Hraběnka z temnoty - část desátá

Procházka kolem rybníka se nevyvíjela podle mých představ. Vracela jsem se z dalšího ze svých lovů. Už je něco málo přes rok co mě paní proměnila v upírku. Narazila jsem na Lilien. Byla ve vodě. Zřejmě se koupala. Toho jsem nechtěla být svědkem a tak jsem se raději otáčela k odchodu. Při mé smůle mě zahlédla. Zavrčela. Mé podvědomí naznačovalo:Utíkej a nezastavuj! Rozhodně jsem nechtěla další potyčku s Lilien a tak jsem pro jednou své podvědomí poslechla. Jediná úniková cesta byl les.
Utíkám. Tou rychlostí ani nevnímám kudy vlastně běžím. Vše kolem mě je rozmazané. Stromy, keře. Prostě všechno. Nechci, aby mě Lilien zabila. Poté co mě prohodila oknem si na ni dávám velký pozor. Pořád bydlí na hradě, protože nemá kam jít, ale Isabela i já si na ni dáváme velký pozor. I když si to nechce Isabela připustit, má ji stále ráda. Šaty mi uvízly ve ztrouchnivělém kmeni, který jsem ve spěchu přeskočila. Upadla jsem tvrdě na hlavu. Při vstávání ze země se mi zatmělo před očima. Znovu jsem se uhodila do hlavy. Točil se semnou celý les. Znovu mě přepadal pocit, že umírám. Bylo šero a ve vzduchu byl cítit náznak deště. Usnula jsem. Nic se mi nezdálo, jen mi před očima tancovali různé obrazce a černé šmouhy.
Probrali mě paprsky slunce, které dopadali na postel, ve které jsem ležela. Nade mnou se skláněla postarší dáma.
„Copak jste to v tom lese prováděla, dívenko?“zeptá se mě mateřským hlasem.
Snažím se vzpomínat. Rozbolí mě hlava. Co tu dělám? Kdo je ta paní? Co se mi stalo?
Sáhnu si na hlavu. Mám tam jizvu? Zranění bylo zřejmě jen povrchové, ale i tak mi určitě chybělo hodně krve. Rozhlížím se po malé prostorné světničce. Není tu nic než postel a malý stoleček.
„Kde…Kde to jsem?“řeknu a polknu, protože mám sucho v puse.
„Nejdřív se napij!“odpoví mi, podá mi pohár čisté, průzračné vody a pokračuje: „Jsi ve vesnici. Nejsi mi nijak povědomá. Nikdy jsem tě tady v okolí neviděla. Víš vůbec jak se jmenuješ?
Zavrtím hlavou. Nevzpomínám si vůbec na nic. Nevím ani jak se jmenuji. Nevím kde jsem. Jsem zmatená.
„Tak ti zatím budu říkat Neznámá, ano?“zeptala se ta žena. Nezbývalo mi než přikývnout. Doufám, že se mi paměť někdy vrátí.
„Tak dobře. Já tě teď nechám odpočívat, dokud ti nebude trochu lépe.“
„Ne… Nechoďte prosím ještě.“vydám ze sebe, než vůbec stačí ta žena projít dveřmi. Otočí se, usměje se a zeptá se: „Copak? Potřebuješ ještě něco? Bolí tě něco?“
Zavrtím hlavou a odpovídám: „Nic nepotřebuji, nic mě nebolí, ale ještě jste mi neřekla, jak se jmenujete a kde jste mě vůbec našla.“
Usměje se a omluví. „Vidíš, já na to úplně zapomněla. Jmenuji se Dita a našla jsem tě spolu s manželem v lese, když jsme tudy procházeli k trhu. Ležela si u nějakého ztrouchnivělého pařezu, šaty si měla potrhané a z hlavy ti tekl proud krve. Nemohli jsme tě tam nechat jen tak ležet. Manžel tě vzal do náruče a odnesl tě k místnímu léčiteli. Ten ti ránu musel zašít, ale nepodařilo se nám tě probudit. Chvíli jsme si mysleli, že jsi mrtvá, ale když si se pohnula, bylo nám jasné, že žiješ. Spala si tři dny.“ Poděkovala jsem jí za objasnění situace. Odešla. Nechala mě samotnou. Usnula jsem.