E: Zaprvé

Nevím, co mě probralo. Nechtěla jsem se probrat. To jsem věděla určitě. Nebylo to rozmazlené přání. Byla to hluboká potřeba. I když to ve výsledku vypadalo jako dětská umanutost, ale to je vedlejší.

Vědomí však trhalo mlhu spánku, až umanutě nevyhnutelně, a když mě realita nemilosrdně vtahovala zpět do "života", srdce začalo pomalounku, líně bít a dostavil se hlad... probrala jsem se. Jak překvapivé. Osobně jsem ještě neslyšela o nikom, kdo by racionálně uvažoval ve spánku. Ne v hybernaci, ve které jsem já byla. Zbývají totiž už jen pudy. Když spíte spánkem tak hlubokým, že se smrt zdá blíže, zůstávají jen prvotní instinkty přežití. Jak milé. I já sama se přirovnávám ke zvířeti. No není to sladké? A pak chtějte po ostatních, ať vás berou jako každého jiného.

Když jsem rozmrzele otevřela svá očka, uvítala mě naprostá tma. To překvapivé bylo. Nevěděla jsem totiž, kde jsem, co tu dělám a jak jsem se tu vůbec dostala. Nezpanikařila jsem, jak jsem z části čekala. Ne. Jsem velká holka a velké holky nepanikaří. Ty se o sebe umí postarat sami. Mají v páteři kousek ocele, aby pak měl kop chlapovi mezi nohy pořádnou ránu. Ale ne, tady jsem se dostat nechtěla. Chci se dostat ven. A proto musím přestat myslet na blbosti.

Začala jsem šmátrat okolo sebe a na chvilku mě přepadl klaustrofobický pocit, když jsem si uvědomila, že jsem zavřená v nějaké kryptě. Hluboký nádech. Do nosu se mi dostal zatuchlý pach. Snad ne já?! Zapřela jsem se a zatlačila. Tentokrát v tom trochu paniky bylo.

Šlo to až děsivě lehce. Ne panikaření (i když to taky), ale odsunutí desky, která mě tu držela. Velký kamenný kvádr se naprosto neslyšně posunul a mě oslepilo slabé světlo. Zarazila jsem se a oči si zaclonila. V této pozici jsem strávila přibližně půl minuty, než si mé oči na šero zvykly a já nemusela slepě mžourat. Světlo sice nebolelo, ale na unavené oči přivyklé na tmu to bylo nepříjemné. Znovu jsem položila ruce na chladný kámen - tentokrát hranu krytu - avšak kámen se ani nepohnul. Mrcha jedna. Tentokrát jsem opět nepanikařila ani jsem neznervózněla. Dostavilo se jen mírné podráždění. Zamračila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, zapřela jsem se dolní částí těla o tvrdou plochu pode mnou a znovu zatlačila. Rukama jsem přejížděla od hrany do středu kamene, zkoušela, kde asi bude těžiště až... Kámen se pohnul (hurá!), příhodně to bylo na místě odpovídající přibližně mé hrudi, tudíž první místo, kterého se dotknu, když před sebe po spánku natáhnu ruce. Náhoda? Stěží. Zasyčela jsem, když se do mě plně opřelo světlo. Ne nebylo to slunce, přesto mě opět oslepilo.

Sluníčko, sluničko, popojdi maličko, stojíš mi tu v cestě, stane se tu v místě, krvavá to vráážda, tak zapadni sluníčko, popojdi maličko, ať nemusíme se uchylovat k hrubému násilí. Už jen proto, že mám minimální šanci. I když to není tak úplně relevantní. Kdybych si počkala na západ slunce, tak bych nějakou šanci měla. Zadupala bych ho do země (nejlépe s podpadky) a pod nohama by mi tančila rudá barva mřícího sluníčka. Ach, nádherná to představa! Napadla mě taková sladce hořká myšlenka. Nesvítilo to slunce, ale stříbrný měsíc. A s tím jsem si účty vyřizovat nechtěla. Ten jsem měla ráda. Trochu skepticky jsem posuzovala svůj duševní stav. A celkem vážně zvažovala, jestli jsem příčetná. A nakonec usoudila, že ano. Blázen si neuvědomuje, že je blázen a nepřemýšlí o tom, jestli je příčetný. Popírá to. Ale já to nepopírám. Protože nejsem blázen!

Opatrně jsem vylezla a na vratkých nohou chvíli postávala u hrobky. Nebylo pochyb o tom, že to nic jiného nebylo. Zamračeně jsem jí sledovala. Nelíbila se mi. Protože se mi líbila. Nehledejte v tom logiku. Ale proč tu jsem? Byla jsem slabá jako kotě a cítila neuvěřitelný hlad. Jak dlouho jsem tu asi byla zavřená? Možná jsem to ani nechtěla vědět. Drápala jsem se za světlem. Světlo znamená oblohu. A obloha znamená konec této děsivé jeskyně. Snad i odpovědi. A měsíc! Na měsíc jsem se těšila ze všeho nejvíce.

