Démoní Lord Země - XV.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

„Hotovo! Další,“ řekl Tar, když skončil s Wornixsem. Ten si pak natáhl pravý rukáv košile, kterým zakryl vazalskou značku na paži a postavil se k Eňosovi s Ňunosem. Ti už své vazalské značky dostaly. Eňos ji měl na levém rameni, zatím co Ňunos na pravém. Poslední, kdo ještě zbýval, byl Arkill. A podle toho, jak se tvářil se mu do toho ani trochu nechtělo.
„No tak, pospěš si! Nemáme na to celý den,“ vybízel ho Wornixs a démonický rytíř nakonec k Tarovi přece jenom přistoupil.
Tarovi už přestala z rány na ruce téct krev, a tak si k dlani znovu přiložil nůž a řízl se. Potom v čerstvé barvě smočil ukazováček a čekal až k němu démonický rytíř přistoupí.
Arkill neochotně přijímal nového pána. Neměl však na vybranou. Musel to podstoupit jestli chtěl někdy naplnit svůj slib. Stáhl si tedy levou rukavici a napřáhl ruku před sebe hřbetem vzhůru. Tar pochopil, kam má vazalskou značku udělat a dal se do jejího vytváření. Nemaloval zrovna rád, ale tohle za něho nikdo jiný udělat nemohl. Něž byl hotov, musel si prst dvakrát namočit do rychle zasychající krve, ale nakonec i Arkill měl jeho vazalskou značku.
Wornixs se na Tara po celou dobu jeho práce díval a v hlavě se mu objevila nová otázka. Nakonec nevydržel a zeptal se: „Proč právě tenhle symbol?“ Chtěl tím upozornit, že si Tar mohl za svou vazalskou značku vymyslet cokoliv. Volbou pentagramu s římskou desítkou akorát riskoval dřívější konfrontaci s některým z vládců a to ještě před tím, než stačí shromáždit aspoň malou armádu.
Tar Wornixsovi neodpověděl, jen se záhadně pro sebe usmál. V duchu si přitom vybavil sestřinu tvář a slib, který učinil před odchodem z Devátého pekelného kruhu, že ho už Tyrael nebude muset chránit, ale on bude ochraňovat ji!
Arkill se podíval na svou ruku. Tarova krev už se mu vsákla do masa a zanechala po sobě nesmazatelné čáry tvořící vazalskou značku. Krátce na to pocítil nárůst démonické síly, která mu skrz ni proudila do těla a jeho dřívější rozmrzelost byla pryč. Opět se stane tím, kým kdysi býval. Sice to bude nějakou dobu trvat, než se mu síly kompletně navrátí, ale potom všem ukáže, že se vrátil: „Lovec archandělů!“ jak mu říkávali v době jeho největší slávy.
„Já je teda půjdu svolat,“ řekl po chvíli Arkill a Wornixs mu kývl na souhlas.
Tar jen zmateně přelétl očima z jednoho na druhého: „Koho?“ zeptal se.
„Další Vyhnance,“ odvětil klidně Wornixs a povzdechl si, protože mu bylo jasné, co bude následovat. „Jen jdi, já se o zbytek postarám,“ řekl Arkillovi, a když démonický rytíř opustil ubytovnu, z hluboka se nadechl a začal s vysvětlováním: „Ty sis myslel, že bude stačit, když tvou vazalskou značku budeme mít jen my čtyři?“ Tar beze slova přikývl na souhlas a Wornixs převrátil oči v sloup. „Nestačí mít na své straně jen silné démony. Ty sám potřebuješ zesílit a zvýšit vlastní kapacitu, abys mohl bojovat! Narozdíl od ostatních démonů mají vládci jednu obrovskou výhodu. Vazalská značka totiž neslouží jen k tomu, aby vládce obnovoval svým poddaným moc výměnou za jejich věrnost, ale také, aby v případě potřeby si ji od nich mohl vzít zpět. Chápeš?“
„Ne,“ odpověděl Tar pohotově.
