Dračí rytíř

- prvně se omlouvám, že jsem "kecal" (psal) o tom, jak budu psát to a tamto, ale nějak se k tomu nemohu dokopat a když na to není chuť, tak prostě výsledná kvalita by asi moc vysoká nebyla...

Prolog:
Dobro a zlo. Bílá a černá. Na první pohled dvě strany, které si vzájemně odporují. Přesto však nic není na první pohled takové, jak se zdá a dobro i zlo mají v sobě vždy malý kousek jeden z druhého … byť někdy neúmyslný a nechtěný.

***

Bezejmenný hrad dračích rytířů z blízka připomínal obrovské ptačí hnízdo pod vrcholem zasněžené hory. Byl to domov nejobávanějších stoupenců zla a jejich plazích společníků v království, kteří se neustále pokoušeli o převrat. Hledali mnoho způsobů, jak dosáhnout svého cíle a tento příběh vypráví o jednom z nich:

Čtveřice dračích rytířů čekala na nádvoří na svého mistra až vyjde ven z ohromného jeskynního komplexu v útrobách hory. Všichni byli vyzbrojeni do bitvy. Na zádech magické obouruční meče a naleštěná brnění v barvě jejich jízdního zvířete se leskla v posledních slunečních paprscích, stejně jako šupiny majestátních plazů za nimi. Byl tam hbitý zelený drak obývající zalesněné krajiny, červený milující lávová pole, statný, ale neohrabaný šedý, libující si v horských pásmech, modrý žijící v přímořských oblastech a ještě jeden drak, černý. Největší ze všech draků, ohromný děsivý plaz barvy noci s jizvou přes levé oko patřící Echeonovi, nejsilnějšímu dračímu rytíři.
Echeon v černém plátovém brnění opustil jeskyni. Oči mu zpod hledí přilby rudě žhnuly, stejně jako každému dračímu rytíři. Byl to vedlejší efekt rituálu spojení, který z člověka a draka udělal nerozlučnou dvojici. Umře jeden, zemře i druhý, takové bylo propojení mezi drakem a jeho rytířem.
„Mistře,“ pronesla čtveřice dračích rytířů současně a uctivě se uklonili.
„Vyrážíme,“ bylo to jediné, co Echeon řekl. Potom se on a ostatní vyšplhali do sedel svým drakům.
Do vzduchu vzlétli postupně. Nejprve černý drak, po něm červený, modrý, šedý a nakonec zelený, nováček v jejich skupině a náhradník po mrtvém předchůdci, který padl v poslední bitvě.
Přátelství samo o sobě mezi dračími rytíři neexistovalo. Spojoval je pouze společný cíl, dosáhnout převratu a chopit se vlády. A čím byl dračí rytíř silnější, tím větší mocí by v novém království vládl. A na úplném vrcholu byl už celá desetiletí Echeon. I když mu čtveřice dračích rytířů říkala mistře a prokazovala náležitou úctu, tak i nováček, který teprve nedávno podstoupil rituál spojení, by neodmítl příležitost dostat se na jeho místo.
Ve vzduchu letěli ve volné formaci. Echeon se svým černým drakem určoval směr, po něm následoval červený a v delším odstupu letěli zbylí tři draci.
Jako v každé zvířecí smečce i u draků a jejich rytířů vládla jistá hierarchie. Slabí se podřizovali silným a noví členové smečky museli pochopit, kde je jejich místo!
Šedý drak s modrým otevřeně zaútočili na zeleného, ale jejich záměrem ho nebylo zabít. I když se to někdy stávalo. Všechno záleželo na tom, zda se nováček včas vzdal nebo útočníky přemohl a získal tak lepší postavení ve smečce.
Zelený drak se lehce vyhnul o hodně pomalejšímu šedému drakovi, kterého stačil během úhybného manévru ještě zasáhnout ocasem do břicha, čímž dokázal jasnou převahu. Potom se vrhl střemhlav k zemi v naději, že setřese modrého, který se mu pověsil za ocas.
