Démoní Lord Země II. - VI.

Takashiho odnesli jeho spoluhráči do šaten, ale jen, co to udělali, poslal je všechny pryč. Žebra ho nebolely ani zdaleka tolik, jako pošramocené ego. ‚Jak?‘ pokládal si tu otázku pořád dokola. ‚Jak mohl můj plán zklamat? Všechno vycházelo, ale přesto nakonec…‘
„Rád by si nějaké vysvětlení,“ zazněl hlas muže a Takashiho vylekal. Ani ne tak tím, kde se dotyčný v šatně najednou vzal, ale že reagoval na to, co se mu právě honilo hlavou.
„Kdo jste?“ zeptal se.
Nezvaný host se posadil na lavičku přímo naproti Takashimu. Chvíli si Hondu juniora, oblečeného jen v boxérkách, prohlížel a potom řekl: „Máš pěknou postavu, ale stejně mi je z tebe na nic.“ Když ohodnotil Takashiho, vrátil se zpátky k hlavnímu tématu: „Chtěl bys zvítězit, ale chybí ti síla!“
„Co můžete vědět o tom, co chci?!“ obořil se Honda junior na podivína před sebou, který v reakci na to jen zvedl ruku a umlčel další námitky. A to doslova, neboť se Takashi nemohl ani pohnout.
„Přišel jsem ti nabídnout pomoc, tak proč ta agrese? Nechci ti nijak ublížit,“ řekl muž a uvolnil Takashiho ze svých neviditelných pout. „Pokud změníš názor, přijď mě navštívit,“ dodal. Pak strčil Takashimu do sportovní tašky lísteček s adresou a opustil šatnu.

„Kde jsi byl? Nemáš mě náhodou chránit?!“ obořil se Tar na Paraela.
„Omlouvám se, můj pane, ale rozdával jsem další autogramy,“ odvětil Sukubus a potom společně se svým vládcem zamířil na nejbližší stanici metra.
Na nástupišti Tar vzbudil velkou pozornost. Jednak si o něm studenti na Toudai už tak dost povídali po jeho příchodu na školu, ale když se provalilo, že má ve škole sluhu, který je navíc světoznámý model, byl žhavým tématem všech konverzací. A po dnešním fotbalovém tréninku, při němž pokořil Hondu juniora, se o něm mluvilo úplně všude.
Tar dělal všechno možné, aby ty zvědavé pohledy a přítomnost Paraelových fanoušků, vydržel, ale bylo to nad jeho síly. Nakonec rezignoval, svalil se na lavičku a čekal na jejich spoj.
Sukubus nasadil jeden ze svých úsměvů modela, který po několika letech vypiloval k dokonalosti, a ochotně rozdával autogramy. Utrpení svého vládce v tuto chvíli vůbec nevnímal.
Když spokojeně odcházeli poslední Paraelovi obdivovatelé, dorazila k nástupišti pravidelná linka Čijoda. Tar a jeho Sukubí ochránce se už chystali nastoupit, když se v jejich blízkosti objevila silná démonická aura někoho, kdo se snažil svou přítomnost, co nejvíc utlumit.
Parael si toho okamžitě všiml a Tara strčil do vagónu. Pak se odvážně postavil mezi svého vládce a neznámou hrozbu.
„Co chceš dělat,“ zeptal se Tar, neboť i on, s menším zpožděním, si dotyčného všiml.
Dveře vagónu se začaly zavírat. Sukubus se jen podíval na svého vládce, usmál se a řekl: „Plnit svou povinnost.“ Po krátké odmlce ještě dodal: „Chránit milovaného!“ Což k jeho povaze sedělo daleko líp a Tarovi z toho vyznání zamrazilo v zádech.
Parael nebojoval rád, ale to neznamenalo, že by byl slabý. Byl Sukubus, a tak spoléhal na úskoky, lest a nekalé triky. Stejně jako jeho ženské protějšky.
Potlačil svou démonickou auru a oběhl protivníka zezadu. Hodlal to ukončit rychle, než se do toho zapletou nějaké další strany. Hlavně netoužil po případném střetu s Vymítači. Na okamžik si vybavil kněžskou kutnu, křížek na krku a bibli v koženém pouzdře u opasku. Zřejmě právě to způsobilo, že polevil v soustředění a jeho cíl si ho všiml. Bleskově se otočil, chytil mu pravačku, ve které držel dýku, a pak s ním lehce praštil o zem. Až z podlahy Sukubus rozeznal protivníka. Byl jím Pekelný rytíř!
Arkill pomohl Paraelovi zpátky na nohy: „Co vyvádíš? Mohl jsem tě zabít!“
„Co vyvádím?! Co ty tu děláš,“ obořil se Sukubus na Pekelného rytíře, i když si uvědomoval, že měl pravdu. Být to opravdu nepřítel, využil by jeho slabosti a pak by si s ním mohl dělat cokoliv.
„Zpozdili jste se! Tak mi Eňos volal a já…,“ začal vysvětlovat Arkill, ale v půlce věty se odmlčel a snažil se přijít na nějakou vhodnou výmluvu. „… já vás šel zkontrolovat!“ vysoukal ze sebe nakonec.
„Ach tak,“ Parael si dal rychle dvě a dvě dohromady a už se chystal si do Pekelného rytíře rýpnout, když mu položil důležitou otázku: „Kde je náš vládce?“
Sukubus se otočil k nástupišti a ukázal na právě odjíždějící soupravu metra, kde ve třetím vagónu, hned za dveřmi, stál Tar.
Arkill si však kromě jejich vládce všiml ještě něčeho jiného. Někoho, koho by si rozhodně nepřál vidět. „Zavolej Wornixsovi a řekni mu, co se stalo. Já poběžím za ním,“ a rozeběhl se za soupravou metra, kde v posledním vagóně stála vražedkyně z klubu a s úsměvem mu mávala.

