Andělé a jiná havěť II.
Andělé a jiná havěť II.
Pomsta patří mně
Vtrhla do malé dřevěné chaloupky jako uragán. Černá ústa se jí roztáhla do spokojeného úsměvu, když zahlédla na posteli dívku, kterou ještě včera chránila a dala za ni vlastní osud. Dívka na posteli zamžikala dlouhými řasami a pokřižovala se. „Tohle je k ničemu. Bůh tě neochrání. Ten už nad mými činy nemá moc,“ zasyčela Simikiel a nenávist v jejím hlase vibrovala. Sáhla rukou k pasu a vytáhla těžký meč, který ještě včera zachraňoval a mstil nevinné. Dnes hořel ohněm temné pomsty padlého anděla, který si chce vyrovnat účty s těmi, kdo jí zničili život. „Zabila jsem už otce spasitele a teď zabiju i jeho matku. I toho malého parchanta v tvém lůně, který mě zničil. Nenávidím ho, Spasitele. Už není nové spásy světa, jen temnota, kterou nosím v srdci,“ vykřičela svou nenávist nebohé dívce do tváře a pak jí bez milosti setnula hlavu. Krev jí vystříkla na tvář. Sklonila se nad mrtvým tělem a třikrát mu probodla břicho. „Nebudu patřit tedy nikam. Peklo se mě nedočká a nebe mě bude proklínat. To přísahám,“ slíbila nad tělem a otřela si hřbetem ruky tvář. Zakrvácený meč zastrčila zpět do pochvy. Pak se rozhlédla černým pohledem očí po chaloupce. Už totiž nehodlala chodit v tóze. Našla tam oblečení, které jistě patřilo dívce, ale nevyhovovalo jí. Byly to sukně a živůtky. Nechala je tam, kde byly, jen si vzala trochu jídla. Naposledy se podívala na dílo zkázy, kterou hodlala dovést do dokonalosti. „Jednou se možná sejdeme, Spasiteli,“ zašklebila se. Pak za sebou zavřela dveře a podpálila chaloupku plameny svého meče.
*
Bůh sledoval Simikielinu činnost a uvědomil si hořký dopad svého rozhodnutí. „Ach Simikiel, kdybys tušila, co se bude dít, přála by sis, aby jsi umřela,“ povzdechl si tiše. Otočil svou tvář k bráně, kterou otevřel svatý Petr a vyzval příchozí: „Přistupte,“ Žena s dítětem v náručí přistoupila. „Gabrieli, tvá žena tě už nikdy neopustí.“ Gabriel, bez jakéhokoliv zranění přistoupil ke svému Pánu a konečně, po tak dlouhé době, objal Marianu i s dítětem. Držel je v náručí a ucítil něco, co asi cítila Simikiel. Cit, který ho bodal v hrudi. Po tváři mu stekla slza dojetí.
*
Posadila se před chaloupku a sledovala plameny, jak se rozrůstají a rozkvétají nad střechou. Vytáhla starou dýmku, kterou už dávno nepoužila a zapálila si. Klidně kouřila, dýmku svírala v dlani a dívala se na šířící se požár, jako by to byl západ slunce. Lidé se začali sbíhat a hasit. Zvedla se, tady už ji nic nedrželo. jen si na paži udělala dvě rány vedle jedné, sotva zahojené. „Tři. Teď už jen Derien, Temný lord a Bůh.“ Procházela klikatými uličkami městečka, tak jako včera, ale cítila se jinak. Předtím cítila naději, teď už jen zlost. Lidé se drali opačným směrem než ona, aby pomohli při hašení. Oheň se totiž působením větru posouval dál a dál. „Oheň vše očistí,“ vzpomněla si na Jeho slova. Usmála se tomu. Neočistí nic. Jen zmaří. Zahlédla na šňůře proti ní nějaké oblečení a vzala si ho. Černou košili a kalhoty téže barvy. Byly jí volnější, musela si stáhnout řemenem na meč, ale postačily. Vydala se dál. Musí se dostat do pekla. Přemýšlela jak, aby to nebylo nápadné. Musí zhřešit. A pak je může zničit. Vymyslet plán jí trvalo ani ne pár chvil, ale provést ho bylo horší. Derien mluvil o zimním slunovratu. Pak se tedy při zimním slunovratu přidá k té pekelné smečce.