Něco mi zapištělo nad hlavou a já tomu zapištěla v odpověď. Zvedl se velký černý mrak a rychle si ve mně našel další cíl. Začala jsem křičet a vrhla se k zemi, hlavu si chránila rukama. To má jeden štěstí, ďas to sper! Avšak mrak mě neškodně přeletěl a když jsem se odvážila (spíše znechuceně než zvědavě - do čeho jsem to proboha zabořila obličej?!) zvednout hlavu, v dálce jsem viděla mizet velkou skupinu netopýrů. Roztřeseně jsem se zasmála. Jsi to ale koza hloupá. nadávala jsem si v duchu a oprašovala se. Vyválela jsem se (teď už nepochybně) v netopýřích bobcích. Vážně skvělý, v životě jsem netoužila po ničem jiném.

Konečně jsem se vyškrábala ven a zhluboka se nadechla. Do nosu mě udeřily pachy lesa. Užívala jsem si je, jako milovníci své drogy. Můj pohled upoutalo zářivé těleso na obloze a já na něj chvíli jen učarovaně hleděla. Dokonce zapomněla i na hlad. (A že ten hlad byl pořádný!) Miluju jsem měsíc. napadlo mě s pohledem upřený na stříbrný kotouč. Byl dokonalý kulatý úplněk. Stejně je zvláštní, že svit slunce nás zabíjí (?), ale svit měsíce, odraz slunce, nám je naopak tak příjemný. Možná to má co dělat s duší. Měl teorii, že jsme zaprodali duši, zůstal jen odraz. Stejně jako odraz měsíce. Měl tu teorii a věřil jí. Ale kdo? napadlo mě náhle. V hrudi mě při myšlence na něj zahryzal smutek, proto jsem jí zaplašila. Ta bolest mě vyděsila. Probouzela ve mě chlad. Intenzivní chlad a ten smutek a drásavá bolest byla ve mně tak hluboko, až jsem málem lapala po dechu. Ne, nechci vědět, kdo je on. Bolí to. Možná jsem zbabělec. Napadlo vás ale někdy, že takoví lidé přežijí všechno?

Vánek ke mně náhle nepřinesl jen vůně lesa, ale i něco více. To více, co teď potřebuju. Pohla jsem se dříve, než jsem si pohyb uvědomila, neuvěřitelnou rychlostí jsem plula lesem, okolí se mi slévalo do temně zelené šmouhy a já nad tím pocítila radost. Radost z běhu, větru ve vlasech a opírající se mi do tváře, radost z toho, že už mám nadosah to, po čem tak toužím, co mě posílí, co uhasí můj hlad. Jako dítě, které dostane vytouženou hračku. Jů, co si tak zaplést copánky, ať jsem ve své roli dokonalá? ... Nebo raději ne.

Ale kuš, co to s tebou je? okřikla jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem to vážně zvažovala. Přeskočila jsem kmen stromu a krátce se mi o něj zachytily šaty. Nebo spíše cáry šatů. Na sobě jsem měla zvláštní, kdysi nejspíše krásné, barevné a jemné šaty. Dnes už bylo hedvábí vybledlé, zatuchlé a skoro jsem měla pocit, že se na mě rozpadá - rozkládá. K tomu nezmiňuji koláče špíny. Přesto jsem se touto divočinou pohybovala elegantně, potíže mi nečinily ani stromy, ani zákeřné kořeny, které se ve tmě ztrácely a já je přesto instinktivně vycítila a vyhla se jim. Na mě si nepříjdete, hovada jedna zákeřná. Nepatrně jsem zrychlila, ale pak zase zvolnila tempo. Byla jsem unavená. Spala jsem dlouho. Hrozilo, že se úplně vyčerpám.

Ano, špatná hybernace, to je ono. Špatně jsem zahybernovala, tělo se nedostatečně připravilo a pomalu ztrácelo sílu. Proto jsem se probudila. Kdybych spala ještě (pár desítek let) chvíli, už bych se nemusela probrat. Takže jsem tam šla sama? napadlo mě logicky. Možná jsem se přecenila. Možná už vážně za chvilenku uvidím po nebi létat ryby.

Už jsem tomu byla na dosah, mé tělo se mohlo zbláznit náhlým (žízní) nutkáním to něco mít, začala jsem pociťovat primitivní násilnické pudy. Ano, zase se přirovnávám ke zvířeti. Jsem jednoduše zlatíčko. Jedovatá i sama na sebe. Dobré nervy tomu, kdo se mnou bude muset strávit delší čas. Já sama se nemůžu vystát. Jak smutné. Vůně, která mě vábila, se mi bouřila v nose, sluchem jsem slyšela neobratné pohyby toho tvora, který vydával takový hluk, zatímco já plula lesem neslyšně. Oči těkaly po okolí, hledaly to. Hradba lesa se už blížila, mé kroky mě vedly na úzkou stezku, která se linula mezi stromy, k té bytosti, která jde po ní...

