Démoní Lord Země II. - XIV.

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh

Tyrael se neklidně vrtěla na trůnu, zatímco Yerdol zařizoval poslední přípravy k její návštěvě Tara na Zemi. Nejraději by za bratrem vládkyně Devátého pekelného kruhu vyrazila okamžitě, ale nemohla si dovolit příliš riskovat. Pokud by se jí něco stalo, nebyl by už nikdo jiný, kdo by Tara před ostatními vládci chránil.
Potom do trůnního sálu vstoupil Kadfir, uklonil se své vládkyni a pak se obrátil k Yerdolovi: „Tady je ten seznam,“ a podal mu pergamen.
Yerdol přelétl soupisku třiceti jmen gardistů, kteří byli vhodní do Tyraeliny eskorty, a vrátil pergamen Kadfirovi: „V pořádku. Vyber ještě několik minionů a pak je připrav na cestu.“
„Rozumím,“ odvětil Kadfir, potom se znovu uklonil Tyrael a opustil trůnní sál.
„Tak, kdy budu moci vyrazit?“ zeptala se po chvíli vládkyně.
Yerdol si v duchu povzdechl: „Brzy, má paní.“
Tyrael převrátila oči v sloup. I když si byla všech rizik dobře vědoma, musela Tara vidět za každou cenu: „Co ještě zbývá zařídit?“
Pravá ruka vládkyně Devátého pekelného kruhu nakoukla do rozpisu a odpověděla: „Už jenom informovat Vašeho bratra.“
„Tak na co ještě čekáš? Běž to zařídit!“
„Jak si přejete, má paní,“ pak se Yerdol uklonil a vydal se k portálu.

Místo: Toudai, Tokyo – Země

Asogi Ryon netrpělivě čekal na Hondu juniora, aby mu mohl povědět nejnovější informace o Tarovi. Byl nejen zvědavý, na jeho reakci, ale chtěl vědět, jak s tím, co zjistil, naloží.
Bohužel se Takashiho nedočkal na začátku, ba ani v průběhu vyučování a opět tak zalitoval, že mu syn nejvýznamnějšího bankéře v Tokyu na sebe nedal telefonní číslo.
Avšak Honda junior nebyl jediný, kdo se dnešního dne neukázal na univerzitě. I vládce Desátého pekelného kruhu chyběl na svém místě.

Místo: Residence Hondů, Tokyo – Země

Takashi ležel na lehátku, svlečený do půl těla a nechal se masírovat od polonahé dívky. Na školu dnes neměl ani pomyšlení. Sžírán neúspěšnými pokusy pokořit Tara by se při pohledu na jeho tvář cítil ještě hůř. A tak se pokoušel přijít na nějaký nový plán, ale ať se snažil sebevíc, nic ho nenapadalo.
Mohl by sice zaplatit nájemného vraha – jeho otec měl pár kontaktů s podsvětím - ale nepřál si Tarovu smrt. To by bylo příliš jednoduché. On ho chtěl pokořit, ponížit, zadupat do země! A jak se tak oddával svým myšlenkám, ani si neuvědomoval, že v rukou muchlá papírek od podivína ze šatny. A když na něj pak přece jenom pohlédl a přečetl si adresu na něm napsanou, rozhodl se. Hrubě poslal masérku pryč, oblékl se a ve svém luxusním sportovním voze, s hřebcem ve znaku, vyrazil na cestu.

Honda juniora se podivil, když ho GPS navigace dovedla k prosté ubytovně v maloměstské části Tokya. Ale jakmile zaparkoval, vystoupil z vozu a uslyšel za sebou mužský hlas, bylo jasné, že je na správném místě.
„Rád tě opět vidím,“ řekl Parael a usmál se.
„Tyhle řeči si schovej pro jiného! Nepřišel jsem se s tebou kamarádit,“ odvětil na pozdrav Takashi nevraživě.
„Rovnou k věci, to se mi líbí.“ Potom Sukubus před sebe natáhl pravou ruku, kde se mu v dlani zjevil pergamen: „Nejprve musíme uzavřít smlouvu.“
Takashi se zalekl: „Co jsi zač?!“
„Démon,“ odvětil Parael klidně. „Nějaký problém?“
Honda junior se na okamžik odmlčel a pak řekl: „Takže ti jako teď dám svou duši nebo co?“
Sukubus si povzdechl: „Samozřejmě, že ne. Myslíš si, že by mi ji takhle někdo zaprodal, kdyby o ni hned přišel? Takhle to vůbec nechodí! Zpravidla se čeká, až do smrti, což u tebe bude až za takových padesát a víc let. Jen výjimečně je tomu jinak.“
Takashi stále váhal.
„Hele, mě na tom zas tolik nezáleží. Když to nepodepíšeš ty, podepíše to jinej. Nehodlám tu trčet, kdo ví jak dlouho, než se rozhodneš,“ a už se pomalu Parael dával na odchod.
„Počkej,“ vykřikl Honda junior a sáhl do náprsní kapsy pro propisku.
„Vlastní krví,“ dodal Sukubus a v levé ruce Takashimu nabízel černý brk.
„A co bude dál,“ zeptal se Honda junior, když podepsal smlouvu.
„Teď se vydáme za mým pánem. Ten ti dá sílu, kterou si žádáš.“
„Fajn, už se nemůžu dočkat.“
„Já také ne,“ dodal Parael, uchechtnul se a vyvolal krvavě rudý portál.