*
„Deriene? Kde je ten anděl teď?“ hlas Temného lorda zněl klidně a trochu i vřele. Derien splnil to, co měl, Spasitel se nenarodí, anděl, kterému Bůh věřil, ho zradil. Vše se dělo tak, jak si přál. „Kdesi v lesích. Už brzo si uvědomí, že se k nám má přidat, že jí nic jiného nezbývá, můj Pane.“ „Dobře. Mohl bys jí třeba ještě jednou připomenout naši nabídku,“ rozhodl se Temný lord velkodušně. „Jistě, můj pane. Ale, možná by bylo lepší počkat, Simikiel teď bude rozzlobená...“ „Pravda. Počkej tedy!“
*
Celou tu dobu čekání trávila v lese, kde bloudila mezi stromy, kouřila a vzpomínala. Přiostřovala plán a doufala, že osud bude při ní. Bála se zítřků, které přicházely, protože v nich ztrácela svou nenávist. Rány na těle i na duši se zacelovaly, jen nepříjemně pálily, když si na ně vzpomněla. Snažila se každý den v sobě vyvolat novou nenávist, ale nedokázala to. Přesto všechno se ale pomstí, tak jak si přísahala.
*
A tak přišla zima a s ní, zabalený ve vločkách sněhu, doprovázený chladem, také zimní slunovrat. Ten den vstala ještě za tmy s pevným plánem v hlavě. Opustila les, zanechala za sebou vše, co ji svazovalo a zamířila pryč. Nešla nikam daleko, jen na rozcestí, ze kterého naposledy vešla do nebe. Otočila se na druhou stranu a křikla do nicoty zimního rána: „Deriene!“ Jedinou odpovědí jí byla ozvěna, která posměšně opakovala jejím hlasem to proklaté jméno. Vedle ní zapraskalo. „Přeješ si?“ zašeptal jí do ucha hlas, který by poznala kdykoliv. „Chci s tebou k Temnému lordovi,“ pronesla chladně. „Ale? Neříkala jsi něco o tom, že se k nám nikdy nepřidáš?“ týral jí. Pokrčila rameny. „Pokud mě nechcete, tak zase můžeš jí.“ „To jsem neřekl,“ přesvědčil jí rychle Derien. „Temný lord velice stojí o tvé služby.“ Pohladil jí dlouhým prstem po tváři. „Sice nechápu proč...“ v jeho hlase zněla trochu žárlivost. „Možná proto, protože ty jsi nedokázal zabít Spasitele,“ vysmála se mu a odhodila jeho ruku ze své tváře. „Jistě,“ přikývl a v jeho očích se mihlo pobavení. „To jsi dokázala dokonale.“ Sevřel ji do náruče a najednou se vše kolem změnilo.
