Vládkyně nad životem a smrtí

Uvnitř záchodové mísy se na krátkou chvíli vytvořil vodní vír, když jeden ze dvou deváťáků zatáhl za šňůru splachovadla. Potom svou dnešní oběť z šesté třídy oba komplici spustili hlavou dolů, vstříc nezvratnému osudu.
„A příště si vem víc peněz,“ řekl ten vyšší, zatímco druhý zkontroloval, jestli je na chodbě čistý vzduch. Pak se oba pachatelé vytratili z místa činu.
Šikanovaný chlapec s krátkými černými vlasy a očima neřekl ani slovo. Vesměs vypadal, že mu je všechno ukradené. Akorát si z podlahy zvedl aktovku a vydal se ze školy domů.
Cestou procházel kolem místa, kde ráno nějaký bezohledný řidič přejel kočku. Její zohyzděné ostatky stále ještě zdobily prostředek silnice.
Náhle chlapec uslyšel pronikavý hlas velkého krkavce, který slétl z oblohy a přistál u mršiny. Několikrát pravým pařátem strčil do mrtvolky, jako kdyby se chtěl ujistit, že je kočka skutečně mrtvá. Potom v místě, kde jí vyhřezly střeva s několika dalšími vnitřnostmi, zanořil do jejích útrob hlavu. Po chvíli ji vytáhl, celou ušpiněnou krví, svírající v zobáku drobné kočičí srdce, které hned na to s chutí spolkl.
Chlapec si se zájmem prohlížel zvěstovatele smrti, a když se jejich černé oči setkaly, konečně věděl, co musí udělat. Odhodil aktovku na zem a vrátil se o něco zpátky k nadchodu, vedoucímu přes dvouproudou dálnici. Přelezl zábradlí, a když mu nad hlavou přelétl a zakrákoral ten samý krkavec, skočil.

***

Doktorka Manerová byla vedoucím výzkumu zabývajícím se rakovinou a následnými možnostmi její léčby. Jednalo se o mladou zapálenou vědátorku s ohromným nadáním, od níž celý svět očekával velké věci.
„Říkám ti, že objevila lék! Je to tak jednoduché, až se divím, jak na to nemohl přijít už někdo přede mnou. Nebudu ti říkat podrobnosti po telefonu, ale klíčem k vytvoření léku je…,“ dřív však, než stačila dát kolegovi alespoň malé vodítko, do čelního skla jejího drahého zahraničního auta narazila hlava chlapce z šesté třídy. Doktorka Manerová, vlivem šoku, strhla volant doprava, prorazila svodidla a udělala s autem několik kotrmelců.
„Karlo? … Karlo, odpověz mi. Slyšíš mě!“ ozývalo se z mobilního telefonu, ale to už doktorka Manerová nebyla při vědomí. Nastalo u ní silné krvácení do mozku a se svým odchodem ze světa sebou vzala i veškeré své poznámky týkající se výzkumu a tím se opět oddálila naděje miliónů lidí po celém světě, že budou v brzké době zachráněni před smrtí.

