Bizarie

Rozevřel pomalu oči do svého mlhavého rána a rozostřeně se rozhlížel, kde se to vlastně nachází – malé kovově dvěře měl před sebou, mírně oprýskaná zeď kolem nich, vlastně ta samá zeď byla všude kolem. Pak malé umyvadlo a záchod, jednoduchá sprcha s odtokem, malá skříńka, kde měl asi věci, a psací stůl. Dále tu bylo malé světýlko na stropě, které ozařovalo celou místnost a žádné okno. Nechápal nic. Snažil se rozpomenout na to, jak se tu ocitl, ale ze včerejšího večera si pamatoval máloco. A když už přemýšlí o včerejšku, tak kde vůbec bere jistotu, že je ráno a že bylo včera to včera, které myslí. Začala se ho zmocňovat panika, a tak se snažil za umělého udržování kvalitního a pravidleného dechu zachytit alespoň nějakého bodu z minulosti. „Hlavně pamatuj na konzistenci příběhu.“ To je jediné, na co si vzpomněl. Ale už vůbec neví proč to slyšel, kdo to říkal a při jaké příležitosti. Po chvíli, když ho to přemýšlení a hledání unavilo svou bezvýsledností, tak se rozhodl, že udělá to, o čem měl pocit, že dělá každé ráno. Pustil kohoutek u umyvadla, ale jen zahrčelo, spadlo pár rezavých kapek a nic. Spustil pár nadávek, začly úvahy o tom, jak umře tady žízní, ale nechal toho s tím, že musí být nějaké východisko, ze kterého vyjde živ a zdráv, když vše svědčí o tom, že tu už asi pobývá déle. sprchu se tedy rozhodl nezkoušet, očekával ten samý výsledek, a tak přešel ke skříňce. Tam našel náhradní úbor, který měl na sobě číslo, stejné, jako měl on 7774387 a drobným písmem na rukávu středa-sobota a ten, co měl na sobě, měl zase sobota-středa. Pak tu bylo spodní prádlo odpovídající počtu dní, co měl na úboru, plus jedna rezervní sada. A pak tu měl boty, zřejmě na procházky, protože podrážky měly ve vzorku kus přischlého bahna. Zbýval už jen stůl.
Na stole bylo psací pero a několik prázdných papírů, tak zběžně si je prohlídl, všechny byly prázdné. Až na jeden. Začal is ho prohlížet – písmo poznává – jeho vlastní.
„Až si budeš toto pročítat, tak si dobře pamatuj jednu věc. Nikdy na tento papír nesmí přijít, takže hoo pak zlikviduj. Nejvíce se osvědčilo to, že ho roztrháš a kousek po kousku sníš. Je to jenom celulóza, takže ti to neublíží – jen ti bude nevolno. Jak se jmenuji, to nevím, to nikdo přede mnou nezjistil a říkají nám tu číslem, takže to je tvůj první úkol, zjistit, jak se jmenujeme. S tím, který den zrovna je, se netrap, to je tu nepodstatné. Pod postelí jsou nějaké zajímavé kresby, taky jsem se nepodíval, dokud jsem si nepřečetl svoji verzi tohoto papíru. Den je zde zřejmě pravidelný, za hodinu ti pustí vodu, máš patnáct minut na to se umýt, pak následuje snídaně, hodina čekání, pak je výslech, když budeš dostatečně hodný, tak tě pustí brzo na oběd, ale jeden přede mnou vzdoroval dlouho, takže trvalo velice dlouho, než ho vyhladovělého pustili se najíst. Ale zase si užil nejvíc. V tomto máš na výběr, ale radši si zvol varinatu spolupráce a smíření. Po obědě následuje klid, a pak procházky, tam se můžeš potkat s dalšími spoluvězni, ale nic z nich nedostaneš, protože s námi nemluví. Nevím proč. Pak následuje večeře, hodina volna, během které připravíš nový papír pro příštího. Co se děje pak, to nevím, protože tento papír vznikl samozřejmě předtím, jako úkrýt se osvědčilo to, jak jsi tento papír našel ty. A hlavně ať ho nenajdou strážní, protože pak by práce předchozích generací přišla vniveč. A dávej si bacha na strážného Brumase, poznáš ho podle toho, že si furt pobroukává nějakou písničku. Je to nehorázný sadista.
Pro tebe je zde několik úkolů:
1.Nauč se psát po tmě a uložit po tmě papír tak, jak jsi ho našel. Jde nám o to, abychom ošálili ten záhadný systém zapomínání, který po zhasnutí světla nastává. Budeš se divit, co všechno umíš – jeden nás naučil žonglování, několik generací má na svědomí gymnastiku a bojová umění, byť se jedná o zcela zbytečnou věc, neboť proti dozorcům nemáme šanci. Spousty jiných věci umíme, stačí, abys začal dělat pohyby a ono samo od sebe to začne fungovat.
2.Zmenši o něco písmo, ať se na jednu stranu vejde víc informací. Mimochodem, všiml sis toho, že až sem jsi všechni přečetl rychleji než obvykle? Práce předchozích generací.
3.U výslechu si vymysli novou část příběhu – ne moc bizarní, ale nic pravdivého. Byť někteeré generace ztratily víru ve venkovní svět, tak já stále věřím, že někomu venku by to, co řekneme u výslechu, mohlo ublížit. Většina z nás tomu věřila, takže zřejmě někde v podvědomí máme zachyceno to, že jsme někdy byli venku a že tam byli další lidé, na kterým nám záleželo.
4.Zapátrat po příčině, proč jsme vlastně tady. To zřejmě zaniklo s tím, jak zapomněl první z nás, který nečekal to, že bude vystaven zapomínacímu procesu. Nelze se zeptat přímo, ale vhodné otázky tě díky práci předchozích generací napadnou. Mimochodem víra v prvního z nás se také u některých genrací rozchází, někteří rozvíjeli bizarní představu, že tu jsme celou věčnost. Tady máš taky na výběr.
5.Nauč nás něco nového.
6.Předej odkaz dalším generacím, už nevíme, co je naším cílem, tak zapracuj na jeho vytyčení, ať se nevyskytují generace propadavší zoufalství.
Tak to je vše, přeji hodně štěstí a ať máš práci co nejrychleji za sebou.

Tvůj vězeň 7774387

Jeden z Mnoha“

Po dočtení zprávy byl trošku zhrzen, ale aniž se začal rozmýšlet, začal trhat papír na kusy a pomalu žvýkat. Pociťoval jemná vlákna papíru v krku, to jak sliny rozbíjely kousky škrobu až zůstávla jemná pilinová chuť v ústech která dlouho nešla pryč, protože neměl čím to zapíjet. Když dožvýkal poslední kousek, tak se sehnul po svou postel, kde uviděl pár vyškrábaných nejasných kreseb a nápisů – byli tam tři lidé, ti samí, kteří měli k hlavám vedoucí šipky od rukou předchozích, u šipek byly obrázky z kategorie volné, které zřejmě znamenaly celý ten přenos informací. Pár nápisů hlásalo věci jako:“Škrábej!“ , “Všichni jsou za zdmi stejní“, „Hlavně pamatuj na konzistenci příběhu“, „Vše je marné!!!“, „nevěř všemu, co stvořil člověk“ „Byl jsem zde a přijdu zas, ale už to nebudu já“ „Miluji tě, Deboro!“
Moc mu to na klidu nepřidalo.