*
„Vítej v mém království, bílá vráno,“ přivítal ji hlas Temného lorda. Neviděla ho, seděl ve vysokém křesle, které k ní bylo zády a ještě o několik schodů výše. Uviděla jen jeho ruku. Elegantní, štíhlou a bledou. Dlouhé prsty byly zakončené černými do špičky zaostřenými nehty. „Děkuji, ale už nejsem bílá vrána.“ Ruka se zvedla do výše v teatrálním gestu. „To nejsi. Ale černá vrána nebudeš nikdy.“ Temný lord vstal a po více jak po tisíci letech ho jeho peklo konečně spatřilo. Vypadl jako mladíček, z dlouhých černých vlasů, sepnutých na týlu, mu vyčuhovaly asi deseticentimetrové černé rohy. Pružná, svalnatá postava mladého muže, oděná do černého sametu mu dodávala vzhled vládce. A jeho tvář. Vysoké čelo, černé obočí, nyní levý oblouk zvednutý, celo černé oči, kde místo duhovek plály plaménky, rovný nos, plné rty, vystouplé lícní kosti, hranatá brada. Vypadal uhrančivě. „Tak jak se ti líbím, Simikiel?“ Nevzmohla se na slovo, jen se mu stále dívala do očí a odhalovala tak svoje nitro. Jen co si to uvědomila, rychle pohled sklonila. K jejímu plánu se nedostal, to věděla. Tvář mu skřívala pobavená grimasa. „No, Simikiel,“ na chvilku se odmlčel: „Rád říkám tvé jméno. Simikiel. Simikiel. Zní tak vznešeně. Simikiel.“ V jeho podání znělo její jméno jinak, než když ho říkal Bůh. „Derien tě ubytuje. Zítra si promluvíme. Ale napřed,“ škleb se ještě prohloubil. Sešel několik kroků od svého trůnu a položil Simikiel dlaň na paži u ramene. Jeho dotek byl jako by položila ruku do ohně. Ucítila obrovskou bolet. „Už jsi naše, Simikiel.“ Opřela se o něj celým tělem, protože málem omdlela a tahle slova jí přelétla s jeho dechem přes tvář. Pak už nic. Jen ticho a tma.
*
Když se konečně probrala, už necítila zášť nebo nenávist. Vlastně necítila nic. Připadala si prázdná. Zvedla se a v rameni ucítila tupou bolest. „Tak jsi se probrala? Jak se cítíš?“ „Zvláštně...“ přiznala Derienovi, který u ní seděl. Pohlédla na své rameno a uviděla část nějakého obrazce. Derien jí podal malé zrcátko. Ten symbol bylo 666 v pěticípé hvězdě s kruhem. „Co to je?“ „Pečeť Temného lorda. Teď už necítíš nic. Vzal ti emoce, jsi jednou z nás.“ „Moje emoce? Proč?“ „Věděl, co uděláš?“ „Co?“ marně pátrala v paměti, co chtěla udělat. Nevzpomínala si. „Ale nic. Spi dál.“ Mávnul jí rukou před tváří a ona zase usnula. A pomsta byla zapomenuta ve studni Nářků u trůnu Temného lorda.
Vtrhla do malé dřevěné chaloupky jako uragán. Černá ústa se jí roztáhla do spokojeného úsměvu, když zahlédla na posteli dívku, kterou ještě včera chránila a dala za ni vlastní osud. Dívka na posteli zamžikala dlouhými řasami a pokřižovala se. „Tohle je k ničemu. Bůh tě neochrání. Ten už nad mými činy nemá moc,“ zasyčela Simikiel a nenávist v jejím hlase vibrovala. Sáhla rukou k pasu a vytáhla těžký meč, který ještě včera zachraňoval a mstil nevinné. Dnes hořel ohněm temné pomsty padlého anděla, který si chce vyrovnat účty s těmi, kdo jí zničili život. „Zabila jsem už otce spasitele a teď zabiju i jeho matku. I toho malého parchanta v tvém lůně, který mě zničil. Nenávidím ho, Spasitele. Už není nové spásy světa, jen temnota, kterou nosím v srdci,“ vykřičela svou nenávist nebohé dívce do tváře a pak jí bez milosti setnula hlavu. Krev jí vystříkla na tvář. Sklonila se nad mrtvým tělem a třikrát mu probodla břicho. „Nebudu patřit tedy nikam. Peklo se mě nedočká a nebe mě bude proklínat. To přísahám,“ slíbila nad tělem a otřela si hřbetem ruky tvář. Zakrvácený meč zastrčila zpět do pochvy. Pak se rozhlédla černým pohledem očí po chaloupce. Už totiž nehodlala chodit v tóze. Našla tam oblečení, které jistě patřilo dívce, ale nevyhovovalo jí. Byly to sukně a živůtky. Nechala je tam, kde byly, jen si vzala trochu jídla. Naposledy se podívala na dílo zkázy, kterou hodlala dovést do dokonalosti. „Jednou se možná sejdeme, Spasiteli,“ zašklebila se. Pak za sebou zavřela dveře a podpálila chaloupku plameny svého meče.
