Za hradbou stínů

I.

V davu to hučelo jako v úle plném naštvaných včel. Lidé do sebe vráželi, strkali lokty, šlapali si po nohou, natahovali krky, a to vše ve snaze ukořistit co nejlepší místo, aby jim neunikla byť jen jediná vteřina představení, které se mělo každou chvíli vypuknout. Těžko říci, jestli pro pobavení všech zúčastněných, zastrašení či snad jen jako ukázka nezměrné síly a moci majestátu, ovšem každý by zde jistě našel to, co by hledal.

Mezi lidmi se proplétala špinavá děcka, malí zlodějíčci vybírající kapsy, synkové a dcerky kupců a řemeslníků lezli po hrazení a sborově pokřikovali na celé kolo.

„Bílé vlasy, oči rudé,

čarodějka viset bude!"

Síň radnice div nepraskala ve švech, jak se sem všichni ti lidé snažili natěsnat. Dokonce i na hrbolaté skleněné tabulky oken se tiskly zvědavé nosy a nohy balancovaly na úzkých parapetech. Shromáždila se zde snad polovina města, a ta druhá se tlačila na náměstí.

„Čarodějka, paní zimy,

v ohni shoří za své činy!"

Při této vzácné příležitosti se zde sešla celá Rada Donn Caeru, od soudců přes starostu, kancléře, všechny ty místo-patolízaly až po samotného hraběte Ashena II. řečeného Spravedlivého, patrona města a arcibiskupa Rorschacha, který sem byl poslán samotným Papežem Inoncencem, aby dohlídl místo svatého otce na celý proces. Seděli na vysokých vyřezávaných židlích za masivním stolem na vyvýšeném pódiu a popíjeli víno, tváře planoucí vzrušením.

Dveře po levici vzácných pánů bez varování otevřel katův pacholek.

„Hni se, čubko," zavrčel jeden ze strážných, při čemž ji drapl za loket a smýkl s ní vpřed jako s kusem hadru.

Světlo světa tak spatřila bledá tvář, jejíž rysy díky pobytu ve vězení získaly ještě více ostrosti a výraznosti, jak kůže posetá podlitinami natěsno obepínala kosti podobna křídovému papíru, co se má každým okamžikem protrhnout. Bílé vlasy jí rámovaly propadlé tváře v pramenech slepených k sobě krví a špínou. Ano, tenhle obličej připomínal čarodějnici snad nejvíce ze všech těch nešťastnic, které se tu kdy kolem pódia prošly, aby si mohly vyslechnout svůj rozsudek.

V síni to na okamžik ztichlo.

O pár úderů srdce na to ji naplnilo bučení. Křik. Nadávky. Posměch. Vzduchem prolétlo i pár shnilých jablek, brambor. A všechny ty rozlícené tváře požadovaly jediné. Utrpení. Smrt. Pomstu. A krev. Její krev.

Svázaná již nebudila strach. A tak náhle nebylo slov, co by neurážely. Rukou, které by neuhodily. Noh, které by nekoply.

Úzké rty se jí zkroutily do úšklebku. V temně rudých očích se zalesklo na důkaz vzdoru, když pohnula hlavou tak akorát tak, aby se ovoce s hlasitým plesknutím rozprsklo na tunice strážného, co ji vlekl podél pódia vpřed.

„Postřeh, vzácný pane," uskřípla.

  Strážný si tím akorát vysloužil smích a ona vzteklou ránu do břicha, která ji donutila zlomit se s heknutím v pase a ukročit vstříc všem těm nataženým rukám skrze hrazení, které se na ni snažily dosáhnout. A ublížit. Čísi prsty se jí zamotaly do vlasů a bolestivě škubly, další se sápaly po její haleně, krku, tváři, očích a... A pak ji silné ruce vojáků odtáhly od hrazení a začaly sjednávat pořádek v tom vařícím se kotli šílenství.

Prudce se napřímila. Přimhouřila oči.

Dobytek.

Nic víc. I ta zvěř si v jejích očích zasloužila více úcty, než tyhle kreatury posedlé běsněním. Pokrytci. Lháři. Ani jeden z nich se od ní nelišil. Ani jeden z nich neměl čisté svědomí. A přesto tu stála před nimi právě ona jako symbol všeho, co nenáviděli. Symbol všeho, co bylo špatné. Zlé. Nepřípustné. Ohavné.

Ale to oni byli to pravé zlo. Ona jen jeho pouhým nástrojem.

Odvlekli ji až na pódium. Před stůl všech těch vzácných pánů oděných v sametových rubáších vyšívaných zlatem se zdobením z drahého kamení. Jeden ze strážných ji donutil kleknout a natočit se tváří i k davu, ať se i prostí měšťané mohou popásat na jejím neštěstí.

Muž s pergamenovitou kůží a stařeckými skvrnami rozesetými po celé jeho lysé hlavě, který seděl uprostřed stolu, si odkašlal a s pohledem upřeným do archu lejster párkrát uhodil paličkou do desky, až karafy s vínem nadskočily. Jeho silný hrubý hlas společně se silami vojáků dokázal utišit síň aspoň natolik, aby bylo možné slyšet jeho slova.

Jen matně vnímala, co říká.

