Démoní Lord Země - XVIII.

No, tak musim říci, že po dopsání si osobně tolik nejsem jistý, jak se mi povedlo udělat ucelení, ale když jsem nad tím přemýšlel, tak jelikož plánuju udělat další archy - přece jen mám vymyšlenej dle mého opravdu zajímavej konec a rozuzlení celého story, ke kterému nejprve musím dojít - tak bych řekl, že návaznost mezi druhým a prvním archem by měla být nejsilnější, takže štěstí v neštěstí, jak se říká mi snad pomohlo toho dosáhnout. Co se druhého archu ještě týče, tak už mám vymyšlený jeho základní koncept, ale ještě, než se na něj vrhnu, tak si projdu celej první arch, překontroluju ho, upravim, prostě chci se mu ještě trochu více věnovat a doladit ho. Proto pokud podle někoho mi chybí odpověď na zásadní otázku (některé odpovědi schválně nechávám do příštích archů..), tak bych byl rád, aby mi to do komentáře řekl a já to mohl upravit. To se týče čehokoliv jiného, ať jde o gramatiku nebo postavy, nelogičnosti, zkrátka cokoliv. S předěláváním začnu až příští neděli, aby mi to samotnému v hlavě nějak slehlo, takže do té doby mi můžete sdělovat vaše názory, za které budu moc vděčný. Předem díky. Snad se vám první arch aspoň trochu líbil :-).

***

Tar kráčel chodbami paláce, které mu přišli až podivně povědomé. Dokonale se v něm orientoval. Jako kdyby byl stále ještě v Devátém pekelném kruhu. Věděl, kde je kuchyně, zbrojnice, vězení, zkrátka všechno.
Když pak vstoupil do trůnního sálu a uviděl svůj trůn, zmocnil se ho zvláštní pocit. Konečně byl opravdovým vládcem. Měl poddané, vlastní dimenzi, palác i trůn. Celý nedočkavý se ke křeslu z krystalů na vyvýšeném pódiu rozeběhl a usadil se do něj. Arkill, Dito, Wornixs a Démoničtí bratři se na něj dívali ode dveří a usmívali se. Každý z nich však za svým úsměvem skrýval radost z něčeho jiného. Přesto je všechny spojovala jedna věc a tou byl jejich vládce, díky němuž se jejich touhy zanedlouho vyplní.
„Kam vede to schodiště?“ zeptal se po chvíli Tar, když se dostatečně nabažil trůnu a všiml si jediného rozdílu, co si ze sestřina trůnního sálu nepamatoval.
I Wornixs zbystřil. Už když vstoupil do paláce, cítil jakousi vzdálenou přítomnost nějaké bytosti, ale teprve v trůnním sálu byla jasně zřetelná. „Něco tu je,“ a už pomalu sahal do náprsní kapsy pro propisku.
Dito přistoupil ke schodišti za trůnem, na které se Tar ptal a řekl: „To vede do nejdůležitější komnaty v celém paláci.“ Pak se otočil ke Kronikáři, aby i jemu odpověděl: „Nachází se tam srdce.“
„Srdce?!“ zopakoval Tar a nevěděl, co si má pod tím představit.
„Ano, svým způsobem je to skutečné srdce. Je to jedinečný krystal, který Váš otec vytvořil a díky němu existuje tato dimenze. Je také s vámi spojený a to doslova. Proto to bodnutí do srdce,“ vysvětlil stručně Dito. „S Vaším svolením bych se ujal jeho ochrany,“ dodal vzápětí.
Tar se ještě jednou podíval na schodiště a řekl: „Máš mou plnou důvěru.“
Arkill se pak na Dita zamračil o něco víc. Sám by nejradši hlídal tak důležitou věc, ale po rozmluvě s Wornixsem slíbil, že se ujme role Generála a postará se jak o Tarův výcvik, tak i o armádu. Ostatně coby Démonický rytíř měl k tomu nejlepší kvalifikaci.
Než se pak všichni rozešli po své práci, musel Dito ostatním sdělit ještě jednu věc, co jim doposud neřekl. A to se týkalo jeho odchodu z Devátého pekelného kruhu. Jak znal Tyrael, tak si byl jistý tím, že už teď jde někdo po jeho stopě.
„Je to velký problém?“ zeptal se Wornixs s menšími obavami. I k němu se donesli zvěsti o prapodivném vztahu vládkyně Devátého pekelného kruhu a jejího bratra.
„Jak se to vezme,“ odvětil Tar. Pak se na chvíli zamyslel. Až moc dobře znal svou sestru. Pokud jí o sobě nedá alespoň vědět, nikdy po něm nepřestane pátrat. Nakonec se obrátil k Arkillovi: „Přiveď je ke mně. Živé!“
Démonický rytíř se hluboce uklonil a řekl: „Jak si přejete, můj pane.“ Přitom se ho trochu zmocnila nostalgie se vzpomínkami na staré dobré časy.
Když Arkill zmizel v rudém portálu, dali se i ostatní do práce. Tar začal přemýšlet nad dopisem pro Tyrael, Wornixs organizoval příchod ostatních poddaných s Eňosovou a Ňunosovou pomocí a Dito sestoupil po schodišti do komnaty se srdcem dimenze, aby si konečně odpočinul a nabral opět síly.

