Hraběnka z temnoty - část první (Počátek)

Baron si mě nechal zavolat. Řekl mi, že se mám sbalit. Pojedu prý ke své nové paní. Ke královně Isabele. Takže pán už mě tu nechce. Přemýšlím čím jsem si to zasloužila. Naposled se projdu po krásné, rozkvetlé zahradě, ale ještě předtím se rozloučím se svým přítelem Filipem.
„Eriko, neodjížděj.“řekne smutně Filip.
„Já musím Filipe, ale chci abys věděl, že v mém srdci zůstaneš napořád.“odpovím mu a rozbrečím se.
„Neplač má Eriko, nesluší ti, když brečíš.“začne mi stírat slzy.
Pokračuje dál:„Já na tebe budu myslet denně. Neboj se, z mého srdce se nikdy nevytratíš. Doufám, že mě někdy přijedeš navštívit. Nyní pojď, už tě čeká povoz ke tvé nové paní.“ Doprovází mne a já, smutná, pak už jen nastoupím do povozu taženém mým věrným koněm Šejtanem a koněm barona Karenem. Odjíždíme časně z rána, takže krajina kolem je ještě orosená a strašně krásná. Nedá mi to a musím se dívat po okolí. Je to nádherný pohled. Krajina časného jara byla velmi krásná, ale ještě sem tam do povozu nakoukl odporný, mrazivý vítr. Nikdy jsem nebyla tak daleko z hradu. Míhají se mi před očima lesy i domy a já jen čekám, až povoz zastaví. Je to dlouhá cesta a tak musíme častěji zastavovat, aby si koně odpočinuli. Při poslední zastávce, jsme se najedli a chvíli odpočívali. Sedím sama v povozu a vzpomínám. Je mi smutno, ale zároveň se raduji. Je mi sice líto, že už nejsem u barona na hradě, ale je to z části i úleva. Těším se, až poznám nové přátele. Možná, že to bude blízko mých rodičů. Sice jim nikdy nezapomenu, jak mě i mou sestru Katharin museli prodat baronům, aby nějak uživili dvojčátka Jennifer a Kevina, ale i tak jsem si je uchovala v srdci a ráda bych se s nimi ještě někdy setkala. Petr, můj starší bratr, musel odejít na vojnu. Jednoho dne ho naverbovali vojáci a od té doby jsem ho neviděla. Z mého vzpomínání mne vytrhne jen zvuk biče a povoz, který se opět rozjel a já sebou trhnu. Nyní už jsem jen přemýšlela o baronovi, proč vybral zrovna mě. Baron byl od přírody hodně divný. Dívky od něj chodili s pláčem, mnohdy i s modřinami.
V mých 18 letech, konečně opouštím hrad, ale bude se mi stýskat po Filipovi, mém věrném příteli, kterého jsem měla moc ráda a u kterého jsem se vždy vybrečela. Povoz konečně po dlouhé, vyčerpávající cestě zastavil úplně. Dívám se z okna a vidím honosné sídlo připomínající v některých částech zámek. Kočí mi otevře dveře a já pomalu a nejistě vystupuji. Bojím se všeho nového co mě zde čeká. Nevím jak se ke mně budou chovat. Kočí jménem Tomáš je na mě velmi milí. Nikdy jsem si ho u nás na hradě nevšimla. Jak bych taky mohla. Celá moje práce byla jen uklízení a pomoc v kuchyni. To už je nyní jedno, budu se s ním muset rozloučit už na dobro. Vystoupila jsem a Tomáš mi pomohl s mým malým kufrem. Můj pohled uchvátilo něco pro mě nádherného. Všude kolem se tyčily lesy a rozprostíraly mýtiny. Tenhle hrad se mi zdál příjemný už na první pohled.
Jdu po nádvoří, kočí stále za mnou, kde čeká jedna ze služebných vypadající spíš jako hraběnka. Podává mi ruku, jakmile jí Tomáš řekne, že mě přiváží kvůli službě, představí se mi jako Lilien a poručí ať ji následuji do přijímací místnosti. Poslechnu a snažím se jít souběžně s jejím krokem, ale malinko zaostávám. Nikdy jsem se nesetkala s někým kdo by měl tak rázný a rychlý krok a jaké měla zvláštní jméno. Byla velmi krásná. Její dlouhé hnědé vlasy jí splývali k červeným šatům, které lemoval po všech švech černý samet. Uvedla mne do salonku pro návštěvy. Mé oči jako by nechtěly odtrhnout pohled od vyřezávaných křesel, potažených sametem a nástěnných maleb všeho druhu, od zvířat až po rodinné portréty. Všichni byli tak nádherní. Záviděla jsem. Jako každá mladá vesnická dívka. Lilien mi sice nabídla ať se posadím, ale já odmítla s tím, že se to nehodí, aby služka seděla na královských židlích. Lilien se zasmála a pověděla mi, že doběhne pro paní.. Úplně zapomněla na čas. Byla mnou uchvácená. Jak se prý skromně chovám. Odběhla a za malou chvíli, jako by ani nebyla pryč, vešla znovu do místnosti a sykla na mě: „Připrav se, paní přichází.“ A opravdu. Pár minut po ní vchází hraběnka. Postavím se vedle Lilien a sklopím pohled ke svým nohám. Nehodí se, aby prostá dívka jako já zírala do očí urozené.