Tělo modrého draka bylo štíhlé a dovolovalo mu v jeho domovině při plavání po mořské hladině snáze rozrážet vodu. Proto během střemhlavého letu mladšího draka pomalu doháněl. Těsně nad zemí však pronásledování zanechal. Koruny ohromných sekvojí mu zablokovaly cestu a on nehodlal riskovat poranění křídel, které se drakům mohlo stát osudným. Pro zeleného však vzdušný souboj teprve začal. Složil svá křídla těsně k tělu a poté, co proletěl korunou stromu své smrtící pařáty zasekl do kmene sekvoje a zastavil svůj pád. Potom udělal několik skoků z větve na větev a nakonec vyskočil vzhůru do nebe skrz korunu dalšího stromu, přímo za zády modrého draka. Kdyby to byl skutečný dračí boj na život a na smrt, mohl zaskočeného protivníka snadno zabít. O vítězi bylo rozhodnuto.
Zelený drak se vydal za černým a v menším odstupu ho následoval modrý, ke kterému se po chvíli připojil šedý. Než si však vítěz stačil užít svého triumfu, mihnul se nad ním obrovský stín, červený. Krátce na to velký kus lesa pod nimi vzplál pod přívalem ohromných plamenů. Zelený se stáhl a připojil k dvojici poražených draků. Hierarchie v Echeonově letce byla stanovena, … zas na nějaký čas.
Než se pětičlenná letka dostala ke svému cíli, hodiny odbily půlnoc. Nakonec vystoupali vysoko do vzduchu a potom se jako draví ptáci snesli střemhlav ke kořisti.

Hrad Pravdy patřil mezi „Čtyři pevnosti dobra“ v království. Spravedlnost, Ochránce, Pomoc a Pravda, každá z těchto pevností stála na hranicích království na jedné ze čtyř světových stran a chránila hlavní město ležící ve středu země před útokem sousedních královstvích.
Pevnost Pravdy ležela na východě, severně od Bezejmenného hradu dračích rytířů, a stala se cílem útoku Echeonovi letky. Nejprve zasáhl pevnost obrovský ohnivý mrak, který vznikl společnou prací pěti draků a všechno, co se mu postavilo do cesty zaniklo v ohromném žáru. A bylo jedno, jestli to bylo živé, z kamene nebo železa, vše podlehlo dračím plamenům během krátké chvíli.
„Poplach!!“ rozeznělo se chodbami hradu.
I když byl hrad Pravdy největší pevností království, s posádkou o více jak pěti set ostřílených vojáků, tak ani on nebyl úplně v bezpečí. Majestátní hrad, tyčící se na vrcholku pár set metrů vysoké strmé hory, přišel útočníkům po zemi jako nejhorší noční můra, ale pro dračí rytíře nepředstavoval nejmenší překážku.
Echeon společně se Zeleným a Modrým dračím rytířem přistáli na vrcholku nejvyšší věže. Červený s Šedým mezitím létali okolo hradu a dál rozšiřovali vzniklý požár.
Posádka hradu dělala seč mohla, ale útok dračích rytířů je zaskočil úplně nepřipravené. Vojáci neuspořádaně pobíhali s vědry s vodou sem a tam a pokoušeli se alespoň zabránit nenasytným dračím plamenům v postupu. Lukostřelci se pak marně snažili bojovat s obrovskými ještěry, pro které však byly šípy něco jako pro člověka tříska v dlani. Nijak smrtelná, pouze nepříjemná.
Zatímco Modrý dračí rytíř odrážel s trojicí draků dotírající obránce, seskočil Echeon se Zeleným z věže na nejbližší terasu dobrých dvacet metrů pod vrcholem. Z ní poté skočili ještě na nižší a takhle pokračovali dokud se nedostali na střechu a do spodní části hradu.
