Upír

Jsem upír. Vampír, olizovač tepen, vysávač krve, noční zrůda, zběh ze světa živých. Jsem noční tvor, tichá postava prodírající se temnotou, přivírající oči do svitu Měsíce, prahnoucí po vaší krvi. Jsem upír a před několika týdny jsem jím ještě nebyl. Ona, to ona s rudou růží ve výstřihu ze mne udělala to, co jsem. Byla smyslná a krásná a natolik krutá, že mne nechala po svých hrátkách žít. Žít? Tři dny jsem se potácel mezi bytím a nebytím, nemohl jsem zahnat hlad a žízeň, Slunce mne spalovalo každým dnem víc a víc a já nakonec pochopil, že den již není stvořen pro mne.

Co je na životu upíra zvláštní? Ten okamžik poznání kruté pravdy. Svět se změnil. Ne, svět zůstal stejný, ale já ho začal vidět jinýma očima. Lidé jsou krásní. Všichni jsou krásní. I ten největší nuzák na ulici na zemi v prachu je krásný. Má totiž to, co uhasí mou žízeň a utiší můj hlad. Nemohu se zbavit pocitu, že mezi ně ještě patřím. Že jsem člověk. Hladověl jsem mnoho dní, bojoval s touhou vrhnout se do poledního žáru, ukončit své trápení. Ale nenalezl jsem k tomu sílu. Pak můj život, tedy pokud se to, co jsem vedl, dá pojmenovat životem, nabral jiný směr.

Mohla za to opět ona. Zahlédl jsem ji. Viděl jsem, jak spěchá temnou uličkou. Bylo už k ránu, rudá růže jí vyklouzla z dlaně a na trnech zůstalo pár kapek krve. Sladké a rudé. Blížilo se svítání a já málem přišel o zrak, když se paprsky jen zlehka dotkly mého čela. Jen na zlomek sekundy jsem pocítil peklo a vrhl se do prvního temného sklepení malým okénkem. Málem jsem si tehdy vyrazil zuby. Jaká by to byla ironie, upír bez zubů. Sklep byl temný, studený, vlhký a prázdný. Celý den jsem se zde ukrýval a měl štěstí, že nikdo nepřišel. Štěstí? Nebylo by kam se schovat nebo prchnout, ale utišil by se můj hlad...

K večeru jsem se rozhodl vylézt a sledovat ji. Bydlela o pár domů dál. Na ulici na kraji města, u hřbitova, u toho prokletého hřbitova, kde jsem ji poprvé potkal. Byl jsem hladový a unavený. Než jsem se dostal ze sklípku, bylo již pozdě večer. Noc ztmavla a ona nebyla doma. Těžké dubové dveře měly otisk její vůně vrytý hluboko uvnitř, a to mi nedovolilo odejít. Chvíli jsem zápolil se zámkem, nakonec petlice cvakla a dveře se otevřely. Vešel jsem plný očekávání i obav...

Schody mne zavedly do patra, do jejího pokoje. Zaujalo mne, že i ona nemohla být upírem dlouho. Žádná rakev, jak se traduje, jen obyčejná čistá postel. Letní oblečení, dokonce i nový slunečník a na zdi paličky česneku, jak bylo ve zdejším kraji zvykem. Jeho aroma mne praštilo přes nos chvíli po příchodu. Ale jinak dům, ač letitý, voněl životem, i když ta vůně slábla. Posadil jsem se do křesla v pokoji pro návštěvy. Seděl jsem hodiny a čekal, kdy přijde. Nedočkal jsem se. Venku opět svítalo, den pokročil, zpívali ptáci, voněly růže ze zahrady a bylo slyšet projíždějící vozy a hlasy lidí. Poslouchal jsem ty důvěrně známé zvuky ulice se zavřenýma očima. Chtělo se mi probudit se, zjistit, že celý upíří život byl jen sen. Procitnu a půjdu zas ven mezi lidi. Otevřel jsem oči.

Vysvobození se nedostavilo. Žádné probuzení z noční můry, ale touha opět okusit sladkost krve, která byla na růži z ulice, mne spalovala zevnitř. Stmívalo se, večer se blížil a hlad začal mít zvláštní žár. Slunce již skončilo svou pouť na obzoru a mizelo. Stíny se prodlužovaly. Napadlo mne, proč ta dívka bydlí sama u hřbitova. Venku se cosi mihlo ve stínu hřbitovní zdi. Mihlo? Byl to jen stín ve stínu a tok mých myšlenek se přerušil.

Petlice. Cvakly dveře a bylo slyšet kroky. Tiché a opatrné. Pach česneku na zdi byl překryt vůní růže. Sytou a plnou vůní růží, a také krve. Pomalé krůčky, šouravý krok, vrzání dřevěných schodů a tichý dech. Těžko překonat zvědavost, nutkání vstát a jít ke schodišti. Ale nebyl jsem tu doma, nebyl jsem tu ani vítán. Vy se snad rádi seznamujete se svým obědem? Byla to ona. Vlasy rozcuchané, šaty potrhané, tvář umouněnou od prachu. V tu chvíli jsem si všiml rudé skvrny na její hrudi.

