Démoní Lord Země - XI.

Místo: Neznámé, Tokyo - Země

Dva dny uplynuly od chvíle, co Tar na staveništi předvedl svůj ničivý útok, kterým zabil dva démoní lovce a naprosto šokoval Lily. Krátce po něm však upadl do bezvědomí…
„Co se stalo?“ bylo první, na co Tar pomyslel, když konečně přišel k sobě. Přesto neotevřel hned oči. Zaposlouchal se totiž do bouřlivé debaty několika osob, kteří s ním byli v malé místnosti:
„Říkám vám, že se ho musíme zbavit dokud je ještě čas!“ opakoval už po několikáté muž s hlubokým a nekompromisním hlasem.
„Zajímavé?! Nebyl si to právě ty, Arkille, kdo u něho z nás všech byl nejdéle,“ oponoval prvnímu další mužský hlas. Tenhle ale zněl klidně a vyrovnaně: „A ušetři mě tvých chabých lží!“
Tar i se zavřenýma očima zřetelně vnímal, jak je dotyčný Arkill celý bez sebe vzteky.
„Dělej si, co chceš, Wornixsi! Pak za mnou ale nechoď s prosbou o pomoc,“ řekl Arkill a odešel z pokoje s hlasitým prásknutím dveří.
„Už můžeš otevřít oči. Ten se hned tak brzo nevrátí,“ promluvil po chvíli Wornixs k Tarovi.
Tar se pomalu a opatrně posadil. Pociťoval mírnou závrať, nevolnost a trochu viděl rozmazaně, jinak byl ale v pořádku. Ležel v pohodlné posteli, s hrůzou však zjistil, že byl úplně nahý! Byl z toho dost nesvůj, ale na rukou alespoň neměl žádná pouta. Nevypadalo to tedy, že by byl vězněm.
„Já jsem Wornixs, archivář. Tohle jsou bratři Eňos a Ňunos,“ představil se Wornixs a ukázal na dva culící se mladíky po své levici, jejichž výška nepřesahovala metr padesát. „Mimochodem, vděčíš jim za život.“
Tar se nejprve podíval na Wornixse. Vysoký muž okolo čtyřicítky v hnědém obleku se záplatami na loktech. Krátce střižené kaštanové vlasy s trochou stříbra, dokonale udržovaný vous a brýle s hranatými obroučkami. Vedle něho se pak krčili dva bratři. Už od pohledu Tar věděl, že jsou oba minioni, jinak řečeno sluhové, kteří byli na úplně nejnižším žebříčku v démoní hierarchii. Vypadali tak na patnáct, šestnáct let. Na sobě měli stejné oblečení. Plandavé džíny, tričko s výrazným potiskem a kšiltovku. Dále je zkrášlovali náušnice, stříbrné řetězy kolem krku a zlaté náramky.
„Díky,“ vysoukal ze sebe Tar trochu rozpačitě. Pro kteréhokoliv jiného démona by to nejspíš byla životní potupa, kdyby byl zachráněn nějakým minionem, ale pro Tara to nepředstavovalo takový problém. Dobře věděl, že ho ostatní démoni v paláci považovali za Tyraelinu hračku nebo jinak „urozeného miniona“, jak mu za zády říkali.
„Teď, když jsi vzhůru, bych se tě rád zeptal na pár věcí. Jestli nemáš nic proti,“ začal Wornixs a jeden z bratrů mu pohotově přisunul židli: „Děkuji, Eňosi.“
Tar však na otázky neměl dvakrát náladu. Byl na neznámém místě a ve společnosti démonů, kteří určitě nebyli Tyraelinými vazaly. Tím si byl jistý. Dále z nich vyzařovala jen velmi slabá démonická síla, což bylo dost zvláštní. To mu připomnělo, že by měl zjistit, jak na tom sám je. Kdyby s nimi nakonec musel bojovat… Zavřel tedy oči a soustředil se. „To není možný!“ vykřikl v duchu a ještě jednou se soustředil, aby své zjištění zkontroloval. Výsledek byl však stejný. Měl tolik moci, jako když absorboval útok lovců. Nedokázal si to nijak vysvětlit. Nikdy předtím tolik síly neměl!
„Nejprve bych rád věděl, kdo jsi? Nikde na těle nemáš žádnou vazalskou značku, to jsme se dívali, takže musíš být urozený!“ řekl Wornixs, ale všiml si, že si ho Tar vůbec nevšímá. Zklamaně si povzdechl. Připadal si jako na jedné ze svých přednášek, kdy mu studenti nevěnují ani trochu pozornosti a myslí si, že mají celý svět u nohou. Rukama pořádně tleskl u Tarovi hlavy. Ten se lekl a na chvíli probral ze zamyšlení: „Pokud nechceš odpovídat, tak to řekni rovnou. Nejsem démon, co umí číst myšlenky,“ odvětil a znovu si připadal jako na přednášce.
„Co jste zač?“ zeptal se Tar na první věc, co se mu objevila v hlavě.
„My?! Jsme Vyhnanci,“ odpověděl Wornixs.
„Vyhnanci?!“ zopakoval to slovo Tar udiveně. Nikdy předtím o nich neslyšel.
