Příběh jedné vražedkyně

Procházela jsem ulicí, ztracená v pestrobarevném davu. Přemýšlela jsem o hloupostech ; nevšímla jsem si kupce v pestrobarevném hávu jak vychvaluje své jídlo, ani žebráka o kterého jsem málem zakopla. A už teprve ne dítěte,které se k ní přiblížilo, těsně se prosmýklo a pravděpodobně smutně zkonstatovalo, že nemá co ukrást. Mířila jsem na druhý kone města, a věděla jsem že teď se nemusí o nic starat.Hop nebo trop. Netušila jsem proč, ale i přes krásu hlavního města a rozzářený den na ni padala tíživá melancholie, a snad i mírný strach. Tušila jsem, že moc dobře nedopadne, jestliže se změnilo vedení, jestliže ji nebudou poslouchat a rovnou ji oddělají, jestliže ta svině přežila a bude po ní chtít svůj podíl... Bylo tu moc jestli a kdyby,ale věděla že nahlásit se musí. Tohle bylo hlavní město,ne ubohý zapadákov kde se rok skrývala. Tady už měli svoje pravidla, a udělat tu něco bez jejich vědomí... Dopadla by to špatně.

Před ní se ozval hluk,výkřiky několika lidí a téměř okamžitě se na ulici vytvořil dav a zástup. Když se opatrně prodrala o něco blíže, zjistila, že na křižovatce se střetl vůz...No,ani tak se nestřetl,spíše před koně někdo vmanévroval dvoukolkou, ti se mírně vzplašili, jeden přetrhl opratě.. Opatrně jsem se to pokusila obejít,ale po chvíli jsem zkonstatovala že to nepůjde. Křižovatka byla zablokovaná. Povzdychla si. První,co tu má udělat je jít tam,sakra!...Dobře,jedna vychlazená sklenka šarí po ránu neuškodí...

Aby vám nědo přiblížil hospodu u Domi, musel by mít dostatek času,což většina lidí neměla. Protože ve chvíli, kdy jste vešli dovnitř a neznali jste to tam,přepadlo vás neuvěřitelné nutkání k odchodu.

Ona sama se o tom místě vyjádřila jako o zaplivaném pajzlu, kde zásada nikdy nevěř počestnému obchodníkovi a opilému trpaslíku nabývala opravdu hutných významů. Hned zkraje ji zavali kouř - vůně jídla,smíšená z tabákovým kouřem a ještě jednou dýmkou ze speciální vůní bylin a pomeranče,díky čemuž měla i ona nutkání odejít. Pozdě.

"Nazdááár,ty jedno špičoucho! Jak dlouho už to je,héé? Kde ses flákala,ty potvoro?" Rozhlédla se a povzdychla si. Není úniku. Pomalu vstoupila dovnitř, a usmála se na půlelfa,který vesele hrál skořápky a i mezitím co je míchal měl čas na ni zavolat. Vždycky ji obral. Albín zatracenej.Hospoda se nezměnila - osm stolů, dva z nich kulaté, jeden měli jako vždy zabraný vášniví karbaníci, v jednom rohu seděl onen elf se skořápkami,jinde se hrály kostky... Karbanickej ráj. Dokonce i Alasse tu byla, což bylo zajímavé - většinou se tu ukazovala jen večer, z jejími proslovy o osudu, zabalená v šálách, z tmavou tváří a úsměvem. Nikdy jejím věštbám nevěřila. Věděla moc dobře, jak ta dáma dokáže dotyčného oblbnout a pak mu řekne přesně to,co jí řekl on sám na začátku a on se jen diví, jak to ta baba ví a rád za to zaplatí.

A ty její karty, no...Vypadaly pěkně, to je celé. Krásná ruční malba na malé papírové kartičky. Byla doma. V tu chvíli vtančila dovnitř Domi, z kuchyně, z plným talířem.Milá,usměvavá slutžtička kuchtička - která by ti vrazila dýku do zad,samozřejmě ne ona, to ne... Někomu by zaplatila. Moc dobře to věděla, tenhle domov se jí z toho stal až poté, co Domi záslužně asistovala při odstranění majitelů - a kdykoliv se objevila,měla zde zaručenej pokoj a dokonalou obsluhu. Stáhnula si kápi, a skrz tvář z jednou opravdu nepěknou jizvou na bradě,která vypadala jako kdyby byla brada propíchlá a to něco v ní dlouho bylo, se mírně usmála na půlelfa, kývla trpaslíkovi a zapadla k neobsazenému stolu v rohu. Chtěla jen jedno šárí, trochu klidu,maximálně jednu partičku jednadvacítky a potom jít. Vyčenichat ji tu oni dřív než se nahlásila by nebylo pěkné.

