Démoní Lord Země III. - X.

Místo: Tokyo - Země

Temná bouřková mračna zahalila oblohu nad městem. Po několik následujících hodin pak metropoli bičoval silný vítr a prudký déšť.
Ditorax stál na špičce hromosvodu jednoho z nejvyšších mrakodrapů ve městě a shlížel do ulic pod sebou. Nepříznivé počasí s ním ani nepohnulo. Ruce měl natažené před sebou, jako kdyby v nich něco držel, ale nic vidět nebylo.
„Dlouho jsem vás zanedbával,“ řekl Ditorax vlídným hlasem, a když oblohu rozzářil blesk, osvítil malého chlapce pokrytého změtí vlnících se těl. „Chci, abyste mi někoho našli…,“ jeho další slova přehlušil kvílící vítr a s dalším bleskem už stál Ditorax na špičce hromosvodu sám, vyčkávající návrat svých mazlíčků.

Místo: Neznámé – Země

Tar a Lily si nalezli malou jeskyni u paty hory uprostřed ostrova, ve které se rozhodli přečkat noc. I když vládce Desátého pekelného kruhu mohl použít svou moc pro udržení ohně, raději nasbíral v okolí nějaké sušší dřevo a udělal u vchodu ohniště. Věděl, že se Mevlin vrátí, a tak šetřil síly. O pečínku se nakonec s Lily rozdělil, dokonce by řekl, že toho snědla víc, než on.
„Ty jsi taky poloviční člověk,“ řekl a koutkem oka pozoroval Nebesanku třesoucí se zimou, sedící těsně u vchodu do jeskyně.
Lily neodpověděla, už takhle se s Tarem zapletla dost a nehodlala to nechat přerůst v nějaké podivné přátelství. Navíc se jí teď honily hlavou jen myšlenky točící se kolem tepla. Necítila skoro tělo. Měla na sobě pouze školní uniformu, sukni nad kolena a sako s košilí.
Tar se už na Lily nemohl více dívat. Vstal a vyšel z jeskyně, aby se po chvíli vrátil s další náručí dřeva, které pohodil kousek od ohniště.
Lily se pořád třásla zimou, jen si o něco blíž přisedla k ohni.
Vládce Desátého pekelného kruhu si povzdechl, zezadu přistoupil k Nebesance, poklekl a pak jí objal. Lily se lekla, začala se vzpírat a snažila se dostat ze sevření, ale Tar jí nepustil, řekl jen: „Jsem ohnivý démon. Vím, že o mou pomoc nestojíš, ale už se dál nehodlám dívat, jak se tu třeseš.“ Potom zvýšil teplotu svého těla a stal se živoucím topením. Lily se ještě chvíli vzpouzela, ale vyčerpání a náhlé teplo ji během chvíle uspaly.