Nedopadla na zem, v životě jsem se tak rychle nepohyboval. Zavrávorala a já byl u ní dřív, než jsem na to stačil řádně pomyslit. Byl jsem tím překvapen a šokován. Vždy jsem objevil něco nového. Paprsek Slunce již nebyl příjemný, má ruka nehřála, dech v chladu nebyl doprovázen obláčkem páry. Krev chutná sladce a teď, jsem rychlejší než vlastní myšlenka. Nebyl ale čas, divit se. Potřebovala pomoci.

Na pohádkách o dřevěném kůlu bylo asi něco pravdy. Pod levým ňadrem měla krvavý otvor. Ten, koho potkala, byl nešika a podle oděrek na rukou za to patrně zaplatil životem. Zabíjela. Další rána pro mé vědomí. To křehké a nyní bezbranné stvoření mohlo zabíjet. Já také. Pocit vlastní moci se mísil se strachem. Vypadala, že spí a já cítil, že slábne. Položil jsem ji na postel. Utrhl kus čistého prostěradla a ránu jí obvázal. Sykla bolestí. Zvenčí jsem zaslechl hádavé hlasy opilců. Seběhl jsem zavřít dveře, zaklapl jsem petlici a byl jsem zas u ní.

Přinesl jsem s sebou sklenku vody a otřel vlhkým kusem prostěradla tvář. Vodu, já blázen, copak jí voda může pomoci? Lidství a lidských návyků se člověk zbavuje obtížně, docela mne to těšilo, být chvíli, jen na okamžik, vylhaným obyčejným člověkem.

Pomohla by jí má krev? Vylil jsem vodu na zem a nožíkem opatrně nařízl své zápěstí. Kapky krve dopadly na sklo a kreslily rudé obrazy. Slívaly se na dně a pomalu plnily sklenku. Přiložil jsem ji k jejím ústům. Pootevřela je a její nosík se zachvěl. Krev se dotkla rtů a jazyka. Začala pít. Každým polknutím jí růžověly líce, každým hltem se v ní život probouzel. Otevřel jsem okno a nechal do místnosti proudit čerstvý chladný noční vzduch. Vrátil jsem se k ní. Krev z mého zápěstí odkapávala do kaluže vody.

Na jejím zápěstí byl čerstvý šrám a sklenka byla opět plná. Její šrám mi před očima mizel. Podíval jsem se na svou ruku, i ona již byla zhojena. Kolik tajemství mi upírství skrývá? Sklenku mi podávala a usmívala se. Hlad, připomenul se mi hlad s žízní. Sžíraly mne již několik dní a já na ně zapomněl. Daruje mi svou krev, aby mne nasytila? Odvděčila se? Přijal jsem sklo plné rudé krve a rychle ji vypil. Teplo se mi rozlilo po celém těle. Teplo, které jsem ještě nepoznal. Ano, pil jsem krev mladé dívky. Ale pouze utišila můj hlad, nedala mi tolik tepla, tolik... lásky?

Ulehl jsem k ní, poprvé po dlouhé době jsem byl v noci ospalý. Bdít přes den jsem si brzy odvykl a dnešní čekání mne vysílilo. Upír, který spí v noci. V noci a v posteli, vedle upírky. Kdybychom předtím povečeřeli skopové a víno, cítil bych se jako obyčejný člověk. Ten vzduch je příjemný, ale zábl. Přikryl jsem sebe i ji přikrývkou. Další zvyk lidí - přikrývat těla, když upír nemá vnitřní oheň, který by ho zahřál. Kupodivu to pomohlo. Síla zvyku je opravdu mocná. Jsem ospalý a chci spát. Objal jsem svou spolunocležnici a zjistil, že obvaz je již zbytečný. Po ráně ani památky. Usmála se a já zavřel oči.

Probudilo mne ráno a žár. Postel byla zalita sluncem, paprsky tančily na lakovaném dřevě a odlesky oslepovaly oči. Okno, zapomněl jsem jej zavřít!!!

Bolest v očích byla vystřídána šokem. Nepálí, ale hřeje. A ona, včera na pokraji smrti, se líně rozvaluje po posteli, která se doslova koupe ve slunečním světle. Tep, cítil jsem svůj tep a i její hruď se zdvihala v pravidelném rytmu. Jak je to možné? Krev mi proudí v žilách, Slunce mi nevadí a mám hlad. Na pořádné jídlo a doušek vína. Vína? Pomyšlení na krev jsem zahnal a začal se smát. Smát a radovat. Jsem živý, živý, obyčejný člověk.

Probudila se a stejně jako já se zděsila zlatého kotouče Slunce na nebi, které se dobývalo skrz záclony do pokoje. I ona byla šokována, začala plakat a smát se zároveň. Padli jsme si do náručí a já poprvé uslyšel její hlas. Zněl jako ušitý z hedvábí.

„Dojdu pro něco k jídlu na trh.“

Usmál jsem se a políbil ji. Hlavou mi bleskla myšlenka, která určitě nemohla napadnout upíra. Jen tak pro sebe jsem si ji zašeptal.

„Daruj svou krev, daruješ život...“