Hraběnka z temnoty - část čtvrtá

Odcházím z pokoje a vidím Martina jak vchází. Za zavřenými dveřmi jsem uslyšela ránu, jako by někdo lámal kov. Nedávala jsem tomu moc velký význam a odešla jsem do komnaty. Nevěděla jsem co mám dělat. Venku pršelo a tak jsem nikam nejela ani nešla. Byla jsem u sebe v komnatě a kreslila jsem portrét Martina a za ním krajinu hradu.Na hradě je mi smutno. Kdyby tu byl Filip lehly bychom si vedle sebe a povídali bychom si, až bychom oba usnuli. Slyším někoho klepat. Bylo zamčeno a tak jsem se zvedla, schovala obrázek a šla otevřít. Překvapená tím kdo stojí ve dveřích ho zvu dál. Dívám se na něj, jak se na mě dívá jeho temnýma krásnýma očima a zeptám se ho hodně překvapeně: „Martine, co potřebuješ?“ On se na mě díval a chvilinku mlčel. Najednou řekne: „Chci se tě zeptat, jak se ti líbilo přání paní. Chce vědět, jestli ti bude moc nepříjemné dělat i něco víc. Když ti to bude příjemné dostaneš tohle“.Odmlčel se a políbil mě. Dlouze a vášnivě. Bylo to úžasné a zároveň hodně vzrušující. Nikdy v životě jsem tohle nezažila. Vlastně jen jednou. S Filipem. Odtrhl se ode mne a odešel ještě dřív než jsem stačila něco říct. Chvíli jsem se nevěřícně dívala do chodby jestli se mi to nezdálo a opravdu se mi to nezdálo. Nevěděla jsem co mám dělat. Nevěděla jsem co si o dnešku mám myslet. Byla jsem hodně zmatená. Měla jsem už po práci a přede mnou byl ještě celý den. Slunce bylo vysoko na obloze a nikde už ani stopy po dešti. Přemýšlela jsem proč za mnou Martin přišel? Přimluvit se za hnusné choutky své paní? Ani kdyby mi dal všechno co bych chtěla, nikdy bych nesouhlasila s tím, co měla v plánu. Řekla jsem si, že se projedu na Šejtanovi, i když všude určitě bude bláto a nebude se moct dobře jet, ale risknu to. Jela jsem lesem. Druhou stranou nádvoří. Všude bylo sice zabláceno, ale cesta se zdála být normální. Bylo mi jedno, že se umažu. Jen jsem si chtěla jet pročistit hlavu od sledu dnešních dopoledních událostí. Krajina ubíhala a já dorazila k rybníčku.. On to nebyl rybníček, ale spíš velký rybník. Nicméně jsem zavázala Šejtanovi otěže kolem větve stromu a sama jsem si sedla na okraj rybníku, jelikož sluníčko příjemně hřálo. Byl sice podzim, ale voda byla příjemná. Co takhle jít se vykoupat? Blesklo mi hlavou Vysvléknutá a celá nahá jsem se ponořila do té průzračné vody. Ze všech stran na mě doléhala ledová voda a mě to nevadilo. Najednou něco zašustilo v křoví. Lekla jsem se, protože to bylo velmi nečekané. Vyskočila jsem z vody a rychle na sebe hodila aspoň spodničku.
Nebála jsem se, ale spíš styděla. Dívala jsem se kolem. Zpoza keře vyběhla malá srnka jakoby něčím pronásledována.. Už jsem se chystala znovu vysvléct, ale slyším další zašustění. Najednou se Šejtan začíná vzpínat. Řehtá a snaží se odtrhnout, jakoby se něčeho bál. Jediné čeho se bál byli medvědi, vlci nebo nějaké jiné o hodně víc krvelačné zvíře. Pořád se vzpíná. Uklidňuji ho jeho oblíbenými slovy: „No tak, Šejtane, uklidni se prosím.“ Pomalu se uklidnil, vzpínání přestalo. Mohla jsem se k němu bezpečně přiblížit. Šeptala jsem mu do ucha. Začal mi narážet do boku, jakoby hledal jablka nebo mrkev. Vždy jsem po kapsách sukně nosila aspoň kousky jablek. Oblekla jsem se.
Dala jsem mu poslední dva kousky jablka co jsem měla v kapse. Uklidnil se.
Lehne si vedle mne, když se uklidní a já se pokouším nakreslit krajinu, která se přede mnou naskytla. Všude si beru své papíry, abych zachytila každý okamžik, krásných krajin.
Kreslím, že si ani nevšimnu, že mě někdo sleduje. Až dokreslím i západ slunce, tak se z křoví vynoří mládě vlka. Krásné, bílé. Doteď asi ta chlupatá kulička sbírala odvahu. Natahuji k němu pomalu ruku a ono se ke přibližuje bez bázně a studu. Chci ho pohladit, když v tom z keřů vyskočí jeho matka… Vrčí na mě a já stáhnu ruku a čekám, zdali mě jeho maminka roztrhá na kousky nebo jestli mě nechá být.
Nechce mě kousnout, jen se bojí o to malé. Kleknu si a zhluboka se jí podívám do jejích krásných očí. Všimla jsem si, že můj pohled zabírá skoro na všechno živé, kromě dívek. Uklidňuje se a já se jí pořád dívám do těch krásných vlčích očí. Se strachem přichází ke mně. Po chvíli zjišťuje, že já nejsem lovec a že jim nijak neublížím.
Po nějakém čase už se začne padat tma, tak se s nimi musím rozloučit. Dám pusu jí i vlčátku. To malé, kterému jsem zatím nedala žádné jméno, jelikož nevím, co to je, se za mnou rozběhlo, ale to už ho máma zastavila a podívala se na mě vděčným pohledem. Vím, že většina lidí je zabíjí, ale pro mě je to zločin. Na takových krásných zvířatech. Nasedám na Šejtana, který se držel celou dobu stranou. Bál se, ale moje uklidnění na něj zabralo dostatečně, aby znovu nezačal vyvádět. Vycítil, že tihle dva se ode dneška staly důležitou součástí mého života.
Ze začátku byl můj kůň sice nedůvěřivý, ale potom si k těm dvěma vlkům našel vztah. Nasedla jsem na něj a on se rozjel tryskem. Bylo to tak úžasné. V lese se ozývalo jen dunění kopyt. Nechtěla jsem aby to skončilo, ale Šejtan byl už velmi unavený. Sesedla jsem z něj a chvíli jsme šli krokem. Nechtěla jsem, aby mi vyčerpáním umřel. Už konečně byl odpočatý a kousek od místa kde jsme byli tekl potůček. Dovedla jsem ho k němu, aby se napil a já mohla nasednout. Konečně. Už mě začínali bolet nohy. Přece jen, chodit po lese v tenkých botách, se nevyplácí. Dojela jsem před hrad a zamířila rovnou do stáje. Odsedlaný Šejtan po mě chtěl znovu nějakou sladkost, ale musela jsem ho mírně okřiknout, že už žádnou nemám. O hodinu později už jsem ležela v posteli ve své komnatě a přemýšlela jsem jaké dám tomu vlčátku jméno. Usínám a najednou mě napadne mu dát jméno Karga.. Nevím jak mě to napadlo, ale to už nezjistím, jelikož už mě přemohl spánek.