Hraběnka z temnoty
Prolog: Má ruka,v níž třímám brk namočený v tuši, klouže po hedvábném listu mé tlusté,do kůže oděné, kroniky. Píšu jistě naposled, protože mám takovou předtuchu, že už na tomto světě dlouho nespočinu. Berte poslední stranu mé poslední kroniky něco jako vypovězení se ze všech hříchů nebo něco jako rozloučení s tímto světem. Nevím kdy si pro mě přijde tetička smrt, ale jako upírka cítím, že to bude již brzy, proto Vám nyní ve zkratce nastíním celý můj ubohý život. Byla jsem mladá a krásná, když mě a mou sestru rodiče prodali do „otroctví“ k baronům, aby uživili zbytek rodiny. Obě jsme byli skoro soběstačné a silné, proto si rodiče mysleli, že to pro nás nebude nijak citově náročné, ale spletli se. Nikdy jsem nechtěla sloužit u barona, který mě posléze dal do služeb krvelačné, sobecké a hrabivé mrše, kterou byla hraběnka Isabela – má nová paní. Díky ní, ze mě byl nový člověk, lépe řečeno upír. Naučila mě lovit a naučila mě jak se stát její levnou kopií. Můj život nabral nový směr a smysl života. Ten krvelačný smysl života. Neprosila jsem se jí o to, být jiná a jinak se i chovat, ale stalo se a za to se z hlouby své duše nenávidím. Nebýt Isabely a jejího „učení“ nikdy bych nedopustila, aby se má vlastní dcera ke mně otočila zády a aby mě má vlastní sestra nenáviděla. V posledních dnech mi Katharin začala chybět natolik, abych ji vyhledala, ale poslové mi vypověděli, že ji Isabelina pýcha a nenávist k jiným tvorům zabila. Mou drahou sestřičku zabili vlkodlaci, když chtěla chránit svou neteř – mou Jennifer. Zůstávám na tomto světě sama. Všichni mě nenávidí. Celé mé království, Martin a jeho synové – naši synové a lidská dcera a to jen proto, že jsem se stala horším „člověkem“ než byla sama Isabela. Tímto se loučím se světem a doufám, že odchod z tohoto světa nebude tak krutý jak můj dosavadní život. Jediné čeho nelituji jsou mé děti a má nádherná sestra, která mi byla vším. Slíbila jsem že její smrt pomstím, ale na to bohužel nebudu mít dost času
Sbohem navždy… Hraběnka Erika