Zmateně jsem se zarazila. Stála jsem u kmene stromu lemujícího zanedbatelnou cestičku, zatím nezporozovaná. Zírala jsem na muže. Co to...? Zvedla jsem ruku a unaveně si přejela dlaní přes tvář. Bohové, chtěla jsem skočit na člověka! Co by si mohl pomyslet?! Že ho chci znásilnit? Ne, dost vtipkování, jsem unavená a potřebuju To, ať je to cokoliv. A rychle. Proč se to prostě nedá koupit stejně jako maso nebo zelenina? Život by byl rázem hned (veselejší) jednodušší.

,,Co to chci udělat?" hlesla jsem tiše. Nevzpomínala jsem si. Nevěděla jsem, co mé tělo chce. Byla jsem jako neznalé dítě, kterému vypadlo, jak se jaká věc jmenuje a k čemu s používá. Hurá, pokrok! Přešla jsem od zvěře k dítěti! Ještě tomu dejme tak hodinku a přejdu na úroveň normálního příčetného dospělého člověka! ač myšlenky byly veselé, byla jsem zachmuřená. Potřebovala jsem Něco a už vážně rychle. S blízkostí toho muže byla ta potřeba ještě zřetelnější. Nemá to u sebe? Možná mi to prodá. Možná... Ale za co? Nic nemám. Snad ho nechci vážně přepadnou, no ne? Navíc ta představa byla zábavná. Pro mě. Nějak jsem totiž vytušila, že ten muž mě nepřepere. Že to z nějakého důvodu nedokáže. A nebyla to smutná myšlenka. Je hezké vědět, že ženská se v tomto čase sama v lese ubrání. Vlastně i ta teorie o znásilnění není tak úplně od věci... Bohové, zase. Měla by jsi se dát jít vyšetřit, holka, začínáš být perverzně zvrhlá. Navíc tamten chlap? Mohl by ti být vzhledově dědečkem. Zakroutila jsem hlavou. Myslela jsem, že máš na víc...

Muž nejspíše zaslechl můj hlas, jelikož se otočil a bedlivě rozhlížel. To mě vrátilo zpět k myšlenkám na to, že mám příšerný hlad. Když spatřil mě, vyděšeně vykřikl. Poplašeně jsem ustoupila. Do nosu mě udeřil nakyslý pach mužova strachu. Nevědomky jsem vycenila zuby a tiše zavrčela. Strach mě rozdráždil, jako bych toho doteď neměla dost. Přejela jsem si jazykem přes vyschlé rty. To muži nepřidalo a takřka nepříčetně na mě hulákal, oči na mě divoce poulil čirým děsem. Muž si snad chtěl zahrát na hrdinu, napřáhl se sekyrkou a naznačil krok ke mně. Nebála jsem se jej - ale byla jsem obezřetná, proto jsem ustoupila. Po tomto muži sklaplo a nechápavě na mě zíral. Zkoumal mě pohledem a pak - o dost mírnějším tónem - se na něco zeptal. Soustředila jsem se na něj a zachytila kousek jeho myšlenky:

'...chceš?'

,,Já nerozumím." odvětila jsem unaveně. Slabostí se mi málem podlamovala kolena. ,,Něco k snědku nemáš?" navrhla jsem. Možná bylo dobře, že mi muž nerozumněl. Až opožděně mi došlo, že to by muže vyděsilo (I když vážně netuším proč) a on by vzal do zaječích. Což mně přivádí myšlenky na zajíce. To Něco, co mě trápí, by mohl vyřešit nějaký pěkný zdravý ušák. Co tak nějakého urychleně najít? Nebo si vypůjčit toho, co vleče ten muž? Netáhlo mě k němu právě to? Muž se zakabonil. Já umírala hlady.

'Ty mi asi nerozumíš, co?' četla jsem mu v myšlenkách. Dobrý postřeh. napadlo mě suše. Snažila jsem si ty myšlenky spojit s tvrdou, úsečno řečí muže, ale zatím se mi to nedařilo. Byla jsem na to moc slabá.

'Ne, to opravdu nerozumím.' odvětila jsem trpělivě v mužově mysli. 'Ale slyším tě takto, v tvých myšlenkách. Stačí si jen něco pomyslet a vím to.' intuitivně jsem mu poslala myšlenku. Muž slabě vyjekl, nadskočil úlekem. Tentokrát ale nepanikařil, nahradil strach vztekem. To jde lidem dobře. napadlo mě lhostejně. Hlad se mi opět zakousl bolestivě do břicha a já se mírně schoulila. Žízeň začal ovládat mé myšlení a někam odkopl i ironickouý hlas mé schizofrení dušenky. Pokud nějakou mám, protože on měl teorii, že jsme jen odrazem...