Čekala až k ní přijde Domi, jenže jako první se objevil opravdu nečekaný host. Čekala že se ji někdo pokusí obrat ve hře,ale namísto toho si k ní z nonšalantností a rozevlátím svých šál a šátků sedla Alasse. "Nemám čím platit." "Po takové době máš první věštbu zdarma,zlato""Alasse,víš , že já na tohle moc nejsem." "Tak si nechej alespoň vyložit karty. Něcomi naššeptávalo aych k tobě šla,nepromarni to,zlato..." "Jestli ti to udělá radost.." "Ani nevíš jakou zlato.Tý společnosti tady jsi chyběla." "Já?Nekecej. Já nechybím nikdy nikomu." Zašklebila se a pozorovala snědou tvář Alassy, rámovanou černými vlasy z černýma očima , zatímco míchala karty. Rozdělila je na čtyři hromádky, a pokynula jí rukou. "Teď si vezmi dvě a dvě...znáš to, Ill." Pomalu si vybrala dvě hromádky,pečlivě je smíchala dohromady, a vybrala z nich tři karty. Ze zbylých dvou si líznula tři karty,náhodně vybrané. Nevěřila tomu,stejně,ale jestli to Alasse udělá radost...Domi když ji viděla se jen usmála a kývla,jakože ví co chce a odkvačila za pult. Alasse seřadila opatrně karty do kříže před sebe, a kývla na ni,jestli nějakou chce vyměnit. Ani nevěděla proč to udělala,ale přesunula hned tři,a vyměnila je mezi sebou. Alasse mírně nadzvihla obočí – tohle snad nikdy nikdo nevyužíval, jen když jí chtěl zamotat hlavu,ale začala z věštbou. Před ní samotnou v tu chvíli přistálo šárí,takže nemohla být spokojení. Posvětit toho člověka,kdo tenhle ječmenovej kvas vymyslel... "Vzdálená minulost co tě ovlivňuje... Kolo štěstí. Stalo se ti něco co tě hodně změnilo,spíše náhodou, zatímco ty jsama si se toho chytila a nenechala kolo dále se otáčet,čímž jsi toho dost promeškala a to tě teď ovlivňuje,protože toho lituješ..." Pousmála jsem se a upila šárí. Ta tak může vědět co vše mě už potkalo..."Blízká minulost. Arcimág. Události,které se nestanou obyčejnému člověku, věci dost mimo chápání,možná by se daly až považovat za nadpřirozené, a většina lidí ani jiných jim neuvěří,možná to byl i důvod co tě přivedl sem.." Tady už jsem zbystřila. Jak o tomhle mohla vědět?! To co mě vyhnalo z úkrytu v Bystřici, tom zapadákově,by mi neuvěřil nikdo, ani ti mágové...Kdo by taky věřil pohádce o čemsi co ji pronásleduje? Že se v noci budí,zpocená ze snů spojených ze starými událostmi,a ví že jí brzy bude hodně zle? Že začali mizet lidi, a jediné co zjistil místní felča bylo to,že umřeli na..vykrvácení, zatímco okolo nebylaskoro krev?"Současnost... Karta Velekněžky. Musíš učinit rozhodnutí, nemůžeš už dál otálet,vypořádat se s tím co tě sem dovedlo a z nastalou situací,která je docela vážná..."Upila jsem opět šárí,ale moje veškeré pole zájmu už zabrala jen Alessa,takže ani to šárí jsem si nevychutnala. Že by na těch pitomých kartách něco bylo? Alessa otočila další kartu. "Blízká budoucnost...Smrt...Nelekej se,může znamenat změnu, nutnost změny, smrt jako takovou ona karta neznamená,spíše přerod..." A v tu chvíli otočila i poslední kartu. Nepochopila jsem co se stalo,ale Alessa nehorázně zalapala po dechu a jen vyjeveně hleděla na karty "Hloupost.."zamumlala. "Každá karta...to je naprostá pitomost..." "Co tamje,Alesso?" Alessa chvíli mlčela,a pak k ní zdvihla pohled od karet pořed ní."To nic..museli se mi nějak..pomíchat karty.." Zvědavě jsem se tam nahnula. Byla bych nejspíš radši kdybych to nikdy neudělala.Možná i tykarty mě donutily... Karta vzdálené budoucnosti ukazovala úplně to samé co blízká budoucnost. Čerá postava v plášti, z něhož jde vidět jen hlava... vybělená lebka, z dírami místo očních důlků. Smrt. Dvě stejné karty. V jednom balíčku. Nemožné. Alasse začala ze stolu stahovat karty, jen ty dvě smrti nechala ležet,nakonec jednu odsunula a druhou přidala ke kartám. "Promiň... mám v tom zmatek..Museli se mi nějak smíchat tenhle a balíček co mám doma... Hloupá náhoda." Karty zamíchala a potom se je jala procházet. Prošla balíček karet jednou,podruhé,potřetí.... Druhou smrt nemohla najít. Byla pryč. To už mi ale neřekla. Zbalila si karty a kroutící hlavou se ještě jednou omluvila a zmizela. Ne ke svému stolu. Na tom nechala dva stříbrné a zmizela ven. Jakobyjí za patama hořelo. Pozorovala jsem to,a tušila jsem že se vážně něco děje. Cítila jsem se najednou dost stísněně. Jakobych ani nemohla vypít své šarí..Musela jsem jít. Hned,teď,okamžitě,pryč z tohohle divného... snu,hlouposti! Domov,ale jaký. Blázinec. To celé byla hloupost,karty nikdy takhle nefungují...

