Ohnivá krev (IV)

Sedíc na kameni před dílnou s hlavou v dlaních a lokty na kolenou, jsem přemýšlela zda mám proč zde zůstávat. Kovář se beze mě vždycky obešel. Nikdy jsem mu nepřirostla k srdci natolik, aby mne snad přemlouval zůstat. Proč jsem tady vlastně celou tu dobu zůstávala? Vladimír tu se mnou teď není. Někam zmizel. Nevím ale když teď musím odejít, jsem tak nějak ráda, že bude se mnou. Vždycky jsem se bála být sama nebo vůbec někam jít a on mě navíc i chrání. Vypadá, že to nedělá rád, že mě považuje za totálního idiota ale přesto to dělá. Ten jeho smysl pro čest jak tomu on říká, je v celku užitečná vlastnost. Jen co se vrátí, odejdeme. Nevím kam, nevím jak dlouho ani kde nakonec skončíme. Co všechno uvidíme a s kým vším se dáme do řeči ale doufám, že jednou to cestování skončí. Přeci jen, jsem tak trochu líný člověk, takže uvítám, pokud budeme na jednom místě déle, jak pár dní. Povzdechla jsem si. Už se na to moc těším.
Vladimír se ukázal až o hluboké noci, kdy mi macecha všechny věci sbalila do jednoho malého rance a hodila z okna na hlavu. Ano, její mateřská láska je obdivuhodná. Každé dítě by mělo být vděčné, že osud nezamýšlel jejich umístění do její náruče. Bledý muž se přede mnou procházel, jakoby čekal až se ho na něco zeptám. Musím říct, že jeho donucovací „letmé“ prostředky jsou velmi účinné. Svědil mě jazyk abych se ho zeptala ale tak nějak jsem chtěla počkat, dokud sám nezačne mluvit. Po několika desítkách minut mi bylo jasné, že by to bylo dlouhé čekání.
„Tak mi řekni…kde jsi byl?“ únava mě omámila natolik, že jsem ani nepřemýšlela nad otázkou a zeptala se na první věc co mě napadla.
„To je špatná otázka ale dobře.“ Přiskočil ke mně aby mi při mluvení mohl hledět do očí. „Byl jsem se trochu projít po téhle..vesnici.“ z jeho temného chladného hlasu mi vstávaly vlasy na hlavě a nebýt toho, že jsou dlouhé, vypadala bych, jako zelektrizovaný ježek. Živě jsem si jeho procházku představila. To, koho všechno potkal. Z toho, koho všechno zabil aby nasytil svůj hlad. „Není tu nic zajímavého, naprostá díra. Ani lidé nejsou chutní.“ Zašklebil se přitom, jakoby nakousl shnilé jablko. Začal mi vyprávět o daleké zemi, kde by moje kovářská dovednost byla k užitku a i on by se tam dobře najedl, díky jejich místní „kuchyni“ Nezbývalo než souhlasit. Nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela. Proč taky? Jen tak cestovat bez cíle je hloupost. Teď jsem aspoň věděla, kam naše cesta povede. Vypadalo to, na proklatě dlouhou a únavnou cestu.



O několik let později…

Velké davy lidí se shromažďují u plakátu přibytého na jednom z roubených domů v ulici. Byla na něm boubelatá žena s jizvou na bradě, tmavýma očima a rudými vlasy na ramena. Odměna vypsaná na velmi vysokou částku. Skupinou se prodral zahalený mohutný muž s lukem v ruce a toulcem šípů, modrých perutí. Zlomyslně se ušklíbl na portrét ženy, strhl jeden z mnoha plakátů a zapadl do nejbližší hospody.
Uvnitř se usadil blízko hostinského, pleskl papírem na stůl a začal se vyptávat.
„Vsadím se, že víte kde ji najdu.“
„Proč-proč ji hledáte sire?“ koktal vyděšený obtloustlý výčepní a koulil na cizince kulatýma modrýma očima. Záhadný lukostřelec jen poklepal prstem na tučné číslo odměny. „Žije prý, kdesi v lese. Ale víc nevím!“
„Blázne!“ prskl pobaveně. „Já!“ ukázal na sebe. „Já jsem Noribius! Největší lovec odměn a zabiják démonů.“ Otočil se k plné hospodě. „Nějaká malá holka proti mně nemá šanci! Díváte se na budoucího boháče!“ jeho slova sice nezapůsobila jak chtěl, jemu to ovšem nevadilo. Popadl papír, strčil si ho pod tuniku a vyrazil ven. Běžel lesem velmi rychle a tiše jako srna v dešti. Netrvalo příliš dlouho a jeho bystré oko spatřilo v dálce malou chaloupku. V oknech se svítilo a z komínu šel bílý kouř. Dveře, k jeho překvapení, byly dokořán. Připlížil se k nim. Zhluboka se nadechl a potom se nebojácným křikem vpadl dovnitř.
Byla to jediná místnost s krbem a velikou postelý, na které seděla ta žena z obrazu. Klidně seděla a docela znuděně se dívala do tančících plamenů, jakoby si muže ani nevšimla. I přes ten hlasitý výstup.
„Připrav se na smrt démone!“ zahřměl muž neohroženě a vystřelil na ní z luku. Šíp letěl vzduchem. Nemohl minout. Přesto se těsně před cílem zastavil ve vzduchu. Boubelatá žena k němu otočila hlavu a zoufale zavrtěla hlavou.
„Hlupáku.“ Hlesla a dál si všímala ohně. Přímo před cizincem se objevil bledý muž v rudém plášti s tmavě hnědými vlasy a pobaveně se usmíval. V bělostném úsměvu se leskly výrazné upíří tesáky. Dvěma prsty pravé dlaně, držel vystřelený šíp. Zastavil ho ve vzduchu jako nic. Lovec odměn vyvalil oči, otevřel usu a začal velmi hlasitě křičet. Jeho křik utlumilo ošklivé křupnutí. Upír mu právě pěstí rozdrtil lebku, která nyní vlastnila nepřirozený tvar. Hlasitě se zasmál a pomalu zavřel dveře.