Wornixs si znovu povzdychl. Nestačilo, že musel každý všední den a někdy i v sobotu koukat na znuděné a otrávené tváře svých studentů, kteří jeho snahu nikdy neocenili, ještě to samé ho od Tarova příchodu čekalo i doma. „Vysvětlím ti to tedy názorně,“ řekl a vydal se do kuchyně. „Ale musíš jít se mnou!“
Tar se vydal za Wornixsem a když dorazili do kuchyně, opřel se o ledničku a sledoval Kronikáře, jak vytahuje z kredence několik sklenic, jeden půllitr, džbánek a dává je na kuchyňskou linku. Do několikalitrového džbánku poté napustil z kohoutku vodu a půllitr postavil do středu stolu.
„Teď se soustřeď! Nebudu to dvakrát opakovat,“ řekl Wornixs a ukázal na půllitr: „Tahle sklenice představuje tebe!“ Pak kolem půllitru rozmístil zbývající sklenice. Dvě čtyřdecky a dvě panákové skleničky. „Tyhle představují mě a Arkilla,“ ukázal na větší. „A tyhle zas Eňose s Ňunosem.“ Nakonec naplnil půllitr až po okraj vodou z džbánku a do ostatních sklenic sotva trochu ukápnul.
„Jelikož se ti obnovuje moc, tak jsi vždy plný na své maximum. Jenže, když bojuješ, tvá démonická síla se samozřejmě vyčerpává s užíváním útoků, jako je třeba Ohnivá koule.“ Pak Wornixs do dřezu vylil vodu z půllitru. „My, Vyhnanci, nemáme už skoro žádnou moc, ale díky vazalské značce nám ji navrátíš.“ A naplnil všechny sklenice až po okraj. „To ale zabere čas. Vtip je v tom, že vládce nemusí moc jen dávat, ale může si ji vzít taky zpátky,“ dodal Wornixs. Potom znovu vylil vodu z půllitru do dřezu, ale tentokrát ho nedolil ze džbánku, ale okolo rozmístěných sklenic. Když byl půllitr zas plný, opět ho vyprázdnil a celý proces zopakoval, aby Tarovi ukázal, že čím víc bude mít stoupenců, tím větší zásobu moci dostane k dispozici na doplnění.
„Uff, to byla zas dřina,“ uzavřel těmito slovy svůj výklad Wornixs a napodobil gesto ruky, jako kdyby si stíral pot z čela. „Teď přejdeme k další položce na seznamu,“ dodal a Tar se vyděsil, když ho Eňos s Ňunosem popadly za ruce a začali ho táhnout do koupelny. „Musíme ještě skrýt tvůj démoní původ. Nechceme přece, aby k nám nečekaně vpadla návštěva nebeských nebo úderná jednotka některého z vládců ještě před tím, než na ně budeme připravení,“ vysvětlil Kronikář a vydal se za Tarem a oběma bratry.

Pozdě večer, před Ubytovnou bratrů Demosů, se pod ochranou Wornixsovi bariéry shromáždil dav asi necelé stovky Vyhnanců, které Arkill našel v nejbližším okolí. Byla to jen nepatrná skupina, ale jako základ armády to bylo víc, než dostačující.
Na Tara šli mdloby, když si představil, že těmhle všem bude muset udělat svou vazalskou značku. Podíval se na vlastní dlaň, do které se dopoledne řízl, aby mohl udělat značku Wornixsovi a ostatním, ale po řezné ráně mu nezůstala ani malá jizva. Jeho démoní část měla přece jenom jisté výhody. Horší bylo, že zásoba krve kolující mu v žilách nebyla nekonečná… Nemluvě o únavě, která se s vytvářením vazalských značek nesla.
Eňos s Ňunosem Tara pro jistotu podpíraly a také ho hlídali, aby před davem Vyhnanců nevzal nohy na ramena.
Wornixs měl ke všem shromážděným velkolepou řeč o světlých zítřcích, ale s démony zbavených hrdosti to ani nehnulo. Když však přišla na řadu řeč o navrácení jejich moci, první rekruti Tarovi armády začali zvedat ruce a hlásit se ke svému novému pánovi.
Tar se chtěl uklidnit a sáhl po dlouhém prameni svých vlasů, co si nechal narůst, a s kterým si pohrával vždy, když byl nervózní, leč ho už nenahmatal. Zapomněl, že padl nůžkami šíleného tria kadeřníků z pekla, kteří ho v jeho zesláblém stavu ostříhali a obarvili mu hlavu na blond, aby jeho původ trochu zamaskovali. A tak si jen povzdechl, znovu se řízl do dlaně a začal Vyhnancům vytvářet svou vazalskou značku, hezky jednomu za druhým.