Zdvihla jsem se a nechala na stole pětistříbrnej, i když to bylo moc, načež jsem okamžitě vypadla ven. Potřebuju vzduch. Budu se muset vracet do starých kolejí pomaleji... Ten rok ze mě už snad sakra udělal paranoika. Pomalu jsem se vydala tam kam jsem měla namířeno původně.Šarí mě nejenomže neuklidnilo, i když křižovatka byla volná,ale naopak mě ještě více vystresovalo. Cítila jsem se jako lovené zvíře,a nevěděla jsem proč...Konečně,cíl cesty, v zapadlých ulíčkách plných slumů. Malej hostinec,nikde nikdo, zaplivanej,ošklivej pajzl...Hostinskej na ni mírně vytřeštil oči "Ty nejseš mrtvá?!" Zavrtěla jsem hlavou. Vážně mi bylo divně, mizerně, od doby co jsem zdrhala z Bystřice se to jen zhoršilo. Jednou už mi po ránu bylo skoro na omdlení...Fuj.Asi na mě zase doléhají vzpomínky,ale tohle město mi vyčistí hlavu...Sešla jsem dolů po schodech, k už dost lépe vypadajícím,masivním dveřím.Opatrně zaťukala a kousek ustoupila. Po minutě,která jí připadala jako hodina, se otevřely.A za nima už byla první známá tvář. "Illeso,ty děvko zrádná!Co tu kurva děláš?!" "Taky tě ráda vidím,Zmije." oznámila jsem suše. "Vracím se.A jakožto poctivý pracující se du nahlásit. Tedy, pokuď mi nehodláte podříznout krk, po tom se velice ráda zase vypařím.." "Máš štěstí. Starej Grchla se furt drží nahoře a ten na tebe nedá i přes ty tvoje kiksy dopustit, a to nemluvim vo Ghostovi..." "Takže,tuhle tvoji řeč si mám vyložit jako vítej doma,rád tě tu vidím?" Mile se zašklebila. Ustoupil a nechal ji projít.. Luxusně vyhlížející místnost. Křesla,velice pohodlná,bar, několik lidí... A téměř každý sena ni podíval. Opět shodila kápi,a odhrnula si z obličeje bílé vlasy. Jak jenom nenáviděla albíny..Už proto,že ona buďto byla částečným,nebo jak se šeptalo,viděla něco po čem jí zbělely vlasy hrůzou. Ona věděla,že to je její prokletí. Bílých vlasů si všimnul každý. A to jestli byla zčásti albín,to jí mohlo bejt jedno. Znát svoje rodiče,nesedí teď v křesle v cechu té nejhorší verbeže ze Severní provincie. V cechu vrahů a zlodějů. Sedla si a čekala. Netrvalo ani dvě tři minuty,a zavolal si ji. Holt, někdo jako ona má přednost. Vešla do místnosti,a všimla si jak si ji prohlíží. Ne že by se bylo nějak na co koukat...Prsa dvojky, navíc ukrytá pod ovolným oblečením,ošklivá jizva na tvái, podivně modrozelené oči, a na každé ruce nad zápěstím těsně jizvu jakoby jí něco probodlo ruce. Nerada jsem na ty jizvy i byť jen myslela.