Oheň a štiplavý kouř byly všude kolem, ale dva muži v magických zbrojích tímto peklem procházeli bez sebemenších potíží. Díky brnění vyrobených převážně z dračích šupin jim plameny nijak neubližovaly a s pomocí očarovaných medailonů na krku se kouř držel dál z jejich dosahu.
Dva dračí rytíři směřovali přímo ke svému cíli. Vždy se našel někdo, kdo by za zlato zaprodal i vlastní matku...
Úplně ve středu hradu se nacházela malá komnata bez oken. U jejích dveří, i přes útok a stále se šířící plameny, postávala stráž. Čtyři válečníci s obouručními sekerami v těžkém brnění vyrazili vstříc útočníkům hned jak je spatřili.
Echeon se zastavil a s ním i Zelený. Nebylo pro něho nijak důležité, jak se jeho podřízený jmenuje, jediné na čem záleželo bylo splnění jejich mise. Bez delších prodlev řekl: „Běž.“ A Zelený vykročil strážcům naproti.
Skoro o dvě hlavy menší dračí rytíř si sundal ze zad černý magický meč a napřáhl se. V žilách mu proudila stejná krev a tělem se rozlévala stejná síla jako jeho draka. Zařval a ještě před tím, než mu mohl sekerou první válečník srazit hlavu, jediným švihnutím meče téměř dvoumetrového muže rozdělil v pase ve dví. Ostatky válečníka dopadly s hlasitým řinčením jeho zbroje na kamennou podlahu a v několika chvílích ji pokryla vrstva teplé krve. Obdobným způsobem naporcoval i zbylé tři strážce komnaty, které od smrti nijak nezachránila jejich plátová zbroj ani pokusy vykrýt sekerou útoky černého meče. Obyčejná ocel, ač sebe-kvalitnější, se nemohla s magickým ostřím měřit.
Echeon vykročil ke komnatě a odkopl několik částí těl strážců stojících mu v cestě. Těžké boty pobité ocelovými pláty mu nasákly krví a na kamenné dlažbě začal dělat stopy. Když položil ruku na dveře, mírně zatlačil. Panty a petlice nevydržely ohromnou sílu nejsilnějšího dračího rytíře a dveře vletěly do pokoje.
Uvnitř komnaty se za postelí choulila vyděšená mladá žena v drahých hedvábných šatech, které nemohlo být více jak osmnáct let. Zápěstí pravé ruky jí zdobil zlatý náramek s vyrytým symbolem království. Náramek vykazoval menší magickou moc, ale Echeon jej neshledal nijak důležitým. Lidé často nosili očarované ozdoby, které je chránili před různými nemocemi nebo neštěstí. Avšak jen malá část z nich byla skutečně kouzelná. Když se pak na dívku rudě žhnoucíma očima podíval, omdlela. Echeon si rozepnul sponu od pláště a dívku do něho zabalil. Potom si mladou ženu přehodil přes rameno, opustil komnatu a vydal se na zpáteční cestu na věž ke svému drakovi. Právě dosáhl cíle jejich mise a teď už jen zbývalo dostat se z hradu.

Jednou z mnoha chodeb pevnosti Pravdy utíkala trojice mužů ve stříbrné kroužkové zbroji. I jejich výzbroj a zbraně byly magické. Paladinové, odvěcí nepřátelé všech stoupenců zla a hlavně dračích rytířů ihned věděli, co je jejich cílem. Běželi rovnou ke komnatě. Dorazili však příliš pozdě. Našli jen prázdný pokoj a ostatky strážců v chodbě, kudy dračí rytíři přišli. Hned se vydali tím směrem.
Echeon a Zelený se zastavili v polovině cesty. Ucítili je. Ten pach nemohl patřit nikomu jinému. Aniž by Echeon cokoliv řekl, Zelený se otočil, sundal ze zad svůj černý meč a vydal se novým nepřátelům naproti. Echeon se ani neohlédl a pokračoval dál v cestě. Jejich mise byla důležitější, než jejich životy. Tedy víc, než život Zeleného.
