Regulérní chlap (?)

Nenávistně jsem se podíval na staříka, sedícího naproti mně. Teda, pokusil jsem se o to. Podle jeho pobaveného, triumfálního výrazu se ale nejspíš můj pokus o nenávist proměnil jen ve výraz hlubokého zoufalství, v prosbu o vysvobození.
A ta u staříka fungovat nemohla.
Byl nechutný. Přestože seděl u stolu, takže jsem mu na nohy neviděl, věděl jsem, že je oblečený do krátkých, světlých šortek, co kdysi snad bývaly bílé, nicméně za léta nošení – vypadaly, že jsou snad stejně staré jako on sám – získaly nechutně žlutou barvu, v rozkroku ještě poněkud výraznějšího nádechu. Vzápětí mi hlava před oči nastrčila další obraz – hubené nohy s prořídlým ochlupením, obuté do světlých sandálů a protivných, zelených ponožek, které má určitě vytažené až někam do půli lýtek. Bylo mi z něj špatně už poprvé, co jsem ho spatřil, ale tenkrát jsem ještě plně věřil představě velikého vědce, takže jsem si říkal, že na vzhledu zas tak nezáleží. Teď už chápu, že ta idea mi byla vnucena, že to byl klam. Stařík je prostě jenom blázen, co se snaží popřít přírodu, Boha a vlastně všechno, na čem byly nespočetné lidské generace postaveny.
A křečové žíly. No ano. Pokud ne ty ponožky v sandálech a zažloutlé plátno šortek na gumičku, křečové žíly mě jistojistě čekají, stejně jako každou ženu, jejíž tělo není zvyklé na zátěž a pak je najednou zničehonic donuceno nosit pod srdcem lidský plod a navíc ještě zásoby na jeho obživu. Do konce života budu běhat s nechutně zfialovělýma nohama. Co běhat! O běhání si budu moct nechat tak maximálně zdát! A to všechno kvůli tomuhle staříkovi. Kvůli němu a jeho potrhlým představám. A kvůli své ženě, samozřejmě.
Přes seprané tričko starému vědci prosvítaly bradavky. Byl hubený, bílé triko na něm viselo jako na kostře, ale kdyby vstal, všichni by viděli, že se kdysi při prvním, druhém praní srazilo, takže nezvládne zakrýt pneumatiku převislé kůže nad gumičkou od šortek. Kdysi možná, pravda, nebýval ten vědec tak vyzáblý, jako dnes. Inu, pro vědu se musí přinášet oběti. Moje žena to říká.
Stařík ale nevstával a to bylo dobře. Už takhle si na něm novináři, stojící všude kolem stolu, svými blesky pochutnávali. A nejen na něm, ale taky na mně. Především na mně. Byl jsem přece hlavním objektem tohoto experimentu – i když experiment není to správné slovo, věděli jsme všichni téměř s jistotou, že to bude fungovat. Bylo to první uplatnění této věděcké metody v praxi, po měsících a letech vymýšlení a testování. Stařík si nemohl dovolit selhání. Proto také konečný termín několikrát odložil, až začala moje žena být opravdu netrpělivá. Vyváděla jak stará kvočna, tak snad jí dnešek přinese zadostiučinění.
Odjakživa jsem novináře nenáviděl. Měli úžasný talent zkomolit pravdu, říct jen to, co chtěli, a perfektně zakamuflovat, co se ven dostat nemělo. Všichni pracovali pro vládu a nadnárodní korporace a ovlivňovali myšlení střední vrstvy, jak se dalo. Ani ve věcech vědy si člověk nemohl být jistý, jestli to, co čte, je pravda. Když se mi dostalo do rukou několik článků o tomto vědeckém projektu, nevěřil jsem vlastním očím, co jsem v nich četl za nesmysly. O staříkovi, o mně, o projektu samotném. A teď byli všude kolem mě, lžipsalové novináři, svými blesky prosvěcovali místnost, cvakání foťáků a škrábání tužek po papíře bylo všudypřítomné, protivnější než luční koníci zrána vprostřed veliké louky. A taky televize, několik kamer v různých rozích místnosti a všechny namířené na toho staříka a nebo na mně. Na mně a mojí ženu, sedící vedle mě, držící mě za ruku tak, aby to všichni viděli, povzbudivě a ochranitelsky. Na tváři měla vítězoslavný úsměv, kterým jako by vzkazovala svým přítelkyním v sobotním dámském klubu: „Tak jsme konečně vyhrály, vážené přítelkyně!“
Nenávidím novináře a nenávidím svou ženu. To ona mě do toho všeho uvrtala, měl jsem čuchat nějaký podraz, už když začala každou sobotu docházet do toho jejich dámského kroužku. A když ne tehdy, tak alespoň poté, co mě seznámila s tím staříkem, nazvala ho váženým vědcem a prohlásila, že „tento muž nám, miláčku, změní život. Nám a všem ženám i mužům na téhle planetě!“
Ale ze všeho nejvíc nenávidím sám sebe. Nenávidím se za to, že jsem byl takový hňup. Nechal jsem se tou fúrií dovláčet nejdřív ke svatbě a potom až sem, do téhle bílé místnosti, za nechutným staříkem a mraky novinářů. Čeká mě zářná budoucnost vedle téhle ženské, neustále pod dohledem médií, se řvoucím děckem – a dej Bůh, aby bylo jen jedno! – v obýváku, křečovými žilami na nohou... Krásné vyhlídky, není-liž pravda? Není tohle nějaký přestupek proti lidským právům? Morálce? Něčemu, na co bych se, sakra, mohl odvolat?