Pohřbila jsem to. A byl klid...Až na ty sny v poslední době,ale to bylo určitě jen z té únavy... Prohlédla jsem si i já jeho - starému Gavrlochovi přibylo sotva pár vrásek,jedna šedina,jinak to byl pořád ten čiperně vyhlížející starší,hubený muž. Vážně nerada bych proti němů bojovala - moje smrt by byla téměř jistá.Mírně se usmál a čekal. „Ehm...Dobrý den?“Pořád ještě mlčel, potom mírně mlasknul a suše začal mluvit. „Illeso. Zmizíš před rokem. Velice záhadné okolnosti. Jeden člověk a jeden elf mrtví a ty pryč. Zlato nikde. Vysvětlit?“ Podrbala jsem se ve vlasech,za což jsem si okamžitě nadávala,protože mi jich většina přistála ve tváři a já měla vážně krásný výhled. Rychle jsem je odhrnula. „Gavrlochu... Všichni víme, že pravidla nikdy nebyly moje silná stránka. Ukecala jsem je na věc,na kterou jsme nemohli stačit. Sama jsem před tou věcí se schoovávala rok, jinak bych na tom byla jako ti dva.“ Vyhýbala jsem se jménům mrtvých,stejně jako on. Přivolávat je budilo smůlu. „A teď se vracíš. Bez prosíku, s tím tvým drzým úsměvem, jak tě znám tak i skoro bez peněz, a ještě vypadáš naprosto na dně. Co mám s tebou dělat?“ Chvíli mlčela. „Ehm. Uvítat mě tady?“ Pozoroval mě,chvíli, a pak se rozesmál. Byl to suchý,štěkavý smích,ale smál se. „Dobře Illeso. Co byxlo před rokem,je stejně promlčeno. Nikdo tě za to co jste tehdy udělali už nahánět nebude – to zkoušeli první půlrok, kdy na tebe byla odměna.“ Nadzvihla jsem obočí. „Kolik?“ „Dvacet zlatých. Na ruku. Za živou padesát.“ Obdivně jsem hvízdla. „Že já blbá se nešla udat sama za ty peníze...“ Zašklebil se. „Jsi pořád stejně dobrá,ale nelíbí se mi jak vypadáš. Uklidni se. Odpočiň si tu, a já tě zahrnu do těch,kterým můžu zadávat zakázky..Dejme tomu,za čtyři dny?“ Vděčně jsem kývla a zdvihnula jsem se, zalovila v záňadří a nahmatala váček který zacinkal, načež jsem ho hodila na stůl. „Tentokrát nejdu bez peněz. Zápisné.“ Viděla jsem jak otevřel váček a spokojeně se usmál. Pět zlatých bylo dost. A za práci v cechu to stálo. Jestli tu vydrží,stonáspobně se mi to vrátí.“Dej si odchod, ty mrcho.“ Zasmála jsem se,spokojeně a šla si sednout do jedné z vedlejších místností podzemí. Pomalu jsem usínala v křesle, zatímco okolo chodili lidé, a naproti hráli nějací dva partii Haagu...

„ÁÁÁRGH!“

Nemohla mluvit, nemohla se pohnout,nic. Sledovala jak její jediný přítel,člověk jemuž mohla věřit, umírá před očima. Jazyk připevněný k bradě pomocí háčku, okolo krku žiletkový drát, ruce probodnuté náramky které jí držely v tom křesle. Krev už jí po rukou netekla,ne, byly to už čtyři dny co ji tu takhle nechala ta děvka sedět. Pomalu bláznila.Proč,proč proboha lezli do té opuštěné zříceniny?!Proč ten idiot říkal, žetam má svoje poslání?! A teď pořád křičel. Neutichalo to. Probrala ho kdy se jí zachtělo, polila ho voskem.. Zvěrstva.. A ona je musela sledovat. Nemohla uhnout. Nemohla nic, byla by schopná jí připevnit i víčka aby nemohla zavřít oči....po čtyřech dnech se ona natáhla pro háček, vytáhla ho, a já jsem vykřikla a...

A probudila jsem. Nademnou stál Hiro. Nikdo ani nevěděl co přesně je zač. Ale prohlížel si ji dost zvláštně. Byl tu tak dlouho, že ani elfové co tu byli pěkných deset let, nevěděli kdy se tu objevil. Gavrloch o něm nemůluvil, a on vždy pracoval sám. Byl hrozně.. Zvláštní. Dost ze zdejších lidí ho typovalo na nějakého temného mága, a mě to bylo sakra jedno... Doteď. Teď tu stál a propaloval mě pohledem.