Na hradbách mezitím stále zuřil boj. Lučištníci se marně pokoušeli sestřelit dva dračí rytíře ze sedel draků, když v tom byl šedý drak zasažen paprskem bílého světla a za bolestného řevu se zřítil i se svým pánem k zemi. Do boje se konečně zapojili zaklínači a upadající morálka obránců hradu se rázem obrátila.
Modrý, který na vrcholu věže odrážel chabé útoky obránců, byl jako jediný nepřímým svědkem skonu Zeleného. Zelenému drakovi se bez jakékoliv příčiny na prsou objevila velká krvavá skvrna a poté se tělo velkého ještěra zřítilo z věže dolů na nádvoří. Zelený dračí rytíř zemřel na následky bodného zranění v hrudi a spojení těl usmrtilo jeho draka stejným způsobem. Modrého se začala zmocňovat panika. Naštěstí drak jeho mistra stále žil, a tak nebylo pochyb o tom, že i on je v pořádku.
Ze schodiště, kudy přicházeli obránci hradu, vyletělo k obloze několik blesků a usmrtilo pár posledních přeživších obránců hradu. Krátce na to se na vrcholu věže objevil Echeon. Než však stačil dojít ke svému drakovi, vyběhli ze schodiště i tři paladinové. Všichni ve stejné zbroji, jen jednomu z nich na hlavě chyběla helma a místo ní měl zlatou čelenku se smaragdem.
Modrý se postavil mezi Echeona a paladiny.
„Jménem krále ti já, sir Jadrek Helstain, paladin druhé třídy, nařizují tu dívku pustit!“ vykřikl paladin se zlatou čelenkou a namířil hrotem zakrváceného meče na Echeona.
Echeon položil dívku k nohám svého draka, kde ji vybalil z pláště. Byla ještě stále v bezvědomí. Pak se Černý dračí rytíř otočil k trojici zapřísáhlých nepřátel, připnul si plášť a odvětil paladinovi: „Nebo co?“
Sir Jadrek měl z trojice paladinů zřejmě nejvyšší postavení, protože kývnul na své společníky a ti vyrazili proti Modrému. Sám pak zdolal vzdálenost mezi ním a Echeonem jedním obrovským skokem, na jehož konci zkřížil svou zbraň s nejsilnějším dračím rytířem.
Uklidňující modrá a děsivá černá čepel meče kvílely, zatímco byly zaklesnuté do sebe, když jejich majitelé pokračovali v konverzaci.
„Ptal jsem se, co se stane, když jí nepustím?“ řekl klidným a vyrovnaným hlasem Echeon.
„Propusť jí nebo tu zemřeš!“ procedil sir Jadrek skrze zatnuté zuby a vší silou se pokoušel překonat dračího rytíře. Ten mu však bez větší námahy vzdoroval.
Echeon po chvíli od sebe paladina odstrčil, podíval se na dívku a povzdechl si. „Nebylo to v mém plánu, ale třeba mě potom víc pobavíš.“
Sir Jadrek ostražitě vyčkával a zvažoval svůj další krok, když si před ním Echeon, uprostřed souboje, v klidu svůj meč položil na pravé rameno a zahájil řeč: „Víš, na co si musí dát draci nejvíc pozor? … Na zuby! Když jim něco mezi nimi uvízne nebo si zraní dáseň, velmi často se jim rána zanítí nebo onemocní. Mají však jednu možnost, jak tomu předejít. A tou je, že svou potravu budou polykat.“
Sir Jadrek sklonil svůj meč k zemi a s děsem v očích se díval, jak mladá dívka, kterou měl za úkol ochraňovat, pomalu mizí v tlamě Echeonova draka. Viděl, jak se její tělo sune dlouhým krkem až do jeho žaludku.
