Hraběnka z temnoty - část osmá

Pokračujeme dál. Snaží se mne svléknout, ale já ho zarazím.
„Dnes ještě ne Martine. Je to sice krásné, ale ještě nevím jak se mám chovat k tobě a k ostatním lidem. Zvedne se ode mě a zasměje se.“
„Eričko, ale já přece nejsem člověk a můžeš si být jistá, že jsem a vždy budu silnější než ty.“ Zachází slunce. Okamžitě se mi omlouvá, že Isabele bude divné kde se toulá. Pokynu mu rukou ať tedy jde. Ale ještě se ho chci zeptat proč najednou tak spěchá.
Táži se pohledem. „Promiň Eriko, není čas na vysvětlování, je úplněk, zapomněla jsi?“řekne a já pochopím. Odemyká a utíká pryč. Když se později nakloním z okna, které je hned vedle postele, vidím ho utíkat z hradu do lesa. Pár minut po něm vybíhá Lilien. Mé překvapení narůstá. Nevěděla jsem, že zrovna Lilien je ten vlkodlak. Dál už na ni nemyslím. Jediné co mi nahání hrůzu je nesnesitelná touha po krvi. Mám nesnesitelnou žízeň. Je úplněk. Netuším co mám dělat. Za celý den nic nedělání jsem se zotavila na tolik, že už mě bolí jen krk. Jdu tedy ven, ulovit si nějakou zvěř. Procházím se nejprve podél lesa, potom postupuji hlouběji a hlouběji. Slyším vytí někde hodně daleko. Nevnímám to, nebojím se ničeho.
Uviděla jsem malého kolouška. Pomalu, nejistě našlapuji a snažím se ze sebe nevydat ani hlásku. Je mi líto ho zabít. Zadržím den a zavrčím, aby utekl. Mám sice hlad, ale neudělám to. Nechám ho jít. Nechci být stvůra jako je Isabela. Jdu hledat něco jiného. Nejlepší by bylo, kdybych nemusela zabíjet a svou krev by mi někdo nabídl. Nechci zabíjet lidi, taková já nejsem a snad ani nebudu. Nechci být zlá. Z mého přemýšlení mě vytrhne jen zvuk ozývající se z nějaké kaple, která mi vstoupila do cesty při mém shánění potravy. Je to křik o pomoc. Schovám se v křoví. Vidím osobu jdoucí k té stavbě. Dlouhý černý plášť splývá té malé osobě podél těla. První mě napadne, že by to mohla být paní Isabela Zpoza pláště vykukují černá krásná křídla. Sleduji ji. Než ta osoba otevře, zastaví se na okamžik. Zatají se mi dech, otočí se, ale na štěstí si mě nevšimne. Vidím jí do obličeje, sice jen na krátkou chvíli, ale už vím, že je to paní Isabela. Jsem dobře schovaná, aby mě neviděla. Přešla mě chuť lovit, mnohem víc mě zajímá, co paní dělá. Z kaple se stále ozývají zvuky, připomíná to dívčí hlas.
„Prosím nezabíjejte mne, já nevím co jsem udělala, že jsem si tohle zasloužila.“řekla ta dívka. Nakoukla jsem přes jedno malé okno a vše jsem viděla. Tu dívku jsem neznala a v životě jsem ji neviděla. Tedy jednou ano, na hradě, je to služka. Teda alespoň si to myslím.
Paní se sklání nad tou dívkou a říká jí: „Tak ty nevíš? Jsi drzá a ještě mi lžeš. Sama víš moc dobře čím sis to zasloužila. Takže sbohem.“řekla krutě, strhla té dívce z krku náhrdelník a surově se jí zakousla do krku. Dívka se ještě chvíli bránila, ale pak už se nezmohla ani na slovo. Ztráta krve ji oslabila natolik, že ta mladá dívka vydechla naposled. Paní si užívala chuť krve. Zpoza malého okénka ke mně též dolehla ta vůně krve a mě se začali sbíhat sliny. Zatřásla jsem hlavou a snažila se vyhnat ty zlé myšlenky. Všimla jsem si, že nad obětním stolem visí něco jako kříž s kolečkem. O tomto znamení mi Lilien také říkala, prý je to znak věčného života. Nečekám tady, až paní vyjde, raději utíkám co nejrychleji pryč. Otočím se a v poslední chvíli vidím, že do kaple vchází kdosi. To bude určitě Martin. Varoval mě, ať nechodím ven, ale neposlechla jsem. Nezaobírám se tím dál. Konečně jsem daleko od kaple.
