Démoní Lord Země - XVII.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

Tara cestou do kuchyně podpírali Eňos s Ňunosem. Sotva dokázal stát, jak byl zesláblý ze ztráty krve, kterou vypotřeboval na vazalské značky. Ve tváři byl bledý a více, než vládce pekelného kruhu připomínal starce nad hrobem. V ruce nedokázal udržet ani hůlky, a tak ho Eňos musel nakrmit.
„Jak dlouho ještě,“ řekl Tar mezi jednotlivými sousty z posledních zbytků svých sil.
Wornixs se na chvíli přestal věnovat hromadě papírů před sebou a podíval se na svého vládce: „Bohužel, stále nemáme tolik vojáků, abychom se dokázali ubránit,“ odpověděl stroze a dal se opět do práce na směnném řádu. Ten musel zavést z důvodů, že všichni noví Tarovi poddaní chtěli být, co nejblíže svému vládci, aby se jim jejich moc rychleji navrátila. Vzhledem k jejich počtu však nebylo možné vyhovět všem najednou.
Arkill vypil láhev piva na ex a zkusil nadhodit řešení problému s místem, které ho včera napadlo, ale zapomněl o tom Wornixsovi říci: „Co některé ubytovat ve stokách pod domem?“
Kronikář se na krátkou chvíli přestal věnovat práci, podíval se na Démonického rytíře a odvětil: „Tam už je plno. Včera ráno jsem ti to přece říkal!“
Náhle se ozvalo klepání na dveře. Ňunos se vydal ke dveřím zjistit, co se děje a pak se hned vrátil zpátky do kuchyně. Wornixs se na něho podíval a potom, co mu řekl: „Přišli další,“ roztrhal právě dopsaný štus papírů na kusy, zvedl se od stolu a s několika nepopsanými listy se vydal ke dveřím. Než však odešel z kuchyně, stačil ještě říct: „Za deset minut za mnou přiveďte našeho vládce.“
Pro Tara byl Kronikářův dodatek poslední kapkou a odporoučel se do bezvědomí, kde alespoň na kratičký okamžik, než ho Démoničtí bratři opět probrali k životu, mohl zalitovat svého rozhodnutí a chvíli si v klidu odpočinout.

„Kolik už mám poddaných?“ zeptal se Tar, potom, co se vrátil z předsíně, kde udělal dalším pěti Vyhnancům svou vazalskou značku.
Wornixs se podíval do záznamů a odpověděl: „Necelé dva tisíce.“
„Tolik?!“ vykřikl Tar údivem a na okamžik mu stouplo sebevědomí, než ho Kronikář svým dodatkem: „Pořád je to ale málo! Vždyť i vládkyně nejubožejšího pekelného kruhu jich má pět tisíc!“ vrátil zpátky na zem.
Tar při poznámce o vládkyni zbystřil. Přece jenom věděl, že byli pouhé tři z devíti vládců. „Jakého kruhu,“ zeptal se.
Wornixs si všiml zvýšené Tarovi pozornosti, a když mu odpovídal, dával bedlivý pozor na jeho reakci: „Devátý pekelný kruh. Kdysi patřil mezi nejsilnější, ale to bylo v době předchozího vládce. Teď je ostatním vládcům tak akorát pro smích. I když bych sám rád věděl, proč ho nějaký jiný už dávno nedobil?“
Tar tomu nemohl uvěřit. Ani nechtěl, ale byl si jistý, že mu Wornixs řekl pravdu. Proč by mu také o tom lhal. Trochu ho sestřina situace trápila, ale prozatím s tím stejně nemohl nic udělat, a tak se rozhodl to nechat být. „Půjdu si lehnout. Doufám, že mě necháte se aspoň v klidu vyspat,“ řekl a odebral se do svého pokoje s Eňosovou a Ňunosovou pomocí.
Když pak spolu v kuchyni Kronikář a Démonický rytíř osaměli, po chvíli trapného ticha Arkill promluvil: „Nepřetěžuješ ho nějak moc?“
Wornixs si sundal brýle, vytáhl hedvábný kapesník z náprsní kapsy saka a pak mu odpověděl: „Chceš abych ho radši chválil za každou hloupost, co udělá správně, lítal kolem něho a plnil všechna jeho přání?!“
„Tak jsem to nemyslel. Já jen, že…“
„Já vím, jak si to myslel,“ nenechal Wornixs Démoního rytíře domluvit. „Nesmíš však zapomínat, v jaké jsme právě teď situaci! Vládce, který se někam zbaběle schová při sebemenší známce nebezpečí je nám k ničemu. A ty víš, že k boji dříve nebo později dojde.“
Arkill mlčel. Až moc dobře si to uvědomoval.