Automaticky se ukloním, aniž bych se na ni podívala. Zpoza svých vlasů jsem viděla jen krásné, tmavě modré krajkované šaty, které jí splývali k její postavě, i když jí šlo vidět malé vypoulené bříško. Nebyla tlustá, naopak, byla velmi hubená, až na to bříško. Usmála jsem se. Naštěstí to neviděla. Určitě by mě vyhodila s tím, že se jí vysmívám. Takové, namyšlené. hraběnky většinou bývali. Tahle se mi zdála jiná. Skoro vůbec nemluvila, jen si něco šeptala s Lilien a já se nervózně ošila.
Vyzvala mne, abych se posadila, ale já jen zavrtěla hlavou.
„Má Paní to se nehodí. Nemohu Vás žádat o něco co mi nepřísluší.“ Zasměje se. Na chvíli zvednu hlavu a vidím, s jakým velkým zájmem mě sleduje. Stáhl se mi žaludek. Co když se jí nebudu líbit? Co když mě vyhodí? Co pak? Chvíli přemýšlím, ale z mých úvah mě vytrhne hraběnka, která si odkašle a já tedy pokračuji.
Řeknu, kdo mne posílá, ale nestačím ani dopovědět větu a ona už se zvedá a přikazuje mi, ať odejdu, že nestojí o laciné dary od barona.
Nevím kam mám jít. Čím jsem si to zasloužila? To je vážně tak krutá jak se o ní mluví? Jdu smutně nádvořím, až do stájí kde ubytovali zatím mého Šejtana, který je darem od mého přítele Filipa. Nevím ani kde zůstal můj kufr, ale to mě netrápí. Rozhodla jsem se odjet, i když nemám kam bych šla. Nasedám, ale najednou mě někdo chytí za nohu. Stojí tam Lilien a usmívá se na mě. Vím že mi chce pomoct... Popadá dech. Zřejmě běžela, aby mě dohonila.
„A jak mi chceš pomoci?“ zeptám se jí, když se jí zklidní dech. Ona jen úsměvně prohodí: „Jednoduše. Na statku mích rodičů je místo. Navíc, pokud budeš denně pomáhat rodičům, tak tě tam nechají bydlet a já se budu snažit, aby paní svolila k tomu, aby si tu mohla být.“na chvíli se odmlčela a dodala: „Souhlasíš?“ Já na ni nevěřícně civěla až mi to bylo trapné, ale přikývla jsem, jelikož baron už by mě zpět nevzal. To vím jistě. Doufám, že teď už to bude jiné. Snad se mi dostane lásky a slušného zacházení. I když u kruté hraběnky musím počítat se vším.
Každý den na statku plynul skoro stejně, někdy přijela Lilienina nevlastní sestra Tereza, se kterou jsem se také spřátelila velmi rychle, ale většinou jezdila jen za rodiči. Tereza byla také hraběnka. Vypadala tak obyčejně, ale přece jen krásně. Její hnědé, po ramena dlouhé vlasy působili neposedným dojmem na jejím malém kulatém obličeji. Její hubená postava se vyjímala pod úzkými šaty a to ji dělalo ještě krásnější. Jednou, když byla zrovna na další návštěvě mi vyprávěla, jak se seznámila se svým manželem, baronem Františkem. Poslouchala jsem pozorně. „Jednou jsem jela na trh nakupovat, když zrovna tou stejnou cestou přijížděl František. Jakmile jsem uviděla jeho modré, průzračné, nezkažené oči a tělo oděné ve nádherném oděvu, zamilovala jsem se do něj. Já, chudá venkovanka jsem si moc nadějí nedělala, jelikož, kdo by chtěl chudou vesnickou dívku? Tak jsem si dál hleděla svého, ale on mne sledoval a já raději zastavila. Vyprávěl mi, že se ztratil a že nemůže najít cestu na svůj zámek, že jel zrovna z hradu královny Marie Luisy, sestry hraběnky Isabely. Prý pořádala nějakou oslavu či co. Já ho dovedla k nám a jelikož jsme se do sebe oba zamilovali, požádal mne po nějakém čase o ruku. Souhlasila jsem. A od té doby žiji u něj na zámku jako hraběnka Tereza a porodila jsem následníka trůnu malého Jeremiáše.“řekla mi celý příběh s úsměvem. Naslouchala jsem jí pozorně. Dlouho jsme si vyprávěli. Nikdy jsem neseděla vedle hraběnky i když to bývala vesnická dívka. Už se stmívalo a Tereza se s námi musela rozloučit. Doma ji čekal její mladý syn Jeremiáš. Zamávala jsem jí a když odjížděla spustil se mohutný déšť.