Yerdol a tucet gardistů vyšlo z portálu na okraji Tokya v areálu zkrachovalé konzervárny. Byl to již sedmý portál, kterým za Ditem museli projít, aby neztratili jeho stopu. Yerdol nechápal, co hledá nebo jestli si jen naivně myslel, že jim takhle snad unikne. Alespoň měli doposud štěstí v tom, že nepotkali žádné Nebeské nebo příslušníky jiného pekelného kruhu. I tak už však Yerdola hra na kočku a myš začala unavovat.
Bylo krásné počasí, obloha bez mraků a na ní pouze zářící slunce. Yerdol si odplivl. Bylo to špatné znamení, pro démony. Pak najednou vycítil slabou auru dvaceti, ne třiceti démonů. Obklíčili je. Na okamžik se Yerdol domníval, že to jsou jen Vyhnanci, které už unavilo živoření a rozhodli se alespoň hrdě zemřít v boji. Takové přání by jim s radostí splnil, aspoň by si na nich vybil vztek, ale pak si všiml jejich přesné souhry a rozestavění. V popředí byli démoni specializovaní pro boj z blízka a za nimi teprve stáli ti na dálku. Tohle rozhodně nebyla sebevražda! Yerdol udělal smluvený signál, tucet gardistů rázem pochopilo, a už se chystal prorazit v nejslabším místě obklíčení, když z té skuliny k nim sebevědomě kráčel holohlavý dvoumetrový hromotluk v černém tričku s nápisem: ‚Security‘, černých kalhotách a s koženými rukavicemi. Pak to Yerdolovi došlo. Žádná skulina v obklíčení nebyla. To si jen jejich velitel přál, aby se na to místo zaměřil.
Arkill se od Yerdola zastavil na vzdálenost deseti metrů. Potěšeně se usmál, když si z výrazu tváře přečetl pochopení jeho lsti. Alespoň nebude muset mluvit s úplným hlupákem.
„Kdo jste,“ zeptal se Yerdol a začal vymýšlet únikový plán.
‚Hra o čas. Dobrá volba,‘ pochválil Yerdola Arkill v duchu. „Pojďte se mnou. Můj pán si s vámi přeje mluvit,“ řekl a přivolal rudý portál.
Yerdol byl v úzkých. Opět se měl vydat do neznáma a tentokrát navíc portálem, který v životě ještě neviděl. Přesto on a tucet gardistů do něho hrdě vstoupilo. Stejně nebylo na vybranou.
„Co to je za hloupý vtip?!“ ptal se vztekle Yerdol, když kráčel známými chodbami paláce, jenž se od toho v Devátém pekelném kruhu lišil pouze materiálem z něhož byl postaven. Podle toho také poznal, že míří do trůnního sálu.
„Jsme tu,“ řekl Arkill u vstupních dveří a potom je doširoka otevřel. To mu také připomnělo, že musí sestavit palácovou stráž.
Yerdol při pohledu na Tara sedícího na trůnu a obklopeného několika desítkami démonů nemohl uvěřit svým očím. Navíc z něho vyzařovala aura moci démona takové třetí úrovně. Dobře si pamatoval, že z něho nikdy předtím necítil žádnou moc, tak jak to bylo možné? Jak vůbec mohl být vládce a mít nějaké poddané?! I když to byli všechno Vyhnanci, pořád to bylo neuvěřitelné.
„Rád tě vidím, Yerdole,“ zavolal Tar z trůnu na nejvěrnějšího sestřina poddaného.
„Co se to tu sakra děje,“ vykřikl Yerdol vzteky. Přitom se rozhodoval zda jde o iluzi nebo přelud nějakého znuděného vládce. V hlavě se mu objevovala jména alespoň dvou vládců, na které by to sedělo.
Arkill vyvolal svůj ebenově černý meč a přitiskl jeho hrot Yerdolovi ke krku: „Měl bys vědět, jak se chovat v přítomnosti našeho vládce!“
„O-on je Démonický rytíř“ vykoktal jeden z gardistů a Yerdol o jeho tvrzení nepochyboval. Nejprve Tar coby vládce a teď jeden z legendárních démonů jako jeho poddaný.
„To stačí, Arkille,“ řekl Tar a Démonický rytíř sklonil svůj meč. Pak vládce sestoupil z trůnu, přistoupil k Yerdolovi a podal mu zalepenou obálku: „Tohle předej Tyrael a řekni jí o všem, co si tu viděl,“ s těmito slovy se Tar s Yerdolem rozloučil. Wornixs pak na jeho signál vytvořil portál do Devátého pekelného kruhu.

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh

Tyrael bedlivě poslouchala každé Yerdolovo slovo, když jí vyprávěl o setkání s Tarem. Ten sám netušil, co si má myslet. Jeho vládkyně ani nemrkla. Vypadala jako socha. Nakonec vstal, předal jí dopis, uklonil se a v tichosti opustil trůnní sál s ostatními jejími poddanými.
Tyrael ještě chvíli zůstala sedět na trůně bez hnutí. Nakonec se odhodlala, otevřela obálku a začala si číst Tarův dopis:

‚Drahá sestři,
Vím, že se o mě teď určitě bojíš a mrzí mě, jak ti neustále přidělávám jen samé starosti a problémy, ale konečně jsem nalezl svůj osud. Už mě nemusíš dále ochraňovat. Přišel čas, kdy já budu chránit tebe. Nebude to sice hned, ale brzy k tomu získám potřebnou sílu. Do té doby vydrž.
S láskou tvůj malý bratříček ?, vládce Desátého pekelného kruhu‘

Tyrael si dopis ještě jednou přečetla a pak ho v rukou nechala shořet. Potom vstala z trůnu a přistoupila k obrazu otce hned za ním.
„Jestli si myslí, že jsem celé ty roky z něho vysávala moc jen tak pro nic za nic, aby se teď mohl stát terčem pro ostatní vládce, tak se šeredně plete!“ skoro zakřičela vzteky, jako kdyby tím nenaplnila slib, který dala jejich otci. Potom se v ní probudila její sukubí část a začala hned spřádat plány, jak svého malého bratříčka dostane zpátky domů, zpátky k ní…