***

„Půjdeš dneska se mnou na jedno?“ zaznělo z reproduktoru v kabině řidiče metra na pravidelné lince číslo 3 na trase Šibuja-Asakusa. Řidič soupravy do vysílačky odpověděl: „Promiň, ale dnes mám rande!“
„Stejně ti nedá, tak se zbytečně nesnaž a pojď se mnou radši na panáka,“ zazněla reakce dispečera z reproduktoru.
Řidič se zasmál a pak odpověděl: „Dík za tvojí důvěru, ale stejně to risknu,“ potom se ohlédl doleva a uviděl linku číslo 9, stavující se mimo jiné i na stanici Nezu, kde nastoupil Tar, jet v plné rychlosti. To by bylo možné jedině tehdy, kdyby vynechala zastávku v Yushimě. „Hele, zkontroluj linku Čijoda. Svou trasu jezdím už dobrý tři roky a za tu dobu jsem jí ani jednou neviděl! A o nějaké změně v jízdním řádu bych určitě věděl.“
„Odkdy se zajímáš o ostatní linky?“
„Jen se prosím tě podívej, nic víc nechci,“ naléhal řidič soupravy, ale pak na kolejích linky číslo devět uviděl ještě něco: „Víš co, zapomeň na to. Asi už toho na mě dneska bylo moc. Kam dnes vlastně chceš jít?“ řekl následně do vysílačky a raději si už zase všímal jenom svého.
Arkill uháněl v dráze kolejnic a snažil se dohnat soupravu před sebou. Měl štěstí, že na některých místech jezdilo v Tokyu metro i na povrchu, takže svůj cíl měl alespoň na dohled, ale pořád se mu ještě vzdaloval. Už teď běžel rychlostí 55 kilometrů v hodině. Přitom si všiml, jak po jeho pravé ruce na něho civí řidič metra jiné soupravy. Ignoroval ho a raději ještě zesílil posílení svého těla, aby co nejdřív dohnal Tarovu soupravu. Doufal, že se ke svému vládci dostane dřív, než se mu něco stane. Pořád v něm však hlodala nejistota.

