Dívka větru

„Lisbeth!“ vykřikla Jane ještě v ráži, „Co to má zase znamenat? Celý den se doma neukážeš, touláš se po lese…Počkej!“ Zavalité děvečce se protočily panenky. Hodnou chvíli se vzpamatovávala z Lisbetiny neposlušnosti. No, řekněte , které dítě by si dovolilo se na celý den ztratit a pak trucovitě odkráčet, když někdo nad tímto činem vzplane spravedlivou záští?
Jane rychle chytla nový dech a svým klopýtavým krokem se rozběhla po stopě tvrdohlavé dívky.
„Nechte mě ,Jane!“ čertila se nyní naopak Lisbeth, „vždyť se nic nestalo!“
„Já ti dám - nestalo! Já chudák se můžu uhonit, aby se paničce nic nestalo…“
Devečka zmlkla přerušena výbuchy Lisbetina smíchu. Svíjíc se ve křečích si dívka v hlavě opakovala Janina slova: Můžu se uhnat. Zavalitá Jane se může uhnat!
„Lisbeth!“ pohrozila Jane krčíc nehezky obočí, „co si myslíš? Budeš potrestána ,víš!“
„Nedej se, Jane,“ plácla Lisbeth děvečku přátelsky do zad, „vím, že se nezlobíš!“
„Za to já ano,“ proťala pohledem Lisbet její adoptivní matka. Byla to velice strohá žena. Háklivá na každé porušení řádů, zvlášť pokud šlo o Lisbeth. Nedalo by se říci, že neměla smysl pro humor, ale sama si to připustila jen zřídka.
Úsměv z Lisbetiny tváře zmizel ,jako když utne.
Ochable se podívala na matku: „Promiňte, matičko, přísahám, že jsem nechtěla víc, než jen natrhat trochu bylin a v lese jsem se ztratila.“
„Jsi neposlušné dítě, Lisbeth, příliš divoké, nerozumné. Musíš na sobě ještě hodně pracovat, aby ses polepšila. Snad ti pomůže k zamyšlení pobyt ve sklípku. Zmiz… mi z očí!“
Stará vrásčitá žena se otočila na podpatku a zanechala Jane a Lisbeth samotné. Uvědomila si nyní jak se sama v sobě zmýlila, když přislíbila postarat se o Lisbeth. Je to skutečně divoké dítě. Nenechá se lehko zlomit… přitom jí jde jen a jen o Lisbethino dobro.
Jane se kázavě podívala na děvče. Ona ponejvíc trpěla věčnými hádkami mezi Lisbeth a paničkou.
„Pojď,“ pobídla smutné děvče, „slyšela jsi paní.“
„Nezavřeš mě tam, že ne?“ zakňourala.
„Mám na výběr?“ zachraptěla Jane. Neměla by projevovat lítost, pak by připadalo Lisbet místo ,kde trávila tresty ,ještě horší…