***

Tma, chlad, beznaděj a nářek hlasů vytvářející nekonečnou ozvěnu se rozprostíraly ohromnými jeskyněmi, naplněnými dušemi lidí. To byl Očistec nebo také mučírna pro všechny hříšníky. Zde obcházeli Vykonavatelé. Záhadné postavy oděné v černých hábitech s kápí na hlavě, ze kterých byly vidět jen kostěné ruce, když obsluhovali některý z mnoha mučících nástrojů. Ti pak bičovali, týrali a všelijak trestali hříšné duše, dokud svou bolestí a utrpením nevykoupili všechny svoje zlé skutky.
Najednou se Očistec otřásl v samých základech, když se v jeho středu, na kamenném podstavci lemovaném po stranách řadou lebek, z temného kouře zhmotnil Posel Smrti.
Muž okolo třiceti let s černými vlasy a očima zalapal po dechu, protáhl se a promasíroval si ztuhlý krk. Chvíli trvalo, než si opět zvykl na dospělé tělo, ale hned potom sestoupil z kamenného podstavce.
‚Vítejte doma, můj pane,‘ řekl v úklonu jeden z Vykonavatelů telepaticky. ‚Paní jistě potěší návrat syna.‘
„Odveď mě k matce,“ zazněl hřmotný hlas Posla Smrti, který roztřásl krápníkovou výzdobou stropu jeskyně.
‚Následujte mě,‘ odvětil Vykonavatel, pak se ještě jednou uklonil a zamířil do středu Říše mrtvých, kde nalézal ohromný palác z kostí, z něhož Smrt vládla světu.
Posel Smrti si od svého průvodce udržoval krátký odstup, ale neušli ani čtvrtinu cesty, když zpoza skaliska vyběhl muž, jenž se mu podobal skoro jako vejce vejci, a s výkřikem: „Máš babu,“ plácnul Vykonavatele po hlavě.
Černé roucho se sesunulo na zem a přitom se z něho vysypala lidská kostra.
„Zase jsem to udělal,“ láteřil muž s dětskou lítostí a sedl si k pozůstatkům Vykonavatele na bobek.
„Kdo jsi?“ zeptal se Posel Smrti, ale už dopředu znal odpověď.
Muž s černými vlasy a očima se podíval na osobu, kterou ještě nikdy předtím neviděl a zapomněl na to, co před chvílí udělal. „Já jsem Renda. Nejmladší syn Smrti,“ řekl a se zájmem si dál prohlížel návštěvníka.
„Kolik ti je?“
„Nevím. Několik okamžiků?“ odvětil Renda a pak si všiml levitující černé koule, která oba sourozence pozorovala zpoza nedalekého balvanu. „Špicle!“ vykřikl. „Pojď sem,“ poručil a černá koule podobající se nafouknutému balónku s lidskýma očima a ušima, neochotně přiletěla k nejmladšímu synovi Smrti. „Kolik mi je?“ zeptal se Renda a po telepatické odpovědi řekl staršímu bratrovi: „Necelý týden.“ Potom pravou rukou popadl Špicla a skrze malá ústa, která se doširoka rozevřela v jeho dlani, ho do sebe nasál a nasytil se jím. Pak se znovu soustředil na bratra: „Jak se jmenuješ?“
„Kamir.“
Renda se roztřásl: „Ty jsi … nejsilnější ze sourozenců,“ řekl a sklonil hlavu v gestu podřízenosti až k zemi.
Kamir polevil na ostražitosti a toho okamžiku hned Renda využil. Svou pravou ruku nechal rozplynout v oblak černého dýmu, který se zformoval do podoby obřího spáru. Tím potom na bratra zaútočil a odmrštil ho na nedaleké skalisko, jenž se při nárazu roztříštilo na desítky úlomků.
„Proč si to udělal,“ zeptal se bez jakékoliv stopy emocí v hlase Kamir a pomalu se zvedal zpátky na nohy.
Renda na chvíli zpanikařil. Doufal, že bratra zabije jednou ranou, ale pak se uklidnil. Kdyby se mu to podařilo, těžko by jeho jméno budilo u obyvatel Říše mrtvých děs a hrůzu: „Chci tvou moc a postavení,“ zavolal v odpověď na otázku a znovu se na bratra vrhnul.
Kamir si povzdechl. Namířil na Rendu pravou ruku, a když byl ani ne pět metrů od něho, švihl končetinou, jako kdyby to byla šavle.
Nejmladší syn Smrti ještě naposledy vykročil, ale potom se jeho tělo rozdělilo na dvě části, které se sesunuly na zem, kde se rozpadly v prach.
Nejsilnější Posel Smrti se znovu vydal na cestu, přes kterou mu ležely ostatky mladšího bratra. Bez jakýchkoliv výčitek do nich otiskl podrážku svých bot a víc už se o drobný incident nezajímal.

Vchod do paláce Smrti tvořila šestimetrová brána. Když skrz ní Kamir prošel, mohutná vrata se za ním zavřela a on se ocitl v sídle své matky. Obrovská stavba byla pustá, mrtvá a přesto prostoupená pevnou vůlí vládkyně.
Kamir v rozlehlém paláci nepotřeboval průvodce. Na první pohled téměř nekonečné chodby mu byly důvěrně známé. Mířil rovnou ke svému cíli, trůnnímu sálu. Cestou si vůbec nevšímal odporných tvorů ukrytých ve stínech, kteří s Vykonavateli sloužili jeho matce. Smrtelně nebezpeční tvorové, několikrát větší, než on, se v jeho přítomnosti třásli strachy.
Když dorazil k dvoukřídlým dveřím z černého mramoru, zastavil. Potom, co se před ním sami otevřely dokořán, uviděl za nimi už netrpělivě čekající Smrt. Bytost nepopsatelně krásnou, stejně jako ohavnou.
Smrt stála k synovi natočena pravým bokem. Svým blankytně modrým okem se na Kamira podívala a na neodolatelných rtech se objevil náznak drobného úsměvu. „Vítej doma, synu,“ rozeznělo se trůnním sálem, aniž by se její ústa pohnuly. „Zabil jsi Rendu.“
Kamir sklonil hlavu až k zemi.
Smrt se postavila k synovi čelem. Odhalila tak i svou druhou polovinu těla, kde jí na holé lebce sotva drželo pár černých vlasů, prázdný oční důlek žhnul rudým světlem a kostru obalovaly jen špinavé hadry a cáry masa prolezlé červi. „V pořádku. Jen silní si zaslouží život,“ dodala Smrt a rázem na své nejmladší dítě zapomněla.
„Splnil jsem úkol,“ řekl Kamir a pohlédl na matku.
„Já vím. Dobrá práce,“ opáčila Smrt. „Bohužel se lidé nikdy nepoučí. Pořád chtějí bojovat proti osudu, proti mně! Proto se hned vrátíš do světa živých,“ potom lusknutím kostěných prstů levé ruky změnila Kamira v černý dým, který se posléze rozplynul.

***

„… ještě zatlačte,“ instruoval nastávající maminku doktor při jejím prvním porodu. Pak radostně zvolal: „Blahopřeju, je to chlapeček,“ a podal tiché dítě s černými vlásky a očima do náruče matky. V tu samou chvíli, kdy na svět přišel chlapeček, proletěl kolem okna porodního sálu velký krkavec.