Místo: Někde v Tokyu – Země

Ze zadního vchodu nočního podniku se vypotácel silně podnapilý muž. Neudělal však ani deset kroků a vyzvrátil před sebe obsah svého žaludku. Což bylo několik pistáciových oříšků, oliv a spousta různorodého alkoholu. Nebyl schopen normálně myslet, natož kloudně mluvit, a tak když se otočil a uviděl naproti sobě stojící osobu zahalenou v plášti, vypravil ze sebe: „Nemáš něco k pití?“ Místo odpovědi zpod pláště vyrazila ruka, prošla skrz koženou bundu s tričkem a vnikla ochmelkovi do prsou. Hned na to vyšla ven, celá od krve, svírající ještě stále tlukoucí srdce. Ochmelka naposledy zaostřil zrak, ale pak už se jen svalil na zem do vlastních zvratků.
Zahalený muž zpod pláště vystrčil druhou ruku, v níž svíral drobný drahokam. Ten přiložil k srdci, a jakmile se do něj přemístila duše oběti, nepotřebný orgán zahodil k odpadkům u popelnic, kde se o něj ještě tu noc popraly krysy a divoké kočky z okolí.
„Mazané, maskovat své vraždy za práci démonů,“ zaznělo od Ditoraxe, který vyšel na světlo pouliční lampy a v klidu kráčel k vrahovi. Ten jen uschoval drahokam do bezpečí pláště a zůstal nehybně stát. „Jsem rád, že jsi neutekl,“ pokračoval malý chlapec a přitom se shýbl, aby vzal do ruky drobného hada, který k němu zamířil ze stínu lampy. „Většina démonů si myslí, že jsou Stínoví hadi zbyteční. Jejich síla se samozřejmě nedá srovnávat s těmi Pekelnými, ale pokud jde o užitečnost, tak se jim nic nevyrovná.“
„Kdo jsi a co po mě chceš?!“ zaznělo z pod kápě vraha.
Ditorax se pousmál: „Takže si na mě nepamatuješ? Nemohu ti to mít za zlé, Bezejmenný. Nebo bych měl raději říkat Ji…“
„Ty jsi ten pošahaný démon z Devátého pekelného kruhu!“ skočil Ditoraxovi Bezejmenný do řeči.
„Pošahaný zní dost nehezky. Říkejme radši podivínský, ale o tom jsem se bavit nepřišel. Chci ti navrhnout obchod.“
Bezejmenný uvolnil stisk na rukojeti dýky, kterou měl připravenou k útoku, a počkal, až Ditorax přednese návrh.
„Chci vědět, kam mohli Čističi poslat Nebesanku a vládce Desátého pekelného kruhu, aby je tam nikdo nerušil.“
„Těch míst může být vícero, ale napadá mě jen jedno,“ odvětil Bezejmenný a zpod pláště vystrčil průsvitnou ruku, kterou napřáhl před sebou dlaní vzhůru.
Ditorax vytáhl z kapsy kožený váček, vložil ho Bezejmennému do dlaně, ale stále se ho ještě držel.
„32,5° zeměpisné šířky a 139,8° délky,“ zaznělo zpod kápě.
„Jestli tam nebudou tak…“
„Vím, najdeš si mě a potká mě horší osud, než smrt,“ skočil Ditoraxovi Bezejmenný do řeči. „Je mi líto, ale tyhle výhružky na mě neplatí. Možná proto, že sám už jsem mrtvý.“
Když potom Dito pustil sáček, Bezejmenný v tu ránu zmizel. Sáhl do kapsy pro mobilní telefon a hned se spojil s Wornixsem, aby mu předal informace: „… zbytek je na vás.“
„Jako by se stalo,“ zaznělo v odpověď a Kronikář hovor ukončil.
Potom se Dito vrátil zpátky do ubytovny, kde vyčkával Tarův návrat.


Místo: Residence Hondů, Tokyo – Země

Takashi v den Mevlinova koncertu nebyl vůbec ve škole. Bylo pro něj nedůstojné zúčastnit se něčeho, při čemž by nemohl nějakým způsobem vyčnívat nad ostatními. A tak jen zůstal ve svém pokoji, což byly čtyři místnosti v prvním patře jižního křídla domu o celkové výměře přes 150 m2. Tam ležel na drahé kožené pohovce obklopený přepychem, a jako vždy přemítal nad potupou, kterou mu Tar způsobil.
Dokud si myslel, že je člověk, tak byl schopen přijít s plánem, jak se mu pomstít. Ale po zjištění, že je démon, a dokonce ne nějaký řadový poskok, nýbrž něco jako král, se v něm střídala frustrace se záští. Zášť za to, že jej opět pokořil ve společenském postavení a frustrace pramenící z nejistoty, protože jak by se obyčejný člověk mohl pomstít démonovi? A lze to vůbec?!
Chvíli uvažoval o tom, že by zašel někam do kostela a tam Tara jednoduše udal, ale pak si vzpomněl na varování od profesora Wornixse, který říkal, aby se od kostelů a kněží držel dál, jestli nechce mít zbytečné problémy. A i když ho varoval jeden z Tarových poddaných, tak sám nic nevěděl o válce mezi Nebem a Peklem. Sice už přečetl bibli, pátral na internetu a snažil se získat nějaké informace, ale vše bez sebemenšího úspěchu.
Zaklepání na dveře vytrhlo Takashiho z myšlenek a vrátilo do přítomnosti: „Vstupte!“ zakřičel nevybíravě.
Do pokoje vstoupil sluha a v úklonu oznámil: „Váš otec musel odjet kvůli neodkladné záležitosti a pověřil Vás, abyste se v jeho nepřítomnosti postaral o hosty.“
„Tss!“ sykl zlostně Takashi a v duchu zanadával na otce a tu couru, za kterou jel. Nevadilo mu, že je nevěrný, ale když kvůli jeho cizoložství musí lítat kolem nějakých buranů z Kjóta, které v životě neviděl a s nimiž neměl pranic společného, nebýt nějaké úmluvě uzavřené před pár stovkami let, to bylo něco jiného. Však si o tom s ním večer promluví, až se vrátí. Následoval tedy sluhu až do haly, kde uviděl tříčlennou skupinu, skládající se ze dvou mužů a jednoho středoškoláka.
„Měl jste pravdu, Mistře. Je tu nějaká špína…“ zaznělo od jednoho z hostů, který spolu s ostatními probodával Takashiho pohrdavým pohledem.