V hlavě měla dokonale prázdno. Vynulováno. Bílo. Jako při volném pádu. Bylo by přeci tak snadné se osvobodit. Zabít strážné. Ty nádhery, co měli tu troufalost soudit ji, i když moc dobře věděli, jaká je pravda. Vzít sebou do smrti tolik lidí, že by se o tom vykládalo... Roky a roky. Desetiletí by kolovaly mezi lidmi historky o tom, jak s nimi Bílá čarodějnice dokázala ještě naposledy vyjebat.

Ale ještě nenastal ten správný čas.

Stále čekala. Čekala na...

„...obviněná, Alessia d´Agen byla jednomyslně shledána vinnou z..."

Zpozorněla. Tiše se rozesmála, až jí u koutku praskla krvavá bublina. Dokonce ani nebyli schopni zjistit její pravé jméno. A to ji chtěli soudit?

Fraška. Divadlo pro lidi.

„Zlodějství."

S tím přímo nesouhlasila. Párkrát něco ukradla, to ano, ale nepochybovala, že ti malí chmatáci, co zrovna tak zručně obraceli kapsy velkostatkáři a jeho ženě, toho měli nakradeno mnohem více než ona.

„Smilnění."

S úšklebkem odplivla na botu jednoho z vojáků. Nazval by tak byť jeden z nich to, co se dělo v kobkách?

„Děvka!" zaznělo mnohohlasně a v několika verzích z davu. Tohle oslovení neměla ráda. Znamenalo, že si bere od mužů peníze za to, že je činí šťastnými v posteli svým tělem. A za to si ona nevzala nikdy ani měďák. Ne, ona si nechávala platit za zcela jiné věci.

„Žhářství."

Nu, pár budov skutečně podpálila. Domů. Kostelů. Panství. Statků. Chatrčí. Snad i jeden hrad. Ale pochybovala, že měly nějaké důkazy pro toto obvinění.

Že měli jakýkoliv hmatatelný důkaz pro jakékoliv z těch obvinění.

„Zločiny proti lidskosti." Načež se plamenně rozhovořil o úkladných a bestiálních vraždách devatenácti lidí, mučení dalších jedenácti a zohavení těl u více jak poloviny.

Celou dobu se jen křivě usmívala. Pokyvovala hlavou. Ve skutečnosti jich bylo víc. Mnohem víc. Proč její jméno mělo zvuk? Protože se topilo v krvi. Patřila mezi tu malou skupinku lidí, kteří se za patřičný obnos neštítili ničeho. Absolutně ničeho. A byla na to hrdá. Všichni ti rádoby zabijáci, kteří kdy couvli před zakázkou jen kvůli svému ušlechtilému svědomí, jí mohli vlézt na hrb. Stejně jako všichni tady.

 „Čarodějnictví."

Jediné, v čem se nikdy neprovinila.

A pokračovalo to dál.

„Křivopřísežnictví. Špinění dobrého jména Církve a Boha. Vydávání se po dlouhé měsíce za členku řádu Světic svaté Augustýny."

Clementine. Ó ano. Tu dívku měla ráda. Byla dle jejího gusta. Mladá. Nadějná. Mohla to dotáhnout daleko, kdyby...

„A za napomáhání k útěku a skrývání nebezpečných zločinných elementů se odsuzuje k smrti lámání kolem. Její tělo bude následně zpopelněno a roz..."

Párkrát zamrkala. ‚Lámání v kole.‘ Nebyla si jistá, jestli má sucho v hrdle proto, že od rána neměla ani doušek vody, nebo za to mohla ta představa. Představa velmi pomalé bolestivé smrti, jaké se rozhodně nechtěla účastnit. Ošila se. Po celé řadě upalování a věšení tohle? Doslova viděla ty drobné nitky a zlomyslný úsměv loutkáře, jehož prsty si v tom jistě zahrály své sólo.

„... Trest bude proveden v zítřejší poledne."

Nespokojený výkřik ‚proč čekat tak dlouho‘, vyzněl v ten okamžik vyloženě nevhodně.

Cítila, jak se jí v ústech rozlévá kyselá pachuť žluči. „Poníženě děkuji," zamumlala sarkasticky. Do úsměvu dávajícího najevo, jak moc je jí to jedno, se již musela vyloženě nutit.

Protože nebylo.

Jednou věcí bylo vědění, ta jistota, že jednoho dne zemřete. Žít přítomností, protože snít o budoucnosti nemá cenu. Ruku na srdce, nikdy si nemohla být jistá, zda se dožije následující hodiny. Konce dne. Týdne. O nějakém ‚a žila šťastně až navěky‘či ‚za pár let se uvidí‘ nepřemýšlela už vůbec.

Ale tohle?

Znát čas. Způsob. Vědět, že to je pevně dané, ne ‚snad to dobře dopadne‘.

Ani si neuvědomila, že ji silné ruce vytáhla do stoje a začaly postrkovat dolů z pódia.

Ohlédla se přes rameno, očima přejela po davu. Žádná známá tvář. Rychlý pohyb. Zablesknutí světla odraženého čepelí zbraně. Nic. Až do teď čekala. Nebyla si jistá na co nebo na koho, ale... Čekala. Doufala.

Život nebyl fér.

Ovšem dnes to bylo po dlouhé době poprvé, co to poznání zabolelo.