„Teď však máme jiný problém,“ uzavřel Wornixs předchozí téma a nadhodil nové: „I s mou maskovací bariérou je pouze otázkou času, než nás někdo odhalí.“
Arkill přikyvoval: „Co tedy uděláme? Nemůžeme některé z nás od našeho vládce jen tak odloučit. Déle by trvalo navrácení jejich moci a navíc by to způsobilo jen další problémy. To si nemůžeme dovolit! Už takhle se o jeho existenci mezi Vyhnanci šíří zvěsti a ty se brzy dostanou i do pekla. Musíme…,“ najednou se z kraje věty Démonický rytíř zarazil a zvolal: „Černý meč!“ Ještě stále neměl tolik moci, aby na sebe vzal svou pravou podobu, ale přivolání byť jednoho z jeho čtyř ebenových mečů ho potěšilo.
I Wornixs sáhl po propisce v náprsní kapce, učinil povel: „Rozložit!“ a připravil se k boji, pevně svírajíc své kopí oběma rukama.
Krátce na to se na stropě kuchyně zhmotnil modrý portál a z něho hlavou napřed vyletěl Dito, který tvrdě přistál na jídelním stole.
„Ditoraxi?!“ Zvolali udiveně Wornixs s Arkillem současně a už se chystali na nebezpečného protivníka zaútočit, když si ho lépe prohlédli a oba následně zkoprněli.
Dito si levou rukou masíroval hlavu, zatím co se zvedal z trosek stolu. Sice bolest sotva vnímal, ale několika set let vydávání se za lidského chlapce se mu stalo už zlozvykem. Nebýt důležitosti jeho mise, hned by se rozbrečel. Pak si však všiml přítomnosti dvojice démonů ani ne dva metry od sebe a zvážněl. Oba je dobře znal. S jedním z nich dokonce v minulosti svedl nespočet bojů o to, kdo z nich dvou je silnější. Už chtěl použít skříňku, když si uvědomil, že by se někde v blízkosti mohl nalézat Tar. Hned za pomoci vazalské značky si to raději zkontroloval a došel k nemilému zjištění.
Arkill s Wornixsem se stále ani nepohnuli. Nedokázali ze sebe dostat jediné slovo. Tohle rozhodně nečekali.
„Kde je? A nedělejte, že nevíte o kom mluvím! Vím, že je někde v tomhle domě,“ řekl Dito rázně a doufal, že Arkilla s Wornixsem nějak zastraší. Nic jiného ho nenapadlo. Bez použití skříňky neměl žádnou šanci je ve svém současném stavu porazit. I když ho udivilo, že z nich nesálá téměř hmatatelná aura moci, jako kdysi. Zřejmě se i na nich ta století také dost podepsala.
„Ty…,“ nějakým zázrakem ze sebe vysoukal Arkill, ale pak ho přehlušil nespokojený křik: „MŮŽE BÝT TADY ASPOŇ CHVÍLI KLID!!“ Nesoucí se ze schodiště, jak se Tar rozmrzele vracel do kuchyně. Když uviděl tři démony připravené se kdykoliv do sebe pustit, podvědomě jednoho z nich pozdravil: „Ahoj, Dito.“ A jako by nic pokračoval k ledničce.
„Můj pane,“ zvolal Dito a přistoupil k Tarovi, dávajíc si dobrý pozor na jakýkoliv podezřelý pohyb Arkilla s Wornixsem. „Jste v pořádku? Nejste zraněný?“ vyptával se, ale sám si na své otázky zjistil odpovědi. „Dobře,“ řekl, pak chytil Tara za ruku a dvěma protivníkům oznámil: „My teď odejdeme. Jestli nás budete sledovat, dobře víte, co můžu použít!“
Tar sotva vnímal okolí, jak byl unavený. Nechápal, o čem to Dito mluví. Vlastně si říkal, jestli se mu jen nezdá, byl přece v Devátém pekelném kruhu… Nakonec se rozhodl, že to je pouhý přelud, pustil se Ditovi ruky a zamířil opět k ledničce.
„Můj pane,“ zmohl se na jediné Dito, ale pak ho upoutal Wornixs, který schoval kopí, sundal si sako a po stáhnutí rukávu košile mu ukázal svou vazalskou značku.