Wornixs si opět povzdechl: „Jsme démoni, kteří nemají žádného pána ani domov. Přežíváme na Zemi a jsme lovnou zvěří znuděných démonů a tréninkovými panáky nebeské sebranky,“ vysvětlil stručně a během řeči se dal do čištění svých brýlí. To dělal pokaždé, když musel někomu vysvětlovat pro něho naprosto banální věci.
Tarovi však nedávalo smysl, jak mohl být nějaký démon bez pána.
Wornixs se na Tara díval a v jeho tváři lehce vyčetl, že něco nechápe: „Dobrá, vezmu to tedy od začátku. Před dvěma tisíci lety se Bůh a Ďábel, v poslední velké válce, navzájem zabili…“
„To vím,“ skočil Tar Wornixsovi do řeči, aby ho neměl za úplného hlupáka.
„Aspoň něco… Takže, po Ďáblově skonu nastal v pekle chaos trvající několik století. Ten skončil až se vznikem devíti pekelných kruhů a vládců. Ti mezi sebou zprvu bojovali o moc, ale pak jeden z nich navrhl založit Radu, která by zvolila nového Ďábla. Tím měl na mysli někoho z rady, jinak řečeno chtěl jím být zvolen on sám. Jeho plány však nevyšly, neboť jiný z vládců neustále sílil a už to vypadalo, že se stane Ďáblem místo něho, když nečekaně porušil nejvyšší démoní zákon a byl následně za svůj zločin popraven. Od té doby je situace mezi vládci napjatá, ale žádný nový Ďábel doposud zvolen nebyl,“ shrnul stručně démoní dějiny Wornixs.
„A jak tohle souvisí s Vyhnanci?“ opáčil Tar.
„Když ještě žil Ďábel, vládl všem démonům. S jeho smrtí skončila i jeho vláda. Dalo by se říci, že byli démoni svobodní. Jenže záhy je začala opouštět síla a stávali se slabými. Pak se však objevilo několik démonů, kterým se moc obnovovala. Krátce poté vznikla vazalská značka, díky níž mohli získat zpátky svou sílu i ostatní démoni. Tudíž ti, kterým se obnovovala moc, stoupli v démoní hierarchii. Na to se začali utvářet jednotlivé pekelné kruhy. Jinak řečeno vládci nahradili Ďábla a démoni se stali na nich závislými. Bez své síly nemá žádný démon v pekle šanci přežít. Proto jeden z nejhorších trestů, které démona s vazalskou značkou může potkat je být vyhnán na Zemi, kde následně ztratí veškerou svou sílu. Je to stejné, jako kdyby nad tebou byl vynesen rozsudek smrti. A my jsme jedněmi z těch Vyhnanců,“ když Wornixs domluvil, skončil s čištěním brýlí a znovu si je nasadil.
Tar se divil, kolik toho ještě nevěděl. Tyrael poctivě dbala o jeho výchovu, ale nikdy se moc nezabývala dějinami. A tohle, co mu Wornixs pověděl bylo dost podstatné. I když na tom v tuto chvíli tolik nezáleželo.
Wornixs udiveného Tara pobaveně pozoroval. Jak si myslel, neměl ani potuchy o tom, čím by mohl být. Také se však divil, proč se ho už nějaký vládce dávno nezbavil? Byl urozený, to bylo zřejmé, tudíž musel být potomkem nějakého šlechtice nebo samotného vládce. Pak ale o něm musel onen vládce zaručeně vědět! Takže proč by ho nechával naživu, když pro něho samotného představoval potencionální hrozbu? Nedávalo to smysl?!
„Nestal by ses naším pánem?!“ vykřikl nečekaně jeden z bratrů s bílými vlasy prosbu, nad kterou se všichni společně dohadovali předtím, než Tar nabil vědomí.
Wornixs byl na kratičký okamžik šokován, stejně jako Tar. To, okolo čeho chodil tak dlouho, zvládl Ňunos říci v několika vteřinách. Přesto jen pokrčil rameny a poklekl na jedno koleno. Oba bratři pak následovali jeho příkladu, jen místo pokleknutí padli na obě kolena a sklonili hlavu k zemi. Nezáleželo přeci na tom, kdo to řekl, hlavně, že to už bylo venku.
Tar na všechny tři udiveně zíral. Jako malý párkrát snil o tom, být jedním z pekelných vládců…, ale nikdy ho nenapadlo, že by se to mohlo skutečně stát. Nejprve nevěděl, co říci, ale pak se zamyslel, přeci jenom jejich žádost nebyla nijak malá a nesla sebou spoustu zodpovědnosti a nebezpečí: „Můžu dostat čas na rozmyšlenou?“
„Samozřejmě,“ opáčil Wornixs pohotově.
„Díky.“ Tar pak dlouze zívl. Vypadalo to, že narozdíl od jeho démonické síly, která se mu už zcela obnovila, potřebovala jeho lidská část ještě odpočívat. „Ještě bych se potřeboval trochu pros…“, dodal Tar, ale ani nedořekl slovo a už usnul. Wornixs ho pak uložil a přikryl peřinou. Potom se chvíli na jeho spící tvář díval a usmíval se. Konečně se jeho naděje na pomstu objevila!