„Pravda, mnozí z nich nemají rádi, když se jim jídlo ještě hýbe v krku, ale mému drakovi to nevadí. Jemu se to dokonce líbí,“ dokončil svou řeč Echeon a připravil se na zuřivý útok rozhněvaného paladina. „Snad mě teď pobavíš trochu víc,“ dodal tiše pro sebe, ale sir Jadrek zasunul svůj meč zpátky do pochvy u pasu a vydal rozkaz svým společníkům: „Ústup! … Tady jsme skončili.“
Modrý měl několik drobných zranění a jedno těžké na levém rameni, ale žádné nebylo smrtelné. Dva paladinové, se kterými bojoval na tom byli podobně.
Když paladinové zmizeli v útrobách schodiště, vyšplhal se Echeon a Modrý do sedel svých draků, dali signál červenému a zamířili domů. Jejich mise skončila.

O rok později:
Po útoku dračích rytířů na hrad Pravdy se toho v království hodně změnilo. Předně přešla téměř zničená pevnost pod plnou kontrolu paladinů, kteří ji od základů přestavěli. Na hradbách se teď pohybovali vojáci s těžkými kušemi, schopnými prostřelit i šupinatou kůži ohromných ještěrů, na věžích přibily vrhače kopí a většinu vojáků nahradili samotní paladini.

Byla už hodina po setmění, když se jeden ze sluhů v tichosti proplížil chladnými chodbami do středu pevnosti. Muž okolo padesátky s prošedivělými vlasy a neudržovaným vousem se úspěšně vyhnul všem hlídkám, aby na konci své cesty vnikl do malé komnaty uprostřed hradu Pravdy. Potichu za sebou zavřel dveře v naději, že nevzbudí žádnou pozornost, ale hlas mladé ženy ho vylekal: „Kdo jste?“
Sluha se podíval po hlase a spatřil v dubové posteli s nebesy krásnou dívku s dlouhými černými vlasy v negližé, jak si na něho pokouší posvítit svící. Levou ruku zastrčil pod košili, ale než cokoliv udělal, dívka opět promluvila: „Posílá vás Danhelm? … Už jsem se začínala bát, že mě nezachrání!“
Sluha vytáhl ruku z pod košile a po krátkém mlčení odpověděl: „Ano, má paní. Můj pán vám vzkazuje, že nemáme moc času. Musíme si pospíšit.“ Ve slabém světle svíček dívka nemohla spatřit, jak se na tváři sluhy objevil úlisný úsměv.
„Jistě,“ odvětila, vstala z postele a přešla k paravánu, za kterým se začala spěšně převlékat. „Danhelm mi říkal, že pro mě přijde až za tři dny, ale v tomto pokoji bez oken ani nevím, zda je den nebo noc.“
Sluha na okamžik vykoukl ze dveří, a když shledal, že je čistý vzduch, přistoupil k dívce. Ta si mezitím na sebe vzala modré šaty s krátkým rukávem a krajkovým živůtkem. Jedinou ozdobou na jejím těle byl zlatý náramek se symbolem království na pravé ruce. Na okamžik se sluha zamyslel, ale pak úvahy pustil z hlavy. Na přemýšlení bude mít čas později.
Dívka si přes sebe ještě přehodila šedý plášť, který vytáhla ze skříně a potom v tichosti následovala sluhu.
První hlídka, kterou tvořili jen samí vojáci, je minula bez povšimnutí. Pohybovali se ve stínech, dávajíc si pozor na prostory osvětlené svícemi a pochodněmi. V půli cesty se zastavili v jednom tmavém výklenku, aby si krátce odpočinuli.
„Jste v pořádku, má paní?“ zeptal se sluha, když viděl, jak dívka celá uřícená ztěžka oddechuje.