Krev, potřebuju krev... došlo mi, když se mi pohled přesunul na tepnu na mužově hrdle. Samozřejmě si toho všiml a výstražně zvedl sekyrku. Ustupovala jsem. Mohu se napít ze zvířat. Ano, tak jsem to vždy dělala a tak to i dělat budu. Teď už stačí sehnat jen toho zatraceného ušáka. Noták, drahouši, kde se schováváš? Já ti vážně neublížím... asi... vlatně jo, ublížím, ale to je (pro mě) vedlejší... Hm. Být tím zajícem, nevystrkuju čumák z nory. Občas si říkám, zda jsem se nenarodila jen s jednou hemisférou mozku. Vysvětlovalo by to zkraty, které čas od času mívám. Pokud mám odvozovat od té chvilky, kterou si od probuzení pamatuju. Otočila jsem se a odhodlaně nasála vzduch, rozhodnutá, že to zvíře najdu ať se schová třebas na severním póle. Snažila jsem se ignorovat hlad, který mi kroutil vnitřnosti a spaloval mě bolestí. Jazykem jsem si znovu olízla rty. Cítila jsem, jak se mi zaostřily špičáky. Ani jsem se nad tím nepozastavila.

,,Počkej!" hlesl náhle muž. Nezastavila jsem se, šla jsem hlouběji do lesa a číhala na cokoliv živého. Zároveň uvažovala nad tím, jaktože muži rozumím. Zvláštní, že dokážu dělat tolik věcí najednou. Lovit a zároveň překládat. Má mysl už se naučila překládat a spojit si myšlenky muže s jeho tvrdým jazykem. Pěkné. Kdybych byla dostatečně nakrmená, udělala by to má mysl automaticky už při prvním slově, které muž vypustí ze svých úst. Ten fakt, který se vzal nevím-odkud mi mírně zchladil náladu na ještě horší. Hold, nikdo není dokonalý. Pak mě napadla jedna zábavná myšlenka. Ale já se tomu blížím. Nebo budu, hned jak si najdu nějakého zajíčka, místo toho starého páprdy.

,,Pojď se mnou!" pronesl muž náhle. Zarazila jsem se a nedůvěřivě se otočila. Muž stál na hranici stromů, mžoural do tmy, pach strachu byl slabý, nahrazem jinou emocí - odhodláním a jakousi... naději? Něco mi našeptávalo, že by to nebylo chytré rozhodnutí (Lovci! Past! Smrt! Lovci! Léčka!), ale... já muži neznámo proč věřila. A projednou jsem neudělala chybu. Otočila jsem se a pomalu šla k muži zpět.

**

,,Je to pijavince!" vřískala drobná žena a mrštila po mně křížem. Vytušila jsem špatnou věc a vyhnula se jí. Kříž narazil do stěny a s dutým zvukem spadl na zem. Stačila jsem si všimnout, že se pohybuji o dost rychleji, než Mark. O dost rychleji, než hozený kříž. O dost rychleji, než cokoliv v této místnosti.

,,Počkej Ger... ona je hodná!" namítl. ,,Pomůže nám!" dodal úzkostně. Žena na něj nevěřícně zírala. Nerozhodně jsem přešlápla a poté udělala krok vpřed. Nad prahem mě otřáslo a žena na mě vytřeštila oči, pak zavřeštěla. Zamračila jsem se na ní, což jí málem přivodilo srdeční zástavu. Slyšela jsem její tep - jasně a zřetelně. Cestou sem mi dal Mark zajíce, kterého ulovil. Nepokrytě jsem totiž na něj zírala a v duchu ho přemlouvala, ať ke mně přihopká, že si s ním jen na chvilku pohraju. Mark (hned poté, co se ujistil, že tak hladově nezírám na něj, ale na jeho kořist) se jej dobrovolně vzdal. Vzala jsem jeho mrtvolku a pak... zakousla se do něj a sála jeho studenou krev. Bylo to nechuné, ale mé zesláblé tělo potřebovalo živiny a bylo mu jedno, zda je krev studená či teplá, zvířecí či lidská. Krev jako krev. Teď nad tím ohrnuju nos. Jak nechutné.

,,Jak myslíte s tou pijavicí?" zeptala jsem se dotčeně. Pijavice byly slizké, malé mrchy. Cizopasníci. Co to má společnéího se mnou? Pijavice dokonce nemá ani páteř. A já se jako bezpáteřník necítím. Vlastně mám v páteři kousek oceli, díky které můžu vzdorovat jakémukoliv arogantnímu muži - a nejen vzdorovat, mohu s ním bojovat. Žena se na mě zaraženě podívala, pak si odplivla.

,,Protože to jsi. Pijaice. Zatracená krvesajka!"

,,Gertrudo!" okřikl jí Mark. Zmateně jsem zamrkala. Krvesajka...

,,Jsi upírka." jemně mi objasnil Mark. A tu náhle naskočily vzpomínky.

