Kamir: Trůn Smrti - II.

-> jo, omlouvám se, že to trvalo krapet dýl, ale jaksi se malovalo jaksi psát něco na notebooku v posteli, která byla přesunuta do obýváku, to prostě nejde, tím chci říct, že není nad pohodlí stolu nebo vesměs ne všechno jde dělat kloudně všude a za všech okolností...
-> jinak se ještě omlouvám, ale teď si zas odskočím mezi "draky" nebo možná na nějakou povídku, takže tak nějak budu přeskakovat mezi různou tvorbou, tak nevim, za jak dlouho hodím další díl (snad tohle bude někomu na nějaký čas stačit ;-))


O sedmnáct let později…

Mezi Tulemem a Lesním květem, severně od jezera Kita se poblíž řeky Tibruk nacházela menší osada Ysgard. A na samém jejím okraji stál hostinec „Na křižovatce cest“, kde se většina projíždějících ubytovávala během své dlouhé cesty z Harky, či Tulemu, do Údolí, Modrých hor nebo ještě dál do elfského města Eldrienu. Hostinský neměl o zákazníky nouze, protože jeho hostinec byl široko daleko jediný, a tak si spokojeně mnul ruce. Jednoho večera však této exkluzivity zalitoval, když podivný muž v obnošeném cestovní plášti s kápí na hlavě navštívil jeho hospodu…
Drahé trpasličí kukačky nad krbem ukazovaly něco málo před jedenáctou hodinou, když se otevřely dveře a v nich se objevila zahalená postava poutníka v hodně obnošeném, potrhaném a špinavém plášti, kterému kápě halila tvář. Muž chvíli stál ve dveřích a z pod kápě si prohlížel vnitřek lokálu. Několik zákazníků si ho zvědavě prohlíželo, ale většina už byla silně opilá a více si všímala dcery hostinského, která roznášela mezi nimi korbele piva.
Poutník došel k výčepu, kde se usadil na jednu z prázdných stoliček a vyčkal, až se mu bude hostinský věnovat.
„Co to bude,“ zeptal se rázným hlasem hostinský a zkoumavě si prohlížel nového zákazníka. Bylo mu jedno, koho obsluhuje, pokud ten někdo měl peníze na zaplacení a nebude v jeho hospodě vyvolávat rozbroje.
Z pod kápi se mu dostalo stručné odpovědi: „Kořalku.“
Hostinský z pod baru vyndal láhev, zubama jí odzátkoval, nalil do prázdné sklenice, kterou by však nikdo nemohl nazvat čistou, a položil pití před poutníka. Když ale sáhl po láhvi a chtěl jí uklidit zpátky na místo, chytil ho muž před ním za ruku a dodal: „Tu láhev tu nech.“
Hostinský pustil flašku a promnul si pohmožděné zápěstí. Ten muž měl neuvěřitelně velkou sílu. Před tím, než se vydal čepovat další korbele piva, se ještě poutníka zeptal: „Něco k jídlu si dáte?“
Chvíli hostinský čekal na odpověď, ale když se další z jeho zákazníků přihlásil o pití, nechal poutníka na pokoji a šel k pípě. Když začal čepovat pivo do korbelů, vesele se usmíval pod vousy. Trpasličí vynálezy měly opravdu něco do sebe. A zvláště ty, co vymyslely do pohostinství. Jakmile načepoval čtvrtý korbel, dal ho k ostatním na tác a poslal svou dceru znovu mezi zákazníky. Potom usrkl z lahve domácí trpasličí pálenky, kterou mu jeho dodavatel piva z Modrých hor dával jako dárek s každým uzavřeným obchodem. Nakonec si zapálil dýmku. „Kdepak, tabák a pivo budou mít vždycky nejlepší,“ řekl si v duchu a začal propočítávat dnešní tržbu.