Procházím se pomalu po okolí. Za chvíli začne svítat a tak už se chystám jít k hradu. Utíkám, aby mě nikdo neviděl. Nemíním vysvětlovat nikomu, kde jsem byla. Jsem na nádvoří. Jdu do své komnaty. Jsem unavená a ulehám do postele. Dnes chci spát hodně dlouho, abych vyspala tu únavu z lovu. Nechci ani věřit, kolik je to námahy. Spala jsem, najednou mě probouzí zaklepání. Jdu rozespale otevřít. Je to Lilien, už není tak přátelská.
Najednou má na mě zlost, ani nevím proč.
„Máš jít okamžitě k paní. Chce tě vidět.“řekla chladně. Nechci tam jít. Pořád mám tu zradu před očima. Nakonec přece jen jdu. Musím. Zaklepu. Otevře mi Martin, zadívám se na něj zamilovaně, ale on naznačí,tím, že si dá prst na ústa, abych o všem mlčela. Poslechnu ho. Bůh ví, co by udělala paní, kdyby to zjistila.
„Má paní byla u mne Lilien, že se mnou chcete mluvit.“řekla jsem a nevěděla jsem co mi paní řekne.
„Ano Eriko, chtěla jsem se zeptat zda – li jsi byla ze včerejška na dnešek na lovu.“odpověděla zvědavě paní.
„Omlouvám se paní, ale nechci o tom mluvit. Je to divné, jsem vegetariánka a měla jsem chuť na krev a na maso.“řekla jsem poněkud znechuceně.
„Ano Eriko, nyní budeš mít stále větší chuť na krev. Neměla jsem dlouho odvahu a nemám to v povaze, ale omlouvám se“svá poslední slova zdůraznila a nabídla mi, že než bude oslava jejích narozenin, tak bychom si mohli vyrazit zalovit. Co když mě znovu zradí a nechá mě tam umřít? Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale nakonec jsem přece jen souhlasila.
Zeptám se paní, zda – li si můžu půjčit nějakou knihu z její knihovny.
„Ano můžeš, ale všechno vrátit v pořádku ano? A nyní mi prosím zavolej Lilien.“řekla paní Isabela.
Poslechla jsem ji, hledala jsem Lilien, ale nemohla jsem ji najít. Šla jsem tedy k paní a řekla jsem jí, že Lilien nemohu nalézt. Rozzuřila se, nedostala prý to co chce. Nadala mi, že jsem neschopná. Martin mi naznačil, že mám okamžitě jít, jinak se paní může rozzuřit natolik, aby mě zase pokousala. Přece jen je prý kříženec, což značí vlkodlak a upír v jedné osobě. Poslechla jsem ho, nechtěla jsem skončit s prokousnutým hrdlem jako ta dívka v kapli. Odešla jsem z komnaty mé paní a šla jsem do knihovny. Prohlédla jsem si všechny knihy, ale jediné co mě uchvátilo byla velká, do kůže svázaná kniha na které byly vyryty nějaká slova, o kterých jsem vůbec nevěděla co znamenají. Nahlédla jsem na první stránku a viděla jsem nádhernou siluetu vlkodlaka. Zajímala mne tato kniha. Sedla jsem si do křesla v knihovně, vzala jsem tu těžkou knihu a četla jsem si v ní. Byl tam celý dosavadní Martinův život. Dozvěděla jsem se hodně zajímavých věcí. Když mu bylo 20 sloužil u jedné baronky a od té si ho vzala Isabela. V té době už byl vlkodlakem, jelikož ho vlkodlak pokousal už když mu bylo 18. Ale stárne. Vlkodlaci jsou divná stvoření, ale velmi nádherná. Slyšela jsem kroky. Zavřela jsem knihu a schovala jsem ji tam, kde jsem ji našla. Rychle jsem chytla první román co mi přišel pod ruku, sedla jsem si a dělala jsem, že si čtu. Nalistovala jsem knihu někde uprostřed a snažila jsem se, aby ten kdo vejde nepoznal, že jsem si četla něco důležitého. Vešla paní Isabela. Odhodila jsem knihu a uklonila jsem se. Pokynem mi dala najevo, že se klanět nemusím.
„Tak Eriko, vidím, že jsi v zápalu čtení, ale nyní potřebuji, abys odešla, chci tu být o samotě.“rozkázala.
Souhlasila jsem, co jiného mi taky zbývalo. Když jsem odcházela a zavírala dveře, všimla jsem si, že Isabela vytahuje Martinovu kroniku. Nic víc už jsem neviděla, jelikož se dveře zavřeli.