli spolu u potoka, jeden druhého držíc v objetí. Na polibky, ty neuvěřitelně sladké a krásné polibky. Několik slz mu steklo po chlupaté tváři na zem.
„Co bych měla teď dělat?“ zeptala se Karla nakonec.
Věčný se na zbědovanou dívku před sebou opět zahleděl a po krátkém mlčení řekl: „Teď si vyber. Chceš být nadále člověk nebo chceš žít jako monstrum?“
Karla přemýšlela dlouze a důkladně. Došla k jedinému. Bylo jí jedlo, jestli bude člověk nebo monstrum, pokud by mohla být s Filipem, ale představa, že by měla na rukou krev nějakého člověka, to nedokázala přijmout. „Prosím, zabij mě,“ řekla nakonec.
„Chápu to tak, že nechceš být stvůrou. Dobrá, v tom případě ti pomohu.“
„Jak?“ zeptala se ironicky Karla. „Jak může vlkodlak pomoci jinému od toho prokletí?“
„Vím, co si tak asi v duchu říkáš, ale nevíš, že existuje lék.“
„Lék?! Tak proč..“
„Funguje jen na ty, jako jsi ty.“ Skočil jí do řeči a opět se zahleděl do plamenů. „Kdysi, když jsem konečně přišel k rozumu jsem se pokoušel zbavit prokletí. Zavítal jsem do mnoha krajů a poznal spoustu věcí. Ale těžko říci, zda jsem ve svém hledání uspěl. Jediné, co mi to přineslo byla muka při zjištění, že mě už není pomoci. Avšak ty ještě máš naději!“
Naděje, pomyslela si Karla. Jak jednoduché slovo, ale tolik pro člověka znamená. V dobách nejhorších, na pokraji beznaděje je to jediné světlo v temnotě.
„Nesmíme však otálet. Máš čas jen do prvního úplňku a ten bude za tři dny. Pokud se opozdíme, už ti nebude pomoci.“ S těmito slovy Věčný vstal, zahleděl se na měsíc a potom na Karlu: „Rozhodnutí je na tobě!“
Karla též s námahou vstala. Nejprve se podívala na hrubě obvázané zranění na ruce a rukou se dotkla obvazů na krku. Cítila, jak se jejím tělem už šířilo prokletí. Znovu vnímala to rostoucí zvíře uvnitř sebe a cítila tu touhu po krvi, kterou mělo. Touhu, která každou vteřinou rostla a dožadovala se uspokojení. Potom pohlédla na svého zachránce. Nebyl to sice rytíř v lesklé zbroji, neměl koně ani meč, ale za to nemohla pochybovat o jeho činech. Nějak jí připomínal Filipa. Nadechla se a plná odhodlání řekla: „Chci zůstat člověkem!“
Věčný nasadil podivný výraz. Jeho vyceněné tesáky mohly budit zdání, že se jí chystá napadnout, ale ve skutečnosti se usmíval. Usmíval. Podivná představa. Monstrum, které nemilosrdně zabijí a přitom se i ono dokáže usmát. Kdo ví, třeba by svedlo i milovat?
Karla se ještě chvíli dívala na monstrum před sebou a s každou vteřinou v ní rostla naděje na vlastní záchranu.
Náhle však Karlin společník změnil zcela výraz ve své vlčí tváři. Tentokrát vycenil zuby, jako to dělá vlk před blížícím se nepřítelem, srst se mu naježila a předklonil se. Karla se lekla, ale když se otočil za sebe, došlo jí, že nevrčí na ní, ale na někoho jiného. Krátce na to se lesem rozezněl štěkot psů a volání lidí. Řád Slunce se dal do pohybu..
„Musíme jít,“ řekl Věčný a Karla mu na to mlčky přikývla.

Běžel s Karlou v náruči potokem. Nemělo význam, aby utíkala po svých. Bosá a navíc zesláblá.. Díky jeho podobě se mu podařilo vytvořit náskok, ale i jemu docházeli síly. Dříve nebo později je dostihnou a on bude muset bojovat. Prolévat krev. A přímo před ní.
Nenáviděl ji. Tu bestii uvnitř sebe. To monstrum lačnící po čerstvé krvi, jejíž touha nemohla být nikdy ukojena. Vždy chtěla víc a víc a nikdy pro ní nebylo dost. A rozhodně nemohl dopustit, aby teď nad ním opět získala kontrolu. Docházel jim čas. Museli to stihnout. Dostat se na tu mýtinu ještě před úplňkem a před tím, než je doženou.
