Démoní Lord Země - XVI.

Místo: New York - Země

Portál Dita vyhodil v zapadlé uličce staré části města, která si ještě stále zachovávala svojí podobu a nepadla za oběť pokroku. Nebo alespoň doposud se na jejím místě výstavba obřích budov ze skla a ocele neplánovala.
Pouhý okamžik soustředění stačil Ditovi, aby určil správný směr k doupěti démona druhé třídy, Ralstena. Neudělal ani sto kroků a už byl před dveřmi do navenek zdánlivě opuštěné budovy. Vlastně nikde nebylo vidět ani živáčka. Všichni se skrýši démona vyhýbali. Zvířata instinktivně cítila nebezpečí a bezdomovci se starousedlíky po zmizení několika z nich v blízkosti zašlé pětipatrové stavby se tomu místu velkým obloukem vyhýbali.
Dito však nebyl jen tak někdo, a tak bez zaváhání vstoupil dovnitř. Jen, co otevřel dveře, ovanul ho pach rozkladu, smrti a především utrpení vycházející ze sklepa. Poslední jmenované Dito poznal zaručeně a nebylo to jen tím, že byl démon. A díky tomu se ujistil, že se Ralsten za posledních sto let nikam nepřestěhoval. Na jednu stranu byl rád, ale také se kvůli Tarovi cítil trochu provinile. Přece jen ho poslal k požírači. I když výčet jeho přátel a známých se dal spočítat pomalu na prstech jedné ruky a neměl tedy dvakrát na výběr, Ralsten představoval jisté riziko.
Aniž by se rozhlédl, zamířil Dito rovnou do sklepení, odkud vedla prastará chodba do podzemí. Bez obav do ní vstoupil a čím hlouběji se dostával, tím víc sílil zápach, jak se blížil k cíli své cesty. Nakonec se ocitl v prostorné jeskyni, do níž by se vešel celý dům nad ní a ještě by dost místa zbylo. Uprostřed ní se nacházelo čoudící ohniště, u kterého sedělo deset démonů v lidské podobě a kolem nich vysely ze stropu na řetězech zavěšené části těl, co si nechávali vyudit na později.
Dito, stejně jako mnoho ostatních démonů, požírači opovrhoval. Pojídat duše za účelem obnovení a chvilkového zvýšení moci, proti tomu nic neměl, sám to občas dělal, ale jíst lidské maso bylo něco zcela jiného. I když to mělo pár výhod, rizika byla příliš vysoká! Tím největším a nejnebezpečnějším pro démona byla ztráta příčetnosti. Přesto se mnoho Vyhnanců nakonec dobrovolně stalo požírači.
„Rychle! Uteč dokud máš ještě čas!“ Zavolala na Dita pohledná žena okolo pětadvaceti let, připoutaná řetězem na kotníku ke skále hned u vchodu do jeskyně.
Skupina požíračů přerušila hodování a podívala se na nezvaného hosta. Jejich poslední oběť ještě jednou na Dita zavolala ať uteče, ale když na něho vůdce tlupy, Ralsten, zavolal: „Ditoraxi, jsi to ty?!“ Vnitřně se zhroutila a poslední naděje a vzdor nad svým krutým osudem ji opustili.
Dito sám netušil, jak dlouho už je Ralsten požíračem, ale za ty dvě století, co ho znal, na něho působil pořád normálně. A ani jeho uhlazený styl oblékání se nezměnil. Vypadal jako šlechtic z období renesance. To samé se však nedalo říci o jeho kumpánech, kteří stěží udrželi aspoň trochu přijatelnou lidskou podobu a v jejichž očích byl Dito jen pouhým děckem. Neboli chutným mladým masíčkem s neposkvrněnou duší. Byla jen otázka času, kdy nad sebou ztratí kontrolu. I Ralsten si to uvědomoval, a tak je okřikl, jako kdyby místo nohsledů měl smečku psů. Psy nakažené vzteklinou, které bude potřeba brzy utratit.
„Co tě přivádí, Ditoraxi,“ řekl Ralsten potom, co si hedvábným kapesníčkem utřel ústa a vyrazil malému chlapci naproti. Přitom si Dita pozorně prohlížel. Nebylo nijak těžké si všimnout, že od jejich posledního setkání před sto lety byl několikrát slabší.
„Kde je,“ zeptal se Dito zpříma. Rozhodně nezamýšlel zůstat ve společnosti požíračů nijak dlouho.
„Kdo?“
„Nedělej hloupého! Před pár…,“ pak se Dito v půli věty zarazil. Že ho to nenapadlo dřív! Díky vazalské značce mohl Tara najít. Poprvé zalitoval, že nikdy před tím neměl pána. Znovu se tedy soustředil, ale nikde v okolí necítil Tarovu přítomnost ani stopy toho, že by tu vůbec kdy byl. Krátce na to si vybavil okamžik, když ho portálem posílal na Zemi. Ten výkyv moci musel způsobit, že Tara poslal neznámo kam. Jestli to byla pravda, neměl důvod ani čas se tu nadále zdržovat. Otočil se tedy na místě a chtěl už odejít, když instinktivně vycítil nebezpečí a na poslední chvíli uskočil před balvanem, který po něm Ralsten hodil.
„Přece nás takhle brzo neopustíš?! Sotva jsi přišel…,“ řekl Ralsten a ještě potom dodal: „Co bych to byl za hostitele, kdybych tě nechal takhle odejít.“ A vyštěkl jakýsi povel svým psím poskokům.
„Na tohle nemám čas ani náladu,“ odvětil chladně Dito. Potom si vykloubil čelist a levou ruku si strčil do krku až po loket. Následně si z hrdla vytáhl malou dubovou skříňku, bohatě zdobenou zlatem a drahými kameny.
Ralsten vykřikl další nesrozumitelný povel a zastavil své nohsledy pár metrů od Dita. Potom řekl se zřetelným strachem v hlase: „To nemůžeš…“
„Proč ne?“ skočil mu Dito do řeči. „Kdo mě zastaví? Bůh nebo snad Ďábel. Oba jsou přece dávno mrtví…,“ poslední větu nechal vyznít do prázdna a pootevřel skříňku. Jen malinko, ale i to bohatě stačilo, aby z ní unikla vlna utrpení, která se rozprostřela po jeskyni a zasáhla všechno živé.
„Sakra,“ nesrozumitelně zaklel Dito, když zavřel skříňku a zjistil, že Ralstenovi se podařilo nějakým způsobem uniknout. Na požírače, který se živil lidským masem minimálně dvě století měl až příliš rozumu. Potom spolkl nebezpečnou zbraň, nasadil si zpátky čelist a udělal na podlaze pentagram. Nakonec využil část zbývající moci, aby se teleportoval pryč. Pořád ještě nenašel Tara…

