Hraběnka z temnoty - část pátá

Probouzím se a první co vidím je pokoj mé paní. Vše je na svém místě, jen já tu nemám co dělat. Kdo mě sem donesl? Proč tu jsem? Nicméně nečekám abych to zjistila. Ležím ve velké posteli paní. Ona tu není, ale jediné co nahmatám, když odtáhnu svou ruku od těla je Martin. Leknu se. Isabelu nikde nevidím, ale nečekám na ni. Nechala by mě zbičovat, že si tady „užívám„ s jejím strážcem. I když by to nebyla pravda. Bylo vidět, že k němu cítí velkou náklonnost. Miluje ho, i když je to její sluha. Snažím se neslyšně vstát, i když se při každém mém kroku Martin napřímí, nevzbudí se. Pomalu odcházím. Vše se mi zatím daří. Otevírám dveře. Ozve se vrznutí, ale Martin spí dál. Chtěla bych se dívat jak spí nebo ho aspoň políbit, ale nesmím. Paní by mě vyhnala z hradu. Utíkám rychle do své komnaty, tak aby mě pokud možno nikdo nezahlédl.
Přemýšlím o dnešním probuzení, jak a proč jsem tam byla, ale víc mi vrtá hlavou vzpomínka na to malé vlčátko, teď už se jménem ,,Karga“. Nevím co to zatím je, ale dnes to zjistím. Copak asi dělá moje malé vlčátko? Sama nevím, ale jsem rozhodnutá to zjistit. Uháním do stájí osedlat Šejtana. Po dnešním probuzení chci být co nejrychleji pryč pokud možno na celý den.
Vyhoupnu se do sedla a uháním k rybníku, kterému jsem se rozhodla dát jméno Vlčí jezero, po vlcích co bydlí kolem. Konečně jsme na místě. Sesedám a procházím se, po boku Šejtana, kolem rybníku. Najednou se někde blízko ozve zakňučení. Jdu blíž, až dojdu k malému bílému vlčeti.
„Kargo, jsi to ty? Miláčku, pojď ke mně.“řeknu a skloním se blíž. Poznává mě a v zápětí přestává kňučet, ale je smutný. Nevidím nikde jeho maminku, které jsem se rozhodla dát jméno Casi. Vezmu Karga konejšivě do náruče a v tom si všimnu, že je to pes a ne fena. Takže Kargo. Najednou se zpoza keřů vynoří vlčice. Je to jeho maminka. Je ke mně milá, lísá se ke mně a něžně mi vrčí do ucha. Je to jako můj pes, Lia, štěně polovlka, kterou mi zabili vojáci co verbovali mého bratra. Surovci. Byla to pro ně zábava, ale pro mě utrpení. Jeden z vojáků mě držel a nakláněl mi hlavu směrem k místu, kde utýrali mé štěně k smrti. Jediné co nemohl, přimět mě mít oči otevřené. Nedívala jsem se na to.
Petr jim nic nemohl říct nebo by ho místo naverbování zabili, že se chová jako dívka. Když se rozbrečím, Kargo mi začne olizovat celý obličej. Musím se usmát… Na Liu raději nechci myslet. Byla bych pak smutná celý den. Hrála jsem si s Kargem a Casi. I ona se chovala jak štěně.
Nicméně se začíná stmívat, ale mě to nevadí. To spíš v kuchyni kam patřím, tam to vadit bude. Paní mi určitě nechá nějak ublížit, ale ty vlci za to stojí. Starosti si s tím nedělám. Nesmím prodlévat čas. Podle slov Lilien je les v noci nebezpečný. Zvedám se z mechu a nasedám na Šejtana. Uháním pryč, aby mě Karga nesledoval. Na nádvoří na mne čeká Lilien.
„Eriko, to že tě paní přijala ještě neznamená, že se můžeš loudat a nepracovat. Nikdo tě nepřijal na to, abys jezdila po okolí a bůh ví jak dlouho si někde zdržovala!“pokárala mě jako malého spratka
„Ale já…“nestačím dopovědět. Lilien mi skočila do řeči tvrdým tónem.
„Máš jít okamžitě k paní a nemysli si, že s toho lehce vyvázneš. Nezaleknu se, ale je mi jasné, že jen tak lehce mi to neprojde.
Po nějaké době stojím před komnatou paní a snažím se působit tak, jako že se nebojím toho co bude následovat. Buď mě nechá zbičovat nebo mě vyhodí, ale jsem zvědavá co mi řekne. Uvidím jestli mi vysvětlí i to, jak jsem se dostala do její komnaty. Nedaří se mi udržet si kamennou tvář jako by se nic nestalo. Zaklepu. Ihned mi otevírá Martin. Nevím co mám dělat. Co teď? Podívá se na mě, ale já sklopím zrak a vcházím do pokoje.
„Eriko,“ začala paní a dodala: „ posaď se a řekni mi co je tvým úkolem na tomto hradě.“
Zůstala jsem stát na svém místě. Ani jsem se raději nepohnula.
„Zřejmě starat se o to, co mám dáno, totiž vařit a chodit pro ingredience.“řekla jsem skoro neslyšně.
„A proč si to tedy neudělala i dnes?“ zeptala se mne paní už trochu rozčíleně.
Nechtěla jsem jí prozrazovat své malé vlčí tajemství, ale pokud jsem chtěla, aby mě nevyhodila ven z hradu, musela jsem mluvit. Modlím se aby mě pochopila.
„Víte, má paní, jela jsem minulého dne k rybníku a potkala jsem tam vlky. Spřátelili jsme se a tak jsem se chtěla znovu podívat, zda-li na mne nezapomněli. A nezapomněli. Má paní, prosím odpusťte mi to, polepším se.“odpověděla jsem a sklopila oči. Rozplakala jsem se.
„Prosím má paní, nenechávejte mě zbičovat. Ani mi prosím nijak neubližujte.“
Nechápavě se na mě podívala.
„Kdo ti řekl takový nesmysl? Kdo ti napovídal, že já za trest bičuji dívky?“tázala se.
Nechtěla jsem to prozradit, ale paní na mě naléhala, tak ze mě vyklouzlo, že to byla Lilien.
„Já tu mrchu jednou zabiji. Jak si opovažuje tvrdit, že Já, hraběnka Isabela jsem něčeho takového schopná.“rozčílila se.
V jejích očích bylo vidět náznak rozčílení a velkého hněvu.
„Odejdi! Potřebuji si něco vyříkat tady s Martinem.“rozkázala.
Poslechnu. Nechtěla bych zažít její hněv. Martin poklekl a očima mi naznačil, abych se nezdržovala. Co to má znamenat? Ptám se sama sebe, protože jsem nikdy nic podobného nezažila. V posledních okamžicích než zavřu velké dveře vidím jak Martin nastavuje svůj nádherný krk a paní k němu přichází. Utekla jsem pryč. Má komnata potemněla. Rozsvítila jsem svíčku a chvíli přemýšlela, proč Martin udělal to neobvyklé gesto. Na to, abych se ho zeptala budu mít určitě ještě hodně času.
Ulehám do postele a usínám. Zdá se mi o Martinovi.