**

Vznešená elegantní (krvesajka) žena se sklání k muži (krvesaji), bere si jeho zápěstí ke rtům, zalesknou se špičáky... Zuby (krvesajky) upírky se zanořily do masa, ale muž nevydal žádný projev bolesti, naopka slastně zasténal. Upírka si jej přitáhla do náruče, odtrhla rty od rány a naklonila se ke krvavému polibku...

**

Vytrhla jsem se ze vzpomínek a ohromeně hleděla před sebe. Srdce, bijící obvykle až bolestně pomalu, tancovalo takřka v lidském rytmu. No samozřejmě. Jsem upírka. Bylo to jasné. Kdo jiný pije krev pro vlastní přežití? Proč mi to jen nedošlo?!

Olízla jsem si rty, cítila jsem, jak se mi prodlužují špičáky. V rozrušení (žízni) jsou krapet svéhlavé. Já lovila. uvědomila jsem si se vzpomínkou na to, při jaké příležitosti jsme se s Markem setkali. Měl štěstí. napadlo mě hluše. Jiný upír s trošku menším sebeovládáním a je mrtvý... Málem jsem nepotlačila úsměv. Přišlo mi to morbidně zábavné. Gertrudě můj úsměv tak zábavný nepřišel.

,,Zab ji." šeptla Gertruda. Nedalo se jí přeslechnout. Lidé asi netuší, jak moc dobrý sluch máme - zejména, když jsme připraveni lovit, to je zostřený natolik, že uslyší bití srdce na kilometry daleko. Hlavně bití srdce. Teď mi rytmus dvou srdcí hraje omamnou píseň, stejně tak srdce desítky lidí pár kilometrů daleko. Byla bych tam za pět minut. Kdybych spěchala, tak i méně. Mohla bych zabít tyto dva, pak běžet do té vesničky (?) a zabít i je. Mohla bych se koupat v krvi a nikdo mi nic neudělá. Jsem upírka. Jsem o trochu víc, než lidé. Nemají šanci... Znovu jsem si dala dlaň přes oči. Notak, holka, ovládej se... nebyl by na tebe (au! zase ta bolest!) pyšný...

,,Ne... já... rozrušená..." odvětila jsem s obtížemi. Můj hlas zanikl v hlase Marka, který Gertrudě opakoval něco o pomoci. Pak však Gertruda řekla něco, co Markovi vyrazilo dech. Po chvíli se sebral a odešel. Gertruda, panická z toho, že tu se mnou musí zůstat sama, rychle vyběhla za ním. To mi vyhovovalo. Potřebovala jsem chvíli klid, potřebovala jsem se ovládnout.

Zhluboka jsem dýchala, myslela na řeku, kterou jsem si nepamatovala, přesto jsem jí viděla v mé mysli naprosto detailně a přesně. Soustředila jsem se na její tok, na tiché zvuky lesa a okolí, zdaleka se vyhýbala myšlenkám na zvířata žijící u vody. Zvedla jsem pohled a podívala se na nekonečné nebe, začala pociťovat vyrovnanost, klid a mír, když jsem pozorovala bělostné obláčky, vnímala jemný vítr na tváři, pokožkou vnímala lehké pohlazení stébel trávy... Špičáky po chvilce neochotně zmizely. Jemné svrbění v čelistech mi ale připomínalo, že potřebuju krev. Špičáky nerady mizely dříve, než ne nasytí. V podstatě mám štěstí, že nemluví. Neměly by mě moc rády.

Rozhlédla jsem se. Mé vnímání času mi řeklo, že to přeci jen nebyla taková chvilka, jak se zdála. Sebeovládání jsem nalezla po velmi dlouhém čase. Za chvíli bude svítat. Slyšela jsem vzdálené kroky. Mark a Gertruda se vraceli. Neměla jsem žádnou rádoby vtipnou poznámku, ani ve své pokřivené mysli. Nalezení sebeovládání mě naprosto vyčerpalo.

Vešli a podívali se na mě. Mark se roztřeseně nadechl, pak se násilím usmál. Zkoumavě jsem jeho a Gertrudu pozorovala. Z obou čišel žal.

,,Můžeš tu zůstat. Pod jednou podmínkou." pronesl Mark. Nevinně jsem zamrkala a rty se mi zvlnily do úsměvu. A to si myslíte, že kdybych nechtěla, tak mě vyhodíte? napadlo mě pobaveně. Ale mlčela jsem. Musíme utužovat přátelské vztahy. A to bude stát velké odříkání mých rádoby vtipných poznámek. Jaká škoda. Když já se o ně tak ráda dělím!

**

Mark a Gertruda byli samotáři. Mark mě dovedl proto, abych zachránila jejich dceru. Umírala. Když jsem se na ní (její mrtvolu) podívala, čuch mi řekl, že jí kousl had. Zabil jí jed a infekce. Možná spíše ta infekce. Jed nebyl až tak silný. Což je úsměvné, jelikož na upíra není žádný jed dostatečně silný.