Před několika minutami…

Seděla jsem před krbem, hleděla do plamenů a nemyslela vůbec na nic. Cítila jsem se prázdná. Jako, že můj život nemá žádnou cenu ani smysl. Že žiji zbytečně. Můj šlachovitý bledý společník stál opřený u dveří se svěšenou hlavou a zavřenýma očima, jakoby spal. Ale za ty čtyři roky moc dobře vím, že nespí. Naopak. Dívá se. Posílá po okolí něco jako svoji průhlednou kopii, která sleduje co se kde děje. Takže ví pokud se někdo blíží ale nemusí za mnou utíkat aby mě ochránil. Najednou otevřel oči a ušklíbl se. Povzdechla jsem si. Už zas. Zas se někdo snaží zabít mě. Možná, že by mi to už ani nevadilo ale vím, že ať je to kdo je, nepodaří se mu mě ani rozcuchat. Vladimír otevřel dveře a přišel blíž ke mně.
„Řekni…tebe tohle vážně baví?“
„Tohle? Ne..“ přiznal ale jeho natěšený úsměvem, ve mně moc důvěry nenechával. „..pořád čekám až přijde ten pravý.“
„Zvláštní.“ Povzdechla jsem si. „Tohle si říkám už pět let. A pořád nic.“
„To ti nestačím ja?“ zasmál se a konečně se na mě podíval. Ty jeho rudé oči mě už dávno neděsí, chladná kůže nemrazí ale stejně bych se nikdy nemohla dát k němu. „Už jsem ti několikrát navrhoval abys..“
„Ne.“ Zamítla jsem smutným hlasem. „Nechci mýt stejně studené tělo jako ty.“
„Ty ani nevíš jakou sílu a moc by jsi získala.“ Ušklíbl se a chytil mě za ramena. Lehce jsem sebou trhla. Nebyla jsem zvyklá aby se mě dotýkal. I když mužská náruč a doteky mi chyběly, nemám ráda zimu a ani jeho mrazivý dotek smrti. „Byla by jsi nesmrtelná.“ Možná věc, na kterou nachytal mnoho lidí ale mě ne. Ví to a přesto to zkouší. Nemá mě rád přesto se mě pořád snaží přemluvit k takovému závazku. Stále se v něm nevyznám. Najednou zmizel. Chladivý stisk pominul. Povzdechla jsem si a znovu se zahleděla do tančících ohnivých jazyků. Hřejivých, příjemných a přátelsky zářících. Zavřela jsem oči a přestala vnímat, dokud se neozval ten trapně nebojácný řev. Otočila jsem k němu hlavu. Noribius. Tak už si mě našel i takový muž jako on. Jaká škoda, že lidi takovým způsobem přicházejí o hrdiny. Něco říkal ale já ho nevnímala. Vystřelil. Bez sebemenšího pohybu jsem čekala. Blížil se. Jeho hrot se mi málem zabořil do čela. Jaká by to asi byla smrt? Šíp se zastavil. Jemné vlnění přede mnou mi prozrazovalo, že Vladimír, opět ukazuje jak je dokonale přesný. Pohlédla jsem do vyděšené tváře muže, stejně jako jsem už hleděla do tváří mnoha před ním.
„Hlupáku.“ Nic víc nebylo třeba. Přestala jsem plýtvat slovy. Otočila jsem hlavu ke krbu, ze kterého se linulo teplo. Přátelsky mě odejmulo a konejšivě pohladilo po tváři. Zavřela jsem oči a vypnula. Zoufalý nářek i zvuk smrti se zdál tlumený, jako pod vodní hladinou. Jak dlouho…jak dlouho budu nucená doprovázet milovníka smrti. Jak dlouho mi vydrží zdravý rozum na to, abych na jeho nabídku nakonec nepřistoupila?