Místo: Přístaviště, Tokyo – Země

„Najděte to nejrychlejší, co tu je. A hněte sebou,“ zakřičel Arkill na jednotku Pekelných samurajů, kteří se spolu s ním a Wornixsem chystali na záchranu jejich vládce. Naneštěstí ostrov Čističů nebyl tak daleko od Japonska, ale pořád to nebylo dost blízko.

Místo: Neznámé – Země

„Mevline, nedělej to! Brzy dorazí rozhodnutí Rady…,“ při posledních slovech hrdlo mladého umělce sevřela pravá ruka jeho přítele a byl tvrdě přitlačen ke skalní stěně.
„Neříkal jsem ti snad, že není důvod je informovat, Micku!“
„Nemůžeš jen tak vyhlásit válku Pekelnému kruhu bez souhlasu Rady,“ zaznělo přidušeně.
„On není vládce! Je to vyvrhel. Ta banda Vyhnanců kolem něj neznamená nic. A teď mě nech být nebo si to nejdřív vyřídím s tebou,“ s těmito slovy pustil Mevlin Micka.
Mladý malíř si chvíli masíroval hrdlo levou rukou a snažil se přijít na způsob, jak horkokrevného přítele zastavit, ale marně.
Mevlin stál na nejvyšším bodě ostrova a díval se na džungli pod sebou: „Nemyslete si, že se přede mnou schováte,“ řekl, promnul si prsty, jako kdyby zahajoval nějaké své vystoupení a shromáždil moc. Všech deset prstenů na jeho rukou se rozzářilo ve stejnou chvíli: „Nebeský klavír!“ před Mevlinem se pak ve vzduchu vznášely klávesy, a když začal hrát, zvláštní tóny se od něho nesly do dálky. Čistič zavřel oči a soustředil se na rezonanci. V jeho hlavě se vytvořil dokonalý prostorový obraz ostrova. Viděl přílivové vlny tříštící se o skaliska na severu ostrova, rodinku místních antilop u pramene, ale především Tara a Lily opouštějící bezpečí jeskyně, v níž přenocovali.
Vládce Desátého pekelného kruhu slyšel podivnou melodii, ale více ho znepokojovala aura moci s ní spjatá. Byla nepatrná, ale všude kolem něj.
„A teď teprve začne hra,“ opáčil Mevlin, usmál se a změnil melodii. Hudba z Nebeského klavíru se teď nerozléhala po okolí, ale soustředila se na jedno jediné místo.
Tar postřehl změnu melodie, zatímco Lily hudbu ani nezaslechla. Jeho instinkty byly na poplach, a tak když mladá Nebesanka zamířila zpátky do jeskyně, on včas posílil tělo a zachránil ji před utrženým skalním převisem.
„Co se stalo?“ vyhrkla zaskočená Lily a hleděla na zavalený vchod do jeskyně, ve kterém ještě před chvílí stála.
„Utíkej!“ vykřikl Tar, popadl Lily za ruku a táhl ji za sebou džunglí, zatímco jim nad hlavou praskaly větve stromů a dopadaly kolem nich.
Takto však nevydržela dvojice utíkat dlouho. Ani ne po dvaceti metrech Lily zakopla, upadla na zem a před padajícími větvemi ji zachránily až Tarovi Plameny hněvu, které následně sežehly i prostor kolem nich do vzdálenosti několika desítek metrů.
„To jsou všichni Čističi zbabělci nebo jen nebojují tváří v tvář,“ křičel vládce Desátého pekelného kruhu z plných plic, až se k němu z dáli vracel jeho hlas jako ozvěna.
Mevlin otevřel oči a přestal hrát. Klávesy Nebeského klavíru zmizely, stejně jako on sám, když se teleportoval přímo naproti Tarovi.
„Je čas na druhé kolo.“
„Vzal si mi to přímo z úst,“ odvětil klavírista a vrhnul se na Tara

