Odmítnutí

Sami sebe vidíme, jako dokonalé bytosti. Pokud se však někdo od nás liší, často je zavrhnut většinou. Přesně tak to bylo s Padlými. Byli jiní. Přesto se smáli, brečeli, radovali se, trpěli nebo milovali, jako každý. Avšak narozdíl od obyčejných lidí měli někteří z nich zvláštní sílu. Tak děsivou, že vzbudila u některých strach, ale také závist. Těžko říci, kdo ten řetězec násilí začal, jestli Lidé nebo Padlý, ale výsledek byl vždy stejný. Smrt, bolest a utrpení na obou stranách.

„Ztraťte se, špíno! Ode mě nic nedostanete,“ vykřikl řezník a zabouchl před žebrajícím Padlým chlapcem a jeho matkou dveře. Ta samá scéna se opakovala ještě několikrát. Pokaždé se stejným výsledkem. Odmítnutím doprovázeným projevy čiré nenávisti.
Matka se však nehodlala vzdát. Nemyslela na sebe, ale své dítě. Uplynul už týden od doby, kdy přišli do tohoto města začít nový život. Doposud však k nim byl osud stále krutý.
Počkala, až se setmí, a potom propátrala odpadky v naději, že něco najde. A hned u první popelnice byla přistižena.
Z domu vyšel postarší muž a surově matku zbil. Pak sebral popelnici a bez jediného slova ji vzal sebou do domu.
Když odešel, matka přivolala syna, který se schovával ve stínu. Rozevřela dlaně, ve kterých ukrývala kus plesnivého salámu, a s úsměvem mu ho podala. A zatímco chlapec sytil prázdný žaludek, jeho matka vedle něho v tichosti umírala.

Týden na to:
„Buď mojí přítelkyní!“ vykřikl na jednom koleni klečící dvanáctiletý chlapec v otrhaných šatech. Celý špinavý, se sněhově bílými vlasy, a nabízel dívce kytici lučního kvítí v pravé ruce.
Stejně stará dívka s dlouhými černými vlasy svázanými rudou stužkou v úplně nových šatech se zalekla. Pak převzala nabízenou kytici, ale aniž by k ní aspoň přivoněla, hodila ji chlapci do tváře: „Jak se opovažuješ, ty špíno!“ Potom si povytáhla sukni, aby při běhu nezakopla, a zamířila k nejbližšímu strážníkovi. Ten nehledě na to, že se jednalo ještě o dítě, zbil Padlého svým obuškem.
‚Proč? Proč musím takhle žít!‘ ptal se sám sebe chlapec v duchu a chránil si rukama hlavu, zatímco jeho tělo posloužilo k vyventilování strážníkovi nenávisti.

O deset let později:
„Útočí! Padlí útočí,“ křičeli lidé ve městě, aby se navzájem varovali před blížícím se nebezpečím. Většina potom utíkala do bezpečí, avšak část z nich se chopila zbraní a postavila se na odpor.
Město už z velké části pohltily plameny. K nebi stoupal černý kouř a všude byl cítit zápach spáleného masa. Lidského masa!
Ulicemi města se nesly výstřely, pokoušející se zastavit nelidské útočníky. Ti však bez větší námahy každého, kdo se jim postavil na odpor, bez milosti zabili.
„Slečno! Musíme rychle odejít,“ zavolal muž ve středních letech z přízemí na mladou ženu v prvním patře přepychového domu v centru města. Potom s narychlo sbaleným kufrem vyrazil ke dveřím.
„Už běžím,“ volala žena v odpověď a seběhla po schodech jen s malou taškou.
Sluha mezitím došel ke vstupním dveřím, ale jen, co položil ruku na kliku, prorazila mocná pěst ohnivého Golema skrze dubové dveře, zasáhla ho do prsou a odhodila ke schodišti.
„Gine!“ vykřikla žena a přispěchala ke zraněnému, u něhož poklekla. Její dlouhé černé vlasy ji přitom spadly do tváře.
„Omlouvám se za vyrušení,“ pronesl mladý muž se sněhově bílými vlasy a vstoupil zničenými dveřmi do domu. „Dlouho jsme se neviděli, Alex.“
Alex se na Padlého před sebou podívala. Začínala se bát toho, co přijde, ale pořád si zachovávala část své hrdosti.
„Nepoznáváš mě? Ach ano, proč by si měla. Jsem přece jenom Špína!“ vykřikl Padlý a potom ohnivý Golem popadl Alex a mrštil s ní přes celou místnost do obýváku.
„Omlouvám se. Zapomínám, jak málo toho vy ubozí lidé vydržíte.“ Když nedostal žádnou odpověď, zavolal: „Hej, slyšíš mě? Snad nejsi v bezvědomí.“ Potom přistoupil k Alex, a když se stále nepohnula, popadl jí za vlasy a zvrátil hlavu dozadu. Po tlumeném výkřiku toho nechal: „Přece nebudeš předstírat omdlení, to se k tobě vůbec nehodí. Nebo myslíš, že ti to nějak pomůže?“
„Proč?“ zeptala se Alex slabým hlasem. „Proč jsi tu?“
„Hmm, ptáš se proč? Tebe nenapadá žádný důvod.“
„Že jsem tě odmítla,“ řekla Alex, ale odpovědí ji byla jen facka.
Padlý se začal smát. „Jo, ty myslíš tohle. Chceš slyšet něco vtipného? Já do tebe nikdy zamilovaný nebyl! Víš proč jsem chtěl, aby si byla moje přítelkyně? Doufal jsem, že mě to vysvobodí z mého života. Chtěl jsem, aby ve mně lidé neviděli zrůdu, ale jednoho z nich! Tolik jsem se snažil mezi Vás zapadnout, a přesto jsem to nedokázal… Ale pak, když jsem získal tuhle sílu,“ podíval se na své ruce pulzující magií. „Jsem pochopil, že já nejsem ten špatný. To jenom vy lidé musíte zmizet!“
Potom Alex, dcera starosty, uhořela v plamenech nenávisti vycházející z rukou Padlého, aniž by vůbec kdy znala jeho jméno.