Jen jedna noc...

Z domu lorda Standhala jsem odcházel s rozporuplnými pocity. Kdo, sakra, pořádá výběrové řízení pro jediného zájemce, a ještě v pozdní noční hodinu? Bezděky jsem si přitáhl plášť těsněji k tělu a vyrazil s hlavou vraženou mezi rameny vstříc nočnímu chladu. V ulicích vládlo až nepřirozené ticho. Sněhové vločky se v poklidu snášely k zemi a vytvářely na kočičích hlavách nesmělou pokrývku, která se v měsíčním světle přízračně leskla.

Zamračil jsem se na pohádkovou scenérii. Práci osobního strážce lorda Standhala jsem opravdu potřeboval. Ne, že bych rád za někoho nasazoval krk, ale jak už to tak bývá, potřeboval jsem peníze. V měšci se krčilo posledních pět stříbrňáků a společnost jim dělalo jen pár ubohých měďáků. A věřte nebo ne, život v hlavím městě něco stojí. No a ten pitomý pohovor probíhal tak, jak probíhal.

Užuž jsem plánoval navštívit Šerou čtvrť, abych se nad sklenkou něčeho ostřejšího poptal po nějakém méně legálním kšeftu, když noční ticho prořízl výkřik. Teď nemyslím žádné opilecké povykování, ale výkřik plný bolesti a zoufalství. A jako na potvoru zazníval zrovna ze směru, kam jsem měl namířeno. Některé dny je lepší vůbec nevylézat z postele. Zajímalo by mě, kde je městská hlídka, když ji člověk potřebuje… Z chůze jsem plynule přešel do poklusu. Plášť si přehodil přes rameno a zkusmo povytáhl meč z pochvy. Šel snadno.

Byli celkem tři. Oděni do odraných šatů; a přísahal bych, že pach zvětralého piva cítím až sem. Největší z nich za sborového povzbuzování svých kumpánů právě znásilňoval plačící ženu. Neviděl jsem jí do tváře, jen do noci svítila holá kůže jejích stehen. Dívka v nesnázích. Tomuhle archetypu nikdy neodolám.

Aniž bych na sebe upozorňoval, prokopl jsem prvnímu násilníkovi koleno. Jeho bolestnou grimasu jsem si již nestihl vychutnat, protože se po mně vrhl druhý z čumilů. Na čepeli nože v jeho ruce se odrazilo měsíční světlo. To mi taky zachránilo život. Ostří mi jen lehce přejelo po žebrech. Asi nebyli v tak podroušeném stavu, jak se zdálo. Na tasení nebyl čas ani prostor. Jen jsem se kotoulem dostal z dosahu a ještě v podřepu vytáhl z boty dýku. To už jsem čelil dvěma soupeřům naráz. Násilník svíral krátký pěchotní meč, vztyčený pyj vylézal z kalhot. Naštěstí vypadal, že s ním neumí zacházet, tedy s tím mečem. Vyhnul jsem se prvnímu útoku a z výkrutu prořízl krkavici šmejda s nožem.

Hromotluk s mečem zaváhal, s odporem se asi doposud nesetkal. Přehodil jsem dýku do levé ruky a tasil vlastní zbraň – štíhlý meč s prodlouženým jílcem. Hromotluk hrdelně zavrčel a udělal svou první a poslední chybu. Zaútočil sekem shora. Já jen lehce dýkou vychýlil čepel ze směru. Vazoun promáchl, jeho meč vykřísl jiskry z dláždění a já mu vrazil ten svůj do odkrytého boku. Byla to jen banda pouličních bouchačů, ovšem provinile jsem se necítil. Dokonce, ani když jsem vytahoval dýku z chlápka, kterému jsem prve pošramotil nohu a otíral čepel do jeho tuniky. Holt měli smůlu. Tak už to v životě občas chodí. Pokud možno za sebou nenechávám živé nepřátele, nedělá to dobrotu. Ke všemu je to tak bezpečnější.

Žena, co křičela, se choulila ve špinavém rohu a tiskla k sobě potrhané zbytky oblečení. Jektala zuby, skelný pohled upírala do dáli a já si se zaklením uvědomil, že jí nemůže být víc jak třináct. Sakra.

 

Za zády jsem uslyšel kroky. Bleskově se otočil, meč v dolním střehu. Bylo jich celkem sedm. V čele jejich skupinky stál lord Standhal a teatrálně tleskal. Nikdy předtím jsem ho neviděl, ale řetěz, na kterém se houpal rodový erb, rušil všechny pochybnosti. Zbytek tvořila stráž v rodových barvách. „Gratuluji,“ pronesl lord konverzačním tónem. „Přesně vás jsem hledal.“

„Takže tohle celé bylo nahrané,“ došlo mi.

