Orel (část 6 1 z 5)

Uplynul týden, co Orel s Bizonem pátrali po Lvici v neznámém světě.
Procházeli okolo vesnic, lesů, polí a hledali náznak přítomnosti Lvice, který by je k ní dovedl. Lidé, které potkávali, se jich stranili a nepodařilo se jim z nich dostat ani jediné slovo. Báli se a raději je pozorovali z povzdálí, vždy s vidlemi v rukou, připraveni je hnát jako prašivé vlky.
Zásoby se jim pomalu tenčily, i když jich Bizon nesl ohromný náklad, jejich jedinou možností bylo, že naleznou Lvici dřív, než jim dojdou úplně. Měli výhodu, že jejich těla díky výcviku vydržela velkou zátěž a nepotřebovala tolik jíst ani pít. Přesto bylo nemyslitelné, aby zůstali v tomto světě i potom, co dojdou zásoby, zvláště když Drughovo bratrstvo mohlo kdykoliv udeřit na Druihy.
Blížili se k jednomu z lesů, kterých prošli už spousty. Rozhodli se utábořit u některého stromu a vyrazit až další den. Rozdělali si oheň a začali jíst.
Bizon se podíval na Orla: „Co uděláš, jestli ji najdeme?“
„Nevím,“ a pak si Orel smutně povzdechl.
„Myslíš, že se s námi Lvice vrátí?“
„Promiň, ale nechci o těchhle věcech přemýšlet, natož mluvit. Budu to řešit, až ji najdeme.“
„Dobrá,“ Bizon věděl, že jeho přítel má plnou hlavu myšlenek, a musel jej nechat, aby si je přerovnal v hlavě sám.
Přiložili trochu dříví na oheň a šli spát. Během spánku se nocí šířilo vytí vlků a šustění suchého listí v lese. Žádný z nich nespal. Oba cítili, jak je někdo pozoruje, a byli připraveni se vrhnout do boje.
Noc proběhla v klidu. Nic se během ní nestalo a oni potřebný odpočinek zbytečně promrhali, když byli napůl vzhůru.
Bizon připravoval snídani a Orel se mezitím protahoval, aby ještě trochu ztuhlému tělu pomohl do staré kondice.
Nad jejich hlavami se ozval křik dravce a Orel zvedl hlavu k nebi. Spatřil nad sebou kroužit orla a upřeně na něj hleděl. Orel znovu zakřičel, jako kdyby čekal na odpověď, ale nedostal ji. Chvíli kroužil nad lesem a potom se snesl dolů, přímo ke dvěma druihům.
Přistál na větvi stromu, u kterého tábořili. Jeho zrak se střetl se zrakem muže, jenž měl na rameni Orla, který se mu podobal. Byl nádherný, bílá hlava, pronikavé oči, smrtící drápy a na jeho peří se leskly sluneční paprsky, které jej dělaly skoro magického.
Upřeně na sebe hleděli a jeden druhému byl záhadou. Bizon je oba pozoroval, fascinován touto zvláštní věcí.
Náhle se Orel otočil ke stromům, vytasil zpod svého pláště dýku a strnul v bojovém postavení. Orel naposledy varovně zakřičel a odletěl z větve k obloze, kde zmizel mezi mraky.
Bizon se nerozmýšlel, popadl své obouruční kladivo a postavil se vedle svého přítele, i když nevěděl proč.
Ze směru, kam hleděli, přilétly dva šípy mířící přímo do jejich hrudě. První srazil čepel dýky na zem a druhý Bizon zastavil o hlavu své zbraně, potom si stoupl před Orla a tělem jej chránil před dalšími šípy.
Orel tohle nesnášel. Dobře znal povahu přítele, která se snadno dala přirovnat k povaze až příliš starostlivé matky, ale taky věděl, že s tím nic nenadělá, protože jeho přítel byl příliš tvrdohlavý.
Potom z lesa vyšlo šest postav v plátové zbroji, mečem připraveným k boji a štítem před sebou. Deset kroků od nich se zastavily.
Orel k nim za zády Bizona promluvil: „Nic jsme vám neudělali, ale pokud nás napadnete, zemřete.“
Jedna z šestice protivníků zasunula meč zpět do pochvy a sundala si přilbu z hlavy.
Orel se postavil na špičky a nakouknul přes Bizonovo svalnaté rameno. Spatřil, proti komu stojí.
Zpod helmy vypadly dlouhé blonďaté vlasy, které patřily krásné ženě. „Jsem Aida. Válečnice šestého kmene.“
„Amazonka,“ dostal ze sebe Bizon a zíral na nádhernou ženu, která se na něho usmála.
„Pojďte s námi. Náčelnice nám pověděla, že někdo se schopnostmi odrazit letící šíp ji přijde hledat, a říkala nám, abychom na vás hned nezaútočili,“ prohlédla si Bizona od hlavy až k patě s velikým zájmem. „Teď vím proč.“
Orel se postavil po boku svého přítele, který zíral s pusou dokořán na amazonku a věděl, že jen tak brzo nepromluví. „Dobrá, rádi půjdeme s vámi za vaší náčelnicí,“ a štípnul Bizona, aby se vzpamatoval.
Společně pak kráčeli lesem k jejich táboru. Tři amazonky vepředu a tři vzadu. Mezi nimi dva druihové, jeden obrovský a svalnatý, druhý tajemný skrytý pod pláštěm.
Bizon se naklonil k Orlovi a šeptal: „Jak jsi věděl, že tam jsou?“
„Nevěděl, to ten orel. Nevím jak, ale řekl mi to.“
„Zvláštní? A se mnou zatím žádný bizon nemluvil.“
V Orlovi to vyvolalo vlnu pobavení, ale zabránil se smát, raději si tato Bizonova slova rozhodl šetřit, až se vrátí a sejdou s ostatními. „A zkoušel jsi s nějakým Bizonem mluvit?“
Bizon pochopil, co předtím řekl za hloupost a zlostně se podíval na přítele. Ten mlčel, ale tvář pod kápí byla v úsměvu, který každou chvíli mohl přejít do smíchu.
Konečně došli do tábora amazonek. Byl kolem dokola obehnán dřevěnou zdí a všude za ní se tyčily pozorovatelny s lukostřelkyněmi připravenými kdykoliv pálit jeden smrtící šíp za druhým.
Aida se k nim před branou otočila: „Vítejte u šestého kmene,“ a brána se před nimi otevřela.