***

Tar se posadil na sedačku. Trochu se o Paraela bál, ale snad věděl, co dělá. ‚Kdybych byl jenom silnější, ochranu bych nepotřeboval,‘ říkal sám sobě. Pak si z tašky vyndal sešit s poznámkami a začal studovat, aby přišel na jiné myšlenky.
Vládce Desátého pekelného kruhu uslyšel zaklapnutí dveří, když do třetího vagónu přešla ze čtvrtého jedna ze spolucestujících, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Až když se tatáž osoba posadila naproti němu, vzhlédl a zkoprněl.
„Říkala jsem ti, že se ještě uvidíme,“ řekla vražedkyně z klubu. Poprvé si ji Tar mohl pořádně prohlédnout. Po ramena dlouhé černé vlasy, hluboké oči téže barvy, smyslné rty a velmi přitažlivá postava. Sebevědomá a dominantní, jako každá Sukuba. Tar si skoro připadal, jako kdyby před ním byla Tyrael, jen s tím rozdílem, že se po něm nesápala a chtěla ho zabít.
Vládce Desátého pekelného kruhu hodil po Sukubě sešit a utíkal do druhého vagónu. Jen, co však zavřel za sebou dveře, začali se po něm sápat všichni spolucestující.
Na okamžik Tar zpanikařil a podvolil se skupině lidí pod vlivem uhranutí, ale potom posílil tělo a všechny je ze sebe bez větší námahy odházel.
„Takhle se chováš k ženám, co o tebe mají zájem?“ prohodila Sukuba a pomalu se k Tarovi přibližovala. Přitom si vychutnávala jeho rostoucí paniku. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu z něho cítila velkou sílu, ale zároveň se vůbec nechoval jako démon. I když právě to ji asi trochu vzrušovalo.
Tar hledal jakoukoliv únikovou cestu, ale byl v pasti. Za ním byl dav ovládnutých lidí a před ním vražedkyně. Mohl sice použít ohnivou kouli, ale Sukuby byly z části ohnivými démony a nemělo by to tedy na ní moc velký účinek. Na meč tu zas neměl dostatek prostoru. Navíc nemohl ohrozit cestující, protože jinak by se dostal akorát do větších potížích. Pokud byla pravda, co mu Wornixs říkal o tom, že město hlídají Čističi, Nebeští a nesměl zapomínat ani na ostatní vládce.
Sukuba se spokojeně usmívala. Očekávala, že se na ní Tar každou chvíli vrhne v posledním pokusu vzdoru. Tak jako všichni démoni, kteří nemohli před silnějším protivníkem utéct. Jaké bylo pak její překvapení, když uviděla vládce Desátého pekelného kruhu proskočit okýnkem a utíkat od kolejí pryč k nejbližší budově.
Tar sotva popadal dech. Ještě úplně neovládl posílení těla a za dnešek ho používal až příliš. K tomu všechny ty modřiny z fotbalu. Začínal být na hranici svého maxima. Jeho démonická část se sice snažila ze všech sil, ale ta lidská to už vzdala. S vypětím zbylých sil se doklopýtal k polorozbořené hale, v níž se ukryl za hromadou kartónových krabic.
„Hrajeme na schovávanou?“ zavolala Sukuba od vrat a potom se vydala na lov do útrob opuštěného skladiště.
Vládce Desátého pekelného kruhu byl v úzkých. Kdyby to bylo za jiných okolností a měl klidnou mysl, možná by si i vzpomněl, že s pomocí svého meče může z osobní dimenze kdykoliv povolat posily, ale na to ani nepomyslel.
„Co dostanu, až tě najdu,“ ptala se Sukuba a její svůdný hlas se rozléhal halou. Trochu si i přála, aby jí Tar znovu překvapil. Začínala o něm stále víc smýšlet jinak, než jako o své další oběti. Rozhodně měl takové zvláštní kouzlo…
Pomalu prohledávala polorozbořené skladiště, ve kterém kromě zrezivělých regálů, prázdných kartónových krabic, pavučin a vrstvy prachu byly akorát krysy, myši, všelijaká hmyzí havěť a jeden poloviční démon. Jako každá Sukuba měla ráda hry a tahle se jí obzvláště líbila.

***

Arkill doběhl soupravu metra, ale kromě zmatených lidí a drobných známek boje v ní Tara neobjevil. „Sakra,“ zaklel a pak za pomoci vazalské značky se pokusil najít pozici svého vládce. Stále doufal, že to stihne včas, ale život ho naučil, že dovede být až překvapivě krutý.

***

„Mám tě,“ vykřikla Sukuba, když nakoukla do další uličky mezi regály. Opět však Tara nenašla.
‚Už mě to nebaví,‘ zaznělo jí v hlavě.
‚Co navrhuješ,‘ zeptala se hlasu.
‚Rozdělíme se. Tak ho rychleji najdeme!‘
‚Mě to nepřijde jako dobrý nápad,‘odvětila Sukuba a druhý hlas v její hlavě se na chvíli odmlčel, ale pak vzdorně řekl: ‚Když myslíš … ale ty o všem nerozhoduješ!‘ a pak se tělo nájemné vražedkyně rozdělilo na dvě téměř identické části. První vypadala stejně jako před chvílí, ale ta druhá měla křídově bílé vlasy, mírně se vznášela nad zemí a byla průsvitná, jako duch.
„Počkej,“ vykřikla hmotná Sukuba, ale to už byla její část dávno pryč.
Tar zkoušel přijít na způsob, jak uniknout z pasti. Sice už mohl použít ohnivou kouli nebo meč, ale byl přesvědčený, že by se mu vražedkyni nepodařilo ani zasáhnout. ‚Kdyby tak existoval způsob, jak zasáhnout celou oblast,‘ přemýšlel v duchu a najednou dostal nápad. Z hluboka se začal nadechovat a pak vydechovat.
Hmotná půlka Sukuby ucítila ve vzduchu něco zvláštního: „Co mi to jen připomíná?“
„Našla jsem tě,“ vykřikla vítězoslavně přízračná část vražedkyně, když se vynořila z kartónové krabice přímo před Tarem.
„Zážeh!“ odvětil vládce Desátého pekelného kruhu a pak zachvátily celou halu, ve stejnou chvíli, plameny.