„To nic není, … jen nejsem zvyklá. Celé měsíce mě drželi v tom pokoji. Nebít Danhelma, tak už ani nevím, jak vypadá slunce.“
„Zdá se mi to nebo pro vás můj pán něco znamená?“
Dívka se i v přítmí jasně začervenala: „Poté, co jsem náhodou vyslechla rozhovor vojáků, že mě chtějí obětovat, byl Danhelm jediný, kdo mi dal naději. Samozřejmě, že pro mě hodně…“
„Pššš,“ přerušil dívku sluha a hrubě jí zakryl ústa rukou. Další hlídka právě prošla v jejich těsné blízkosti. „Budeme raději pokračovat,“ zašeptal a poté, co mu mlčky přikývla jí sundal ruku z pusy.
Stoupali po schodišti stále výš. Sluha chvílemi bral schody po dvou, dívku přitom držel za ruku a nutil jí tak k rychlejšímu tempu, ale ta už po chvíli nemohla. Sotva popadala dech.
„Jak ještě vysoko? Kam to vůbec jdeme?“ vysoukala s námahou ze sebe.
Sluha neodpověděl, jen zastavil. Podíval se za ní, směrem odkud přišli, a potom nahoru. Nečekaně jí vzal do náruče a pokračoval v cestě, beroucí bez obtíží schody po dvou. Šokovaná dívka se mu akorát pevně chytila kolem krku a přes oblečení ucítila jeho mocné svaly.
Vystoupali až na vrchol věže, kde sluha dívku postavil na zem. Studený vítr a čerstvý vzduch jí pomohly se vzpamatovat. Nechápavě se na něho podívala, očekávající vysvětlení, ale sluha si jí nevšímal. Sáhl si levou rukou pod košili a z malého váčku na krku vyndal píšťalku. Nadechl se z plných plic a foukl do ní. Nic. Nevydala ani hlásku, ale zřetelně zazněla v uších těch, kterých měla, čekajících několik mil daleko od hradu.
Hradem se rozezněl poplašný zvon.
„Konečně už ta šaráda skončila,“ odvětil na zvuk zvonu sluha a modré oči mu začaly rudě žhnout.
„Nějak jste si tento hrad oblíbil,“ zazněl hlas mladého muže od schodiště.
Dívka se otočila a vykřikla: „Danhelme!“ Chtěla se k paladinovi ve zlaté zbroji rozeběhnout, ale sluha jí pevně chytil za ruku. Udiveně pohlédla na staršího muže, ale ten se před jejíma očima změnil na rytíře v černém plátovém brnění.
Poklidnou noc přerušilo šustění křídel a dravý řev draků, slétávající se ze všech stran k hradu. Vrhače kopí na věžích vyslali do vzduchu první várku železných střel. Střelci z kuší se rozestavěli na ochozech a připravili k boji. Několik zaklínačů do vzduchu vyslalo světelné koule, které osvítili oblohu v okolí hradu.
Když několik draků vydalo ze svých hrdel umírající řev, Echeon se rozhlédl po okolí: „Zdá se, že jste se trochu připravili.“
„To je teprve uvítání,“ řekl Danhelm. Potom v dlani pravé ruky shromáždil manu a ukázal k obloze. Hned na to vrchol věže přikryla kopule modrého světla a oddělila tak paladina a dračího rytíře od probíhající bitvy.
„Mág a paladin v jednom. Jaké překvapení.“ Echeon si sundal ze zad svůj černý meč a švihnutím vpravo od sebe vyslal proti bariéře vlnu černé energie, která ničila vše stojící jí v cestě. Přes všechnu svou ničivou sílu však do stěny bariéry neškodně narazila a zmizela.