Bydleli (mí hostitelé) daleko od nejbližší vesnice, takové tři hodiny cesty hustým lesem. Pro člověka. Když dcerka umřela, neměla jsem důvod tu být a Gertruda se mě snažila vystrnadit. Ale já neměla kam jít. A tak si vymínila tu zůstat. Mark to vzal lhostejně, byl ze mně nervózní, avšak neprotestoval proti tomu, abych tu zůstala déle, než jednu noc (den) jak navrhoval. Větší problém však byl s Gertrudou. Ta... mě nemohla vystát, mírně řečeno. Ale zvykli si. A tak jsme se dostali i k tomu, kdo jsem a odkud jsem. Mark trval na předpokladu, že mě museli unést (proto asijské rysy) a pak mě nějaký zlotřilý (zlý) krvesaj nechal umřít. Ale pak mě (pro zábavu, jak jinak) jiný krvesaj udělal upírku. Ať vyvraždím pár vesniček, než me Lovci zahubí.

Gertruda s ním z části souhlasila, ale v její myli se formovala myšlenka, zda nejsem volavka, která je má zahubit. Ač jsem občas měla zlé myšlenky, neměla jsem v plánu je zabít. Příst neumím, pěstovat jídlo neumím (jak zvláštní, po napití lepší krve dokážu i jíst), a tento dům by do tří dnů nejspíše zhroutil kdybych jej měla na starost. Možná to bylo vypočítavé, ale potřebovala jsem je. Ač si to nikdo z nás tří neuvědomoval, takřka jsem si z nich udělala své sluhy. To bude mou upíří stránkou. Navíc - dáma musí mít své služebné. Ne že né.

Já tomu nevěřila. Myslím té bláznivé Markově teorii. Ani já bych nevymyslela fantasmagoričtější. No tak teda jo, vymyslela, ale byla by v tom větší dávka fantazie. Nejsem tak děsně nudná, jako on. Navíc... bylo tam až moc nesrovnalostí. Mladý upír by neměl mou sebekontrolu, Mark a Gertruda by v tom případě už dávno hnili jako vysáté mrtvoly. A i kdyby mě nějaký upír přeměnil, neopustil by mě. Na to se upíři tvoří příliš těžce. Ne, přeměna sama není těžká. Ale jen málo lidí přežije sám proces přeměny. A ještě méně upírů má dostatečnou sebekontrolu k tomu, aby to dokázalo. Myslím člověka iniciovat.

Samozřejmě tu byla i osamělost. Gertruda mi sice občas (vždy, ale kdo trvá na detailech) lezla na nervy a Mark byl někdy chápající stejně, jako kus dřeva (ne, i ten kus dřeva dokázal pochopit, že když jej odkopnu, má letět z cesty), ale stále to byla společnost. Lidé, kteří mě přijali jako upírku. Někdo, kdo se mnou mluvil. Vést rozhovor se stromem je sice ohromně zábavné, avšak v jistých ohledech (co se týče mé křehké psychiky) nedostačující. Spala jsem v udírně, spolu s ostatním masem. Samozřejmě, že by mi slunce mohlo ublížit. Sice nevím jak, ale určitě to netoužím zjístit. Až se jednou půjdu opalovat, pozvu vás. Jsem si jistá, že to bude šou za všechny prachy.

I když to bylo riskantní, Markovi jsem věřila. Měl už jednu možnost mě zabít. Bylo to okolo poledne, ještě tu první noc. Přišel za mnou do sklepa. S (hnusným, odporným, škaredým) kolíkem v ruce. Pět minut mě porozoval (až jsem si začala znepokojeně říkat, zda nedostal mrtvičku ve stoje) a pak odešel. S Gertrudou se pak ostře pohádali. Za šumu jejich hádky jsem usla. Proč si asi Gertruda tak zarputile myslí, že jsem, cituji: mrcha, který tu nevinnost hraje?! Ďáblová kuběna (což mě dost urazilo), která jen čeká, až bude moct ukrást duši nevinným věřícím, obyčejným lidem?

Druhý den u Marka byl také ožehavý. Zapomněla jsem, kde jsem a co tu dělám. Díky zapištění krysy, kterou jsem si mentálním příkazem zavolala, jsem si uvědomila pár svých schopností a s tím také fakt, že jsem upírka. Avšak další události byly jaksi...

Vím, že jsem pila, když se otevřel poklop. Dovnitř začalo proudit teplé světlo svíčky. Přimhouřila jsem oči a obezřetně čekala, co bude dále. Mrtvolku jsem odhodila za rameno. Zastavila se až o stěnu. Jaksi jsem neodhadla svou sílu.

,,Děvče, jsi tu?" zavolal mužský hlas. Zavrčela jsem, ale hned na to sebou trhla. Znělo to tak děsivě, až jsem vylekala samu sebe.

