Kamir: Jsem synem Smrti

Půl milionu bylo číslo, které udávalo počet padlých vojáků v zatím poslední potyčce armád Smrti a Života, jež skončila před několika okamžiky. Těla elfů a ostatky nemrtvých válečníků vyplnily celé Drasarské pláně o rozloze několika stovek kilometrů čtverečných.
Pouze dva generálové přežili. Nositel Života, Ain, obklopen ostatky nemrtvých a Posel Smrti, Kamir, stojící na hromadě těl elfů. Oba potomci bohyň a zapřísáhlý nepřátelé.
Ain v zářivém zlatém brnění bez helmy, s krátkými světle zelenými vlasy, se otočil a pohlédl na posledního protivníka. I když k němu stál Posel Smrti zády, Ain věděl, že jeho oči mají stejnou barvu jako vlasy. Černá byla vždy symbolem Smrti a černá barva očí a vlasů pak poznávacím znakem všech Poslů Smrti. Ain znal i jméno svého protivníka, každý Nositel Života už po svém zrození si to jméno zapamatoval, jako synonymum zkázy.
Kamir rozhodně nevypadal jako válečník. Oblečen v hnědých kalhotách, bílé košili, s černým pláštěm a párem kožených bot na nohou, neměl žádné brnění ani zbraň. Přesto byl nejsilnějším Poslem Smrti. Zcela ignoroval protivníka v zádech a zahleděl se do dáli, směrem k hlavnímu městu elfů, Eldrienu, stovky mil daleko odsud. Tam, kde se rozprostírala elfská říše a hlavně, kde byl domov bohyně Života. Smrt mu dala úkol a on ho buď splní nebo zemře, jinou možnost ani neměl.
Ain sevřel pevněji Ratzulův jílec. Měl skvělý meč, jak by také ne, když to byl dar od jeho matky. A jako všechno, co kdy bohyně Života stvořila, tak i Ratzul byl živý. V boji svému vlastníkovi pomáhal a každý protivník místo s jedním bojoval hned se dvěma nepřáteli. Ain se podíval na čepel. Měla už pár vyseknutých zubů a drobných prasklin. Nebylo divu, když Ratzulem před chvílí rozsekal pár desítek tisíc kostlivců v rezavých zbrojích. Přesto byl Ratzul ještě ostrou a smrtící zbraní.
Když Ain vykročil, Posel Smrti na něho promluvil: „Tolik spěcháš zemřít?“ Kamirův hlas zněl klidně a každé jeho slovo se rozléhalo po Drasarských pláních, jako ozvěna.
Ain mírně znervózněl. Zastavil se, chvíli přemýšlel a nakonec zvolal: „Je mi jedno, o kolik jsi silnější. Já tě porazím! … Ne kvůli povinnosti, ale abych pomstil Tyrschu!“
„Moc mluvíš,“ odvětil Kamir a otočil se ke svému protivníkovi čelem. Odhrnul si pramen černých vlasů z tváře, které mu tam zavál vítr a vyrazil, jako střela, k Ainovi. Jeho nohy se sotva dotýkaly země, plášť za ním vlál, dokud kousek od Nositele Života nenatáhl pravou ruku před sebe: „Meč Temnot,“ zvolal a plášť se změnil v černý oblak, který se mu doplazil po paži až k ruce, kde nabil podoby dlouhého černého meče.
Meče se zkřížili a oba protivníci si vzájemně pohlédli do očí. Hluboké černé oči Posla Smrti do sebe vtahovaly život, zatím co smaragdové oči Aina jej uvolňovaly do okolí.
Kamira, při pohledu do Ainových očích, najednou zasáhla změť nesourodých obrazů. Na všech byla jedna a tatáž žena. Překrásná žena s ladnými křivkami, obklopená aurou života, se stejnýma zelenýma očima, jako měl Ain. Nedávalo mu to žádný smysl, ale bolest hlavy se stupňovala, čím déle hleděl do těch smaragdových očí. Nakonec to nevydržel, uhnul pohledem a bezmyšlenkovitě udělal několik zuřivých výpadů.
Ain, nebýt Ratzula, by jen stěží dokázal vyblokovat Kamirovi útoky. Potom od sebe oba protivníci odskočili a zůstali stát ve vzdálenosti několika metrů.
„Nemám zdání, o čem to mluvíš,“ přerušil ticho jako první Kamir a dával si dobrý pozor, aby Nositeli Života znovu nepohlédl do očí. Meč nechal zmizet a temnota se vrátila do předešlé podoby pláště. V této podobě pak vyčkávala nových příkazů. Byla hladová, přímo lačnila po životě, i když si už bohatou hojnost potravy dosytosti dopřála během bitvy. Kdykoliv však mohla v jídle pokračovat.
