Krev na mých rtech (1/4)

I.

Čas se vlekl ještě pomaleji, než pomalu.
Bylo to smutné. Skoro až k pláči. Nebo taky na dva diazepamy. Ovšem kdokoliv normální by jí spíše navrhnul návštěvu psychologa. Nebo ještě lépe – psychiatra. A onen obtloustlý leč sympaticky vyhlížející děda s lysinou na hlavě, obdélníkovými brýlemi na očích a jedním titulem za jménem a dvěma před jménem by jí mile navrhnul pobyt v místní psychiatrické léčebně. Ona by samozřejmě odmítla a pak by teprve nastala ta pravá show. Týdny by pak byla hvězdou krimi zpráv a...
Lehce sebou trhla. Nechala se příliš unést. Ostatně jako vždy.
Netřeba se znovu vrtat v minulosti.
Se vší tou elegancí a ladností, jakých bylo její tělo ještě schopno, se vytáhla do stoje a váhavě vykročila k plechové skříni umístěné nalevo od dveří nepříliš útulné místnosti o velikosti menší tělocvičny typické pro základní školy. Menší tělocvičny, která byla zařízena jako velká garsonka bez oken, těsně po návštěvě exekutora. Tedy až na to, že tohle samozřejmě žádná tělocvična nebyla a ani jí nikdy nebývala – za to sklep to ještě před pár lety byl tuze útulný.
Panty křídel skříně při otevírání zaskřípaly. Kam se na ten zvuk hrabaly efekty béčkového hororu. Až se jí z toho zježilo chmýří na zátylku.
Ovšem opravdová husí kůže jí naskočila až ve chvíli, kdy svůj pohled stočila na troje šaty pečlivě zabalené do igelitu a pověšené v pravé části skříně. Když si vzápětí s hrůzou uvědomila, že k tomuhle se asi kanady nenosí, div se o ni nepokoušely mrákoty.
„Nenávidím tě, Edwarde, nenávidím,“ zavrčela tiše.
Šaty na sobě měla poprvé a taky naposledy před třemi roky. Na svatbě. SVÉ svatbě. A to jen proto, že byla nucena přiznat si, že mladá nevěsta v kalhotovém kostýmu by prostě vypadala blbě.
Proto nyní s nechutí, která až hraničila s potřebou se vyzvracet, sahala po černých řasených koktejlkách a páskových botách s klínovým podpatkem. Nakonec k tomu po dlouhé chvíli váhání přibrala i černý kožený kabát, který se k tomu všemu sice absolutně nehodil, ovšem byl jednou z věcí, které k ní prostě neodmyslitelně patřily a ona se jich nehodlala vzdát.
Už teď věděla jistě, že se jí Edward bude smát. A nebo se aspoň pošklebovat a dělat ty věci, které muži rádi dělávají v mylné představě, že to je vtipné.
Naštěstí přežila už i horší věci. Mnohem horší věci.

Nikdy nevěřila v Boha. Ať už v jakéhokoliv. Ovšem pro dnešek se rozhodla učinit vzácnou výjimku. Pokud nějaký Bůh či jiná božská entita existovala, tak měla šanci jí to dokázat tím, že nedopustí, aby se v těch hadrech ukázala na veřejnosti.
Ještě jednou se protočila před zrcadlem v nadživotní velikosti, které dokonce pro tuhle vzácnou příležitost zbavila nánosu prachu.
Ovšem výsledek jejího snažení byl stále stejný.
Černá látka obepínala její tělo mnohem těsněji, než jí bylo příjemné, jako nepříliš lichotivé znamení toho, že od doby, co jí ty šaty vnutil nějaký neobyčejně vlezlý příbuzný, tak pár kilo jistě přibrala. Navíc ji znervózňovala obnažená ramena a lem zřasené látky končící těsně nad koleny.
Navíc neměla ponětí, jak se v tomhle schovávají zbraně, protože i přesto, že na veřejnosti lidé snášejí velice špatně představu, že osoba, která například sedí v restauraci jen o stůl dál je ozbrojená, tak ona odmítala vyjít ven bezbranná. Zvláště na schůzku s Edwardem. Vlastně i na schůzku s kýmkoliv jiným.
Ušklíbla se. A to když došla k závěru, že v tomhle se prostě zbraně schovat nedají, i kdyby se třeba na hlavu stavěla. Bohužel.
Podpažní pouzdro s jejím nejlepším přítelem – browningem Hi-power působilo doslova jako pěst na oko, a to i přes tu skutečnost, že bylo šité na míru a velice drahé. Stejně tak nůž v pouzdře na levém stehně dělal pod šaty nevzhlednou bouli, která sice zase tak nápadná nebyla ovšem to nic neměnilo na faktu, že tam byla a hlásala celému světu: „Naštvi mě a skončím v tvých tříslech!“
A na závěr programu přes to všechno přišel kabát.
Podrážděně odfrkla. Připadala si jako jedna z těch trapných superhrdinek a jiných neméně trapných nehrožených slepic, které večer co večer vyrážely do ulic v obtažených úborech bojovat se zlem. Už jí chyběl jen líbivý ksichtík s bujnými vlasy v nějaké exotické barvě, ve kterých by se její obdivovatelé ztráceli a do ucha jí pak svůdně šeptali něžná slůvka o tom, že voní po růžích a jasmínu... A samozřejmě ještě neméně bujné poprsí. Ve kterém by se muži též rádi ztráceli.
Popravdě řečeno tou barvou aspoň jedno kritérium splňovala, ale raději by zabila čas dalším sezením u psychiatra, než si to nahlas přiznat.
Ještě tak šestkrát se protočila před zrcadlem, než vrazila do kapsy kabátu krabičku cigaret, pepřový sprej, jedny asi rok staré žvýkačky na jejichž obalu se čas skutečně nevlídně podepsal a dala se konečně, ačkoliv velice nerada, na odchod.