Cítil náhončí snad ze všech stran. Pěšáci řádu Slunce s cvičenými válečnými psy, kteří byli svou pozicí na úplně nejspodnějším žebříčku. Tihle pro něho sice nepředstavovali skoro žádnou hrozbu, ale věděl, že v pozadí je ten lovec z města. Ten se Slunečním kamenem. Toho nebylo radno podceňovat! Bylo mu však jasné, že se s ním střetne. A nebude to tak dlouho trvat.
Bylo jich hodně. A ti všichni chtěli vidět Karlu s ním mrtvé. Pouhá představa mu dodala nové síly. Nedovolí to. S ním ať se stane, co chce, ale jí nedostanou. Neztratí ji. Rozhodně udělá vše proto, aby přežila. Nedopustí, aby další žena, která se pro něho stala důležitou opět zmizela z jeho života. Rozhodně jí ochrání za každou cenu!
Možná to na náměstí přehnal. Řekl si pro sebe. Neměl nikoho zabíjet. Avšak bestie uvnitř něho mu nedovolila odejít aniž by neprolil alespoň trochu lidské krve. Tolik lidí. Taková hojnost potravy. Jen po ní sáhnout..
Znovu mu do hlavy pronikal ten hlas bestie uvnitř něj. Nabádal ho, ať Karlu nechá být a vydá se na lov. Jsou přeci v lese. To je jeho revír. Ať jich je sebevíc, on je doma v lese. Tady může skákat ze stromu na strom a po jednom zabíjet ty ubohé lidské červy, kteří se opovážili na něj jít a ještě k tomu v noci. Ti narozdíl od něho uvidí sotva na pár kroků před sebe a ať si mají pochodní sebevíc, jemu bude stačit natáhnout pouze ruku, aby si nějakého z nich odchytl a pak … „Dost!“ Zavrčel. Položil Karlu na zem. Zjistil, že je opět v bezvědomí. Ještě nebyla úplně v pořádku. Potřebovala si někde pořádně odpočinout. Ostatně on už také téměř ztratil sílu.
Odstoupil od ní. Jednou tlapou sevřel svůj kožený váček na krku a na chvíli zavřel oči. Počítal do deseti. Pokoušel se uklidnit, ale nešlo to. Nedokázal to. Nakonec přistoupil k mladému stromku a mlátil do něho, dokud mu z rukou netekla krev. Když skončil, zůstal po jeho řádění přelomený stromek. Kmínek metr čnící nad zem. Na chvíli si sedl vedle Karly a během krátké pauzy mu jeho prokletí vyléčilo zranění na rukou.
Pozvedl své tlapy k tváři. Jen z dálky a za hodně špatné viditelnosti by je mohl někdo považovat za lidské. Několika centimetrové drápy, kterými mohl roztrhat i kovové brnění byli smrtící zbraní. Nepotřeboval zbroj. Hustá srst ztlumila jakýkoliv úder nebo pád a když už mu něco prorazilo silnou kůži, stačilo mu jen chvíli v klidu posedět, aby se zas uzdravil. Jak idylické. Jak hrůzostrašné. Ve své podobě neznal chlad, díky zvířecím instinktům nezažil hlad a díky prokletí nemoci. Pravda, stříbro pro něj bylo smrtící, ale kdo tak u sebe nosil věci ze stříbra? Lovci. Ano ti, ale jen pár z nich bylo pro zkušeného vlkodlaka hrozbou. Zkušeného?! Co to vůbec pro jeho druh znamenalo? Jedno, dvě nebo snad tři století? Nebo se jednalo o počet zabitých lovců. Znovu zavřel oči. Nemohl a nechtěl dál vidět ani kousek ze svého těla. Nebo spíše z těla toho monstra, kterým se stal.
Tolikrát přemýšlel nad tím, že by svůj život ukončil. A stačilo tak málo. Postavit se nějakému lovci..
„Filipe..,“ uniklo Karle ze rtů během jejího spánku.