Stařík si prstem posunul brýle na nose – brýle silné jako dna pivních lahví, ve starodávných kostěných obroučkách. Vypadaly jako vytažené odněkud z hloubi rybníka, kam je před pár stoletími někdo vyhodil, protože už dávno vyšly z módy. Ale tak ostatně vypadal i stařík sám. Usmíval se, a měl proč – jeho celoživotní vědecká práce se blížila ke svému triumfálnímu závěru. Zítra o něm budou psát všechny noviny světa, včetně novin v islámských zemích, i když tam jeho práci asi budou spíš hanit než vychvalovat, blesklo mi hlavou, a kdyby ho tak chtěli označit za kacíře a spáchat na něj atentát... I když co, to už by stejně bylo pozdě. Už teď je pozdě, teď už se nedá couvnout. Já nemůžu couvnout.
Můj metabolismus má úplně jinou strukturu než kteréhokoliv jiného člověka. Možná se dá říct, že už ani člověk nejsem – ale tenhle můj názor tomu staříkovi, prosím, neříkejte, nebo by mi zase dal svou kostnatou rukou přes hubu. Řval na mě, že člověk rozhodně jsem, že on tohle dělá pro lidstvo, důležitá je přece hlava a ne to, jestli mám játra vlevo nebo vpravo. Já například mám játra asi třetinová, ale na druhou stranu o polovinu výkonnější. To díky injekcím, které mi nějaký čas pravidelně svou roztřesenou rukou píchal, aby se mi uvolnilo místo v břišní dutině. Také se mi zkrátila střeva, poněkud zvětšil žaludek, zvýšila se výkonnost mých ledvin. Takže toho teď daleko více sním a taky chodím močit dvakrát častěji než dřív. A když už jsme u toho, v těch injekcích byly kromě jiného i nějaké hormony, takže se mi už nějakou dobu nepostaví. A ještě nejméně dvanáct měsíců se to nezmění. Jestli vůbec někdy. Mojí manželce to ale ani v nejmenším nevadí, vždyť sama říká, že pro vědu se musí přinášet oběti.
To mi připomíná, že jsem se ho chtěl zeptat, jestli mi díky těm hormonům začnou růst prsa. Nebo něco jiného. A jak to bude s kojením? No, budu muset se svou otázkou počkat až do zákulisí. Řekli mi totiž – on a moje žena – že před kamerami a novináři mám radši držet hubu, abych to nepokazil. Tak mlčím, sleduji staříka, moje žena mi tiskne ruku a tiskne ji tak, až ji skoro drtí, a já čekám, až mi stařík dá pokyn.
Přede mnou na bílém stole, v bílé misce, leží něco, co vypadá jako veliké rozklepnuté vajíčko. Řídký bílek obklopuje tmavý žloutek, tmavší, než u obyčejného slepičího vajíčka, a navíc se směrem ke středu ještě ztmavuje. Vypadá to docela zvláštně. A nechutně. Kdybych nevěděl, že to nebude chutnat jako vajíčko, že je to vlastně docela dobré, příjemně mazlavé a se sladkým ocasem na jazyku, asi bych do toho nešel.
To v misce, to je věc, po které prý lidé celého světa už celá staletí touží. Nebo to alespoň tvrdí ten stařík, moje žena a její kamarádky ze sobotního klubu. Změní to život všem lidem na planetě, protože dříve nebo později se to dostane ke všem, stejně jako paralen to bude volně dostupné v lékárnách, jediné omezení prodeje by mohlo být maximálně doporučení od gynekologa. I když, gynekolog asi není v tomto případě to správné slovo.
Stařík zvedl hlavu, přejel pohledem novináře naproti sobě a usmál se do kamery za mými zády. „V zásadě jsme měli možnost volby. Jsme schopni dva týdny nechat plod vyvíjet se mimotělně, nicméně poté by bylo poněkud složitější zavedení plodu do organismu. Pan Doe se proto rozhodl, že nebude již další dva týdny čekat, jeho organismus je připraven, plod také.
Poprosím vás, pane Doe, Johne... Vy víte, co máte dělat. A nezapomeňte, že děláte pro lidstvo největší krok od chvíle, kdy Armstrong vkročil na měsíční povrch!“
„Neil na měsíci nikdy nebyl, ty kreténe,“ pomyslel jsem si. Nicméně jsem uchopil misku, oběma rukama, abych nic nevybryndal, a její obsah do sebe na ex obrátil. Přes důrazné pokyny (toho starce a své manželky, koho jiného) jsem se předtím nepodíval ani do jedné kamery, ani do očí jediného novináře či reportéra. Alespoň tenhle malý kousíček odporu jsem si pro sebe schoval.
Už takhle jsem si totiž připadal jako mimozemšťan, co před chvílí přistál a kolem se seběhli čumilové, aby si ho pořádně prohlédli. Byl jsem naštvaný, že dovolili všem těm novinářům být u toho: copak nějaký pár chce mít reportéry v ložnici, když se pokoušejí o dítě? A copak tohle bylo v něčem jiné? No dobře, bylo... Ale stejně! Chtěl jsem těm šmírákům dát najevo, že mě nezajímají, že mi ani za ten pohled nestojí!
Odložil jsem misku zpátky na stůl a se zavřenýma očima zaklonil hlavu. Jakože si to užívám, jakože přemýšlím. Ve skutečnosti jsem chtěl jenom umřít. Představa všeho toho, co mě čeká, mě vážně děsila.
Pak jsem si krknul.
Podíval jsem se na staříka, jestli mě náhodou nespálí pohledem, ale ten se jenom usmíval. Myslím, že prožíval největší vzrušení svého života. Jeho bezmála šedesátiletá věděcká činnost byla na vrcholu.
A mně se za devět měsíců narodí dítě, první dítě, které se kdy narodilo regulérnímu chlapovi. Otázka je, jestli na to můžu být pyšný.