*
Bůh sledoval Simikielinu činnost a uvědomil si hořký dopad svého rozhodnutí. „Ach Simikiel, kdybys tušila, co se bude dít, přála by sis, aby jsi umřela,“ povzdechl si tiše. Otočil svou tvář k bráně, kterou otevřel svatý Petr a vyzval příchozí: „Přistupte,“ Žena s dítětem v náručí přistoupila. „Gabrieli, tvá žena tě už nikdy neopustí.“ Gabriel, bez jakéhokoliv zranění přistoupil ke svému Pánu a konečně, po tak dlouhé době, objal Marianu i s dítětem. Držel je v náručí a ucítil něco, co asi cítila Simikiel. Cit, který ho bodal v hrudi. Po tváři mu stekla slza dojetí.
*
Posadila se před chaloupku a sledovala plameny, jak se rozrůstají a rozkvétají nad střechou. Vytáhla starou dýmku, kterou už dávno nepoužila a zapálila si. Klidně kouřila, dýmku svírala v dlani a dívala se na šířící se požár, jako by to byl západ slunce. Lidé se začali sbíhat a hasit. Zvedla se, tady už ji nic nedrželo. jen si na paži udělala dvě rány vedle jedné, sotva zahojené. „Tři. Teď už jen Derien, Temný lord a Bůh.“ Procházela klikatými uličkami městečka, tak jako včera, ale cítila se jinak. Předtím cítila naději, teď už jen zlost. Lidé se drali opačným směrem než ona, aby pomohli při hašení. Oheň se totiž působením větru posouval dál a dál. „Oheň vše očistí,“ vzpomněla si na Jeho slova. Usmála se tomu. Neočistí nic. Jen zmaří. Zahlédla na šňůře proti ní nějaké oblečení a vzala si ho. Černou košili a kalhoty téže barvy. Byly jí volnější, musela si stáhnout řemenem na meč, ale postačily. Vydala se dál. Musí se dostat do pekla. Přemýšlela jak, aby to nebylo nápadné. Musí zhřešit. A pak je může zničit. Vymyslet plán jí trvalo ani ne pár chvil, ale provést ho bylo horší. Derien mluvil o zimním slunovratu. Pak se tedy při zimním slunovratu přidá k té pekelné smečce.
*
„Deriene? Kde je ten anděl teď?“ hlas Temného lorda zněl klidně a trochu i vřele. Derien splnil to, co měl, Spasitel se nenarodí, anděl, kterému Bůh věřil, ho zradil. Vše se dělo tak, jak si přál. „Kdesi v lesích. Už brzo si uvědomí, že se k nám má přidat, že jí nic jiného nezbývá, můj Pane.“ „Dobře. Mohl bys jí třeba ještě jednou připomenout naši nabídku,“ rozhodl se Temný lord velkodušně. „Jistě, můj pane. Ale, možná by bylo lepší počkat, Simikiel teď bude rozzlobená...“ „Pravda. Počkej tedy!“
*
Celou tu dobu čekání trávila v lese, kde bloudila mezi stromy, kouřila a vzpomínala. Přiostřovala plán a doufala, že osud bude při ní. Bála se zítřků, které přicházely, protože v nich ztrácela svou nenávist. Rány na těle i na duši se zacelovaly, jen nepříjemně pálily, když si na ně vzpomněla. Snažila se každý den v sobě vyvolat novou nenávist, ale nedokázala to. Přesto všechno se ale pomstí, tak jak si přísahala.