Otevřel oči. Podíval se na tu lidskou ženu. Spíše už novou členku jeho druhu. „Vzpamatuj se!“ řekl si pro sebe. „Dal jsi slib. Řekl si, že jí pomůžeš! Teď není čas přemýšlet nad vlastní existencí. Teď je ta chvíle, aby si místo braní životů jeden zachránil.“
Vzal jí znovu do náruče a utíkal, co mu síly stačili. Neohlížel se zpět. Nevnímal pach pronásledovatelů, jediné, na co se soustředil byla Karla a záchrana jejího života. I kdyby to znamenalo, že při tom položí svůj vlastní život, udělá to. Aspoň tak zachrání svou duši, když už ne sám sebe. Nedopustí, aby si prožila to, co on. Ty noci za úplňku, kdy ztratil vědomí a přicházel k sobě zas ráno, celý od krve a se zvráceným uspokojením. Ty chvíle, kdy se lidskost v něm bouří, ale nějaká část něj křičí: „Ještě! Ještě! Ještě víc!“
Najednou z křoví vyrazil pes a zakousl se Věčnému do holeně. Přitom ho podrazil a během jeho pádu mu navíc Karla vyklouzla z náruče. Obvykle by se k němu pes ani vlk nepřiblížil na míň jak sto metrů, ale tohle byl válečný pes náhončích. Speciálně vyšlechtěné a trénované zvíře. Sotva se ho zbavil, už u něho byli další. Sbíhali se snad ze všech stran. Zahryzávali se mu do rukou, nohou a těla.
Během zápasu se psi si však Věčný všiml několika lidských postav, které vytvořili kruh okolo Karly, ležící na zemi v bezvědomí. Ještě stále nebyla úplně přeměněna v monstrum. Ještě jí mohla normální zbraň zabít!
Odkopl ze sebe dva z pěti zbývajících psů a potom skočil. Neměl dostatek času je vyřídit, a tak skočil do kruhu mezi nimi. Vlastním tělem přikryl Karlu a nechal do svých zad bodat jejich meči.
Karlu probrala až teplá krev stékající jí po tváři. Vyjekla, když uviděla tvář Věčného v bolestech a krev na jeho těle. Možná to bylo právě díky ní, že se vzchopil a levou tlapou srazil dva ze čtyř náhončích okolo nich k zemi.
Náhončí byli vždy v pětičlenných skupinách. A v každé skupině měl jeden z nich u sebe stříbrnou dýku. Ale i členové řádu Slunce byli pouhými lidmi. A tahle skupina rozhodně měla smůlu, že jejich člen se stříbrnou dýkou byl zbabělec. Z prvu sice spěchal s tasenou dýkou, aby dorazil obě bestie, ale potom, co Věčný prvního z jeho druhů roztrhal na kusy, se zastavil, upustil dýku, na místě se otočil a utekl.
Sice si svůj život o moc dlouho neprodloužil, když potom lovci vylíčil, co se stalo, během okamžiku mu podřízl krk. Pro zbabělce, kteří navíc opustí své druhy nebylo v řádu Slunce zkrátka místo.

Noc se změnila zpátky v den a Věčný stále pořád běžel s Karlou v náruči. Teď už však byla plně při vědomí a zatím, co on neúnavně utíkal, ona na něj hleděla. Nechtěl ani pomyslet na to, co se jí honilo hlavou. Nechtěl sám sobě způsobovat bolest tím, když by si nalhával, že si říká, jak je k ní laskavý. Neunesl by to.
K poledni nalezli jeskyni. Byla malá, ale jako úkryt dostačující. Shromáždil trochu dříví a pak se vydal na lov. Když se vrátil, čekala na něj Karla už s rozdělaným ohněm. Ten pohled Karly, který na něj vrhla potom, co jí ukázal už vyvrhnutou a z kůže staženou srnu byl za všechno zlato světa. Na krátkou chvíli si připadal opět jako člověk. I ta bestie uvnitř něj stáhla ocas mezi nohy a utekla do hlubin jeho vědomí. Na okamžik byl zas volný.
V jeskyni nakonec zůstali necelé dva dny. Věčný si potřeboval odpočinout. Sice nebyl zraněný stříbrem, ale regenerační vlastnosti získané prokletím ho vyčerpávali. Náhončí se během té doby ani jednou neukázali, a tak v klidu nabírali nové síly. I když ani jeden z nich si nemyslel, že by je řád Slunce, ne, lovec z města, nechal uniknout..