„Jen obyčejná lůza. V každé putyce jich najdete dvanáct do tuctu. Ale vy jste jiná liga. Víte, chystám se kandidovat do městské rady. No a politika je nebezpečný byznys,“ uchechtl se. „Potřebuju někoho, kdo je opravdu schopný a nebere si servítky.“

Začínal ve mně kypět opravdový ledový vztek. Ten slizký parchant klidně nechá znásilnit holku, jen aby si ověřil moje kvality. Bylo mi na zvracení. Asi jsem dost dlouho mlčel a lord Standhal si to vyložil jako pokus o smlouvání: „Dám vám dvakrát tolik, co jsme se dohodli předtím. Na svém bezpečí nikdy nešetřím. Tak co, plácneme si?“

Dvakrát tolik? To byl opravdu balík... U všech bohů, co to se mnou jenom je? To děvče mi stále vzlykalo za zády. Jeho sebejistý úsměv zářil do tmy. Nejraději bych mu vymlátil všechny zuby. Ale v rámci zachování kontinuity své existence jsem co nejzdvořilejším tónem odpověděl: „Děkuji, myslím, že už nemám zájem pro vás pracovat. Je mi to líto.“ Ve skutečnosti mi to moc líto nebylo, ale to mu cpát nebudu.

Chvíli na mne nevěřícně zíral. Další, koho jsem dnes pořádně překvapil. Ovšem lord si bral odmítnutí až aristokraticky osobně. S tváří zrůzněnou hněvem promluvil ke svým nohsledům: „Zabte toho parchanta. Kdo mne odmítne, nedostává další šanci.“

Dobrá, teď jsem opravdu v průšvihu. Šestice mne obestoupila ve vějířové formaci. Za sebou jsem měl jen ten kout s vyděšenou holkou. V rukou třímali meče a obezřetně si mne měřili. Přeci jen jsem vyřídil během pár okamžiků tři chlapy a nikdo nechtěl být prvním, kdo se mnou zkříží zbraň. Na životě jsem už pár let tolik nelpěl, ale přeci jen jsem ho nechtěl ztratit. Alespoň ne tady a ne teď.

Někde v podvědomí jsem věděl, že rána se lord Standhal nedožije. Nasadil jsem svůj nejšílenější úsměv. Nebylo na co čekat. Lepší využít momentu překvapení a hrát podle vlastních pravidel. Se stěnou po levé ruce jsem vyrazil proti krajnímu muži. Brutální silou útoku jsem ho zatlačil a s jen lehkým šrámem na paži unikl z obklíčení. Pak šlo všechno hrozně rychle. Lord Stendhal pobízel své chlapce. Sníh tmavl vsáklou krví, z nemalé části i mojí vlastní. Strážci jeden po druhém končili na studené dlažbě. Periferním viděním jsem zaregistroval, jak jeho lordstvo uklouzlo na čerstvém sněhu. Pravda, nebyl jediný. Vzápětí mi podjela noha, na kterou jsem přesouval váhu. To mi zachránilo život. Místem, kde bych teď měl stát, prosvištěla čepel. Nejspíš mám víc štěstí než rozumu, ušklíbl jsem se. Na další rozjímání bohužel scházel čas.

V rychlém sledu se mi podařilo vyřadit pět strážců. Teď jsem stál proti poslednímu z nich. V předchozím boji prokázal své kvality. Nebyl lepší šermíř než já, ale zase nekrvácel z tolika ran. Síly byly až nepříjemně vyrovnané. Dívali jsme se jeden druhému do očí a čekali, kdo s čím přijde. Najednou se v jeho pohledu cosi pohnulo. „Neplatí mi tolik, abych s tebou dál bojoval. Ne, když s tebou vlastně souhlasím.“ Sklonil zbraň a ukročil vzad. Byl jsem s to mu věřit. Zabíjení bylo pro dnešek dost. Také jsem sklonil svou zbraň hrotem k zemi. On svoji vrátil do pochvy. „Ještě dnes odjedu z města. Radil bych ti to samé,“ prohodil přes rameno. Za chvíli už se ztratil za nejbližším rohem. Měl úplnou pravdu. Takovýhle masakr nezůstane bez tvrdé odvety. Pořádek se musí udržovat a nic neposlouží lépe, než odstrašující příklad.

 

Konečně na mne dolehlo vyčerpání za ztráty krve. Klesnul jsem na koleno, ztěžka se opřel o jílec a oddechoval. Mou pozornost přitáhl podivný čvachtavý zvuk. Unaveně jsem otočil hlavu. Ona dívka obkročmo seděla na lordu Standhalovi a rytmicky ho bodala do prsou. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Byla od krve od hlavy až k patě. Vycítila můj pohled a zachytila ho.

„Zasloužil si to,“ pronesla ochraptělým, avšak přesto pevným hláskem. Zmohl jsem se jen na přikývnutí. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Říkají mi Samhain.“

„Jako ten svátek? Mám ho ráda. Je správně strašidelnej.“ Dětská naivita kontrastovala s jejím vzhledem. Vstala a došla až ke mně. Nůž jí vyklouzl z prstů a zazvonil o dláždění. Bylo znát, že každý krok ji bolí. Snažila se to nedat najevo. Chtěla být silná. Stiskla mi ruku, usmála se a odkráčela do tmy. A sněhové vločky se dál snášely na město, lhostejné k lidským osudům.

„Jo, to je…“