Oči

Šla jsem lesem. Byl večer, ale ještě nebyla tma. Kráčela jsem pomalu, nikam jsem nepospíchala. V lese mi všechno přišlo kouzelné, takové zvláštní a magické. Milovala jsem toto místo a vím, že i ono bylo vždy potěšeno mojí přítomností. Hlína mi křupala pod nohama, stromy mi mávaly svými větvemi.

Najednou se přede mnou objevila dívka. Seděla na kraji cesty, nohy zkřížené. Rukama se opírala o mech, který stezku lemoval. Oslovila jsem ji. Ale dívka se ani nepohnula. Přiblížila jsem se blíž, jak jen to bylo možné. Dívčina tvář však ode mne byla odvrácená. Bylo mi to divné, celá tahle situace se nepodobala ničemu, co jsem kdy prožila. Nedalo mi to a sedla jsem si přímo naproti dívce. Měla hnědé, dlouhé vlasy, trochu rozcuchané, jako by snad lezla nějakým houštím. Na sobě měla světlé šaty, přepásané obyčejnou stužkou. Ovšem nejpozoruhodnější na ní byly její oči.

Tak temně zelené oči jsem ještě nikdy neviděla. V porovnání s jinýma očima byly ty ostatní jen prázdné a ploché. Tyto oči v sobě měly hloubku. Měly v sobě touhu. A měly v sobě obrovský smutek. Tak moc bych chtěla vědět, co dívku tíží. Proč nereaguje na mou přítomnost, na můj hlas? Jako bych tu vůbec nebyla. Kde jen najít odpověď? Pak mě napadlo, podívat se do jejích očí ještě jednou.

Nejdříve jsem opět viděla jen krásnou zelenou barvu. Jenže jsem od ní najednou nemohla odtrhnout oči. Nořila jsem se do zelené stále hloub a hloub. Zelená se najednou stala jediným smyslem mého života, nic jiného tu nebylo. Cítila jsem, jak se neustále propadám. Když už se zdálo, že to bude trvat věčnost, objevila se pode mnou dřevěná podlaha a ačkoliv zelená nezmizela úplně, nebyla už tak dominantní.

Místnost, ve které jsem se ocitla, byla obyčejnou světnicí. Viděla jsem tu stůl, pár židlí a kamna. Mou největší pozornost však upoutalo něco jiného, něco mnohem děsivějšího. Nemohla jsem od toho odpoutat zrak, bylo to tak šílené. Uprostřed pokoje stála klec. A uvnitř klece seděla ona neznámá dívka. Nehnutě. Se zkříženýma nohama.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se. Dívka se na mě podívala. „Pomoz mi,“ řekla jen. Hleděla na mě zoufalým pohledem a já věděla, že musím něco udělat. „Ale jak ti mám pomoct?“ snažila jsem se najít nějaké vodítko. Jenže dívka na mou otázku odpověděla opět pouze dvěma slovy: „Pomoz mi.“ Její hlas se zdál být slabší. Bylo mi jasné, že nemám moc času. Jenže co bych měla dělat? Napadlo mě, že by asi bylo nejlepší dostat dívku z klece ven. Vložila jsem tedy veškerou svou sílu do toho, abych mříže rozbila. Ale stalo se něco zvláštního. Jakmile jsem se jich jen lehce dotkla, zmizely. Jedna po druhé. Za chvilku už byla dívka vedle mě bez jakýchkoliv překážek.

Byla jsem překvapená, ale také šťastná, že se mi to podařilo. Jenže dívka byla stále v tomtéž stavu jako předtím. Přitiskla jsem si ji k sobě. Její tělo bylo studené. Pohladila jsem ji po vlasech: „Jak jen bych ti mohla pomoci, moje milá…“ A v tu chvíli se stal opravdový zázrak. Její tělo se začínalo zahřívat. Nejdříve jen lehce, ale po chvíli se v dívce začínal probouzet život. Když už v sobě měla dost síly, vstala a vděčným a šťastným pohledem se na mě podívala: „Děkuji ti.“ Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale ona pokračovala dál: „Nejhorším údělem člověka je být uvězněný sám v sobě.“ Poté roztáhla ruce a letěla. Nad námi najednou nebyl žádný strop, ale jen krásná, modrá obloha. Zmizela i místnost a já v tu chvíli stála na nádherné, zelené louce pokryté tisícem kytiček. Pochopila jsem. Dívka se osvobodila ze svého vězení. A teď je volná.

Probudila jsem se. Bylo ráno a sluníčko mi svítilo do obličeje. Ani jsem se nemusela dívat vedle sebe. Věděla jsem, že uvidím jen zelený pomačkaný mech. Byla to jediná známka po tom, že tu ještě před chvílí někdo seděl. Teď však dívka byla pryč.