„Tak jednoduché to nebude,“ dodal paladin a tasil meč. „Já, sir Danhelm Durgham, paladin první třídy, ti nařizuji propustit Lenyu.“
Echeon se podíval na dívku vedle sebe, pevněji sevřel rukojeť svého meče a napřáhl se: „Zdá se, že nemám na výběr.“ Chvíli to vypadalo, že Lenyu na místě zabije, ale kousek od jejího hrdla svůj meč zastavil a podíval se na vyčkávajícího Danhelma. „Dvakrát stejnou chybu neudělám. Už vím, že by její místo nahradila jiná. Jako tomu bylo posledně…,“ dodal a špičkou meče poklepal na zlatý náramek na její ruce.
Lenyu blízkost smrti vyburcovala k odporu. Pokoušela se vysvobodit z Echeonova sevření, ale bez úspěchu. Nejsilnější dračí rytíř se na ní zadíval a pobaveně pronesl: „Měla by jsi vědět, že se mnou jsi ve větším bezpečí, než s ním.“
Lenya věnovala dračímu rytíři nechápavý pohled, potom se podívala na Danhelma, který před jejím tázavým pohledem sklopil zrak.
„Není na čase jí to říci, pane dobrý?!“ Chvíli bylo ticho až nakonec Echeon pokračoval: „Měla by jsi něco vědět, slečinko. Tenhle paladin tě nehodlal zachránit a nikdy to v úmyslu neměl. To, že tě zachrání řekl jenom proto, aby si nevzdorovala dokud nebude po všem.“
„Danhelme…,“ požádala Lenya znovu o vysvětlení, ale paladin stále mlčel.
„Jak jsi mi sama říkala, slíbil ti, že tě za tři dny přijde zachránit. Bohužel se nezmínil o tom, že máš být obětována už za dva dny!“
Lenya se dívala na Danhelma s posledními kousky víry, že dračí rytíř lže. Doufala, že to není pravda, ale když uslyšela Danhelma, jak si pro sebe dokola opakuje: „Je to pro větší dobro. Je to pro větší…,“ přestala se Echeonovi vzpírat. Ten její ruku pustil a položil si černý meč na rameno.
„A mě říkají ten zlý.“
„Sklapni!“ zakřičel Danhelm. „Myslíš si, že to chci?! Přeju si, aby k tomu nemuselo dojít, ale…“
„Kecy,“ skočil mu Echeon do řeči. „Tohle dobré království už celá desetiletí obětovává nevinné dívky jen proto, že král nechce přijít o své království. Sice ty dívky bere z ulice, zahrne je přepychem, ale to dělá jenom proto, aby obelhal vlastní svědomí. Není o nic lepší, než já! … Já si alespoň na nic nehraju.“
Danhelm sebral všechnu svou zuřivost a vrhl se na Echeona. Vyměnili si několik výpadů a pak zkřížily své meče. „Kdyby to nedělal, byl by s tímhle královstvím dávno konec!“
„Nikdo nenutil krále uzavřít smlouvu s démonem. Kdyby jí zrušil, nebylo by třeba obětí.“
„Kdyby tu nebyl démon, už dávno byste ovládli království. Pod vaší vládou by pak trpělo mnohem víc lidí!“
Kousek od zuřivého souboje Lenya přihlížela, jak dračí rytíř a paladin ve své volné ruce vytvářejí energickou kouli. Vlévající do ní, co nejvíc moci a pak jí vrhají jeden proti druhému. Oslepující světlo zalilo vrchol věže a po něm následoval výbuch. Lenyu by exploze smetla z věže, nebýt Danhelmovi bariéry, do které narazila. Když vzhlédla ze země, uviděla oba nelítostné válečníky, kteří zůstali stát ve středu exploze. Z jejich brnění stoupal kouř, ale stále byli oba živý a zdraví. Jejich síly byli vyrovnané.
Mezitím, co spolu bojovali Danhelm s Echeonem, dál zuřila bitva mezi dračími rytíři a obránci. Obě strany utrpěly obrovské ztráty. Hrad Pravdy už podruhé zachvátily dračí plameny. Na několika místech měla pevnost zbořenou zeď a pod ní i na jejím nádvoří se začínaly kupit těla obrovských ještěrů.
