Démoní Lord Země - III.

Místo: Tarův pokoj – 9. pekelný kruh

Tar se, co nejrychleji, odebral do svého pokoje. V hlavě už měl všechno promyšlené. Nejprve si sbalí věci na cestu a potom se vydá k portálu. Půjde do Tartaru nebo možná do jiného pekelného kruhu. I když i jemu bylo jasné, že jako syna démoního lorda by ho v jiných pekelných kruzích dvakrát rádi neviděli. Navíc by tím ještě mohl způsobit Tyrael problémy a to nechtěl. Ostatně utíkal proto, aby jí už problémy nedělal.
Rozrazil dveře svých komnat a dal se do práce. Na postel pohodil batoh a ze skříní vytahoval jednu věc za druhou. Nebyl si úplně jistý tím, co všechno by mohl potřebovat, přeci jenom doposud nikdy neopustil Devátý pekelný kruh, ale rozhodně si toho nechtěl brát moc. S hodně věcmi by byl příliš nápadný a kdyby náhodou musel před nějakým démonem utéct, těžko by všechno pobral.
Přitom, jak se Tar věnoval balení, se na něho díval malý, sotva osmiletý, chlapec s havraními vlasy, uvelebený v křesle kousek od okna.
Dito se ještě chvíli díval, jak si Tar balí věci, a potom promluvil: „Můj pane, co to děláte?“ Kdyby Tar nevěděl, že je démon starší, než on, z tónu jeho hlasu a vyjadřování by ho nerozeznal od obyčejného dítěte. Teď ale zkoprněl. Tolik se soustředil na útěk a na to, jaké věci si sebou vzít, že úplně na Dita zapomněl. Znal ho už od dětství. Dito byl jeho nejlepším a také jediným přítelem, i když často dělal věci, které ho přímo vytáčeli. Především ho pořád oslovoval: „Můj pane!“ jako kdyby vladařem Devátého pekelného kruhu nebyla Tyrael, ale on. A přitom na své pravé tváři nosil sestřinu vazalskou značku. Nejednou se bál, že by ho někdo slyšel, nahlásil a potom by Dita Tyrael jednoduše nechala popravit.
„Můj pane?“ ozval se Dito znovu a přerušil tak tok Tarových myšlenek.
Tar ještě chvíli přemýšlel, ale nakonec to vzdal. Dito sice vypadal a choval se jako malé dítě, ale dobře věděl, že to je jen přetvářka. Mnoho démonů se domnívalo, že je Dito slabý a hloupý, když si na sebe bere podobu lidského dítěte, ale Tar věděl, že to dělá schválně. I když netušil proč? Každopádně nemělo smysl se mu pokoušet cokoliv nalhat, hned by ho prokoukl. A tak si Tar jen povzdechl, otočil se k Ditovi čelem a řekl: „Odcházím pryč.“
Dito se záhadně pousmál, v zelených očích se mu zablesklo, ale hned na Tarova slova odvětil prostou otázku: „Kam?“
„Nejspíš do Tartaru, pak možná do některého pekelného kruhu … ještě si sám nejsem úplně jistý. Vím jen, že tady už dál zůstat nemůžu. Tyrael způsobuju jen samé problémy a takhle to dál nejde.“
„No, jestli nechcete způsobit vaší sestře potíže, tak byste do Tartaru ani jiného pekelného kruhu chodit neměl.“
Tar si opět uvědomil, že Dito Tyrael netituloval jako vládkyni, ale nechal to plavat. Teď rozhodně nebyla chvíle na to, aby se s ním o tomhle hádal. „A kam bych tedy měl jít?!“
Dito se opět záhadně usmál, ale místo lidských zubů vycenil hrůzu nahánějící špičáky. Tar si toho už dříve všiml, že kdykoliv měl Dito něco za lubem, nedokázal úplně udržet svojí lidskou podobu. Týkalo se to jen tváře, protože ta byla nejobtížnější. Přesto Tar nikdy neviděl Ditovu skutečnou démoní podobu.
Když Dito vstal z křesla, přistoupil k jedné ze skříní, odkud vyndal krátký meč. Byla to spíše větší dýka s deset palců dlouhou čepelí, ale to nebylo tak podstatné. Nabídl ji Tarovi, ale bylo vidět, že syn zesnulého démoního vládce Devátého pekelného kruhu váhá.
Tar se díval na krátký meč s velkým rubínem v jílci s odporem. Byla to jediná věc, kterou mu otec zanechal. Vesměs to byla jediná jeho památka na něho. Nikdy se svým otcem nemluvil ani by nevěděl, jak vypadá, kdyby nebylo několika jeho portrétů vyvěšených v paláci. Popravili ho krátce po jeho narození. Vždy se zdráhal ten meč nosit. Přeci jenom ho zabili kvůli němu! Jak tedy, jakým právem, mohl nosit meč, který jeho otec vytvořil?