Takashi, po průchodu portálem, nevěřil svým očím. Ocitl se na nádvoří ohromného hradu, celého zbudovaného z rudých krystalů. Nad ním se rozprostírala iluzorní obloha v odstínu červené a všude kolem něho pobíhali sloužící, kteří vykonávali své rutinní povinnosti bez nároků na plat, jen pro dobro svého pána.
„Půjdeme,“ promluvil Parael na Hondu juniora a probral ho tak z omámení.
Uvnitř hradu to pro Takashiho nebylo o nic méně udivující. Ze všeho čišela velkolepost a podél zdí stála stráž v pozoru. Pak najednou Takashi uviděl několik démonů v jejich skutečné podobě a hned přidal do kroku, aby dohnal Paraela, který se mu v dlouhé chodbě pomalu vzdaloval.
Sukubus se usmál, když zpozoroval Takashiho strach.
Před dvoukřídlými dveřmi, vedoucími do trůnního sálu, dvojice zastavila.
„To nepůjdeme dál?“ zeptal se Honda junior, zvyklý nechávat čekat ostatní, ale nedostal odpověď.
Po chvíli se vstupní dveře otevřely a Takashi se hned chystal vejít, ale Parael ho zadržel se slovy: „Musíme počkat, až nás k sobě zavolá!“
Takashi z pravého ramene shodil ruku Sukubuse, opřel se o zeď a se založenýma rukama na prsou uraženě čekal dál.
Z trůnního sálu vyšla pětičlenná skupina, v jejímž čele stál obrovský hromotluk, vysoký přes dva metry, s rudou barvou kůže, výrůstky po těle a dlouhými blond vlasy. Na chvíli se zastavil před Hondou juniorem, prohlédl si ho od hlavy až k patě a znechuceně si odfrkl. Potom pokračoval dál chodbou, kterou Parael s Takashim přišli.

Tar si po Yerdolově audienci povzdechl a oči upřel do stropu trůnního sálu.
Kerberos, ležící hned vedle trůnu, si sednul a začal čumákem strkat do pánovy pravé ruky položené na opěrce, dokud se nevzpamatoval a nezačal si ho všímat.
„Nic mi není, Kerbie,“ promluvil Tar na pekelného psa a podrbal ho na hlavě.
Kronikář si odkašlal, a když se na něj jeho vládce podíval, řekl: „Je tu ještě záležitost týkající se zaprodání duše.“
Vládce Desátého pekelného kruhu se nelibě podíval na Wornixse: „Nemůžeš to za mě udělat ty?“
„To nemůžu!“ obořil se na Tara Kronikář, pak se zklidnil, urovnal si brýle na nose a zahájil proslov: „Jak jsem Vám už říkal, ten člověk si výměnou za svou duši přeje sílu. Tu získá jen tak, když dostane Vaši vazalskou značku. A to…“
„Dobře, dobře. Udělám to,“ skočil Tar Wornixsovi do řeči. Víc, jak povinnosti vládce, nesnášel už jenom zdlouhavé a nudné přednášky svého rádce.

Dvoukřídlé dveře se znovu otevřely. Nejprve se Honda junior podíval na Sukubuse a až s jeho přikývnutím vstoupil do trůnního sálu. Hned mezi dveřmi pak ustrnul údivem ještě víc, než po příchodu portálem do Tarovi osobní dimenze.
Takashi nenacházel slov. Přímo před ním seděl na majestátním trůnu jeho úhlavní nepřítel, obklopen davem sloužících. Honda junior bláhově hledal pomoc u Sukubuse, ale ten jen cestou k trůnu, když ho míjel, se k němu naklonil a pošeptal mu: „Příště si někoho dobírej, až když budeš vědět, co je zač,“ a pak se postavil po Tarově levici.
Takashi nevěděl, co si má počít. Chtěl pryč, ale dvoukřídlé dveře se za ním zavřely a Parael na něho mával nezrušitelnou smlouvou, kterou sám a dobrovolně zpečetil svůj osud.
Tar se podíval na Paraela, který se s překvapením všech včerejšího dne sám pasoval do funkce velitele lovců, a čekal nějaké vysvětlení. Místo něj se mu akorát dostalo svůdného úsměvu, a tak to raději hned vzdal. Podíval se na Takashiho a pak, po připomenutí si všech naschválů, došel k závěru, že to není zase tak špatná věc. Nakonec sáhl po svém meči, aby si připravil inkoust k vytvoření další vazalské značky.

Následující den
Místo: Toudai, Tokyo - Země

Asogi Ryon se zaradoval, když uviděl Hondu juniora ve škole. Hned, ještě před začátkem první přednášky, ho zatáhl na střechu, kde mu v soukromí pověděl o všem, čeho se stal svědky.
Takashi, po vyslechnutí živého převyprávění bitvy v přístavišti, mlčel. Ještě teď se užíral vzteky. Vazalská značka, kterou mu včerejšího dne Tar udělal na prsou, ho pálila, kdykoliv si na ni vzpomněl. Sice jí nemohl vidět žádný člověk, ale vědomí, že jeho život byl v rukou nenáviděného rivala, bylo pro něho tím nejhorším trestem, který mohl dostat.
„To mi je teď už tak na dvě věci,“ řekl Takashi na Asogiho informace sotva slyšitelným hlasem a poprvé v životě zalitoval, že nikdy nikomu na sebe nedal své mobilní číslo.