Echeonův černý drak, Jizva, vystoupal vysoko do oblak a potom se snesl střemhlav na nejvyšší věž. Narazil do Danhelmovi bariéry tak silně, až se samotná věž otřásla v základech.
Echeon vyhodil svůj meč do vzduchu, rychle pronesl zaklínadlo a jeho vlastní stín se zhmotnil přímo před ním. Přízrak se chopil meče a vrhl se na Danhelma, kterého zasypal sledem rychlých výpadů. Echeon pak začal zevnitř narušovat bariéru, v úsilí mu pomáhal jeho drak z vnější strany.
Danhelm byl na malou chvíli zaskočen, ale pak udělal rychle protikouzlo, nechal Echeonův přízrak zmizet a vrhl se na bezbranného dračího rytíře. Pár metrů od něho však uskočil před smrtícím pařátem černého draka, který svou končetinu protáhl puklinou v kopuly. Krátce na to se bariéra roztříštila na kusy.
Echeon natáhl ruku směrem k meči a ten mu sám vletěl do dlaně. Pak vykryl další Danhelmův výpad: „Zdá se, že se ti bortí plány,“ zakřičel a pak se díval, jak Danhelm uskakuje před útoky jeho draka. Nakonec byl paladin zatlačen ke schodišti ohnivým dračím dechem a Echeon měl čas se vyšvihnout do sedla.
Lenya po celou dobu přihlížela zuřivému souboji, který ji fascinoval a děsil zároveň. Ze zaujetí Lenyu vytrhlo až Echeonovo volání: „Tak, co si vybereš? Život nebo smrt.“ a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl nasednout. Chvíli se rozmýšlela, naposledy se podívala ke schodišti, kde se za magickým štítem ukrýval Danhelm, a pak se rozeběhla k Echeonovi. Těsně u černého draka ucítila nutkání ještě jednou spatřit tvář muže, který jí dal lživou naději na záchranu a v tu chvíli uviděla, jak jejím směrem letí koule energie, kterou po ní Danhelm vrhl.
„Odpusť,“ řekl si Danhelm v duchu. Dobro království však mělo přednost před jedním životem a dokud ona žila, nemohla být pro démona jako oběť zvolena náhradnice.
Lenyu koule energie zasáhla přímo do prsou. Kouzlo jí odhodilo dozadu a tvrdě přistála na zemi. Otevřené oči hleděly k obloze na zářící hvězdy a Lenya cítila vlastní krev řinoucí se z rány a stékající ji po těle na kamennou podlahu. Nemohla dýchat a než upadla do bezvědomí, uvědomila si, že má zřejmě svou vlastní krev v plicích.
Echeon seskočil ze svého draka. Odepnul si plášť a zabalil do něho Lenyu. Potom jí vzal do náruče a vyskočil zpátky do sedla. Nakonec zapískal na píšťalku a všichni dračí rytíři se svými plazími společníky zmizeli v dáli. Nechali po sobě jen spoušť a padlé, jejichž skutečné počty odhalily až první sluneční paprsky nového dne.

Epilog:
I když si Danhelm myslel, že Lenyu zabil, opak byl pravdu. Echeon pro její záchranu udělal jedinou možnou věc. V Bezejmenné pevnosti dračích rytířů provedl rituál spojení a jejím partnerem vybral mladou černou dračici. Lenya se stala první dračí rytířkou. Dostala nový život, jehož smyslem se stala pomsta všem paladinům a zvláště jednomu z nich.
Jelikož Lenya přežila, nemohla být jako oběť pro současný rok vybrána jiná dívka. Aby pak démona usmířil, nabídl mu vlastní dceru. Démon oběť přijal a dál podle úmluvy střežil hlavní město království před dračími rytíři a ostatními stoupenci zla, dokud další rok nedostal zaplaceno novou obětí…