Démoní Lord Země III. - nový úvod třetího archu

Tak, po dlouhé době zas něco přidávám. Bohužel dopředu říkám, že netušim, jak to bude s dalšími díly. V práci je frmol a dokud tam budu pracovat na svém pracovišti sám, tak moc nálady k tvorbě po návratu domů asi neseberu:-(.

Každopádně, celý druhý arch je aspoň hotový. Ke stažení, stejně jako info, kdy bude možné očekávat nějakou tu novou kapitolu je zde:

http://www.facebook.com/pages/D%C3%A9mon%C3%AD-Lord-Zem%C4%9B/187762684642384

Snad se tenhle nový úvod bude líbit, i když po dopsání se nemohu zbavit dojmu, že jsem v celkovém vyznění možná trochu potemněl. Hold ta blbá pauza... Ale třeba se mi to jenom zdá. Kdyby však ne, tak klidně řekněte. Tenhle nový úvod třetího archu mě prostě napadl během nového roku a nemohl jsem ho neudělat.

***

V každé válce jsou minimálně dvě strany. V té naší to byli obyvatelé Nebes proti zplozencům Pekla. Bojištěm se pak stala Země a zdrojem síly lidé. Proto bylo jen otázkou času, kdy vzejde další strana tohoto věčného konfliktu. A tou byli právě Čističi. Též známí jako Kristovi stoupenci, kteří po smrti Boha s Ďáblem získali sílu, s níž mohli bojovat. A jejich cílem nebylo nic menšího, než vytrhnout Zemi, a s ní i lidi, ze spárů Nebe a Pekla.

Úryvek z Wornixsových pamětí

 

Liduprázdné předměstí Tokya skýtalo v pozdních večerních hodinách mnohá nebezpečí. Zvláště pak pro mladé ženy vracející se domů bez doprovodu…

 

‚Dneska budeš mou,‘ říkal si v duchu muž okolo třiceti let v džínách s proděravělými koleny, černým tričkem a koženou vestou, když mlsnýma očima z bezpečné vzdálenosti pozoroval svou nic netušící kořist.

Mladá žena hledala za chůze v kabelce klíče od bytu. Přitom se ohlížela, jestli ji někdo nesleduje. Když ale nic podezřelého nespatřila, zastavila a plně se soustředila na obsah kabelky, v níž stále nenahmatala svazek klíčů.

Nervozita na ní nešla přehlédnout. V okolí řádil násilník, který měl na svědomí za poslední dva týdny už tři oběti. Vždycky se jednalo o mladé ženy ve věku od dvaceti do pětadvaceti let, vracející se domů v pozdních hodinách. A tou právě byla i ona.

Násilník se plížil za kořistí, ukrývající se ve stínech. Jen zapálená cigareta prozrazovala jeho polohu. Byl si vědom toho, že riskuje. S každou další obětí se lovná zvěř stávala čím dál tím víc obezřetnější, ale nemohl si pomoci. Bylo to jako droga. Vždy čekal na poslední chvíli, těsně předtím, než se kořist dostala na dosah bezpečí svého domova, aby si pak vychutnal její zoufalství a beznaděj.

Mladá žena byla už pár desítek metrů od bytovky, v níž měla pronajatý malý byt. S viditelnou radostí a úlevou zamířila k venkovnímu schodišti, když v tom k ní zezadu přistoupila neznámá osoba a drsná mužská ruka načichlá alkoholem a cigaretami ji zakryla ústa.

„Kam ten spěch, slečinko. Noc je ještě mladá. Co kdybychom se trochu pobavili,“ zašeptal o hlavu vyšší násilník své oběti do ucha. Potom levou rukou uchopil několik pramenů jejích vlasů, přiložil si je k nosu a pořádně nasál jejich vůni. Pak ještě své poslední oběti přes oblečení drsně ohmatal hruď a silou odvlekl za dům, kde u popelnic hodlal dále pokračovat.

Všechno měl naplánované. Dotyčnou sledoval už čtvrtým dnem. Vždycky se vracela ve stejnou hodinu a navíc sama. Ideální kořist.

Mladá žena se vzpouzela, ale nemohla soupeřit se silou násilníka. Nakonec byla dovlečena za dům, kde dostala tvrdou facku hřbetem ruky a omráčená padla na hromadu plastových pytlů a recyklovaného papíru svázaného v úhledných kupičkách.

„Tak a dáme se do toho,“ prohodil tiše násilník a začal zručně vysvlékat kořist, jako lovec stahující ze svého úlovku kožešinu. Nejprve ženě rozepnul halenku, pak podprsenku. Chvíli se kochal pohledem na plná ňadra zalitá měsíčním svitem. Mlsně se olízl a nedočkavě začal vyhrnovat sukni nahoru.

„Když vidím takové, jako ty, je mi na nic z toho, že mi v žilách koluje i lidská krev,“ zaznělo násilníkovi za zády a přerušilo tak jeho činnost v nejlepším. Rychle se otočil, v pravé ruce skleněnou lahev od mléka, kterou nahmatal mezi papírem, a plnou silou ji rozbil o hlavu jednadvacetiletého muže. Na okamžik ustrnul údivem. S nezvaným hostem to ani nehnulo, dokonce neměl ani škrábnutí. Akorát mu ve vlasech a na honosné školní uniformě uvízlo několik střepů. Potom si v měsíčním svitu všiml ohromného meče v jeho pravé ruce.

„To bylo nebezpečné,“ odvětil Tar a levačkou chytil násilníka pod krkem. Ten se na okamžik setkal s jeho pohledem. Ty žhnoucí krvavě rudé oči se mu vryly hluboko do paměti. Potom mu vládce Desátého pekelného kruhu sevřel hrdlo.

Násilník se pokoušel vzdorovat. Mlátil, kopal a škrábal, ale nedokázal s nadlidskou silou bojovat. Když jeho tělo ochablo a mysl se ponořila do světa bezvědomí, mrštil s ním Tar, jako s kusem hadru, za sebe.

„Tak a teď skončíme tu frašku. Tohle je mé území! A nikdo si tu bez mého svolení nebude dělat, co chce. I kdyby lovil jen lidský odpad,“ řekl vládce Desátého pekelného kruhu. Potom se mu v levé ruce objevil jasný plamen, se kterým si posvítil na napůl svlečenou ženu. Ještě se pak ohlédl za násilníkem, ale jen, co natočil hlavu, na první pohled bezbranná oběť procitla a s drápy, které vysunula z konečků prstů, jako nějaká kočka, se vrhla na svého zachránce.

„Ubohé,“ odvětil Tar. Potom pravou nohou přidržel tělo démonky a vytáhl z něho svůj meč, na který se mu sama nabodla, když jí ho nastavil do cesty.

Než se stačilo tělo démonky rozpadnout v prach, objevila se kolem svého pána skupinka poddaných.

„Co uděláme s ním, můj pane? Máme se o něho postarat…,“ zeptal se jeden z Lovců svého vládce a prohlížel si omráčeného násilníka.

„Ne,“ odvětil Tar bez váhání. „Nechci svou říši budovat z takových podřadných existencí.“ Potom vrátil svůj meč do původní podoby, uschoval ho pod kabát školní uniformy a odkráčel pryč, jako kdyby se nic nestalo. Cestou jen v duchu zalitoval: ‚To byl zase den. Nemohl jsem se ani přestrojit! Jak dlouho ještě bude trvat, než ovládnu celé Tokyo?‘