Čas se jim krátil. Do úplňku zbývalo už jen půl dne. Pouhých dvanáct hodin dělilo Karlu od věčného prokletí. Od posednutí bestií v jejím nitru. Cítila to. To volání po krvi. Ta nenasytnost a krvelačnost k ní promlouvala, vábila a lákala jí. Snažila se tomu vzepřít, vytěsnit to odporné volání ze své hlavy, ale sváděla marný a předem prohraný boj. Bylo to mnohem silnější, než ona.
Nejhorší na tom bylo, že začala zapomínat důležité věci. Tváře a některé okamžiky ze svého života. První polibek, tvář její matky, ale dotklo se to už i její lásky, Filipa. Začala zapomínat i na něho. Už si nedovedla vybavit jeho hřejivý úsměv, zapomněla i tón jeho hlasu. Začínal být pro ní jen jménem. City se vytrácely jako poslední. A jak se jí čas krátil, tak i ty zmizely ve chřtánu té hrůzné bestie uvnitř ní. Ztrácela svou lásku, už podruhé ve svém životě.
Jediné, co Karla ještě vnímala byl Věčný po jejím boku. Monstrum, bestie, vtělené zlo na tomto světě. Tvor neznající slitování a soucit. Přes všechny ty negativa, o kterých jako člověk slyšela, nemohla na svého společníka pohlížet jinak, než na opravdového přítele. Někoho, kdo jí nejen dal naději, ale nabídl i pomocnou ruku. Někoho, komu mohla naprosto důvěřovat!
„Už tam brzo budeme,“ promluvil Věčný svým hrdelním hlasem. „Už jen kousek. Támhle v tom lese. Tam je náš cíl.“
„Konečně,“ řekla si Karla v duchu a úlevně vydechla.
Náhle se Věčný zastavil. Ucítil ho. Nebylo pochyb.
„Dost vám to trvalo,“ zaznělo zpoza stromu a po těchto slovech lovec vylezl ze svého úkrytu.
Věčný vycenil tesáky, předklonil se a rozpřáhl obě ruce se smrtícími drápy. Karla se zalekla, klopýtla a upadla na zem.
„Jak víš, kam jsme mířili,“ promluvil Věčný a znělo to spíše jako vlčí vrčení, než lidská řeč.
Lovec před nimi si stáhl kápi z hlavy a potom rozepnul sponu u krku. Cestovní plášť z něj sklouzl na zem a odhalil tak veškerou výzbroj pod ním, třpytící se v paprscích slunce. Samé stříbrné čepele a ostří připnutá na kožené zbroji. Na krku se pak lovci houpal náhrdelník vyrobený z trofejí. Něco přes tucet špičáků provrtaných a zavěšených na tenké šňůrce. Z dálky mohl člověk soudit, že byly vlčí, ale teď, když stál proti vlkodlakovi, by každý věděl, čí ty zuby před tím byly. A ještě měl na krku také medailonek na stříbrném řetízku.
„Vím o té studánce, stejně jako vím o vzácné bylině, která u ní roste. Nebo mi snad chceš říct, že jste šli někam jinam?“ odvětil na otázku lovec.
Další zlostné zavrčení vyšlo z Věčného vlčího chřtánu. Bylo mu jasné, že lovec před ním je vychytralý. Nechal náhončí, aby ho nejprve uštvali a potom si na něj v klidu počíhal u cíle jejich cesty. Jak podlé. Bylo mu jedno, jestli by bestie uvnitř něj ho ovládla a on všechny v tom lese zmasakroval, šlo mu jen o výsledek. Stál před ním lovec, který se ničeho nezdráhal. Nebylo radno ho teď podceňovat.
„Karlo, dobře mě poslouchej. Zabavím ho a ty se mezitím dostaň k té studánce. Je na mýtině uprostřed lesa. Když poběžíš rovně za nosem, nemůžeš to minout. U pramenu najdeš růst květinu se stříbrným květem. Ten květ sníš. Rozumíš!“ šeptl Věčný.