* * * *

Lisbeth se stočila do klubíčka na kamenné podlaze.
Připadalo jí, že cítí své mozkové buňky pod lebkou odumírat. Jejím tělem procházel skrz kosti chlad. Cítila se jako maňásek, který už přestal děti pozorující divadlo rozesmívat a tak jej herci bez nejmenších výčitek odhodili do kouta. Takováto hřbitovní nálada ji přepadla pokaždé, když zapadl zámek jejího vězení.
Macecha ji tu nechávala „shnít“ vždy i přes noc párkrát i dva dny po sobě bez žádného jídla ,jen s hrnkem čaje smrdícího psími chlupy. Už jako malá se přestala ptát, proč ji právě sem za trest zavírají. Pokaždé jí bylo odpovědí jen tíživé mlčení. Nechápala svět dospělých a ještě méně svět své adoptivní matky. Vlastně se ho ani nesnažila pochopit.
Na všechno se dalo zapomenout mezi zelenými stromy v lese, kam tak ráda zabloudila. Když potom lhala své maceše, necítila výčitky. Cítila je snad Paní, když ona lhala Lisbeth? Pojil je jen uctivý vztah postavený na nucené zdvořilosti. Teda to si Lisbeth dopusud myslila…
Po několika hodinách zničující samoty usnula neklidným bezesným spánkem.
Uprostřed noci ji probudil křik. Zmateně odhrnula těžký závěs od mříží a pustila do svého vězení pár měsíčních paprsků. Skryta z větší části za závěsem měla hezký výhled na náměstí. Její oči hltaly obrázky hrůzy s nenasytností šakala. Snad chtěla zrak sklonit, zatáhnout opět závěs, ale nedokázala to. Byla odsouzená přihlížet krvavé bitce mezi vojáky samozvaného prince Ivrora a místními obyvateli, kteří jak splašení ptáci ze svých hnízd, vybíhali z hořících domů přímo do rány mečům vojáků potřísněným zaschlou krví. Naprázdno polkla.
V tu chvíli uslyšela šramot docela blízko vedle sebe.
Vyděšeně opět zatáhla za látkovou přikrývku a skryla se ve tmě, své kamenné „cely“. Uslyšela zmatené hlasy.
„Kde je?“ promluvil vysoký, klidný ženský hlas.
Lisbeth slyšela jako ve snech odpovídat svou macechu: „Nevím o čem mluvíš!“
„Kde je N`dare? Vím, že tu skrýváš dívku větru!“
„Nevím, o čem mluvíte ,“ oponoval opět hlas Lisbetiny adoptivní matky.
„Nelži!“
Po tom ,co Lisbeth zaslechla svištění čepele ,zmateně se přitiskla ke zdi.
„Ne… prosím. Né,“ křičela macecha, rázem utichla. Krev prostříkla mezírkou mezi kamennou stěnou a těžkým závěsem a potřísnila Lisbetin obličej. Nový pisklavý hlas proříznul stále sládnoucí hluk padajících trámů a ječících objetí: „Paní, mám?“
„Na co ještě čekášš?“
Mříž, která dělila Lisbeth od zbytku města, se rozechvěla, zprvu jen jemnými otřesy. Lisbeth napnula všechny svaly a snažila se pozadu a navíc po čtyřech utéct co nejdál od nebezpečí. Po několika příliš rychlých pohybech ji paže sklouzly po kamenné podlaze. Hrudník dopadl se zaduněním na kamennou zem. Lisbeth zhluboka dýchala, sípala.
V tu chvíli mříže vyletěly z pantů. Vytřeštila oči. Drobná elfka oděna v fialové roucho s vlasy nejtemnějšího odstínu černé po boku rudovlasé dívky vstoupily dovnitř.
Elfčiny červené zorničky probleskovaly ve tmě. Strach se v ní hromadil. Rudovláska zalovila ve svém plášti. V zápětí se v její ruce zablesklo ostří.
Srdce se zbláznilo. Rudovláska přejela dýkou Lisbeth po krku, jako by si měřila cestu, kterou povede řez, aby hlavu dokonale oddělila od těla. Rozmáchla se.
„Zadrž!“ výkřik pročísl tmu. Elfka a Rudovláska jako napovel prudce otočily hlavu a probodávaly svým ostřížím zrakem stín vrávorající osoby. Do Lisbetina srdce se jako mávnutím čarovného proudku vrátila naděje:
„Jane!“
Elfka šeptem pokynula Rudovlásce: „Počkej ,Kirschen.“
Ráznými kroky zamířila k děvečce. Jane se z posledních sil držela na nohách. Rudovláska mezitím sevřela pevně límeček Lisbetiny košile, trhla jím. Z dívčiného hrdla se mimoděk prodral výkřik. Podvolila se Rudovlásčinému nátlaku a postavila se na nohy. Jane skoro nevnímala, že se k ní elfka přibližuje.
Všimla si jí teprve, když se zastavila necelý metr od ní. V tu chvíli ztratila rovnováhu a dosedla na zem. Tiše, spíš pro sebe zamumlala verše staré básně, která se znenadání prodrala na povrch její mysli: „ Krásné a zářící se objevuješ na obzoru, ó slunce živoucí, počátku všeho žití…“
Elfka se od Jane odvrátila, z úst jí crčela krev. Rudovláska polekaně pustila límeček Lisbetiny košile a rozběhla se k zmítající se elfce. Opatrně ji podepřela a vyřkla pár nesrozumitelných slov. Ještě než jejich těla zmizela v fialovém dýmu, naposledy hodila nenávistný pohled po Jane: „ Ještě se shledáme!“
Paprsky vycházejícího slunce v ten okamžik pronikly hluboko do kamenné cely.
Lisbeth se rozběhla jako vítr k Jane a padla jí do náručí, zašeptala: „ Ty jsi N`dare, Jane, dívka větru.“
Vyšly ven z cely. V základech města, už jen doutnaly a dohořívaly poslední trámy. Předtím, než se rozběhly k troskám hledat raněné, zastavila se Jane a zahleděla se k horám na obzoru jenž se pozvolna plnily slunečním svitem a dořekla svou báseň: „…Když na východě objevilo ses, zemi jsi naplnilo krásou svojí…“