Hřbitov

Děsivější chvíli jsem si nemohla vybrat. Půlnoc, tma jako v pytli a já stojím uprostřed poničeného hřbitova. Samozřejmě sama. Až na ten studený vítr a kostelní věž, od které jdou vidět jen obrysy a to je ode mě necelým padesát metrů. Zajímavé, že ještě před rokem bych se téhle scény bála i jen ve filmu. A teď tu stojím v té stupidní sukni a kabátě, který nosíval on. Je černý, asi jako tahle noc, stejně jako jeho vlasy, stejně jako jeho duše. Je tak prohnilý, tak zkažený. Povzdechla jsem si a vykročila vpřed. Cítila jsem ten vítr, vnímala jsem, jak se mi zima vpichuje pod kůži jako nejjemnější jehlice. Dneska jsem to vítala. Třeba je to naposled, kdy cítím tuhle sladkou bolest. Tenhle pocit. Opravdový pocit, žádné lži. Už jsem zas ve vzpomínkách u něj. Myslí si, že všechno o mně ví, že mi umí číst myšlenky. Houkání sovy mě opět vytrhnulo z myšlenek a já sebou škubla. Je to tu strašidelné, opravdu strašidelné, už vážně jen chybí ty mrtvoly, co vstávají z hrobů a horor jako vyšitý. Proč, že tu vlastně jsem?
„Protože pořád myslíš na mě. Pořád chceš cítit moje rty, jak tě líbají. Chceš vidět moje oči, ve kterých se chceš ztratit. Jsi tu, protože mě miluješ.“ Zastavila jsem se, jakmile promluvil. Bála jsem se každého nádechu, který by mu prozradil, jak moje srdce tluče hlasitě. V tu chvíli jsem nemyslela na nic, jen na něj. Představila jsem si jeho vlasy podobné havraním křídlům, jeho úsměv, který mě zasáhnul přímo do srdce, když jsem ho poprvé spatřila. Jeho nádherně nadpozemské temné oči se přede mnou prostě zjevily. O zlomek vteřiny později jsem ucítila jeho dech na mé šíji. Jak o ní básnil, když jsme byli milenci. Zhluboka jsem se nadechla plesnivého hřbitovního vzduchu a otočila jsem se k němu čelem. Samozřejmě si dnes vzal svou bílou košili, ve které mu to slušelo víc než kdy jindy. Zasmál se.
„Jsi tak roztomilá, když potlačuješ ruměnec.“ Jeho ruka se dotkla mé tváře a já se zachvěla. Všechny vzpomínky byly tak živé. Ať už ty ze začátku našeho vztahu, a nebo ty kdy mě nechal polomrtvou na posteli.
„Ach ano, ta postel!“ prohlásil a rozhodil rukama. „Musel jsem odejít. Povinnosti a hlad, znáš to.“
„Ne, neznám.“ Konečně jsme sebrala sílu k tomu, abych promluvila. Jeho lahodná vůně ke mně pronikala. Byl tak blízko. Jeho hruď se zvedala v poklidném tempu. Bylo mu jasné, že mě má v hrsti. Pořád jsem pro něj byla ta malá zamilovaná holka. Jeho osobní matrace, které se zbavil a ona teď chce přídavek. Určitě mu to polechtalo jeho ego. Se zvláštním pobavením se na mě podíval.
„No jistě, já zapomněl, ty jsi slušný člověk. Ach, promiň má drahá.“ Dotek jeho ruky tentokrát trval déle a hlavně sloužil k tomu, aby si mě přitáhnul blíže k sobě. Cítila jsem, jak se ke mně naklání, viděla jeho tvář zblízka. Tvář, kterou jsem tolikrát políbila. Úsměv na rtech, které řekly tolik lží. A najednou se zastavil uprostřed toho pomalého pohybu. Pootevřel ústa. Úsměv mu zmizel. Ach, ten obraz bych si chtěla pamatovat věčně! Jeho sladce nechápavý výraz, když pociťoval první příznaky toho, co se nevyhnutelně blížilo.
„Jak... proč... Elen?“ zašeptal a jeho oči se dívaly nenávistně. Brala jsem se mu to, co po čem tolik toužil. Věčný život.Poklekl přede mnou, jako kdyby mě žádal o ruku. Jak jsem si to mnohokrát představovala. V těch představách jsem v ruce držela květiny a on měl ruce na hrudi a v nich by mi nabízel své srdce. Nyní jsem tam u něj stála s dýkou v ruce a on si držel díru v hrudi, v místě, kde je srdce. Já věděla, že srdce nemá, teď tam aspoň má díru ode mne. Škoda, že to nebude tak dlouho bolet, jako to bolelo mě. Usmála jsem se a klekla si k němu. Tentokrát bylo na mě, abych ho pohladila po tváři.
„Musela jsem, Gabrieli, můj milovaný a zavržený Gabrieli. Nepřišla jsem kvůli tvým rtům, ani tvému obličeji, nechci tvůj polibek, ale tvou smrt. Protože ty jsi mě zabil tam na té posteli. Tvoje touha byla nenasytná, neukojitelná. Nechal bys mě zemřít. Nechal bys mě zemřít a klidně šel dál. V tom je v nás dvou rozdíl, já budu plakat, až uvidím tvé bezvládné tělo na zemi. Já s tebou zůstanu až do poslední vteřinky.“ Zorničky se mu rozšířily a pak zase zúžily. Bylo zvláštní se na něj dívat, jak umírá.
„Kdo?“ Jediná otázka. Jediná odpověď, po které toužil.
„Tvůj bratr, Daniel. Není tak slabý, jak sis myslel...“ usmála jsem se. Oba dva jsme ho podcenili. Gabriel se ušklíbl.
„Je to jen malý ubohý-“ Zatnul zuby, když se mu do rány dostalo cizí těleso a přitlačilo. Prsty v jeho ráně jsem ještě zatočila.
„Ššš, teď už o něm tak nemluv. Dal mi život, ty ho ztrácíš. Prohráváš, drahý. Prohráváš nad svým mladším bratrem. Nad člověkem.“
Mimické svaly na tváři mu začaly cukat. Naposledy se pokusil usmát. Skončilo to však groteskní grimasou, která na nikoho už nikdy neudělá dojem. Pocítila jsem, jak se jeho tělo valí na mé. Objala jsem ho a konejšivě hladila ve vlasech. A jak se to dělá. Políbila jsem ho na tvář.
„Sbohem, Gabrieli, už se nesetkáme.“ Zvon na kostele ohlásil půlnoc. Žádní duchové o této hodině nevstávají. Žádné kouzlo posmrtného života. Tělo milence začínalo být těžší a těžší. Čas skončit s minulostí. Položila jsem ho co nejněžněji do trávy. Oči měl otevřené. Jen ať se dívá. „Duchové nevstávají, aby tě pomstili, asi jsi se spletl.“ Nebo jsem měla pravdu já a vstávají až po třetí ranní? Zjišťovat jsem to nehodlala. Vstala jsem a svlékla si jeho kabát. Jedinou věc, která mi po něm zbyla. Přikryla jsem ho jím a pousmála se. Na tváři jsem cítila studený dotyk. Prstem jsem si setřela slzu a usmála se.
„Vidíš, Gabrieli? Slza.“
Mlčel.
A já odešla.