„Loví tě.“ promluvil tiše. „Nepřestane. Vybral si tě.“ Nechápavě jsem se na něj zahleděla. „O čem to blábolíš?“ „Ty víš. Je ti to den a den blíž,a den ode dne ji slabší se tomu bránit.I teď,pomalu se blížíte do finále. Ani si to neuvědomuješ, ale když spíš, sama se mu nabídneš...“ Koukala jsem na něj. Jako na blázna. Jako na cvoka. Jako na někoho,kdo mi rozumí. Moje pocity. „Cože?...“ „Pochopíš. Ukáže se ti... Je mi tě možná trochu líto,ale každý na to máme právo. I když nechápu,co na tobě vidí...“ V tu chvíli se naježila. „Tak v tomhle si dej klid. Rozhodně je na mě co na koukání!“ Zasmál se. Tiše,suše.“Povíme si za pár dní. Možná,ho trochu chápu...“

Nabručně se zdvihla. Tady klid nemá,jinde taky ne... Hospodu,pokoj,klid... Samotu. Našla si jeden zájezdní hostinec kde si byla jistá že za pětistříbrnej jí budou říkat klidně i Mr. Smithe, a vzala si pokoj. Konečně sama. V klidu. Padla na postel a ani nevěděla že usnula...

Probrala se, všude byla tma. Cítila pálivou bolest v bradě, v rukou. Někde pohozená. Netušila, jak se to stalo. Jen věděla , že když jí vyndal ten háček,už jen prosila aby směla mluvit. Aby ho už nechala být. Smála se jí. A tady...když ležela...opuštěná. Skoro nahá. Namočená ve vlastní špíně. Sebou jenom svůj vak..Měch z vodou..Jak hladově ji chlemtala.. Chtěla se zabít. Nešlo to.Neměla sílu. Měla strach. A pak si pamatovala,jak ji našel ten půlelf. Dostal z ní co se jí stalo,dva týdny se o ni staral,pomohl jí..A pak chtěl odejít.Zmetek!Vytáhla dýku a...

Zpocená se probrala, málem vyskočila,ale něco ji jemně přitlačilo spět na polštář. Cítila se nuevěřitelně vysílená, a on ji pozoroval. Ty oči ty oči ty oči... Probodávaly ji jako ty v těch snech,ježn nebyly ze skutečnosti. Jako tento. Pořád cítila tu bolest,neschopnost...Ale teď sesnažila zaostřit na toho nad ní.“Kdo..kdo jsi?...“ Chtěla to zakřičet. Místo toho...zasípala. „Já?“ Znělo to skoro zamyšleně. „Někdo,kdo tě zná lépe než ten nejbližší špeh..Někdo,kdo ví co se ti stalo. Někdo kdo chápe tvoji touhu se pomstít...A zároveň,lovec. Vybral jsem si tě...“ „Co..co?...“ V tu chvíli ucítila neskonalou agónii, smíšenou z naprostou tělesnou rozkoší, bolest ostře vystřelující do krku a neschopnost se pohnout. Cítila jak slábne,skoro se jí rozmazával svět, a v tu chvíli to skončilo. Opět se na ni zaměřily ty oči, rty měl rudě krvavé. „Musím ti dát na výběr...Illeso. Chceš zemřít,nebo žít?“ Celý její život jí proběhl před očima. Bolest vyrůstání na ulici,osamělost. Ten bláznivej lovec něčeho co byly legendy,kterému se naučila věřit a mít ho ráda stejně,neli víc jako sebe. Jeho pomalá smrt,kterou sledovala od začátku do konce. To jak zabila toho kdo jí pomohl se s tím vyrovnat. Už žádná samota. Žádné osamnění. Bezcitnej vrah. A tak to bylo. Drsný smysl pro humor,staré jizvy,bílé vlasy a dýky. Meč. Noc a tma. Už nikdy víc tou slabou...Z úst jí vyšla jen pár slov,spíše byly zašeptány „Nechej mě zemřít...Nemám pro co a pro koho...žít...“Po hodně,sípavém nádechu pokračovala „Prosím...“

Viděla , jak se oči zarazily, jak na ni koukají nevěřícne,nechápavě, ,zatímco z ní se pomalu stává jen tělo. Konečně. Sama na to neměla sílu.Slyšela jeho slova „To ne...Já...Mám tě rád, ta děvka byla upírka,chápeš?!...Neříkej to...Chtěl jsem jen...abys byla..jako já a nebála se mě...“Naposledy zaostřila. Kdyby měla sílu svoji odpověď změnit,udělá to. Nemohla. Tohle celou dobu chtěla,ne? Už nikdy bolest.... To,co na ni koukalo,byl její přítel...Ten který jí tehdy umřel před očima. Smrt. Přerození. Smrt. Trvalá. Alesso,ty děvko. Osude,ty kurvo... Chtěla se začít smát,ale z úst jí jen vytekla krev.To je taková ironie...