Démoní Lord Zeme VI.

Místo: Neznámé - Země

Oslnivé rudé světlo na několik okamžiků vyplnilo zapadlou postranní uličku, otevřel se průchod mezi světy a z něj hlavou napřed vyletěl Tar rovnou do hromady odpadků. Jeho cesta z Devátého pekelného kruhu na Zemi právě skončila.
Když se vyhrabal ze smetí, shodil ze sebe pár slupek od banánů a nějaké ty obaly od jídla, podíval se vzhůru a poprvé ve svém životě spatřil oblohu. Jasná nebeská modř a bílá oblaka mu na několik okamžiků vyrazila dech. Bylo to tak jiné, oproti chladné a nevlídné temnotě, v níž se nacházel Devátý pekelný kruh. Jakmile se nabažil pohledem, vyšel z uličky na rušnou ulici. Ani se nenadál a obklopili ho stovky lidí, kteří se na širokém chodníku mačkali jeden na druhého. Hluk projíždějících aut se snažil překřičet televizory s velkou úhlopříčkou, na kterých běžely různé animované seriály a reklamní znělky. Bilbordy na každém rohu propagovaly ty „nejlepší“ výrobky, jaké byly právě na trhu k mání.
Tar ještě nikdy nic takového v životě neviděl. Trochu ho to i děsilo, ale vyrostl ve světě démonů a byl odmalička zvyklý na to nejhorší. I když si znovu uvědomil, že tady ho Tyrael už neochrání…
Většina kolemjdoucích Tarovi nevěnovala sebemenší pozornost, a když už se na něho někdo přece jenom podíval, jen si lehce povzdechl a beze slova ho obešel. Až později si uvědomil, že ho tenkrát někteří lidé měli nejspíš za otaku blázna v nějakém cosplay z anime…
Tar se díval kolem sebe, stojící přitom uprostřed chodníku, a vůbec netušil, co má dělat. Dito říkal něco o tom, že se o něho postará jeho známý, ale nikdo se k němu nehlásil. Pak mu to došlo. Otřesy! Byla to sice jeho první cesta mezi světy, ale se svými znalostmi i on věděl, že přemísťování se za pomoci vlastnoručně zhotovených portálů nebývá úplně spolehlivé. Zvláště pokud se to týká cest mezi světy. Určitě skončil někde úplně jinde, než kam ho Dito plánoval poslat. Povzdechl si. Každopádně už nebyl v Devátém pekelném kruhu a toho chtěl původně dosáhnout. Teď se jenom musel postarat sám o sebe. Náhodně zvolil směr a vydal se s davem lidí, kteří ho obklopili jako palácová eskorta.
I když bylo na Zemi mnoho národů a téměř každý z nich mluvil svým vlastním jazykem, nepotřebovali se démoni ani andělé žádný z nich naučit. Stačilo jim, aby se v přítomnosti někoho zdejšího na chvíli soustředili a zakrátko se od něj naučili místní jazyk a písmo.
Tar byl však jen poloviční démon, a tak mu to trvalo o něco déle. Ostatně své vrozené démoní schopnosti ještě nikdy nebyl nucen použít. Nabité znalosti pak ihned zužitkoval, když si na dalším přechodu u křižovatky přečetl ceduli s názvem ulice. Stálo na ní: „Akiba“. K jeho smůle mu to však k ničemu nebylo.
Jak tak kráčel po ulici a cestou si prohlížel výlohy obchodů, všiml si, že všechny nabízely téměř to samé. Buď to byla elektronika nebo časopisy, figurky postaviček, cosplay oblečení, či anime, které běželo na některé z obrovských televizích. Nějaké dokonce zobrazovaly i peklo a démony. Musel uznat, že v některých případech se jejich tvůrcům podařilo trefit skutečnost přesně do puntíku, jako kdyby nějaký pekelný kruh sami navštívili.
Bohužel, i když ulice, po které se procházel, byla přímo pastvou pro oči a zahrnovala ho nejedním úžasem, Tarův žaludek potřeboval také nasytit. Bohužel si však Tar sebou před odchodem nic nevzal. Původně se totiž teprve cestou k portálu plánoval zastavit v kuchyni, nabrat zásoby, ale Dito jeho plány úplně celé změnil, a tak měl jen prázdný žaludek a nic, čím by ho nasytil. A tak se jen opřel o zeď vedle výlohy nejbližšího obchůdku s anime, díval se po okolí a přemýšlel, co teď bude dělat.

