...

Vozka pobízel už tak vyčerpané koně k ještě většímu trysku. Bič létal vzduchem jako šílený, ale bez sebemenšího účinku. Dva páry koní dosáhli svého maxima. Splavení, uřícení, s pěnou u huby se pohybovali na hranici kolapsu. A i když tohle všechno vozka věděl, pořád zběsile práskal bičem nad jejich hlavami.
„No tak, vydržte. Už jenom kousek!“ říkal si vozka v duchu a když se ohlédl, zabořil se do kozlíku kousek od něho šíp.
„Už ho skoro máme, chlapy,“ zakřičel vůdce lupičů a krutě se usmál. Měli štěstí. Kupec se dopustil osudové chyby, vybral si k průjezdu jejich les.
Sedm mužů na koních se stále rychleji přibližovalo ke kupeckému vozu. Hnáni touhou po zlatu a bez sebemenšího svědomí se těšili na bohatou kořist. A mezitím, co vůdce lupičů s několika svými kumpány pronásledoval kořist, zbytek jeho zlodějské bandy chystal u výjezdu z lesa past.
Vozka na poslední chvíli zatáhl za opratě, když mu cestu zatarasil poražený strom. Krátce na to ho do levého ramene zasáhl šíp a zřítil se k zemi. Jásavý křik lupičů se rozléhal lesem.
Vůdce lupičské bandy se svými nohsledy sesedl z koně a uvolněným krokem se vydal k vozu. Když byl od něho na vzdálenost deseti metrů, vyhrabal se vozka z pod vozu, kam předtím z kozlíku spadl, a s taseným mečem v pravé ruce jim zahradil cestu.
„Jako rytíř Bílé růže vám nedovolím se víc přiblížit,“ řekl vozka a levačkou odlomil dřík šípu.
„Ale, to se podívejme, rytíř Bílé růže. Zdá se chlapy, že dnes máme ještě větší štěstí, než jsem si myslel,“ odvětil vůdce lupičů a po jeho příkladu se zasmáli i ostatní.
Dva lupiči, patřící ke skupině, která porazila strom, se pokusili rytíře napadnout zezadu, ale jak se vzápětí ukázalo, byla to největší chyba jejich života. Nebo přinejmenším ta poslední…
Šéf bandy se přestal smát: „Na něj!“ Zavelel a z bezpečné vzdálenosti, se svou pravou rukou, sledoval nerovný boj jednoho rytíře proti pěti lapkům.
Zatím, co byl rytíř Bílé růže zaměstnán bojem, se zbytek bandy vrhl na kořist. První nedočkavci nakoukli do kupeckého vozu a skoprněli. Ve voze na ně čekalo další překvapení. Nenašli v něm žádné cennosti, ale sedmiletou, nejspíš podle drahých šatů, co měla na sobě, urozenou dívku a její chůvu s kuší v rukou. Hned první lupič, co nakoukl dovnitř kupeckého vozu, zaplatil za překvapení životem.
Statná chůva ve středních letech po prvním výstřelu v okamžiku natáhla kuši a vložila do ní novou šipku. Pak znovu vystřelila, zasáhla dalšího lupiče a po dalším nabití kuše, která byla v jejích rukách až děsivě přesná a smrtící, vylezla ven z vozu. Vystřelila ještě jednou, aby zahnala zbývající lupiče do úkrytu, potom se otočila a řekla: „Rychle slečno! Nemáme času na zbyt,“ a poté pomohla dívce z vozu.
„Začínám se nudit,“ řekl pravá ruka vůdce lupičů a potom, co si urovnal svůj velký klobouk na hlavě, vyjmul dva z mnoha vrhacích nožů, které měl na vestě.
Rytíře Bílé růže zasáhl nůž přímo do krku. Jeho život skončil v několika okamžicích.
„Utíkejte, slečno!“ zakřičela chůva ještě jednou za dívkou a když se otočila, aby opět vystřelila z kuše, zasáhl jí vrhací nůž do prsou. Byla však statnější, než jejich doprovod, a tak její život skončil až s druhým nožem. „Zachr…,“ snažila se pronést poslední slova, ale ta se jí vzpříčila v hrdle.
„Chyťte ji,“ poručil vůdce lupičů. Dobře věděl, že ta malá holka je jistě jedinou opravdovou cenností, kterou kupecký vůz převážel.
Dívka se snažila seč jí síly stačily, ale i kdyby se snažila sebevíc, neměla naději uniknout. Dva lupiči na koních už jí doháněli. Nakonec zakopla a spadla do ostružiní. Když se pokusila vstát, vykřikla. Nezakopla totiž o žádnou větev, ale o tělo chlapce, který byl jen o rok starší, než ona sama.
I dva lupiči, jeden vychrtlý dlouhán a druhý statný hromotluk, se podivili, když na zemi spatřili podviživeného černovlasého chlapce v otrhaném oblečení. Vypadal téměř jako mrtvý, jen nepatrně se zvedající hruď prozrazovalal, že žije. Hromotluk vzal chlapce za nohu a vytáhl ho do vzduchu jako nějakou rybu. „Co s ním,“ zakřičel.
Vůdce banditů v odpověď udělal prosté gesto. Hromotluk pokrčil rameny a sáhl po noži.
Dívka se mezitím pokoušela osvobodit z dlouhánova držení. Křičela, zmítala se a nakonec se dlouhánovi zakousla do ruky. Tvrdá facka ukončila její vzdor a jí poslala k zemi.
„Dávej pozor,“ promluvil hromotluk. „Šéf chce tu holku živou!“ Pak se přestal zajímat o parťáka a přiblížil svůj nůž ke krku černovlasého chlapce. Ten však otevřel oči, natočil hlavou a podíval se na něho. Když se na hromotluka podívaly ty uhrančivé černé oči, mráz mu přeběhl po zádech a upustil chlapce na zem stejně jako svůj nůž.
Kolem černovlasého hocha se pak objevil zlověstně vypadající černý dým, který pokryl celé jeho tělo, jako nějaké brnění. Hromotluka a dlouhána potom chytila chapadla z černého dýmu a za přihlížení zbytku zlodějské bandy z nich vysála všechen život. Z páru lapků zůstaly jen dvě křídově bílé mrtvoly, které temná chapadla odhodila k nohám jejich šéfa.
„Co to ksakru je,“ odvětil vůdce banditů a dřív, než tasil svůj meč se stal obětí chapadel stejně jako ostatní členové jeho lupičské bandy.
Mladá dívka celé to hrůzostrašné představení mlčky pozorovala ze země. A když černovlasý chlapec skončil s lupiči a zadíval se na ní, k smrti se viděsila. Myslela si, že její život právě skončil, ale podivný chlapec se jen otočil a odešel. Vstala teprve až potom, co jí zmizel z dohledu mezi stromy.