„Vidíte tu křehulku,“ začal jeden z podnapilých hostů ke svým třem kumpánům a mlsně pokukoval po dceři hostinského.
„Té je tady škoda,“ přidal se další. „Kdyby místo roznášek dělala radši něco jinýho…“
Po krátkém přívalu bujarého smíchu promluvil další ze čtveřice nájemných šermířů: „A proč kdyby?“ začal a pak zavolal mladou dívku, s dlouhými hnědými vlasy spletenými do jednoho velkého copu, k nim ke stolu.
„Přejete si něco?“ zeptala se sedmnáctiletá dívka a její hlas doslova hladil mužskou duši.
Čtveřice šermířů si mezi sebou vyměnila intrikánské pohledy a potom ten z nich, co jí přivolal k jejich stolu, chytil dívku okolo pasu a posadil si jí na klín. „To víš, že bychom si něco přáli. Všichni čtyři,“ zašeptal jí do ucha poté, co zmítající se dívku znehybnil.
Hostinský si byl dobře vědom toho, jak na jeho dceru podnapilý štamgasti reagují. Také i díky ní měl tak vysoké tržby, ale všechno mělo svou míru. A svou dceru navíc velmi miloval. Byla totiž tím jediným, co mu zůstalo po jeho zesnulé ženě. Proto jako starý žoldák vytáhl z pod barového pultu svou starou zbraň a vydal se ke čtveřici šermířů.
Hřeby pobitý kyj dopadl do středu stolu a roztříštil ho na kusy. Čtveřice mládenců byla už sice podnapilá, ale ani jeden z nich nebyl v barových bitkách žádným nováčkem. Navíc nebyli vždycky nájemnými šermíři, kdysi patřili k proslulé zbojnické bandě, než jejich vůdce dostali rytíři Bílé růže, a tak se neštítili vůbec ničeho. Nebo spíše nebylo tolik toho, co už by v minulosti neudělali. A hostinský, ač ozbrojen velmi nebezpečnou hračkou, se svou fyzičkou nemohl počítat tak, jako kdysi…
Ještě, než se hostinský ohnal svým kyjem podruhé, byl odzbrojen a tvrdou ranou do žeber poslán do náruče bezvědomí.
„Kde se teď budeme bavit, když nám tvůj táta zničil stůl,“ řekl šermíř, který pevně držel hostinského vyděšenou dceru, která se před chvílí pokusila o výkřik, ale zabránila jí v tom ruka jejího věznitele. „Hmmm, budeme se muset asi přesunout jinam. Co takhle do tvého pokoje,“ dodal a zatím, co se jeho společníci rozhlíželi po lokále, jestli neobjeví nějakého „hrdinu“, se vydal s hostinského dcerou ke schodišti, které se nacházelo kousek od výčepu.
„Začínám mít hlad,“ prohodil jen tak mimoděk poutník potom, co vypil sklenici kořalky na ex a natočil hlavou, aby se podíval po těch, co ho vyrušili od zapíjení svého nekonečného žalu. Přitom mu dlouhý pramen jeho černých vlasů spadl do tváře.
Když byl nájemný šermíř s hostinského dcerou téměř už u schodiště, ucítil na sobě poutníkův pohled a mráz mu přeběhl po zádech. Zastavil se a pozorně si muže v cestovním plášti prohlédl. Bylo mu jasné, že se v tomhle hostinci občas zastaví i rytíři Bílé růže, kteří hlídkují na obchodní cestě, ale kdyby ten poutník byl jedním z nich, už dávno by se jim postavil. Ne, on rozhodně nepatřil k rytířům Bílé růže, ale v jeho přítomnosti se cítil nesvůj. Něco na něm bylo … že by čaroděj! Kdysi se doslechl, jakých bujarých orgií jsou ctnostní mágové schopní, ale vždycky se ve stádu najde černá ovce, které se zrovna zachce dělat dobré skutky. A začínat si něco s mágem bylo rozhodně nebezpečnější, než vyřídit obtloustlého hostinského ve středních letech. Začal zvažovat, co udělá, ale dřív, než se pro některou z možností rozhodl, vyřešil ten problém za něho poutník.
Muž v cestovním plášti natáhl svou levou ruku k šermíři vzdáleného od něho dobrých deset kroků, jako kdyby se ho chtěl dotknout. Chvíli tak nechal svou ruku nataženou, dokud neupoutal pozornost všech čtyř šermířů a potom mu z rukávu pláště vyrazil temně černý mrak, který mu obalil celou ruku a změnil jí v ohromný pařát se čtyřmi prsty zakončenými deset palců dlouhými drápy, kde uprostřed dlaně doširoka otvíraly svůj chřtán ohavná ústa.
Poutníkův pařát sevřel šermířovu hlavu, do které se zakousla ústa v dlani a v okamžiku mladík ztratil sílu, takže se mu teď ještě víc vyděšená dcera hostinského konečně dostala ze sevření a poté přiběhla ke svému otci ležícímu na zemi v bezvědomí.
První z trojice zbývajících šermířů s křikem vyrazil do útoku proti poutníkovi, ale byl sražen tělem svého společníka, které po něm poutník svým pařátem hodil. Zbylí dva muži se takticky vydali úprkem ke dveřím ven z hostince, ale jejich útěk ukončil ohromný dráp, který jim pronikl koženou zbrojí, zády a vynořil se z jejich hrudi. Potom se jejich nabodnutá těla vznesla do vzduchu, kde zůstaly tak dlouho, dokud z nich nevyprchal všechen život.
Poslední přeživší se probral v troskách stolu, kam dopadl. Přes nohy mu bezvládně leželo tváří k podlaze tělo jeho společníka, ale když ho převrátil na záda, vykřikl. Bledá kůže a vyschlé tělo, na kterém doslova vyselo oblečení, bylo to jediné, co zůstalo z jeho druha. I ostatní přihlížející v lokále vykřikli hrůzou. Jen jeden stařík se podíval nejprve na tělo nebožtíka, potom na poutníka a vykoktal jeho jméno: „P-p-posel Smrti!“
Poslední ze čtveřice šermířů se naposledy podíval na muže, který zabil jeho společníky, pomočil se strachy a potom jeho výkřik plný strachu a děsu z nadcházejícího okamžiku ukončil pařát Posla smrti, jehož ústa v dlani se mu zakously rovnou do tváře.
Když bylo po všem, nechal Posel smrti svůj pařát změnit zpátky v lidskou ruku, vstal ze židle a vhodil na výčep dva stříbrňáky ušpiněné lidskou krví, potom sebral láhev kořalky a opustil hostinec.