Arkill s Wornixsem se na svého vládce z povzdálí spokojeně usmívali. Jejich cíle se opět o něco přiblížili k naplnění.
S posledním naverbovaným Vyhnancem byl Tar sotva při vědomí. Cítil se jako vymačkaný citrón. V duchu si zoufal, že mu v těle nezůstala snad ani jediná kapka krve, ale i tak nepřeslechl zvýšené hlasy svých nových poddaných.
„Konečně tě zabiju,“ vykřikl jeden z démonů a svou ruku změnil v jeden a půl metrů dlouhou čepel.
„Ty mě? Spíš já tebe!“ oponoval mu druhý, sáhl po zbývajících zásobách moci, které si teď už nemusel dále šetřit a mezi dlaněmi mu přeskočil blesk.
Podobné diskuze se nesly mezi všemi novými poddanými Tara. Jeden s druhým měl totiž z minulosti, kdy ještě sloužili u různých vládců, nevyřízené účty, ale poté, co se stali Vyhnanci nemělo smysl, aby mezi sebou bojovali a vyplýtvali poslední zbytky moci. Teď se však už o svou moc nemuseli bát, a tak se úplně poddali nejhorší démoní vlastnosti, nenávisti!
Za chvíli se okolí Ubytovny bratrů Demosů změnilo v bitevní pole, když si Vyhnanci mezi sebou začali vyřizovat léta nahromaděnou zlobu a jeden druhého začal před Tarovýma očima mordovat.
Arkill chtěl zakročit, ale Wornixs ho zastavil a řekl: „Počkej! Všechno má svůj čas.“ Potom ještě mávnutím ruky přivolal k sobě Eňose s Ňunosem z Tarova dosahu.
Tar nevěřil vlastním očím. Cítil se malátně, vysláble, ale nejvíc naštvaně! Nechtěl vědět, kolik hodin strávil vytvářením všech těch vazalských značek nebo kolik litrů krve ho to stálo a k čemu to všechno vůbec bylo? Aby se skupina démonů vykázaných na Zemi mohla pozabíjet před jeho očima.
„Musíme je zastavit,“ nadhodil Arkill, ale Wornixs ho dál pevně držel za paži. Pouze mu odvětil: „Neříkej mi, že tě nenapadlo, co se stane, až budou mít opět vazalskou značku? Teď jenom zůstaň tady a čekej. Brzy to přijde…“ poslední větu řekl téměř neslyšně, ale Arkillovu sluchu neunikla zjevná nedočkavost v jeho hlase.
„Dost … přestaň te,“ snažil se Tar své poddané zastavit, ale v lomozu probíhajícího boje se jeho hlas ztratil. Pak se podíval na nejbližší dva démony, kteří si navzájem šli po krku a ještě jednou se je pokusil zastavit: „Nechte toho…,“ a do posledního volání vložil veškerý svůj vztek: „UŽ TOHO SAKRA NECHTE!!“ Vazalská značka u obou démonů se následně rozpálila do ruda a oba je potom na místě zničila za doprovodu uši rvoucího smrtelného výkřiku. Tím Tar zastavil probíhající boje a strhl na sebe veškerou pozornost.
„Proč se chcete zabít?“ zahájil po chvíli svou řeč. „Už nestojíte na opačných stranách, abyste se tu museli navzájem zabíjet. Teď máte před sebou nový život! … Jestli však chce někdo zbytečně umřít, tak mu to přání splním, ale jako Váš nový vládce vám tohle nebudu dál tolerovat!“
Arkill se zlostně podíval na Wornixse. Celé to už dopředu naplánoval! A v jeho domněnce ho utvrdilo i to, co si sám pro sebe nahlas řekl, když se na jejich vládce fascinovaně díval: „Zvládl to ještě líp, než jsem čekal…,“ potom Tarovu proslovu začal tleskat a k vyvolávání jeho jména strhl i ostatní. Jen Arkill se cítil trochu špatně, narozdíl od Wornixse měl jisté zásady.