***

Včerejšího dne:
„Jsou ty svíčky opravdu nutné?“ zeptal se Arkill, ale dřív, než dostal odpověď, je poslušně zapálil jednu po druhé.
„Samozřejmě, že jsou!“ odvětil Parael a položil na stůl pizzu. „Už je to nějaký čas, co jsem vás neviděl a taky chci poděkovat našemu vládci, že se mě ujal,“ poslední slovo Sukubus řekl téměř s hranými slzami v očích, ale to všichni ignorovali.
Tar raději mlčel a Wornixs v duchu jeho moudré rozhodnutí pochválil.
Ňunos si mezitím přinesl ze spíže láhev koly a nalil si ji do sklenice na stole. Tar se díval na temnou kapalinu s bublinkami se zaujetím. Ještě kolu nikdy nepil.
„Chcete taky, můj pane,“ zeptal se Ňunos, Tar přikývl, a tak mu taky nalil.
„Na radostné shledání a na našeho vládce,“ pronesl Parael přípitek a pak si všichni přiťukli.
Tar vypil sklenici koly na ex. Nechutnala vůbec špatně, ale podcenil sílu bublinek a pořádně nahlas si říhl. Jeho říhnutí následně vzplanulo od svíček a na krátkou chvíli obývací pokoj zachvátil oheň.
„Ještě uhaste záclony,“ volal na Démonické bratry Pekelný rytíř a s hrůzou si prohlížel ohořelé ostatky svého nejoblíbenějšího trička. Ostatní na tom nebyli o nic lépe.
„Co se stalo,“ ptal se vylekaný Tar Wornixse.
Kronikář si sundal z nosu brýle a začal si kapesníkem leštit očouzená skla: „Myslím, můj pane, že jsme právě byli svědky jedné z vašich schopností. Hořlavého dechu. Nejspíš vaše plíce dokáží přeměnit vzduch na vysoce hořlavý plyn, jako je etan nebo metan.“

***

Tar se nějakým zázrakem dostal z hořící haly nezraněn. Původně si to chtěl lépe načasovat, ale jak uviděl před sebou hlavu Sukuby, lekl se a pak už to nešlo vrátit zpět. Sice si nebyl jistý, jestli se mu podařilo vražedkyni zabít nebo alespoň zranit, ale pro tuto chvíli ho to nezajímalo. Vyčerpaný se svalil na zem, odkud si prohlížel oblohu, ke které se vznášel stoupající černý dým ze skladiště.
Arkill našel svého vládce naštěstí v pořádku. Jen trochu očouzeného a potlučeného, ale jinak živého a zdravého. Hodil si ho přes rameno a potom s ním zmizel z místa činu dřív, než se objevili hasiči nebo někdo horší.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

Arkill s Paraelem seděli mlčky na pohovce, zatím co je Wornixs oba peskoval: „Kdyby vám bylo nějakých sto let, ještě bych to dokázal pochopit, ale na to kolik vám je jste se oba dva pěkně vyznamenali! Bylo štěstí, že to nakonec dobře dopadlo.“
Tar, ošetřován Démonickými bratry, si Kronikářův vztek užíval. Pro jednou nebyl cílem dlouhých a úmorných kárajících vět on, ale někdo jiný. Když se podívané dostatečně nabažil, zeptal se: „Takže od zítřka můžu do školy zase sám?“
Wornixs se na svého vládce zamračil: „To ani náhodou! Potom, co jste udělal můžeme jen doufat, že to sem nenaláká všechny Nebeské, Čističe nebo Vymítače z okolí. Nesmíte zapomínat, že na otevřený střet nejsme pořád připraveni!“
Tar si zklamaně povzdechl. Alespoň získal nový útok. Když mu Arkill nedávno říkal, že klíčem k ovládnutích vlastních sil je především poznání sebe samého, a že zbytek je jen o velikosti moci a nápaditosti, tak mu nevěřil. Dnes konečně pochopil, co tím myslel.

Místo: Skrýš Ďáblova gangu, Tokyo - Země

„Tak co,“ zeptal se jeden ze zakladatelů Ďáblova gangu, mající na starosti Tokyo a přilehlé okolí. Potom vytáhl z náprsní kapsy svého drahého obleku kubánský doutník, ukousl z něho špičku, kterou vyplivl na podlahu a sevřel druhý konec mezi rty. Pak jej zapálil výbojem mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky.
Podřízený, který měl podat hlášení, zbledl. Nikdo neměl rád posli špatných zpráv. Démoni už vůbec ne. „Selhaly. Cíl…,“ hlášení však nedokončil. Byl zasažen elektrickým výbojem o několika desítkách tisíc voltů a zbylo z něj akorát spálené tělo. A i to po chvíli zmizelo, když z jeho ostatků vyprchala zbylá moc.
„Požádejte o posily. Nebudu už nečině přihlížet, jak každým dnem sílí. Čas hraní skončil!“ rozhodl oblastní bos Ďáblova gangu a znovu potáhl z doutníku.