Pár upířích kousanců a její libý smích

"Vytrhni si špičáky, oba," pronesla tichým hlasem, aniž by spustila oči z váhajícího upíra. Ačkoliv její hlas zněl roztřeseně, chlad v očích naznačoval, že to myslí vážně. "Hned!" vyštěkla zostra, když stále vyčkával, až jí hlas přeskočil.
Aniž by si sám uvědomil jak se to stalo, během vteřiny se ozvalo zlověstné lupnutí.
Cink.
Ostrý protáhlý zub cinkl o zem, jako podpis zanechal kaňku krve.
Chladnokrevně se pousmála, ve tváři ten zvrácený pocit zadostiučinění. "Teď ten druhý, Gabrieli," zachraplala tiše.

* * *

Chvíli společně se zděšeným upírem hleděla na dva lesknoucí se dokonalé špičáky v kalužce karmínově červené krve, než se začala smát. Její smích nebyl zvonivý, jako mívají princezny, ale štěkavý. Jako hyena. Hyena na pokraji šílenství.
Ostatně, přesně tak se cítila.
Bylo by tak lehké překročit tu tenkou linii příčetnosti a vnořit se do prázdna, sladkého nevědomí.
Prsty si přejela po jizvách na nateklém krku, v měsíčním světle se zalesky i ty na zápěstích. Její výraz nasvědčoval, že nebudou jediné. "Teď jsme si kvit," dodala již beze smíchu.

* * *

Bělovlasý upír, Gabriel, jen hlasitě polknul. Trpěl. Trpěl už jen pomyšlením, že zuby mu nedorostou hned. Trpěl vzpomínkou na hlad, který zažil a který bude muset ještě zažít. Trpěl, když viděl v jejím obličeji tu radost z pomsty, která ještě nebyla u konce.
A nejvíce trpěl z naprosto jíné věci.
"Jaké to je být vězněm, Gabrieli?" zašeptala tiše, zatímco se zvedala ze země. "Cítíš u bezmoc? Ten pocit, když tvůj život má v rukou někdo jiný?" zasmála se. Byl to zatrpklý smích zhrzené ženy.
Nemohl odpovědět, ačkoliv chtěl. Nemohl se dokonce ani pohnout. Jen tam stál, tmavé oči upíral na ni, uvězněn jejím pohledem do doby, kdy si to bude přát a bál se. Ano, bál se. On. Někoho, z koho se pár týdnů beztrestně krmil.
Zapřela se dlaní o jeho rameno, mírně zavrávorala. "Už to víš," broukla tichounce. "Budeme pokračovat? Co třeba vydloubnutím očí... Tvým vlastním palcem... Či snad ochutnávkou stříbra?" mluvila stále tišeji, až se její hlas změnil v zlověstný šepot. "Nebo počkáme spolu do rána?" ptala se dále, prsty do něj křečovitě zatínala, čím dál tím více. "I když... Narozdíl od tebe nejsem zvíře," sykla nenávistně. "Takže mám lepší nápad," odstoupila od něj vratce, zády se opřela o hrubé kamenné zdi, jež jí byla několik dní domovem.
"Běž. Běž a jdi dopředu. Nezastavuj, i kdybys byl unavený, nezastavuj, ani když tě budou první ranní paprsky lechtat a pálit na kůži. Běž, dokud neshoříš," zašveholila, očima se vpíjela do těch jeho.
Nebyla si jistá, jestli se to stane, ale viděla ten strach.
A to jí stačilo.