Orel (5 část 3 z 7)

Po pár hodinách, co odešel velmistr Gahen, přišla do pokoje Lvice. Orel ji pořád viděl bez oblečení, jako tehdy, když během další zkoušky hledal své nové jméno. Nemohl ji vnímat již jinak než nahou. Srdce se mu silně rozbušilo hned potom, co si sedla kousek od něho. Nemohl se na ni zkrátka vynadívat. Na její tvář, na křivky jejího těla, byl jí zcela okouzlen a nevnímal nic, kromě ní.
„Jsem ráda, že jsi už na tom lépe,“ promluvila na něho a jeho srdce se ještě více rozbušilo.
„Děkuji, že máš o mě takovou starost. Bizon mi řekl, jak jsi mě byla navštívit.“
„To nic nebylo. Byla jsem také zvědavá, co se ti přihodilo.“
„No řekněme, že jsem nalezl další tajemství druihů, která nejsou moc hezká,“ a povyprávěl jí o své misi, protože dobře věděl, že tohle ji především zajímalo, ale vynechal k tomu příběh velmistra Gahena.
„Takže podle tvých slov bych řekla, že drughovo bratrstvo získává spojence v různých světech?“
„Vypadá to tak. Chtějí zřejmě být co nejsilnější, až na nás potom otevřeně zaútočí. Sice mně nejprve navrhli, abych se k nim přidal, ale předtím jsem spatřil jejich opravdovou tvář. Nic než vraždění, intriky a páchání zla,“ dobře si všiml, jak Lvice nad jeho slovy uvažuje a je jimi otřesena.
„Aspoň, že jsi nepřijal nabídku toho Azrana ... Mohu vědět, co ti pomohlo ji odmítnout? Přece jen ne každý, když má na výběr mezi životem a smrtí, se rozhodne pro smrt.“
Orel byl jejími slovy vyveden trochu z míry, protože si myslel, že každý druiha by se zachoval stejně: „Vždyť jak se k nim kterýkoliv z druihů může přidat, když to, co jsme se doposud učili o našem poslání, odporuje všemu, čím jsou oni. Naší povinnosti je chránit ty, již se nedokáží sami ubránit, protože nevědí jak. Spočívá na nás veliký závazek a naše poslání je důležité,“ chvíli se odmlčel. „Navíc jsme přísahali, že naše poslání nikdy nezradíme a uděláme vše proto, abychom jej splnili,“ když Orel řekl slovo přísaha, se Lvicí to náhle zacloumalo a zcela ji to vyvedlo z míry. Jako kdyby tohle slovo bylo ostřím zbraně, která ji zasáhla hluboko do těla.
„Vím, že jsme přísahali, ale přece někdy jsou důležitější věci než přísaha?“ V jejím hlase zněla slova zvláštně. Jakoby se chtěla obhajovat a přitom nic neprovedla.
„Jak může kterýkoliv z druihů plnit své poslání, když jeho slovo nemá váhu, když přísaha pro něho nic neznamená?“ všiml si, jak Lvice je z jeho slov úplně bezradná. Místo její usměvavé tváře v ní teď nalezl bolest a hanbu.
Jejich rozhovor náhle přerušil Bizon: „Tak konec návštěv. Orel si musí ještě odpočinout a dneska toho na něho bylo až moc.“
Lvice vstala a kráčela ke dveřím: „Brzo se uzdrav,“ a odešla pryč. Orel chvíli přemýšlel, co řekl, že Lvici způsobil takovou bolest, ale nedokázal na to přijít.
Bizon k němu pak přistoupil a začal kontrolovat jeho obvazy a zranění. Některé obvazy vyměnil a někde použil hojivé masti: „Také sis všiml, že Lvice nebyla ve své kůži? Od vidění jsem ji vždy potkal usměvavou a v dobré náladě, ale teď? Neudělal jsi jí něco?“ a pohlédl na Orla pohledem ochránce utlačovaných.
„Ne. Já taky nevím, co se jí stalo. Nejprve jsme spolu mluvili a byla v pořádku. Potom se náhle její tvář změnila a cítil jsem z ní bolest a trápení.“
„No to už si musí vyřešit sama. Nemůžeme jí pomoci, když nevíme, co její duši trápí,“ právě dokončil svoji činnost. „Teď si odpočiň. Zítra už tě čeká cvičení. Mistr Hen říkal, že již jsi dost zdravý na to, abys cvičil s ostatními. Sice to nemáš přehánět, ale jen ti to prospěje.“
„Dobrá. Dobrou noc, Bizone, a děkuju, jak ses o mě staral,“ dobře věděl, že Bizon nemá rád slova díků. Vždy považoval za svoji povinnost pomáhat tam, kde to bylo nutné.
„Víš přece, jak slova díků nemám rád!“ a podíval se na něho zlým pohledem.
„Vím,“ a v Orlově tváři se objevil úsměv.
„Tak dobrou noc,“ zhasl lampu vedle Orlovy postele a celá místnost se ponořila do tmy.