***

Mick stál na nejvyšším místě ostrova, odkud ještě před chvílí Mevlin pátral po Tarovi a Lily. Chvíli přihlížel zuřivému boji jeho přítele s vládcem Desátého pekelného kruhu a pak se zahleděl na východ k Atlantidě. Narozdíl od ostatních Čističů netoužil po boji. Kdyby to šlo, zvolil by si život obyčejného smrtelníka, ale to bylo nemožné…
A jak tak mladý malíř opětovně přemýšlel nad svým životem, k ostrovu Čističů směřoval spěšný postel Rady, běžící po hladině oceánu.

V tu samou chvíli k ostrovu mířil i sportovní člun, na jehož palubě se nacházel Arkill s Wornixsem a jednotnou Pekelných samurajů, kteří se všichni do jednoho obávali o život svého vládce.

***

„Zvukový kráječ!“ Mevlin opakoval na Tara svou včerejší strategii a vysílal proti němu neviditelné čepele, aby zaměstnal jeho živoucí rudé plameny, a pak se mu hned teleportoval do zad. Ale i když se mu naskytla několikrát příležitost zasadit úder, pokaždé se zarazil. Stále měl v živé paměti včerejší neúspěch a potřeboval vědět, jak k němu došlo.
Vládce Desátého pekelného kruhu nezůstal Čističi před sebou nic dlužno a zakrátko bitevní pole zdobily četné krátery a plápolající ohně.
„Už mě to unavuje. Co kdybychom to konečně skončili,“ zvolal po další blokaci zvukové čepele Tar. Jeho zásoby Moci se sice narozdíl od většiny démonů obnovovaly, ale používání Plamenů hněvu mu ubíralo příliš mnoho sil. Bylo mu jasné, že boj v takovém tempu dlouho nevydrží. A přemýšlet dopředu bylo jednou z prvních věcí, které se od Arkilla naučil. I když se touto radou Pekelný rytíř sám mnohdy neřídil… Tarův plán byl tedy prostý, dostat Mevlina k sobě, aby mu ukradl jeho moc a následně jí proti němu samému použil.
„Co navrhuješ?“ opáčil klavírista. Sám už spotřeboval dost sil, ale především se mu nelíbila patová situace.
„Žádné pobíhání okolo. Jediný útok, který rozhodne boj… jestli se nebojíš.“
„Souhlasím.“
Kolem obou protivníků se začala tvořit silná aura moci, uvolňující se z jejich těl, připravená se přeměnit ve zničující sílu.

***

„Skvělé,“ řekl Mick a radostí chtěl pomalu skákat, když dočetl rozhodnutí nejvyššího člena Rady. Potom vytáhl svůj skicák a začal spěšně kreslit.

„Vidím ostrov,“ zvolal jeden z Pekelných samurajů.
„Konečně,“ opáčil Pekelný rytíř skoro šeptem. „Wornixsi, šlápni na to!“
Kronikář však na Arkillova slova naopak ubral plyn: „Je tu spousta skalisek. Když přijdeme o člun, uvízneme tu.“
„Sakra,“ zaklel Arkill, pak ale v dáli uviděl vyšlehnout plameny vysoko k obloze a nemusel ani cítit Tarovu přítomnost skrze svou vazalskou značku, aby věděl, že tam bude. „Jdu napřed,“ pak posílil své nohy na maximum a skočil. Málem tím člun sám potopil, ale nad takovými detaily už nepřemýšlel.
Wornixs jen převrátil oči v sloup, zatímco se členové jednotky Pekelných samurajů snažili nespadnout ze člunu. Pravdou bylo, že Kronikář nezpomalil člun jen kvůli vyčnívajícím skalám nad hladinou, ale podobný čin od Pekelného rytíře očekával.