„Ale, ...“
„Není nad čím diskutovat! Slíbil jsem, že ti pomohu. A to také udělám. Za každou cenu!“
Karla se ještě jednou podívala tím vřelým pohledem na svého společníka. V tom pohledu bylo více slov, než kolik by jich dokázala vyslovit. Mezi nimi i to prosté: „Děkuju.“
Věčný se sehnul pro balvan o velikosti lidské hlavy a vytrhl jej ze země. Potom se podíval na Karlu. Na tu krásnou dívku, která měla být odsouzena ke stejnému prokletí jako on. K prokletí, které mu vzalo normální život, jeho lásku, vzpomínky, přátele, rodinu a kdo ví, co všechno ještě. Dnešního dne nebojoval jen za ní, bojoval i za sebe. Za poslední střípky jeho lidství, za znovu získanou naději, kterou ztratil toho dne, kdy zjistil, že ta květina už pro něho nemá smysl a on navěky zůstane tímhle monstrem. To díky Karle opět pocítil úlevu, na těch několik málo chvil byl zbaven té bestie uvnitř sebe. Tolik mu toho dala a na ten pocit, který ho donutil jí zachránit před upálením a na následnou otázku: „Proč jsem to udělal?“ už zapomněl. Ztratila smysl ve chvíli, kdy se na něho poprvé usmála. Ne, ona mu nemusela děkovat. Jeho existence už dávno postrádala smysl a na to, aby si vzal život byl příliš velký zbabělec. Ne, ona mu nemusela za nic děkovat, to on potichu pronesl k ní: „To já děkuju tobě.“ Potom se z hluboka nadechl a s výkřikem: „Běž!!“ Hodil po lovci kámen a přitom, jak se on uhýbal se na něj vrhnul s veškerou zuřivostí a vervou, kterou měl v sobě. Konečně nastala chvíle na to, aby probudil tu bestii a dal jí volnost. Opět přišel čas, kdy jej měla zachránit a to bez ohledu na to, co skrze něj udělá.
Karla se rozeběhla k lesu, jak jí to Věčný řekl. Hodlala se k té květině dostat za každou cenu. Zůstane člověkem, nestane se monstrem. Bude normálně žít dál. „Žít?“ Zarazila se na okamžik. Bestie uvnitř ní už pozřela téměř všechno. Už si nepamatovala ani Filipa. Netušila, jaký důvod k životu vlastně má. To jen poslední střípky jejího stále mizejícího lidství se teď upínali k přežití. Usilovně se snažila myslet na něco, někoho, aby nalezla aspoň malinký smysl svého života. A nalezla to. Hlavou jí prolétla obava o jejího společníka. Ano, už jen kvůli Věčnému musí žít dál! Na kratičký okamžik, než zmizela mezi stromy, se ohlédla za sebe, aby spatřila dva úhlavní nepřátele, kteří spolu bojovali na život a na smrt.

„Nejsi špatnej,“ prohodil Lovec a uskočil z dosahu smrtící tlapy. „Ale nejsi ten nejlepší,“ dodal a udělal další výpad stříbrnou dýkou, za kterou v krátkém odstupu následovalo i ostří meče ze stejného kovu.
Věčný už utržil několik zranění. Zatím samé drobné škrábance. Avšak od stříbra. Rány se mu nezahojí nejméně půl dne. A bude mít po nich jizvy.
Nejhorší ze zranění měl pod pravým podpažím. Málem se mu stalo osudným. Skutečně stál proti lovci, který ví, jak se vypořádat s něčím, jako je on. Znovu udělal několik výpadů svýma rukama a tentokrát zapojil i čelisti. Chňapl po něm, ale bylo vidět, že je jeho protivník připravený na všechno a jen se odkulil z jeho dosahu.
„Uff, to bylo těsné,“ škádlil ho lovec, když vyskočil na nohy. „Víš, jedna věc by mě zajímala. Proč si jí zachránil? Ano, je pěkná, ale přiznejme si to, ještě není tvůj typ. Ještě jí nenarostl ani ocas.“ Další útok tlapy s drápy tentokrát lovce minuly jen o chlup.
Lovec udělal několik kotoulů od své kořisti. Schoval dýku a potom z pravého rukávu vytáhl Sluneční kámen. Věčný pohotově uskočil před smrtícím paprskem, který na popel sežehl zem pod jeho nohama. Teď přišla jeho chvíle. Věděl, že než se Sluneční kámen dá znovu použít, chvíli to trvá. Už od prvního setkání s lovcem ve městě spočítal čas znovunabytí jeho kamene na patnáct vteřin. Nebylo to moc, ale s jeho rychlostí to nebyl problém. Skočil přímo na něho.