„Váš otec si přál, abyste ho nosil s hrdostí. Věděl, že zemře a přesto ve svých posledních chvílích nelitoval! Měl byste jeho přání splnit,“ řekl Dito a po jeho slovech si Tar jen zdráhavě převzal krátký meč a dal ho k ostatním věcem do batohu.
Když měl Tar sbaleno, vykoukl Dito ze dveří, rozhlédl se a řekl: „Rychle, než se objeví hlídka.“
Tar si vzal batoh na záda a slepě malého chlapce následoval. Cestou naštěstí nikoho nepotkali, ale když jednou chodbou prošli podruhé, začal se Tar na Dita dívat nedůvěřivě: „To se ztratil?“ Přesto mlčel. V nejhorším případě se vydá k portálu a bude postupovat podle původního plánu. Řekl si.
Když pak prošli podruhé ještě několika dalšími chodbami, začínal mít Tar už toho dost a chystal se zaprotestovat, ale Dito začal vysvětlovat: „Váš otec nebyl jen mocný démon, ale byl i geniální stavitel a řemeslník. Když budoval palác, zabudoval do něho plno tajných místností a zkratek. Ani vaše sestra o tom neví.“
„Tak jak…,“ chtěl se hned začít Tar vyptávat, ale v tom se před nimi objevila slepá chodba, na jejímž konci stály dveře. Ještě před minutou si byl jistý, že tahle chodba vede k trůnnímu sálu, ostatně šel tudy mnohokrát a nikdy se nedostal do slepé chodby, ale teď v ní byl.
„Abyste se však dostal do tajných místností nebo mohl využít zkratek, je potřeba vědět kudy jít,“ vysvětlil Dito vzápětí a už se natahoval po klice. „Vítejte v mých komnatách, můj pane,“ dodal a nechal Tara vstoupit jako prvního.
Ocitly se v malé komnatě bez oken. Tmu krátce po jejich vstupu rozehnalo zelené světlo krystalů na zdech a z temnoty se vynořilo několik knihoven u zdi a především pentagram ve středu místnosti.
Tar oněměl. Zůstal stát u dveří a sotva vnímal Dita, který obcházel pentagram, kolem kterého byly rozmístěné rudé krystaly.
„Všechno už jsem před nějakým časem připravil. Něco mi říkalo, že tento den jednou nastane,“ řekl Dito a znovu se šibalsky zazubil. Potom se postavil do malého kruhu z červených krystalů, hned vedle pentagramu: „Stačí jenom, když se postavíte do jeho středu. Zbytek nechte na mě. Pošlu vás k jednomu starému příteli a až se tady věci uklidní, tak se k vám připojím.“
Tar byl přímo šokován. To, co tu Dito dělal nebyla už jen drzost vůči jeho sestře, ale hotová zrada! Zatajoval důležité informace, netituloval sestru jako vládkyni a ještě mu pomáhal v útěku. Smrt by byla za tohle ještě mírný trest. „Proč?“
Dito se na Tara nechápavě podíval.
„Proč to pro mě děláš?“
„Jste přece můj pán!“
„Nech už těch hloupostí! Jak můžu být tvůj pán?! Jsem nikdo! …Vím, že jako malej jsem ti z legrace na tvář udělal vlastní značku, ale to bylo v dětské naivitě, nevěděl jsem, kde je moje místo…“
Dito se lehce pousmál a pravou ruku si položil na tvář, kde s ní zakryl svou vazalskou značku: „Vy si to pamatujete?“
„Jak bych na to mohl zapomenout,“ odvětil Tar už klidně. „To bylo jedinkrát, kdy mě Tyrael uhodila, když uviděla mou krvácející ránu na ruce.“ Pak se usmál a znovu si vybavil sestřinu tvář. Po popravě otce se ho ujala, i když jako čistokrevná démonka se vystavovala rizikům. Přesto všechna úskalí zvládla a stala se uznávanou vládkyní Devátého pekelného kruhu, zatímco on byl jenom černou skvrnou na jejím věhlasu. Sevřel pravou ruku v pěst a bez dalších řečí se postavil do středu pentagramu. Kývnutím dal Ditovi signál a malý chlapec začínal otevírat dimenzionální portál.
Teprve ve chvíli, kdy ho obklopilo modré světlo, si Tar uvědomil, že neví, kam ho Dito vůbec posílá? Malý chlapec však jako kdyby četl jeho myšlenky k němu zavolal: „Doufám, že se vám na Zemi bude líbit!“
Když modré světlo zmizelo, musel se Dito posadit. Celý vysílený ztěžka vydechoval. Ruku, kterou ještě před chvílí zakrýval svojí vazalskou značku na tváři, spustil dolů. Nazelenalé světlo krystalů odhalilo pentagram v kruhu, v jehož středu byla římská devítka. Dito byl však natolik vysílený, že nedokázal udržet dvě iluze současně. Proto se římská devítka změnila v desítku, kterou mu tam před šestnácti lety Tar udělal…