Démoní Lord Země II. - IV.

Místo: Toudai, Tokyo – Země

‚Ten má ale drzost! Nejprve se tu ukáže se vší parádou a pak si na celý týden zmizí,‘ honilo se hlavou Hondovi juniorovi před začátkem ranní přednášky. Rukama se přitom snažil zaškrtit propisku, která v jeho očích měla Tarovu tvář. Na klidu mu nepřidávalo ani to, co o novém spolužákovi zjistil Asogi. Syn mafiána?! Na jednu stranu tomu Takashi odmítal uvěřit, na stranu druhou by to vysvětlovalo dost věcí.
Náhle ho z úvah vytrhlo poklepání na rameno od jeho třídního poskoka, sedícího hned vedle něj. Když se na něho podíval, Asogi přesměroval jeho pohled prostým gestem ruky o několik řad před ně mírně doprava. Potom uviděl, jak na své místo usedá jeho nenáviděný protivník, obklopený zvědavci, které si už dokázal získat během svého prvního dne. ‚Hlupáci,‘ počastoval je urážkou v duchu a začal spřádat plány, jak z Tara udělat odstrašující příklad pro všechny, kteří by se nad něho chtěli povyšovat.

Přednáška skončila a Asogimu se během ní podařilo shromáždit další informace o Tarovi. Zvláště o jedné věděl, že se Hondovi nebude líbit.
„Cože?!“ div nevykřikl Takashi a zlomil další drahou propisku. Kdyby počítal, na kolik ho Tar už přišel, došel by už k nemalé částce. „Jak to, že on může mít ve škole sluhu, ale já ne.“
„Podle mých zdrojů, mu to zařídil profesor Demos. Dokonce i jeho přijetí na školu schválil on,“ odpověděl bleskově Asogi a hned na to vyrukoval s dalším nepříjemným překvapením pro Honda: „Jeho sluha je nějaký světoznámý model,“ a podal mu módní časopis, který však Takashi vzal jen do ruky a roztrhal na několik kusů.
„Je mi jedno, jak vypadá. Jde o princip!“
Asogi ale až moc dobře znal Hondovi principy…
Pak se Takashi krátce zamyslel a bez jediného slova vstal a vydal se k Tarovi.
Z bezpečné vzdálenosti Asogi přihlížel tomu, co se bude dít dál. Byl sice Hondovým poskokem, ale jenom proto, že z toho měl výhody. Rozhodně nebyl takový blázen, aby riskoval hněv syna nějakého mafiána.
„Ahoj. Já jsem Takashi Hondo. Ještě nebyla příležitost, abych tě u nás náležitě přivítal.“
Tar se podíval na Takashiho, který se na něho vřele usmíval a nabízel mu svou ruku. Wornixs něco o tomhle lidském gestu říkal, ale nenapadlo by ho, že se s ním střetne tak brzy. Důvěřivě tedy stiskl Hondovu ruku a přátelsky si s ním potřásl: „Díky za vřelé přivítání. Já jsem Tar,“ a sám se usmál.
Celá třída v oněmění přihlížela tomuto až příliš děsivému okamžiku. Takashi Hondo junior se právě choval přátelsky. Neuvěřitelné!
‚Však on ti ten úsměv brzy zmizí,‘ pak Hondo zahájil svůj plán na Tarovo ponížení: „Jsi už v nějakém kroužku,“ zeptal se nevině.
„Ne. Ještě nebyl čas nad tím přemýšlet.“
Takashi nasadil svůj nejvřelejší úsměv: „A nechtěl by ses přidat do fotbalového?“
Tar zaváhal: „Fotbal?! Já nevím, ještě nikdy jsem ho nehrál,“ odvětil upřímně.
„To nic není! My tě to naučíme. Pokud máš čas, zrovna dneska máme trénink a mohl by sis ho zkusit. Je to zábava, uvidíš!“ Hondo v duchu děkoval své prozřetelnosti, když se loni přidal do divadelního spolku.
„Když já bych vám to nechtěl nějak pokazit,“ vykrucoval se ještě chvíli Tar.
„Neboj se, o nic nejde. A není šance, jak by si mohl něco zkazit. Takže?“
„Tak dobře,“ svolil vládce Desátého pekelného kruhu nakonec, i když Wornixsovi slíbil, že se po škole vrátí hned do ubytovny. Potřeboval však nějaké rozptýlení a kdyby se něco náhodou stalo, tak Parael bude poblíž.
„Výborně. Po vyučování se sejdeme u hřiště. Víš, kde je?“ Tar kývl na znamení, že ví. „Skvělé, tak se budu těšit,“ s těmito slovy se Takashi odebral zpátky na své místo. První část plánu mu vyšla bezvadně.

Tar se podle slibu sešel s Takashim po přednáškách u hřiště. Tedy hřiště se to dalo nazvat stěží, protože Toudai měla přímo vlastní fotbalový stadion s tribunami pro několik tisíc lidí! Paraela naštěstí donutil slíbit, že mu během hry nebude fandit, ani se k němu přibližovat. Rozhodně se chtěl vyvarovat všem trapným situacím, co by mohly nastat. Měl v plánu se jenom uvolnit a případně se spřátelit s dalšími lidmi. I když chápal, jak směšně to zní. Jeden z vládců se chce přátelit s lidmi, místo toho, aby usiloval o získání jejich duší.
„Jsem rád, že jsi přišel,“ hlásil se Hondo v modrém dresu hned k Tarovi. Pak mu podal igelitovou tašku. „Sehnal jsem ti nějaké oblečení. Snad ti bude,“ a odváděl nenáviděného rivala do šaten.
Parael Tara z dálky sledoval. Z Hondova chování ihned usoudil, že něco kuje za pikle, ale rozhodl se nezasahovat. Jednak byl zvědav, co jeho vládce udělá a taky se nemohl dočkat, až Tara uvidí ve fotbalovém dresu. ‚Určitě mu bude slušet!‘ Dopředu si pak představoval, jak zbrocený potem poběží s míčem před sebou a nakonec vypálí mocnou střelu na bránu. Celý se z té představy začínal chvět. Pak začal litovat svého slibu, že nebude moci Tarovi fandit.
Tar vyšel na hřiště v červeném dresu, černých trenýrkách s kopačkami na nohou. Z tribuny se hned na to zvedla vlna oslavného pokřiku, pískání a tleskání, jak se Tara snažila povzbudit dobrá polovina studentů z kampusu Hongo.
Asogi udělal přesně vše, co mu Hondo nakázal. Rozhlásil po škole, že je nový student zázračným fotbalistou, a proto by si dnešní fotbalový trénink neměli nechat ujít, neboť to bude podívaná, jaká nebude mít obdoby! Sám se pohodlně usadil uprostřed hlediště a čekal, co se bude dít dál.
Tar se vyděsil. Tohle rozhodně nečekal a už se chystal zacouvat zpátky do šaten, když mu Hondo položil ruku kolem ramen a vedl ho ke středu hřiště. Cestou pak ještě mával divákům v hledišti. ‚Kdepak. Nikam mi neutečeš!‘