Lovec na tuhle chvíli čekal. Věděl, že stvůra před ním není hloupá. Ale bohužel pro ní měl ještě jedno eso v rukávu. Prohodil si meč z levé ruky do pravé a potom z rukávu druhé ruky vytáhl další Sluneční kámen. Bylo to jeho dědictví a zároveň památka po otci. Teď přišla vhodná chvíle to ukončit.
Věčný si toho všiml. Ale pozdě. Dopadl na zem přímo před lovce a utržil přímý zásah do břicha. Paprsek Slunečního kamene mu sežehnul srst, kůži a obnažil jeho břišní svaly.
„Chceš něco vědět? Víš, proč jsem jí nechal jít?“ promluvil lovec k Věčnému ležícímu na zemi. „Nejsem tu sám. Nebo ty snad nevíš, že každého lovce doprovází ještě páže! To moje teď číhá s připravenou kuší u studánky. Není sice ještě dvakrát dobrý v boji tváří v tvář, ale střílet umí. A až se před ním objeví, určitě nemine,“ řekl a připravil si meč k doražení stvůry u svých nohou.
Zranění na břiše nebylo pro Věčného smrtelné. Bolest nebyla tak strašná, ale ta ho neprobrala tolik, jako slova lovce. Právě ve chvíli, kdy se mu chystal zabodnout hrot meče do srdce sebral veškerou zbývající sílu. Sevřel stříbrnou čepel v levé ruce jen několik palců od své hrudi a potom zaútočil na udiveného lovce drápy druhé ruky. Na hrdlo mu sice nedosáhl, drápy mu jen z krku strhl náhrdelník z trofejí a potom medailonek se stříbrným řetízkem, který se mu zapletl mezi prsty a zařízl do ruky. Jeho cílem v tuto chvíli nebylo lovce zabít, musel za Karlou. Stůj, co stůj. Zvedl se tedy na nohy a hnal se po jejích stopách nevnímaje svých zranění a bolesti.

Karla utíkala ze všech sil. Na jedné straně jí hrozila smrt rukou lovce a na straně druhé se krátil čas, který ji dělil od ztráty sebe samé.
Konečně vyrazila z lesa. Před ní se rozléhala jen mýtina a uprostřed ní studánka. Přesně jak Věčný říkal. Byla na dosah svého cíle. Dokonce už viděla i tu rostlinu. Její stříbrný květ přímo zářil. Rozhodně takhle z dálky nevypadala jako normální květina.
Najednou se však z vysoké trávy před ní zvedl mladík. Nemohlo mu být víc, jak sedmnáct. V rukou držel kuši a v ní se třpytila bezpochyby šipka ze stříbra. Pozvedl zbraň a zamířil na ní. I když viděla v jeho očích slzy těsně před tím, než je zavřel, tvrdý výcvik a výchova byla silnější. Musel splnit svou povinnost. Ať už si říkal v duchu cokoliv. Byl člen řádu Slunce. Jeho úkolem a posláním bylo zabíjet monstra … stiskl spoušť.
Karla instinktivně zvedla ruce k vlastní ochraně. I když měla těžká kuše dost síly, aby šipka proletěla jejíma rukama i tělem zároveň.
Těsně před tím, než jí však mohla šipka proklát tělo, zvedl se kolem ní vítr a něco neuvěřitelně rychlého se kolem ní mihlo. Ve vteřině bylo po všem.
Ona stála beze změn na místě a před ní mladík ležel ve vlastní krvi rozerván na kusy. Vedle něj se potom tyčila mohutná postava Věčného, stojícího zády k ní.
„Rychle, pospěš si! Bude tu každou chvíli,“ řekl a neobtěžoval se k ní ani otočit čelem.
Karla jen mlčky přikývla. Potom vykročila ke studánce. Poklekla u ní a utrhla květ té zvláštní rostliny. Na nic nečekala a strčila si jej do úst. Nejprve květ pořádně rozkousala a potom spolkla. Pak ucítila hřejivé teplo ve svém nitru a hlas té rostoucí bestie uvnitř ní slábl. A jak se ztrácel, začala si vzpomínat a vybavovat vše ze svého života. Už nebyla prokletá, byla opět normální člověk!