„Tvá existence je odporná! … Nechápu, jak může moje sestra k tobě něco cítit. Asi jedině z lítosti. Proč by si jinak nechával to dí…“
„Už jsem ti jednou říkal, že moc mluvíš!“ nenechal Kamir Aina domluvit, zatnul ruku v pěst a udeřil do země pod sebou. Tlaková vlna smetla všechny kosterní ostatky a těla elfů od něho do vzdálenosti jednoho sta metrů. Jen Nositel Života zůstal stát na svém místě, Ratzulovu čepel v obranném postoji před sebou. „Dopřeju ti důstojný konec,“ řekl Kamir a dal příkaz temnotě, která se mu pak omotala kolem rukou: „Pařáty Bestie.“ Obě ruce Posla Smrti se prodloužily, zmohutněly a pět prstů nahradila čtveřice dlouhých drápů.
„Nemysli si, že se zaleknu tvé druhé podoby z říše mrtvých!“ zakřičel Ain.
„Tohle není ani zdaleka celá moje podoba…“ dodal tiše Kamir a pak zaútočil pařáty, které se však naprázdno zaryly do země.
Ain bleskově uhýbal před nebezpečným párem rukou, občas Ratzulem po některé z nich sekl, ale skrz černou kůži nezmohl ani živý meč od bohyně Života vůbec nic. Zaměřil se proto na místa na těle Posla Smrti, kde se temnota nenacházela.
Několikrát Ratzulovo ostří málem zasáhlo Kamira, ale pokaždé se musel Ain stáhnout z dosahu dlouhých pařátů. Posel Smrti byl až moc rychlý na to, aby ho šlo zranit.
„Šlahouny Jedovatého Břečťanu“ zvolal Ain a levou rukou namířil Kamirovi pod nohy. Zelené světlo, vycházející z dlaně Nositele Života, osvítilo zem a z hlíny vyrazily tlusté šlahouny popínavé rostliny, které se omotaly kolem Kamira a úplně ho znehybnili. Ain s vítězoslavným úsměvem na rtech pomalu došel ke svému protivníkovi. Chvíli se na něho díval, a pak se připravil zasadit mu poslední ránu.
Kamir se zmítal, ale břečťan ho držel příliš pevně. I ve smrtelné nebezpečí však jeho tvář zůstávala stále bez sebemenšího náznaku emocí. Když ale Ain došel až k němu, temnota z vlastní vůle vysála ze šlahounů život a uvadlá rostlina už nemohla nijak Posla Smrti zadržet.
Ain si nebezpečí včas neuvědomil. Byl zasažen Kamirovou levačkou a odmrštěn několik desítek metrů daleko, kde tvrdě přistál na ostatcích nemrtvých válečníků.
Kamir zpřetrhal zbývající šlahouny. Nikam přitom nespěchal. Ain se ještě ani nepostavil na nohy a vypadalo to, že je v bezvědomí.
Nositele Života přivedla k sobě odporná aura Smrti, která vycházela z ostatků nemrtvých. Bylo mu z ní špatně, ale v tuto chvíli měl horší problémy, než nevolnost. Kamirova pěst ho zasáhla do břicha tak silně, že mu promáčkla zbroj. Těžce se mu dýchalo, ale to nebyla největší jeho starost. Věděl, že se k němu Posel Smrti blíží. Vnímal stále sílící auru Smrti a pak ještě odpornější temnotu, která stravovala život z okolí.
Temnota, už opět v podobě černého pláště, vysílala do okolí tenká černá chapadla, které z každého zvířete, rostliny nebo hmyzu, co našly, vysály všechen život a zanechaly po sobě jen prázdnou slupku. Kamir v duchu okřikl temnotu, která hned všechny svá chapadla stáhla. Sice myslela a konala sama ze své vůle, ale sama na světě bez pomoci Posla Smrti být nemohla, a tak Kamira poslouchala na slovo.
Ain si teprve teď uvědomil, že přišel o svůj meč. Pomocí své moci po něm zapátral, ale našel ho příliš blízko Posla Smrti. Nebyla šance, že by Ratzula sebral ze země dřív, než by ho Kamir zabil. Pak však dostal nápad.
