Démoní Lord Země II. - XI.

Místo: Základna Ďáblova gangu, Tokyo – Země

Jin zavřely v malé prázdné místnosti a připoutaly ji ke zdi okovy na zápěstích. Byla v bezvědomí, dokud jí neprobral mořský vzduch a silná rána do břicha od Boneho.
„Vstávej! Máme na tebe pár otázek,“ řekl Khark a usmál se. S velkou oblibou zabíjel a mučil ženy. Jestli šlo o Nebeskou, lidskou nebo démonku, to už pro něho nehrálo žádnou roli.
Oblastní bos Ďáblova gangu na Jin vycenil své zuhelnatělé zuby: „Víš, že mě to trochu mrzí. Měly jste potenciál a takhle ho promarnily.“
Jin zvedla hlavu, podívala se na pána svých věznitelů a potom mu plivla do tváře.
„Ty jedna…,“ řekl Bone a už chtěl Jin znovu udeřit.
„Zadrž,“ okřikl ho bos. „Mám rád divoké šelmy. Ze všeho nejraději je krotím.“ Potom napřáhl k Jin pravou ruku: „Výboj!“ a pustil do ní z konečků svých prstů pár tisíc voltů. Pak si vychutnával bolest a utrpení Jin ještě několik minut, dokud ho nevyrušil jeden z bezvýznamných podřízených.
„Můj pane, zásilka právě dorazila.“
„Výborně. Hned tam budu,“ odvětil bos a obrátil se na Boneho s Kharkem: „Dostaňte z ní, kam ukryly ty kameny a potom to s ní skoncujte.“
„S potěšením,“ opáčil Khark s úsměvem a už chtěl začít Jin vyslýchat, když ho Bone chytil za rameno.
„Zapomněl si? Tentokrát jsem na řadě já!“
Khark se podíval na Boneho, potom na Jin a pak řekl: „Co si takhle o její život zahrát,“ a vytáhl z kapsy dvě šestistěnné kostky. „Když vyhraju, necháš mi ji.“
„A když vyhraju já?“ zeptal se Bone.
„Bude tvá a k tomu dostaneš můj měsíční žold.“
Bone se usmál: „Platí.“
Zatímco Bone s Kharkem hráli kostky, Jin se pokusila sebrat aspoň trochu síly. Snažila se přijít na plán útěku, ale bez spojení s Jang byla v tuto chvíli víc člověk, než démon.
‚Jin, slyšíš mě,‘ zaznělo jí v hlavě.
‚Jang! Jsi v pořádku?‘
‚O mě se teď nestarej. Musím ti něco důležitého říct,‘ pak Jang zasvětila Jin do celého plánu.
‚Nejsem si jistá, kde přesně jsem. Omráčili mě. Ale ve vzduchu je cítit sůl a občas zazní i nějaká siréna!‘
‚Dobře. Brzy tě přijdeme zachránit, ale bude to ještě chvíli trvat. Pokus se získat nějaký čas,‘ řekla Jang.
Jin se na chvíli odmlčela: ‚Zkusím ještě vydržet a pak jim prozradím náš úkryt. Snad mě nechají naživu, dokud si to neověří.‘
‚Dobrý nápad. Zbytek nechej na nás!‘
„Sakra,“ zaklel Bone. „Určitě podvádíš!“
Khark se rozchechtal a odvětil: „Dobrá, abys neřekl, příští ženskou budeš mučit ty,“ a schoval cinknuté kostky do kapsy s vědomím toho, že i příště Bone jeho nabídce neodolá. Potom se zamyslel nad tím, jak své výhře způsobí, co největší bolest, aniž by ji hned zabil.
Několik desítek minut Jin s vypětím všech sil snášela Kharkův sadistický způsob výslechu, při kterém se pokoušela zachovat si kamennou tvář a nedopřát mu potěšení ze své bolesti. Stálo jí to několik zlomených žeber, hromadu podlitin a krásný obličej, jenž teď pokrývala spousta drobných tržných ran. Po tváři jí stékala krev, na kterou se následně lepily její vlasy. Tělo už necítila, bolest z jednotlivých zranění se slila do jedné velké agónie.
„Máš docela výdrž,“ prohodil Khark a olízl si z kloubů pravé ruky krev. „Jenom mě mrzí, že nekřičíš. Abys však neřekla, že jsem jen surovec, pokud nám řekneš, co chceme vědět, dopřeju ti rychlou smrt,“ lhal Jin do očí a nemohl se dočkat jejího nenávistného výrazu ve tváři, až zjistí, že si s ní jenom pohrával.
„Dobře,“ řekla Jin a pokusila se u toho znít poraženě. Pak prozradila místo úkrytu a na oko se zhroutila.
„Někoho pro ty kameny pošlu,“ nadhodil Bone.
„Vyšli jich víc, kdyby náhodou po cestě potkali ty ubožáky z Desátého pekelného kruhu. Já ji zatím nechám trochu se sebrat před velkým finále,“ dodal Khark a úlisně se přitom usmál.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

