Předlouhý den (2)

Podíval jsem se do přihrádky v autě a přečetl si seznam dnešních úkolů:
Vyzvednout sazenice stromků.
Předat sazenice sazečkám.
Zkontrolovat dřevorubce.
Jet vyzvednout spravené nářadí.
Již jsem chtěl nastartovat auto, ale vtom mi zazvonil mobil.
'Filipe, kde sakra jsi!!'
'Ahoj Vašku, co se děje?'
'Co se děje, kde proboha vězíš. Už tu dávno máš bejt?'
'No trochu jsem po včerejšku zaspal. Neříkej mi, že ty jsi zcela v pořádku?'
'Jo taky mě trochu bolí hlava, ale dneska sem má přijít kontrola nebo si zapomněl? Koukej hejbnout zadkem, ať už seš tady!'
'Kontrola? A sakra, já na ni úplně zapomněl. Hned tam jedu, tak se zatim měj.'
'Jo ty taky a pospěš si.'
Nastartoval jsem auto a už ho hnal směrem k lesu, abych vyzvedl v jedné lesní chajdě, která se využívala jako skladiště sazenic.
Cesta byla po lesní cestě docela hrbolatá a já byl jen rád, že mám terénní auto.
Za hodinu jsem dorazil k boudě, která stála uprostřed lesa.
Na dveřích měla zámek a klíč byl jako vždy schován pod jedním kamene poblíž.
Každý zloděj by z toho měl radost a nejmíň celý den by se smál, kdyby to viděl.
Už několikrát jsem šéfa upozorňoval, že jestli nějaké sazenice zmizí, tak já je platit nebudu. Jak lehký by bylo nechat udělat kopie klíčů a ty nám rozdal, ale ono to bylo docela jedno, protože zámek by šel velmi snadno vypáčit.
V chajdě bylo plno beden se sazenicemi stromků.
Od jehličnanů až po listnaté stromy všelijakých odrůd, a tak jsem musel dlouze pomocí papírů hledat ty správné sazenice, pro které jsem to sem jel.
Po hodině hledání nastal úspěch a ihned jsem je naložil do auta.
Cesta pak směřovala hned k sazečkám.
Našel jsem je ani ne za půl hodiny, jak tam seděly na čerstvě vysekané pasece, která teď byla připravená na zasazení sazenic.
Byly trochu naštvané a raději jsem ani na jednu z nich nepromluvil.
Vyložil jsem sazenice a hnedka raději zmizel.
Další cesta vedla k dřevorubcům.
Jel jsem, až kam to jen šlo, ale i tak jsem musel zaparkovat od místa, kde se měly kácet stromy, asi půl kilometru a následně jít pěšky, protože tam nebyly žádné cesty.
Našel jsem je zrovna při označování stromů na pokácení.
Dojednali jsme spolu podrobnosti o těžbě a ještě jednou jsem jim zkontroloval stromy, co chtěli pokácet, a potom šel zpátky k autu.
Trochu jsem bloudil v lese, a tak mi to trvalo asi hodinu a něco, než jsem našel své auto.
Blížilo se poledne, a tak jsem si řekl, že na oběd zajedu domů, abych zase uviděl Janu.
Nasedl jsem do auta a hned jsem vyrazil.
Domů jsem to měl asi 15 km a stejně bych musel do vesnice jet na oběd, tak to bylo jedno, zda pojedu se najíst domů k Janě nebo do hospody.
Už jsem byl skoro venku z lesa, když vtom vidim, jak proti mně něco letí po obloze.
Zastavil jsem auto a koukal na letící objekt na obloze.
Byl jsem tím tak hypnotizován, že kdyby to letělo na mě, tak nic neudělám.
Naštěstí to proletělo nad autem a pak to zmizelo s drtivým zvukem z dopadu někde za mnou.
Chvíli jsem jen tak zíral do blba, a potom se probral.
Vylezl jsem z auta a mířil po cestě, kterou za sebou ta věc z oblohy zanechala.
Ušel jsem asi 50 metrů a spatřil v zemi zabodnutou nějakou loď, nebo co to bylo.
Hned se mi vybavily seriály jako Star trek a další, ale nikdy by mě nenapadlo, že taková věc existuje, natož že ji uvidim před sebou.
Opatrně jsem se rozhodl jít nejdřívě okolo té lodi.
Našlapoval jsem pomalu a skoro jsem raději nemrkal, abych si všiml sebemenší maličkosti.
Když jsem byl asi v půlce obcházení lodi, uviděl jsem na ni něco jako vstupní dveře.
Pomalu jsem k nim šel.
Byly otevřené a já je bedlivě sledoval.
Už jen dva nebo tři kroky mě dělilo od vchodu do lodi, když vtom mě najednou zevnitř lodi zasáhl nějaký proud světla.
Potom mé tělo spadlo k zemi.
Nevím, jak dlouho mé bezvědomí trvalo, ale když jsem se probral, spatřily mé oči přede mnou nějaké krvavé stopy.
Prohlédl jsem vnitřek lodi, ale tam nic nebylo, a tak mé rozhodnutí bylo sledovat krvavé stopy. Vedly mě dál do lesa. Až najednou u jednoho stromu končily a pod ním byla opřená něčí postava.
Její vzhled byl zvláštní a nikdy jsem nic takového neviděl.
Vypadal postavou jako člověk, ale měl zvláštní kůži a krev měl žluté barvy.
Nevěděl jsem, zda je mrtvý nebo jen v bezvědomí, či v nějakém jiném stavu, a tak se nad něj pomalu skláním, zda neuvidim něco, co by mi to řeklo.
Již stojím nad jeho hlavou a zkoumám jeho tvář, ale vtom mě najednou chytil za ruku.
Snažil jsem se z jeho držení uvolnit, ale nic nepomohlo. Najednou na mě promluvil.
Mluvil stejně jako já, což mě úplně zmátlo a přestal jsem se snažit se dostat z jeho držení.
Jeho slova byla skoro nesrozumitelná a došlo mi, že jeho stav je velmi vážný.
Dostal ze sebe pouze: '...vodu... vodu... prosííím.'
Ihned jsem běžel k autu a sebral láhev s vodou.
Donesl jsem ji a hned mu ji rychle podal.
Vypil celou láhev naráz a potom ji vrátil.
Na chvíli se vzpamatoval a řekl: 'Blíží se. Musíme zmizet rychle.'
'Kdo se sem blíží, co se děje?'
'Rychle musíme od lodi, oni sem příjdou.'
Nevěděl jsem, o čem to mluví, ale jeho slova mě mrazila v zádech, a tak jsem řekl:
'Dobře, dostanu vás odsud. Dovezu vás do chajdy.'
Potom omdlel, a tak jsem ho naložil do auta a jel směrem k dřevorubecké chajdě, co byla v lese.