Když trpasličí kukačky krátce po odchodu Posla smrti odbily jedenáctou hodinu, vtrhla do hostince pětice mužů v zakázkově vyrobených a očarovaných trpasličích zbrojích s vyrytým symbolem růže na prsním brnění a barevně vyšitým emblémem Bílé růže na rudých hedvábných pláštích. Všichni do jednoho byli vyzbrojení jako do války. Dva z nich nejprve přistoupili ke dvěma probodnutým tělům, u kterých se dlouho nezdržovali, a poté přešli ke dvěma vyschlým a scvrklým mrtvolám.
„Jak dlouho?“ zeptal se jeden z nich hrubě, nerad chodil okolo horké kaše. Když mu nikdo neodpověděl, trochu se uklidnil a upřesnil svůj dotaz: „Jak je to dlouho, co Posel smrti odešel?“
Dcera hostinského si prohlédla všech pět rytířů a potom se podívala na trpasličí kukačky. „Pár minut,“ řekla a hned se pětice rytířů bez jediného slova otočila a vydala ven z hostince. Těsně před dveřmi se však zastavili, když uviděli modré světlo, které osvětlilo prostor před hostincem. Krátce na to dveřmi hostince vešla čtveřice mužů v zlatem vyšívaných robách. Když uviděli rytíře Bílé růže, zastavili.
Chvíli si mágové a rytíři vyměňovali nenávistné pohledy, dokud ticho neporušil velitel rytířů Bílé růže: „Nemáte tady co pohledávat!“
„Ne, to VY tu nemáte, co dělat!“ oponoval mu hned vůdce skupinky mágů v drahých robách a stejně jako jeho společníci i on po očku prohlížel mrtvá těla za zády rytířů.
Chvíli bylo opět ticho, dokud jeden z mágů, s velmi dobrými telepatickými schopnostmi, nepošeptal stručný souhrn toho, co se dozvěděl z myslí přítomných v lokálu svému nadřízenému. Potom mágové zmizeli v oslnivě modrém světle stejně rychle, jako se objevili.
„Proklatí kouzelníci!“ zaklel velitel rytířů a dodal: „Rychle ke koním!“ Venku před hostincem pak velitel rytířů Bílé růže zaklel a zanadával na účet cechu mágů podruhé, když uviděl jejich koně spokojeně spí na zemi po účinku uspávacího kouzla.