Přípravy byly dokončeny. Nastal večer a Tar se svými nejvěrnějšími a jednotkou Pekelných samurajů vyrazil do své první války. Akorát Jang prozatím zůstala v ubytovně. Musela si trochu odpočinout, ale před propuknutím bitvy se měla k ostatním připojit.
Cestou ke stanici metra Iidabashi, na sebe nesourodá skupina necelých třiceti mužů strhávala velkou pozornost lidí. Ti však rychle, při pohledu na některého ze členů Tarovi speciální jednotky, rychle sklopily svůj zrak a klidili se jim z cesty.
Zatímco si Wornixs v duchu zoufal, že nejsou ani trochu nenápadní, Arkill se spokojeně usmíval. Parael pak, jako obvykle, na všechny strany rozdával úsměvy s malou dávkou uhranutí. Jenom vládce Desátého pekelného kruhu byl z celé skupiny duchem nepřítomen. Přišla chvíle, kdy poprvé své poddané povede do bitvy. Cítil se dost nervózní, ale když se podíval na Kronikáře, Pekelného rytíře nebo některého z Pekelných samurajů, uvědomil si, že v tom není sám.
Když už měli stanici metra na dohled, Arkill všechny zastavil. Přímo před nimi pak prošla dvacetičlenná skupina Ďáblova gangu, která měla za úkol vybrat kameny duší z úkrytu Jin a Jang.
Tar už chtěl vyrazit a postavit se jim, ale byl zadržen Pekelným rytířem.
„Myslím, že přišel čas, aby se předvedli,“ potom pokynul Pekelným Samurajům a ti se vydali do stanice metra.

„Tady to je,“ prohodil jeden z Vyhnanců patřící k Ďáblovu gangu a nasměroval celou skupinu k řadě bezpečnostních skříněk, mezi nimiž byla i jedna patřící Jin a Jang. Dvířka z železa byla sice na klíč, ale i ten nejslabší démon čtvrté třídy měl dostatek síly k tomu, aby je dokázal vytrhnout z pantů.
„Dyť tu nic není,“ pronesl další Vyhnanec zjevnou skutečnost a velitel skupiny sáhl do kapsy pro mobilní telefon, aby informoval nadřízené.
„Mlžná clona!“
Celá ulička se najednou ponořila do mlhy, ve které nebylo vidět ani slyšet na krok od sebe. Do ní pak naběhla dvacítka Pekelných samurajů, každý z nich přitom s taseným krátkým mečem, co doposud ukrývaly pod sakem.
Mlha sice upoutala pozornost lidí, ale když zmizela, byla ulička prázdná. Jen mobilní telefon na zemi před vypáčenou bezpečnostní skříňkou byl důkazem toho, že se něco událo. Těla Vyhnanců, které Pekelní samurajové v mlze během chvíle zabili, se rozpadla v prach.

Arkill chvíli, po odchodu Pekelných samurajů, počkal, ale potom hned vyrazil na cestu se slovy: „Je zbytečné tu čekat. Doženou nás,“ a vedl ostatní na nástupiště, odkud mířila jejich linka metra na stanici Tatsumi v přístavišti, kde se v jedné skladištní hale u Tokyjské zátoky nacházela základna Ďáblova gangu.
Než přijela souprava, připojili se ke svému pánovi i Pekelní samurajové, kteří pro něho zabrali celý jeden vagón. Na námitky některých spolucestujících pak vždycky použili zlý pohled, po kterém si stěžující raději vystoupil a počkal na další spoj.
Tar nastoupil a posadil se na sedačku. Po jeho pravé straně si sedl Arkill a naproti němu Parael s Wornixsem. Když se pak souprava rozjela, myslel si vládce Desátého pekelného kruhu, jak jde zatím všechno přesně podle plánu, ale to ještě nevěděl, že je sledován.

Když dorazili do cílové stanice, připojila se k nim hned na nástupišti Jang. Ta je díky spojení s Jin dovedla až k základně Ďáblova gangu, kde drželi Jin. Jakmile od ní byli na dohled, celá skupina se zastavila.
„Můj pane,“ pronesl Arkill klečící na pravém koleni a jeho příkladu následovalo i všech dvacet Pekelných samurajů. „Vydejte nám rozkazy.“
Tar tasil svůj meč: „Rozložit!“ Pak se naposledy podíval na ostatní a pokynul Wornixsovi.
Kronikář vyndal z kapsy jeden kámen duší. Ten si následně položil na špičku jazyka a nechal ho sklouznout do krku. Následně se vlna čisté energie života rozlila celým jeho tělem a změnila se v moc. Wornixs vytáhl z náprsní kapsy propisku: „Rozložit!“ a hrot svého kopí zabodl do země před sebou. Podle plánu měl na starosti, aby se o tomto incidentu nikdo nedozvěděl a hlavně se do něho nikdo další nezapletl. Z toho důvodu dostal pět kamenů duší, aby si mohl průběžně doplňovat síly. „Bariéra!“
Když ochranná kopule obsáhla celou skladištní halu a přilehlé okolí, pozvedl Tar svůj meč nad hlavu. Nad ním se pak vytvořily krvavě rudé portály, odkud se po desítkách hrnuli jeho poddaní z osobní dimenze a shlukovali se do zástupů před ním.
„Do útoku!“ vykřikl vládce Desátého pekelného kruhu a rozeběhl se spolu s Pekelným rytířem, Sukubusem a dvacítkou Pekelných samurajů za svými poddanými, kteří tvořili první útočnou vlnu.

Asogi Ryon nemohl uvěřit vlastním očím. Připadalo mu to jako sen, iluze, ale i když se několikrát štípnul, pořád se to, co viděl, nezměnilo. Nový student vedl podivnou armádu lidí proti skladištní hale, ze které na ně vybíhal houf podobných šílenců. Vzduchem poletovaly ohnivé koule, blesky a další úkazy, které si nedovedl nijak vysvětlit. Rozhlížel se, jestli někde neuvidí kamery a filmařský štáb, ale nikoho nespatřil. Vůbec nechápal, co se děje a to si říkal, jaké má dneska štěstí, když Tara na stanici Iidabashi náhodou spatřil. Myslel si, že získá nějaké další cenné informace pro Hondu juniora, ale tohle rozhodně nečekal. Neustále sám sobě pak pokládal otázku: ‚Co je k sakru zač?‘