Kamir dorazil k Ainovi. Když ho uviděl stále bezvládně ležet na zemi, domníval se, že je ještě v bezvědomí. Z nějakého důvodu, kterému ani sám nerozuměl, si pak Aina začal prohlížet. V okamžiku, kdy se mu podíval do tváře, Nositel Života otevřel oči. Příval bolesti při pohledu do těch smaragdových očí Kamirovi zastřel mysl a vyvolal dávné vzpomínky, které si však vůbec nepamatoval. Jedna z nich ho pak přímo šokovala:

…Trůnní sál na hradě Smrti v říši mrtvých byl chladným a studeným místem. Všudy přítomnou tmu v něm rozhánělo jen pár pochodní a ohnivých košů rozmístěných v okolí majestátního trůnu. Jeho základ tvořili kosti, opěradla rukou potom lebky lidí, trpaslíků, elfů a na vrcholu opěrky zad byla dračí lebka. Z tohoto trůnu pak Smrt vládla své říši.
„Už to dělat nebudu, matko. Nebudu tvou loutkou ve tvém soupeření o moc s tvojí sestrou,“ křičel Kamir a zuřil. Jeho podoba nyní nepřipomínala ani trochu lidskou. Byl monstrem s ohromným tělem, pět metrů vysokým, podobajícím se kostře ještěra stojícího na zadních nohou s dlouhým ostnatým ocasem.
Smrt v klidu seděla na trůnu a poslouchala stížnosti svého prvorozeného syna. Její levou polovinu těla osvětlovaly pochodně, zatím co tu pravou zahalovala tma a vypadalo to, jako kdyby s ní byla srostlá. Smrt měla dlouhé černé vlasy sahající jí až po pás a štíhlé tělo se sametově hebkou kůži oděné v průhledných saténových šatech temně modré barvy. Náhrdelník, prsteny a náušnice s černými drahokami její nebeskou krásu jen podtrhovaly. Pohled jejího černého oka však mrazil v zádech a pohlcoval veškerý život kolem ní.
Najednou vládkyně říše mrtvých vstala z křesla a přistoupila ke svému synovi. Pár metrů od obrovského ještěra zastavila a teprve teď se tma kolem její pravé poloviny těla ztratila a světlo odhalilo seschlou, odpudivou a děsivou část mrtvoly. Na lebce téměř bez masa se drželo jen pár vlasů, prázdný oční důlek a hnilobný zbytek těla, na kterém byly už jen cáry šatů tvořili děsivý kontrast s překrásnou polovinou. Podívala se na své dítě oběma očima a pak celý trůnní sál naplnila její zloba. Všichni obyvatelé říše mrtvých pocítili hněv panovnice. Země se začala otřásat a ze stropu ohromné jeskyně, hluboko pod povrchem světa, ve které se rozkládala říše mrtvých, se odlomilo několik krápníků, které dopadaly mezi bezbranné duše.
„Ty mi patříš!“ Rozléhal se trůnním sálem hlas Smrti. Potom vládkyně říše mrtvých pozvedla svou mrtvolnou ruku a ukázala jí na svého syna. Temnota, doposud v podobě černých drahokamů na špercích Smrti, vyrazila proti ohromnému ještěrovi.
Kamir marně zápasil s temnotou. I když jí ve světě živých poroučel, tady v říši mrtvých nad ní neměl žádnou kontrolu. Za chvíli byl spoután a přinucen pokleknout před svou matkou.
„Neboj se, nezničím tě. Na to jsi až příliš dobrým služebníkem,“ řekla Smrt, naklonila se a potom, co se na chvíli zahleděla do Kamirových prázdných očních důlků ho políbila na čelo. S jejím polibkem mu pak z hlavy zmizely veškeré vzpomínky...

Ain využil příležitosti, vyskočil na nohy a rozeběhl se k meči. Přitom si dával pozor, aby nebyl chycen žádným chapadlem temnoty, která si už zase začala dělat, co chtěla. Jakmile měl Ain Ratzula opět pevně v rukou, podíval se na svého protivníka, jenž byl očividně duchem mimo, pak pohlédl na ostatky nemrtvých válečníků kolem sebe a zavelel: „Povstaňte! Povstaňte, válečníci Života!“ Okolí Aina naplnilo zelené světlo a jen svůj příkaz dořekl, ze země vyrazily tenké úponky, které se začaly omotávat okolo kosterních ostatků. Jakmile rostlina pokryla celou kostru, přinutila změť kostí vstát, chopit se zbraně a pomalými šouravými kroky vyrazit ke Kamirovi. Nejprve se zvedlo ze země jen pár koster, ale pak se k nim přidávalo stále víc a víc, dokud jich nebylo několik stovek. Ain věděl, že nemohou Poslovi Smrti nijak ublížit, ale o to mu ani nešlo. Potřeboval Kamira zaměstnat jen natolik, aby mu zasadil smrtelnou ránu.
Chvíli plán Nositeli Života vycházel. Kamir byl stále duchem mimo a temnota bez kontroly pohlcovala život rostlin, které ovládaly kostry. Ain nezaváhal, rozeběhl se ke Kamirovi zezadu, meč připravený mu zabodnout do těla.