Na protější straně ulice stála jedna z mnoha kaváren, kde pracovaly servírky v různých cosplay oblečcích. Některé se vydávaly za služebné, jiné zase měly policejní uniformu, další pak kostým učitelky, ale jedna z nich vypadala jako anděl. Ohromná bělostná křídla na zádech, dlouhé zlaté vlasy až po lopatky, krátkou modrou sukýnku a bílé tričko s ohromným červeným srdcem na prsou. Byla krásná a vypadala jako anděl, doslova. Také z ní nejeden zákazník nemohl spustit oči.
Zrovna vyšla ven na ulici a začala kolemjdoucím rozdávat reklamní letáky, oznamující speciální víkendovou akci servírek „v plavkách“, když uviděla přes ulici Tara. Vypadal exoticky. Opálený, rudé vlasy a i to oblečení vypadalo cizokrajně. Černé kalhoty a košile s dlouhým červeným kabátem podivného střihu ze zvláštní látky, která jako kdyby do sebe vtahovala světlo z okolí. Nikdy nic takového ještě neviděla. A také ta podivná aura, která z něho vyzařovala jí mátla…
Jakoby nic přešla na druhou stranu ulice, kde pokračovala v rozdávání letáků. Přitom po očku pozorovala Tara, který bezduše zíral do chodníku. Vedle něho pak ležel batoh z něhož vycházela ještě silnější aura, než z Tara. Nebylo pochyb. Byla to démoní aura! Ale šel opravdu po ní? Nevypadalo to, že by jí zaregistroval nebo přinejmenším to dobře skrýval. Mohla to být past, ale na druhou stranu se jí konečně naskýtala příležitost. V kavárně pracovala už druhým týdnem a zatím se žádný démon neukázal. Rozhodla se. Došla až k Tarovi: „Ahoj, nechtěl bys o víkendu navštívit naší kavárnu? Budeme mít speciální akci,“ řekla a pak se na něho usmála.
Tar vzhlédl a podíval se do blankytně modrých očí. Dívka před ním byla neskutečně krásná. I na svou sestru, poloviční sukubu, v tu chvíli dočista zapomněl. Kručící žaludek ho však rychle probral z omámení: „Je mi líto, ale nemám čím zaplatit,“ odpověděl. I když nežil na Zemi, v démoním světě platilo pravidlo něco za něco. A bylo mu jasné, že tady to nebude jinak.
„Máš hlad?“ zeptala se s očividným zájmem.
Tar nechápal, proč dívka před ním ještě neodešla. Doposud se s laskavostí nesetkal, a tak nevěděl, jak se zachovat. Nakonec kývl na souhlas. Na to se dívka znovu usmála, podala mu svou ruku a pomohla Tarovi se postavit.
„Není pochyb, slabá, ale rozhodně aura démona,“ pomyslela si, když jí chytil za ruku, a pak řekla: „Já jsem Lily a ty?“
„Tar.“
„Dobře, Tare, co kdyby si šel se mnou támhle do té kavárny přes ulici a já ti dám něco k jídlu.“
„Ale já nemám čím zaplatit?“
Lily se znovu usmála a pak odvětila: „S tím si nedělej starosti. Určitě se najde něco, čím by sis jídlo odpracoval.“
Tar chvíli přemýšlel nad nabídkou, ale další kručení v břiše rozhodlo za něho. Ostatně neměl moc na výběr, pokud nechtěl umřít hlady, a tak následoval Lily do kavárny.

„Už jsi skončil?“ zeptala se Lily a vyndala z ledničky dort. Z něho pak kus ukrojila, dala ho na modrý talířek a zbytek znovu vrátila do ledničky.
Tar se na chvíli přestal věnovat špinavému nádobí v dřezu, otočil se čelem k Lily a odpověděl: „Už to bude, ještě pár mi jich zbývá...“
„Dobře. Až skončíš, tak tu na mě počkej. Jen doručím tuhle objednávku a pro dnešek budu mít padla,“ s těmito slovy pak Lily odešla z kuchyně.
Tar umyl poslední talíř a posadil se na židli u stolu. Nikdy podobné jednání nezažil. Tedy, když nepočítal péči Tyrael, ale to stejně nešlo považovat za normální… Sám pro sebe, aniž by si to uvědomoval, se začal usmívat. První okamžiky strávené na Zemi nebyly vůbec špatné: “Možná jsem měl odejít už dřív...“
„Hotovo. Ještě chvíli vydrž, jen se dojdu přestrojit.“
„Dobře,“ odvětil Tar a stále se usmíval. Nejen jídlo, ale díky Lily bude mít i kde spát…

„Vážně ti nebude vadit, když u tebe dnes přespím?“ zeptal se ještě jednou Tar.
Lily se k němu jen otočila a znovu ho obdarovala svým hřejivým úsměvem: „Samozřejmě, že ne. Bydlím sama a společnost jen uvítám.“ Na démona si překvapivě milý. Pěkně dobrá přetvářka. Ale aspoň už jste se konečně odhodlali. Už mě to přestávalo bavit! Pak se Lily otočila a nenápadně zkontrolovala dva muže v drahých oblecích s černými slunečními brýlemi, kteří se je v menším odstupu nenápadně pokoušeli sledovat. Za nimi pak v o něco větším odstupu démony v oblecích a Tara s Lily sledovali ještě dva bratři...
„Myslíš si, brácho, že tentokrát se už poperou?“
„Nevím, brácho, ale vypadá to tak.“
„Doufám, brácho, že se navzájem pozabíjejí a mi je už nebudeme muset dál sledovat.“
„Uvidíme, brácho, a pospěš si nebo je ztratíme z dohledu…“