Dívenka

Tu noc bylo naprosté ticho. Na stromech se nepohnul jediný lísteček. Všichni lidé spokojeně spali ve svých postelích. Tedy skoro všichni.
K městu se tryskem blížil kůň černý jak okolní noc s jezdcem na hřbetě. Ten jezdec nebyl nikdo jiný než nájemný zabiják Stefan Blerick. Jakmile přijel k městu, zpomalil. Asi tři minuty jel po hlavní cestě a pak zahnul do menší postranní uličky. Sesedl z koně a vešel do hospody Hrbatá laň. Byla to zatuchlá smradlavá místnost neurčitého tvaru.
Vzadu u krbu seděli dva muži.
"Vítám tě, Stefane," řekl hostinský, zvedl se od stolu a odešel pryč z místnosti. Stefan se domyslel, že šel pro něco k pití.
"No to je dost, že seš konečně tady," ozval se druhý muž. Stefan si přisedl k němu.
"Taky tě rád vidím, Thomasi." To už se vracel hostinský a nesl tři lahve nějakého pití.
"Tak koho mám zabít dnes? Nějakého zloděje, radního, obyčejného sedláka, doktora, poutníka nebo snad tvojí matku?" podíval se Stefan na Thomase.
"Nedělej srandičky, Stefane," odsekl Thomas a napil se ze džbánu, který mu právě donesl hostinský. Stefan se také napil. Thomas náhle promluvil.
"Krále." Stefan byl tak v šoku, že se začal dávit, naštěstí byl ale poblíž hostinský a pořádnou ranou ho praštil do zad.
"Co..cože?"
"Dostaneš za to hodně velkej balík peněz. Dnes ho u něho není mnoho stráži, všichni totiž doprovázejí královnu na jejích cestách, ale jestli si netroufáš, tak můžu klidně sehnat někoho jiného."
"Nikoho shánět nemusíš. Já to udělám. Tak za hodinu a půl jsem zpátky. Počkej tady." Zvedl se ze židle a vyšel ven z hospody. Nasedl na svého koně a už uháněl k hradu.
Koně nechal u blízkého stromu a potichu se plížil podél hradeb k bráně. U brány stáli dva strážní. Stefan vytáhl zpoza opasku dýku. Přiskočil k prvnímu muži. Zvedl dýku a ladným pohybem muži podřízl hrdlo. Ještě než muž dopadl na zem, stál u druhého. Stejný pohyb jako předtím a druhý muž byl také mrtvý.
Opatrně prošel bránou a rozhlédl se. Nikdo tu nebyl a v žádném okně se nesvítilo. Vešel do hradu a namířil si to přímo k pokoji krále. Čekal, že u králova pokoje budou také stráže, ale nikoho neviděl. Opatrně otevřel dveře do králova pokoje a vešel dovnitř. Král ležel ve své posteli, přesně jak předpokládal. Přišel blíž a všiml si, že něco není v pořádku.
Král nedýchal.
Natáhl se a odkryl z krále přikrývku. Na jeho hrudi se roztékala kaluž krve. Nemohlo to být dlouho, co krále někdo zabil. Stefan se otočil a to, co spatřil, by ho ani ve snu nenapadlo.
Stála před ním asi sedmiletá dívenka a v ruce držela zakrvavený nůž. Dívala se netečným pohledem Stefanovi přímo do očí. Stefan se nezmohl na jediný pohyb.
'Musela jsem,' ozval se Stefanovi v hlavě dětský hlásek. Ona se mnou mluví myšlenkami, uvědomil si Stefan.
'Byla to jediná možnost.' Hlas se na chvíli odmlčel. Stefan se chtěl promluvit, ale nemohl, něco mu v tom bránilo.
'Teď už jdi!' Přikázal mu dětský hlásek. Bez sebemenšího odporu se Stefan otočil a šel. Vyšel z hradu a nasedl na svého koně. Uháněl krajinou pryč od toho hradu, pryč z tohoto města, pryč z této země.
Věděl přesně, co udělá. Už nebude nájemným vrahem. Někde hodně daleko odsud si koupí malý statek a tam už zůstane.