Yerdol a tucet gardistů se bezpečně dostali portálem na Zemi jen několik desítek minut po Ditovi. Yerdol nebyl nijak nadšený svým úkolem, ve které krom neznámé Ditovi síly byla ještě hrozba v podobě Nebeských, Čističů a kdo ví koho ještě. Také mu vadilo, že musel mít úplnou lidskou podobu. Neměl však ani chvilku se rozhlédnout po okolí nebo zanadávat nad vlastní smůlou, když vycítil v blízkosti neznámou sílu. Otřásla jím samotným, ale nijak ho přitom nezranila. Ať to bylo cokoliv, bylo to obrovské, nebezpečné, ale zároveň mu něco říkalo, že Dito bude u zdroje té síly.
Dvanáct členů Rudé gardy si mysleli to samé, ale narozdíl od Yerdola doufali, že tím směrem nepůjdou. Přesto ho jako svého velitele následovali, když se za tím rozeběhl.
Yerdol proběhl domem, sklepením a mířil rovnou do jeskyně, i když už ta neznámá síla zmizela. To, co pak našel jeho samotného šokovalo. Devět těl požíračů ležících kousek od sebe ve smrtelné křeči s vytřeštěným výrazem v napůl lidské tváři nebylo nic proti tomu, jak vypadala mladá žena. Sama si prokousla žíly na zápěstí, aby unikla bolesti. Leč podle jejích očích se dalo poznat, že ve svém bláhovém pokusu urychlit vlastní smrt neuspěla. Celá jeskyně byla prostoupena utrpením, ale ne tím, které po sobě zanechali požírači. Tohle bylo jiné. Mnohem silnější. Yerdol to nedokázal popsat, ale čím déle se v jeskyni nacházel, tím víc jeho a ostatní gardisty zbytkové utrpení prostupovalo a zraňovalo. Chtěl z toho místa pryč, ale než tak učinil, všiml si na podlaze u těl požíračů dalšího portálového pentagramu. Tenhle sice nepřenášel mezi dimenzemi, ale i tak vedl opět do neznáma. Musel jím však projít, aby neztratil Ditovu stopu. I tak se část něho začínala obávat toho, co nalezne příště. Čím víc se o Ditovi dozvídal, tím víc Yerdola začala zneklidňovat konečná pravda. Už démona v podobě malého lidského chlapce nemohl nadále podceňovat. Ne potom, co uviděl v téhle jeskyni.