Přesně v okamžik, kdy bylo Ratzulovo ostří jen pár palců od cíle, se Kamir vzpamatoval. Temnota se stáhla a Kamirova tvář bez emocí teď vypadala otřeseně, šokovaně, ale hlavně vztekle. Po dlouhé době si zas konečně uvědomil sám sebe. Zařval zlostí a s výkřikem, který drásal uši i duši zároveň, uvolnil veškerou svojí sílu.
S Ainem moc nejsilnějšího Posla Smrti mrštila zpátky mezi ostatky nemrtvých, zároveň proměnila všechny kostry ovládané úponky v prach. Potom se Kamir chytil za hlavu, ve které mu příval vzpomínek z minulých životů způsoboval trýznivá muka. Avšak v jediném krátkém okamžiku příčetnosti se podíval na Aina a dal příkaz temnotě, zabít! Černý plášť se opět změnil v dým, který vyrazil k Nositeli Života, omotal se okolo něj a vysál z něj veškerý život. Když se temnota vrátila ke Kamirovi, zanechala Ainovo tělo křídově bílé a zbavené veškerého života.
Když bylo po boji, objevil se na Drasarských pláních další Posel Smrti. Dercias byl druhým nejstarším potomkem Smrti, naprosto oddaným vládkyni říše mrtvých. Letmo přelétl pohledem po moři mrtvých těl a pak vykročil přímo ke svému staršímu bratrovi.
„Jak mi to jen mohla udělat?!“ říkal nahlas sám sobě Kamir a vůbec nepostřehl blížícího se sourozence.
Dercias byl oděný v drahém šatu z hedvábí. Měl už silně prošedivělé vlasy a bylo mu něco přes padesát let. To však pro žádného Posla Smrti nic neznamenalo. Žili skoro jako obyčejní smrtelníci, narodili se a poté zemřeli. Narozdíl od obyčejných lidí pobili v říši mrtvých jen tak dlouho, dokud je Smrt neposlala zpátky na svět. Každý Posel Smrti pak vládl mocí přivolat na svět temnotu, kterou maskoval do podoby sebou zvoleného předmětu. Pro Kamira to byl černý plášť, u Derciase zas hůl, o kterou se opíral.
Když Dercias došel na vzdálenost několika málo metrů, rozkázal temnotě, aby napadla Kamira. Nic se však nestalo. V duchu zuřil. Tolik toužil nastoupit na bratrovo místo, ale věděl, že mocí se mu nikdy nevyrovná. A tak jen tasil dýku schovanou za pase a vykročil ke Kamirovi.
„Dercie,…“ stačil Kamir pouze vyslovit bratrovo jméno, když mu dýka probodla srdce.
„Matka tě chce vidět, bratře,“ zašeptal Dercias Kamirovi do ucha a počkal si, dokud se jeho duše neodebrala zpátky do říše mrtvých ke Smrti.

P.S.:
Vy, kdož jste to dočetli až jsem, tak bych chtěl oznámit jednu věc. Po delším uvažování jsem došel k novému názoru a to jest, že potřebuju "Konzultanta/y".
-> Stručně a jasně vysvětlím. Vzhledem k tomu, že od začátků mé literární činnosti uběhlo už dost času a můj styl i přístup k psaní se značně změnil (narážím především na čas věnovaný jedné povídce), jsem došel k názoru, že potřebuju někoho, s kým bych prodiskutoval možný nápad. Ono, nápadů je dost, ale jak padlo v závorce, čas věnovaný jednomu dílu je o hodně větší, než kdysi, a tak bych rád ty "nezajímavé" nápady jednoduše zredukoval a odešel od nich ještě před tím, než bych jim věnoval kdo ví kolik toho času, který by se mohl investovat do něčeho lepšího.
-> Takže bych si to představoval takhle. Nejprve bych stručně popsal nástih příběhu, o co by šlo, poté bych to rozeslal oněm "Konzultantům", kteří by se mi ozvali a poté bych nejprve sepsal první verzi, se kterou bych se moc nemazlil, ale která by obsahovala takový můj prvotní nápad, podle reakcí oněch konzultantů bych pak postupoval. Zda bych od povídky úplně upustil (v případě neúspěchu v první fázi), nebo se jí dál nezabýval (to v případě neúspěchu ve druhé fázi) a vrhl se na něco nového.
-> Byl bych rád, kdyby se minimálně přihlásil jeden kluk a holka, protože nějak se nesnažím psát jen pro jedno pohlaví a dost by mě zajímal pohled obou stran...
Všem zájemcům předem děkuji a ať se mi ozvou buď na mail: Petr.sirda@seznam.cz nebo do vzkazů sem na liter. Díky moc;-)