Věčný se pousmál. Potom nejprve upadl na jedno koleno a hned na to se svalil do trávy celý. Stříbrná šipka mu trčela z prsou a z rány se řinula horká krev. Z posledních sil sevřel v pravé ruce kožený váček. Sám pořádně nevěděl proč. Vždyť to pro něho zas takový význam ani nemělo..
Karla přiběhla ke svému zachránci. Nejprve vyděšená hleděla na jeho těžké zranění. Část jejího znovu nabitého lidství jí při pohledu na to monstrum před ní nabádalo k opatrnosti a obezřetnosti. Ale její vděčnost ten hlas překřičela. Dlužila mu. A to hodně. Bez jakýchkoliv prodlev se chopila šipky a vytrhla mu jí z hrudi. Potom si začala trhat oblečení na obvazy.
„Nemá to smysl,“ řekl Věčný slábnoucím hlasem a pravou rukou jí přitom chytil za ruku. „Rukou?!“ uvědomil si. „No jistě, umírám. Budu opět člověkem.“ Na to příval vzpomínek zasáhl jeho mysl a usmál se. Po dlouhé době se zas konečně dokázal opravdově usmát. Podíval se na Karlu, které po tváři stékaly obrovské slzy. Pevně stiskla jeho ruku. Zadíval se jí do těch jejích překrásných očí, které dokázaly přemoci i prokletí. „Děkuji,“ řekl lidským hlasem a zemřel.
Karla za bouřlivého pláče políbila svého zachránce na čelo. Stále ještě ho držela za ruku a teprve teď si všimla, že má mezi prsty zapletený a do masa zařízlý stříbrný řetízek s medailonkem. Přišel jí povědomý. Vyprostila ho a potom rozevřela.
Lovec dorazil na mýtinu. Nedokázal držet s Věčným tempo v běhu. Rána na prsou nebyla smrtelná. Avšak byla to pro něho potupa. Podcenil protivníka. Měl použít ještě jednou Sluneční kámen. Když však spatřil Karlu klečící u dvou mrtvých těl, přestal přemýšlet nad svými chybami v boji.
Přišlo mu to jako ironie života. Ne-li smutná tradice jeho rodiny, kterou začal jeho otec a on v ní teď měl pokračovat. Pomalu a klidnou chůzi zamířil ke středu mýtiny. V pravé ruce pak pevně svíral rukojeť meče ze stříbra, jehož hrot vláčel za sebou po zemi.
Tolik svou matku miloval a otci dlouho nedokázal odpustit, že jí zabil. Teprve až s jeho přijetím k řádu, prvním zabitým vlkodlakem a spatřením těch zvěrstev, které stoupenci zla denně konali pochopil, že neměl jiné volby. Každý v tomto nekončícím boji něco ztratil a musel obětovat. Pro lepší dobro všech!
Teď přišel jeho čas, aby zabil ženu, kterou miloval z celého srdce.
„Filipe,“ řekla Karla a zahleděla se na muže kráčejícího k ní. Veškeré vzpomínky se jí vrátily, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala poznat muže před sebou. Viděla už jen nelítostného lovce, člena řádu Slunce.
Filip si všiml svého medailonku v jejích rukách. Všechno se snažil naplánovat tak, aby jí nemusel zabít právě on. Náhončí v lese, jeho páže, ale ti všichni selhali. V duchu proklínal krutý osud. Ale pak mu to došlo. Jeho medailonek v jejích rukou. Držela v rukou stříbro! Už není prokletá!!
Zastavil se a s úsměvem na tváři k ní natáhl levou ruku. V duchu ještě poděkoval všem bohům, na které si dokázal vzpomenout. Karla však odvrátila zrak.
Nedokázala se na něho ani podívat. Po všem, co udělal. Jak si jen mohl myslet, že by mu kdy jen odpustila! Hodila po něm medailonkem.
Pohotově ho chytil volnou rukou. Potom se Filip podíval do medailonku. Uviděl tam obrázek jí a jeho. Teď už to byla poslední památka na jejich lásku. Potom se otočil a odešel. Byl lovec! Ve jménu řádu Slunce a pro větší dobro světa. Už tu neměl, co dělat.
Karla znovu plakala. Na kolenou měla přitom položenou hlavu svého zachránce. Celá od jeho krve, s pláčem a teskným vitím vlků v dálce skončilo její hledání životní lásky..