Hraběnka z temnoty - část jedenáctá

Probralo mě zaržání koní. Po chvíli přišla do pokoje Dita.
„Myslíš, že budeš schopna vstát a jet s námi k hraběnce Isabele? Patříme pod její panství, tak možná, že o tobě bude něco vědět.“zeptá se Dita.
„Pokusím se.“řeknu a usměji se. Dita se na mě soucitně podívala. Pokusila jsem se posadit, ale bylo to moc vyčerpávající. Točila se mi hlava. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Po desátém pokusu jsem to vzdala. Dita mě sledovala celou dobu. Potvrdila mi jen to, co už jsem dávno věděla: „Ještě jsi moc slabá, naše Neznámá.Odpočiň si. Na stolku máš uvařený čaj z čerstvých bylinek. Přijde ti na chuť. My musíme jet, abychom byli zpět do západu slunce.“
Kývnu. Naposledy se otočí ve dveřích a soucitně prohodí: „Neboj, brzo se uzdravíš.“ Znovu mě rozbolela hlava. Celou dobu jsem se převalovala na posteli a snažila si vzpomenout. Marně. Jediné co se mi matně vybavovalo byla má rodina a rodiče, kteří mě prodali do služby. Před západem slunce přijela Dita. Hned přišla do mé světničky a donesla mi malý balíček. Byli v něm složené šaty. Poděkuji.
„To muselo stát spoustu peněz.“řeknu.
„Musíš přece vypadat pěkně, když jedeš zítra k naší hraběnce.“odpověděla.
„Dito, mohu tě o něco poprosit?“ Pokynula mi hlavou, že ano.
„Mohla by ses mi prosím podívat na hlavu? Dnes odpoledne to strašně nesnesitelně pálilo.“ Kývla.
Odvázala mi šátek nasáklí zaschlou krví a podivila se. Civěla na mě jako na zjevení.
„Děje se něco?“zeptám se. Dostávám trochu strach, jestli se mi něco nestalo.
„Nic… Jen že už na hlavě nemáš žádné stopy po úderu do hlavy. Dokonce i vlasy ti dorostly. Nechápu jak je to možné.“
Podivila jsem se.
„Kde máte zrcadlo?“ Musím to vidět. Vím určitě, že to nebude hezký pohled, ale musím to risknout.
„V chodbičce. Pomalu vstaň! Snad se ti to tentokrát podaří.“
Souhlasila jsem. Pokoušela jsem se vstát. Podařilo se mi to na druhý pokus. Na ten první se mi zatočila hlava. Pomalu jsem poodešla od postele. Dita mě celou dobu následovala, aby se mi znovu neudělalo mdlo. Můj odraz v zrcadle mě podivil. Měla jsem dlouhé vlasy až pod prsa. Obličej bledý, ale nikoli mrtvolný. Oči nádherně, průzračně zelené. Žádné kruhy pod očima. Na hlavě nic. Měla jsem za to, že budu mít na hlavě velkou jizvu. Od oka až po ucho a ještě kousek dál, ale nestalo se tak. Jen když jsem hodně zaostřila, viděla jsem malinkou jizvičku. Ohromená jsem se otočila od zrcadla a šla jsem si znovu lehnout. Dita šla do své ložnice. Popřála jsem jí dobrou noc, zhasla svíčku na chodbě a zapadla jsem do postele. Hned mě přemohl spánek. Dnešní spánek byl jiný. Nebyla jsem v prázdnotě, ale zdálo se mi o nějakém muži. V tom snu byl polonahý, černovlasý s tmavýma temnýma očima. Je ode mě daleko. Přibližuje se. O krok couvnu. „Mě se bát nemusíš, má drahá Eričko.Kdepak se mi touláš? Jeho hlas mi v uších zní jako zpěv. „Nevím kdo jsem. Nevím vůbec nic.“podiví se. „Zítra touhle dobou už to budeš dávno vědět.“odpověděl a já otevřela oči. Byl další den.
Oblékla jsem si nové šaty od Dity. Ty moje byli od krve a Dita je vyhodila. Umyla jsem se u studánky. Byl teplý jarní den. Po obědě jsme vyrazili z jejich malého domku na okraji vesnice směrem do lesa, na hrad hraběnky Isabely. Obdivuji nádheru zdejšího kraje. Jedeme kolem rybníků i malých skal. Je nádherný den. Na obloze plují mráčky a slunce svítí velmi vysoko. Nevím proč, ale slunce mi trochu vadí. Svědí mě z něj kůže. Odbočíme na cestu, která vede ke vstupní bráně, za kterou se tyčí honosné sídlo, připomínající spíše zámek než – li hrad.