,,Zavři to" odpověděl mu vřísknutím jiný ženský hlas.

,,Ne." nařídila jsem klidně. Ladně jsem se zvedla a rychle přiběhla k poklopu, poté vyskočila nahoru, žebřík úplně ignorujíc. Pro ty dva lidi to muselo být nepostřehnutelné - jako bych se zjevila ze vzduchu. Muž svíral (velmi křečovitě) poklop a potil se. (Nebo to byl pach jeho strachu?) V očích měl paniku. Žena zrychleně dýchala, srdce jí poplašeně bilo a lákalo mě okusit, jak sladká je krev v jejích žilách. Zamračila jsem se na ně. Právě jsem vysála krysu. Z velké části díky tomu jsem se ovládla a na ženu se nevrhla.

,,Já... vás znám.. ?" pronesla jsem váhavě. Muž se zatvářil zmateně, žena ze strachu čerpala odvahu ke vzteku. Už se natahovala po sekáčku, když jí muž zastavil.

,,Víš, kdo jsem?" zeptal se v náhlém prozření. Pustil poklop. Omylem se zavřel a muž se, pod vlivem mého rozkazu, jej vydal urychlenmě otevřít.

,,Nech to." zamračila jsem se a usilovně vzpomínala. Pak se mi vyjasnilo.

,,Mark! Pracoval jsi u jisté Kněžny Priscille, podle které jsi mi dal jméno!" odvětila jsem nadmíru spokojeně. Otočila jsem se na ženu. ,,A ty jsi... jeho žena... Deborah?" hádala jsem. Zamrkala.

,,Gertruda." opravila mě úsečně. Tentokrát jsem zamrkala já. Rozhlíželajsem se po strohé místnosti.

,,Ty si nic nepamatuješ." došlo Gertrudě. Stáhla jsem se.

,,Co bych si neměla pamatovat?" zeptala jsem se úsečně. Mark už se nadechoval, že něco řekne, ale Gertruda jej přerušila.

,,Jsi upírka." pronesla a sledovala mě. Pokývala jsem hlavou to mi došlo. ,,A jsi naše dcera." dodala. Zmateně jsem nakrčila obočí. Mark na Gertrudu zíral. Lže. řekl mi instinkt. Avšak intuice mi našeptávala, ať to nechám plavat. Gertruda to nemyslí zle. Nechce mi ublížit. Jen se chce chránit. Tak si hraj, děvenko, uvidíme, jak tě to bude bavit. Pokud to vůbec budeš zvládat...

,,Asi... ano." souhlasila jsem pomalu. Na tvář se mi dral zlomyslný úsměšek, který jsem stěží potlačila. Gertruda se poprvé od mého probuzení doopravdy spokojeně usmála. Jakmile odešla z doslechu a Mark někam odplul, začala jsem si vesele pobrukovat.

**

Mark mě učil lovit. Ne, neděste se ani se neobávejte o mé zdraví. Zranit se není tak jednoduché (díky bohům) a Mark se velmi rychle naučil klidit se do bezpečné vzdálenosti kdykoliv mi dal do ruky nebezpečnější zbraň. Navíc - když jsem se do toho dostala, šlo mi to. Po čase jsem se vše naučila a zapojila i své upíří schopnosti. Už mě nebavila vysoká a zajíci, hlavně proto, že večer jich stejně moc není. Vrhla jsem se proto na nočn dravce. Jednou bych chtěla zkusit i medvěda, ale zatím na to nemám odvahu. Tak prozatím lovím lišky, vlky a občas si troufnu i na pumu. Ta je dost nebezpečná, posledně mě nepěkně poškrábala, ale zvládla jsem jí usměrněním. Ovládnutí zvířat. Je to další mentální schopnost. Obvykle jí vynechávám, jinak by všechno vzrušení z lovu vyšumělo. Pokud se nějaké dostaví, občas se totiž stane, že v okruhu desítek kilometrů už nic není. Zvířata nejsou tak hloupá (jako já). Ví, že tu něco loví a vzala roha. Avšak já dokázala uběhnout desítky kilometrů, lovit a pak se těch mnoho kilometrů vrátit i s kořistí... a to vše před východem slunce. No nejsem šikovná holka? Já vím.

Vždy jsem se vracela s úlovkem - větším či menším - vždy ale bez krve. Já se napiju a Ger má co vařit, Mark prodávat. Jak výhodné pro všechny! Takové výpravy jsem pořádala obden - když byl na talíři zajíček či jemu podobná havěť - a každých deset dní - když jsem se vydala na nějakého dravce. Gertruda zprvu měla výhrady ohledně odkrevněné kořisti - nebyla si jistá, zda to není proti božímu slovu - ale po opatrné otázce položené knězi (,,A když byla srnka zraněná a vykrvácela?") se spokojeně dala do kuchtění. Ne, nevadilo to. A i kdyby, bylo mi to upřímně jedno. Já bych si to maso snědla sama, ať si Gertruda a Mark okusují třebas hranu stolu.