*
A tak přišla zima a s ní, zabalený ve vločkách sněhu, doprovázený chladem, také zimní slunovrat. Ten den vstala ještě za tmy s pevným plánem v hlavě. Opustila les, zanechala za sebou vše, co ji svazovalo a zamířila pryč. Nešla nikam daleko, jen na rozcestí, ze kterého naposledy vešla do nebe. Otočila se na druhou stranu a křikla do nicoty zimního rána: „Deriene!“ Jedinou odpovědí jí byla ozvěna, která posměšně opakovala jejím hlasem to proklaté jméno. Vedle ní zapraskalo. „Přeješ si?“ zašeptal jí do ucha hlas, který by poznala kdykoliv. „Chci s tebou k Temnému lordovi,“ pronesla chladně. „Ale? Neříkala jsi něco o tom, že se k nám nikdy nepřidáš?“ týral jí. Pokrčila rameny. „Pokud mě nechcete, tak zase můžeš jí.“ „To jsem neřekl,“ přesvědčil jí rychle Derien. „Temný lord velice stojí o tvé služby.“ Pohladil jí dlouhým prstem po tváři. „Sice nechápu proč...“ v jeho hlase zněla trochu žárlivost. „Možná proto, protože ty jsi nedokázal zabít Spasitele,“ vysmála se mu a odhodila jeho ruku ze své tváře. „Jistě,“ přikývl a v jeho očích se mihlo pobavení. „To jsi dokázala dokonale.“ Sevřel ji do náruče a najednou se vše kolem změnilo.
*
„Vítej v mém království, bílá vráno,“ přivítal ji hlas Temného lorda. Neviděla ho, seděl ve vysokém křesle, které k ní bylo zády a ještě o několik schodů výše. Uviděla jen jeho ruku. Elegantní, štíhlou a bledou. Dlouhé prsty byly zakončené černými do špičky zaostřenými nehty. „Děkuji, ale už nejsem bílá vrána.“ Ruka se zvedla do výše v teatrálním gestu. „To nejsi. Ale černá vrána nebudeš nikdy.“ Temný lord vstal a po více jak po tisíci letech ho jeho peklo konečně spatřilo. Vypadl jako mladíček, z dlouhých černých vlasů, sepnutých na týlu, mu vyčuhovaly asi deseticentimetrové černé rohy. Pružná, svalnatá postava mladého muže, oděná do černého sametu mu dodávala vzhled vládce. A jeho tvář. Vysoké čelo, černé obočí, nyní levý oblouk zvednutý, celo černé oči, kde místo duhovek plály plaménky, rovný nos, plné rty, vystouplé lícní kosti, hranatá brada. Vypadal uhrančivě. „Tak jak se ti líbím, Simikiel?“ Nevzmohla se na slovo, jen se mu stále dívala do očí a odhalovala tak svoje nitro. Jen co si to uvědomila, rychle pohled sklonila. K jejímu plánu se nedostal, to věděla. Tvář mu skřívala pobavená grimasa. „No, Simikiel,“ na chvilku se odmlčel: „Rád říkám tvé jméno. Simikiel. Simikiel. Zní tak vznešeně. Simikiel.“ V jeho podání znělo její jméno jinak, než když ho říkal Bůh. „Derien tě ubytuje. Zítra si promluvíme. Ale napřed,“ škleb se ještě prohloubil. Sešel několik kroků od svého trůnu a položil Simikiel dlaň na paži u ramene. Jeho dotek byl jako by položila ruku do ohně. Ucítila obrovskou bolet. „Už jsi naše, Simikiel.“ Opřela se o něj celým tělem, protože málem omdlela a tahle slova jí přelétla s jeho dechem přes tvář. Pak už nic. Jen ticho a tma.
*
Když se konečně probrala, už necítila zášť nebo nenávist. Vlastně necítila nic. Připadala si prázdná. Zvedla se a v rameni ucítila tupou bolest. „Tak jsi se probrala? Jak se cítíš?“ „Zvláštně...“ přiznala Derienovi, který u ní seděl. Pohlédla na své rameno a uviděla část nějakého obrazce. Derien jí podal malé zrcátko. Ten symbol bylo 666 v pěticípé hvězdě s kruhem. „Co to je?“ „Pečeť Temného lorda. Teď už necítíš nic. Vzal ti emoce, jsi jednou z nás.“ „Moje emoce? Proč?“ „Věděl, co uděláš?“ „Co?“ marně pátrala v paměti, co chtěla udělat. Nevzpomínala si. „Ale nic. Spi dál.“ Mávnul jí rukou před tváří a ona zase usnula. A pomsta byla zapomenuta ve studni Nářků u trůnu Temného lorda.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