„Takže ty jsi prvním poddaným našeho vládce,“ řekl udivený Wornixs u stolu v obýváku, když se všichni uklidnili. Arkill sice stále malého chlapce nenávistně probodával očima, ale tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Přeci jenom Tar, jako vládce, měl prozatím ustanovené jediné pravidlo: ‚Co se v minulosti událo, v minulosti i zůstane.‘
Když pak Wornixs shrnul Ditovi celou situaci a jejich současný problém, následně potěšeně dodal: „Teď, když vím, že na své straně máme i jednoho ze čtyř jez…“
„Ještě štěstí, že jsem se objevil,“ skočil Dito Kronikáři do řeči. Potom se na Wornixse ještě podíval a v jeho pohledu bylo jasně řečeno, aby o něm před jejich vládcem už víc nemluvil. „Mám řešení vašeho problému,“ dodal a všichni na něho udiveně pohlédli. Jen Wornixs si v paměti udělal poznámku o další záhadě.
Dito se otočil k Tarovi a zeptal se: „Můj pane, máte ještě u sebe svůj meč?“
„Ovšem.“
„Výborně. A mohl byste mi ho půjčit.“
„Ano, ale je v mém pokoji,“ odvětil Tar zmateně. Přitom si lámal hlavu nad tím, co s jeho mečem chce Dito dělat. Než se ale stačil zvednout a dojít pro něj, už dávno do jeho pokoje běželi Démoničtí bratři.
„Tady, můj pane,“ řekl Ňunos a uklonil se Tarovi, když mu magickou zbraň předával. Tar meč v podobě dvanáct palců dlouhé dýky následně podal Ditovi, ten se pak postavil a naznačil, aby se i on zvedl ze země.
„Je nutné provést jistý rituál,“ řekl Dito a pokračoval ve vysvětlování: „Jak víte, tento meč je to poslední, co Váš otec před smrtí udělal. Jak brzy uvidíte, nepřezdívalo se mu Génius jen tak pro nic za nic.“
S každým Ditovým slovem Wornixsovi v hlavě zapadaly jednotlivé střípky skládačky ohledně záhady jménem Tar. Jak přišel ke Krvavému artefaktu, odkud pochází, jak vůbec mohl přežít a další... Bylo to tak prosté. Divil se jen, že mu to samotnému nedošlo už dřív. Zřejmě mu život na Zemi zatemnil mysl.
Dito si chvíli Tarův meč se zaujetím prohlížel, potom ho vytáhl z pochvy a následně se jím řízl do dlaně. Několik kapek své temné krve nechal dopadnout na rubín v jílci a ty se následně vsákly do drahokamu, který se úplně rozzářil. Nakonec Dito uchopil meč v základní podobě oběma rukama a nečekaně ho za údivu všech zúčastněných zabodl Tarovi do srdce až po rukojeť.
„Ditoraxi, ty…,“ vykřikl vztekle Arkill, ale dřív, než něco udělal ho malý chlapec gestem ruky zklidnil.
I Wornixs byl na okamžik zaskočen, ale pak Démonickému rytíři položil ruku na rameno a řekl: „Neboj se, přece jenom to je Krvavý artefakt.“
Po chvíli Dito Tarovi vytáhl meč z prsou se svoláním: „Hotovo!“ Arkill si pro jistotu zkontroloval místo, kde byl jeho vládce bodnut. Nebyla tam ani stopa po nějaké ráně. Jen díra v oblečení byla důkazem toho, že se to skutečně stalo.
„Co teď,“ zeptal se Tar, který sice necítil žádnou bolest, ale před podobnými zážitky by přece jenom byl rád dopředu upozorněn.
Dito se usmál. Vrátil meč Tarovi a pak se dotkl své vazalské značky na tváři: „Teď bych vám všem rád ukázal poslední výtvor největšího Génia, co kdy mezi démony existoval.“ Soustředil se a přivolal krvavě rudy portál: „Stačí jen pomyslet a dotknout se značky,“ ještě vysvětlil.
„Kde to jsme,“ uniklo z úst Tarovi, když prošel portálem a celý užaslý se rozhlížel kolem sebe.
„Tohle, můj pane, je Vaše osobní dimenze, do které mohou vstoupit pouze Vaši poddaní a ti, kterým to dovolíte,“ odpověděl Dito a sám se také rozhlédl po dimenzi vytvořené z rudých krystalů, třpytících se v paprscích umělého slunce téže barvy.
„Kolik se nás sem vejde,“ zeptal se Wornixs.
„Kolik bude třeba. Není žádné omezení. Čím silnější náš vládce bude, tím větší se stane i tahle dimenze,“ zněla další Ditova odpověď. Když se pak všichni rozutekli prohlédnout si palác a jeho okolí, sám pro sebe si Dito nahlas spokojeně řekl: „Konečně to započalo...“