Ger a Mark vlastně byli velmi zbožní lidé (ano, je to úsměvné, když si uvědomíme, že pod střechou chovají něco tak strašně ďábelského, jako je upír... Snad se nedostanou do Pekla.. napadlo mě jízlivě). Dnešní lidé jsou věřícími snad ani ne kvůli víře samotné, ale kvůli ochraně. Ano, je to vypočítavé, ale užitečné. Na vlkodlaky ani na duchy víra neplatí (na duchy trošku možná ano), ale na upíry to byl vážně bič. Až na mě. Já to snášela vcelku slušně. Vymykala jsem se Gertrudiným faktům o upírech. Mohla jsem ignorovat, že nejsem pozvaná do domu (i když do některých domů jsem se skoro nedostala, naopak do jiných jsem vkráčela skoro bez následků - vážně netuším, čím to je). Kříž, i když mi způsobuje závrať a nepříjemný pocit, mi vrásky nedělá. Svěcená voda - ano, pálila, jako by mi někdo lil hodně horkou vodu na kůži. Ale stále se to Ger nezdálo.

,,Viděla jsem popravu upíra. Z kříže měl jizvy jako po vypálení a svěcenka mu... tak popálila-"

,,Poleptala. Jako hodně koncentovaná kyselina." opravila jsem jí nevědomky. Gertruda se zamračila.

,,Ano, to. Tak proč to tak není i u tebe?" zeptala se nepříjemně. Má "matka". Jak láskyplnné. Poslední dobou to mezi námi skřípalo. Jen jsem čekala, kdy mi vrazí (kolík) kudlu do zad. Nejspíše jí vadilo, že nestárnu a Mark po mě občas hodí očkem. Ona sama už dávno není mladice. Nebyla ani když jsem přišla. Pokrčila jsem rameny, popadla kuši a vydala se na lov.

**

Tak to šlo dlouhá léta. Mark, Gertruda nebyli nejmladší a já jejich stárnutí znepokojeně sledovala. Sama, když jsem se v odrazu vody sledovala, jsem byla stejná. Bledá pleť, černé vlas, hladká pokožka bez zubu času v podobě vrásek... Měnila se jen barva mých očí. Ve vypjatých situacích se mé oči měnily dle mé nálady, jinak byly neutrálně šedé. Ale i to jsem se z velké části naučila ovládat. Hlavně kvůli Gertrudě. Děsilo jí to. Jak jinak. A mě to po roce, kdy jsem jí s tím škádlila, taky omrzelo.

Gertruda už nemohla mít děti. Biologické hodiny jí už dávno odtikaly. To ale neznamenalo, že si občas neudělali chvilku pro sebe. Bylo to zvláštní, Gertruda pak vypadala o řádku let mladší a mě napadlo, jak dlouho ještě jim sexuální život vydrží. Zdálo se mi trochu ... zvláštní, že ve svém věku jsou státe takto aktivní. Jednu takovu chvilku jsem jim dopřála i dnes v noci. Zůstanu venku přes noc. Nijak jsem netoužila je šmírovat a poslouchat jejich vzdechy. Zvědavost je mrcha vypočítavá, avšak v tomhle směru jsem vážně neměla potřebu se naučit více, než umím.

Netoulala jsem se daleko (měla jsem divný pocit) a udělala jsem dobře. Ucítila jsem totiž pach upíra. V prvním okamžiku jsem vlastně ani nevěděla, co to cítím, jen jsem tu (lahodnou, ano byla příjemná, taková sladká... známá... připomínala mi domov, bezpečí...) vůni nasávala. A po chvilce mi došlo, že podobně voním já. A v tu chvíli mě popadla panika. Páni, kdo by to byl řekl. Panikařím z toho, že se té zapšklé babě (Ger) a Markovi (neuvěřitelně prostému muži) může něco stát. A to jsem si myslela, že je mám jen proto, že se o mě starají. Povídej vrabcům, holka, záleží ti na nich.

Rychle jsem vyběhla zpět. Pach člověka - když se dostanete za oblak krve - byl ostrý a... takřka čpavý. Neměl v sobě nic z temné elegance (smrti) upíra. To ale nic nemění na mém zděšení. Upír je upír ať voní jakkoliv, a vždy pije krev. A teď se nějaký upír potuluje dost blízko mé... mé rodiny. A sakra. Vážně je beru za rodinu. Je se mnou konec. Tak. Kde je má úžasně duchaplná ironická stránka osobnosti? Chtělo by to nějakou peprnou poznámku ke konci.

Měla jsem totiž neodbytný pocit, že to budu já, kdo nakonec bude ležet v louži krve. Jak úžasně optimistické! A ještě zábavnější je, že k té chvíli tak chvátám.