Kamir - prolog

Temnotu v oválné místnosti bez oken rozháněla jen slabá záře vycházející z artefaktu v jejím středu. Alabastrová koule na podstavci ze stehenní kosti, kolem které se proplétaly dvě lidské páteře. Na první pohled vypadala vcelku neškodně, alespoň do chvíle, než jí začala používat Vládkyně.
Ze tmy se vynořila drobná ruka s křídově bílou pletí, jež svým bělostným rukávem z hedvábí otřela kouli. Poté se na mdlé světlo dostala i pravá polovina mladé ženy. Oděná v krásných drahých šatech se zlatými vlasy po ramena s tváří bohyně se blankytně modrým okem zadívala na alabastrovou kouli, v níž se zjevil obraz venkova. Švitoření ptáků a příroda kypící životem doslova křičela, že přišlo jaro. To však dotyčnou nezajímalo, znovu svým rukávem otřela artefakt a obraz se z lesů, polí a luk přesunul na náměstí zalidněného města. To už upoutalo ženinu pozornost víc. Ukazováčkem se dotkla koule v místě, kde stálo nejhonosnější obydlí. Následovalo několik rychlých obrazů, jak se neviditelné oko prohnalo prázdnými místnostmi domu, až se zastavilo v pokoji nejstaršího syna zámožného obchodníka. Ten ležel v posteli ve vysokých horečkách. U jeho lůžka klečel léčitel a za ním pak stál otec a dva mladší bratři. Zatímco otec s uslzenýma očima přihlížel, jak léčitel s lítostí pokyvuje hlavou a pouze ulehčuje nemocnému od bolesti, mladší bratři si spiklenecky vyměňovali pohledy a maskovali své veselí za smutek. V duchu si mezitím rozdělovali bratrův díl otcova majetku.
Žena si obraz znuděně prohlížela. Nedokázala by přitom spočítat, kolikrát už něco podobného, ne-li stejného, viděla. Pokaždé však se stejným výsledkem. Přivolali jí, aby za druhé udělala špinavou práci.
Nemocný se hrozivě rozkašlal, a když od úst odložil kapesník, spatřil na něm krev. Přehlédl své mladší bratry, léčitele a naposledy věnoval hřejivý úsměv otci.
Přihlížející žena si ještě jednou prohlédla tváře mladších bratrů, zapamatovala si je na pozdější setkání, a pak už obraz v kouli zabíral jen umírajícího. V tu chvíli se z temnoty na světlo vynořila i její druhá ruka se zbytkem těla. Odporná končetina, na které bylo navlečeno více cárů zašlého a špinavého oblečení, než kolik měla na sobě masa, se kostěným ukazováčkem dotkla alabastrové koule. Umírající potom ve světě živých naposledy zalapal po dechu, než se jeho duch vydal na cestu do říše mrtvých.
Vládkyni, jejíž pravá polovina těla měla podobu nádherné krásné ženy, zatímco levá připomínala zetlelou mrtvolu pochovanou už několik let v zemi, se na tváři objevil děsivý úškleb představující úsměv. Ještě jednou se zadívala na alabastrovou kouli, na níž byl obraz otce zesnulého, který u lůžka syna naříkal a truchlil, a pak se na místě otočila a odešla bez jakéhokoliv náznaku lítosti.

Každý mé jméno zná. Jsem krutá, nemilosrdná, bezcitná a nemám s nikým slitování. Přesto všem měřím stejným metrem a žádného panovníka, hrdinu nebo zlosyna neušetřím. Svět mě potřebuje a každý to přes nenávist a odpor ke mně ví.
Na každém rohu s vámi držím krok a nikdo přede mnou neuteče, ani se neschová. Kam se hnete, jdu s vámi jako váš stín. Co komu uděláte, všechno vidím a potom vás za každý váš čin budu soudit.
Jsem Smrt a s každým z Vás se minimálně jednou za život setkám. A když se s vámi nesetkám já, tak některý z mých potomků určitě…