Orel (část 7 1 z 2)

Den a noc strávil Orel u lůžka svého přítele, který měl obvazy pokryté celé tělo. Jediná věc, která mu zachránila život, byla obrovská houževnatost. Doposud se neprobral, ale Orel cítil, že se to brzy změní. Chtěl být první, koho Bizon spatří, až se to stane. Cítil za jeho současný stav zodpovědnost, kdyby nebyl rozhodnutý za každou cenu Lvici zachránit, přemluvit ji, aby se vrátila zpátky na cestu druihů, nic z toho by se nestalo.
Velmistr Gahen s ním chtěl mluvit, ale počkal, dokud se Bizon neprobudí, dobře věděl, že by od něho Orel stejně neodešel, i kdyby Tal-khen přepadlo Drughovo bratrstvo. Orel pevně svíral Bizonovu ruku ve svých dlaních a celou dobu seděl u jeho postele na židli. Nespal a nejedl, jen se jednou napil. Nic víc nedělal, než držel Bizonovu ruku a čekal, až se jeho přítel konečně probudí.
V místnosti se u zraněného muže vystřídalo mnoho lidí. Kromě velmistra Gahena, mistra Hena, Kima a několika dalších mistrů, se mu také u jeho lůžka neustále střídali přátelé.
Tygr, Škorpion, Vlk, Medvěd a Kobra, tito muži spolu s Orlem tvořili celou jeho rodinu, byli si blízcí jako bratři a nic je od sebe neoddělilo. Až do teď, kdy se mezi mladými druihy najednou začalo povídat, že Bizon zřejmě podlehne svým zraněním. Nikdo z nich si to nepřipouštěl, znali svého přítele lépe než kdokoliv jiný a věděli o houževnatosti jeho těla, stejně jako mysli, proto si byli jistí, že se nakonec probere.
Orel seděl nehnutě déle než dvacet čtyři hodin. Po těle mu chvílemi začínala svalová křeč, jak se dlouhé hodiny ani nepohnul. Hlad a žízeň se mu neustále připomínaly, ale on je silou mysli držel co nejdál od sebe.
Najednou Orel ucítil pevný stisk na své ruce, pozvedl hlavu k muži na posteli a pohlédl mu do očí. Všechno ustalo, křeč, hlad, žízeň, všechno. Čas se zastavil a jejich pohled vypověděl víc, než tisíce slov. Orel spatřil v Bizonových očích radost z toho, že jej vidí. Viděl však hluboko v něm bolest ze smrti Aidy, které nedokázala jeho obrovská síla zabránit. Vyčítal si to, ale nikdy by to nikomu neřekl.
„No, nějak se naše role vyměnily. Já ležím v obvazech a ty mi držíš ruku,“ slova se mu z hrdla drala pomalu, ale i přes bolest ze svých zranění se mírně pousmál a během toho úsměvu Orel na všechna trápení zapomněl. Již ho netrápilo, že Lvici zřejmě nespatří, netrápil jej pocit viny za zranění, které Bizon má, a dokonce zapomněl chvíli i na Azrana.
„Všem se uleví, až jim povím, že ses probral.“ Orel chtěl vstát a dojít za ostatními přáteli a sdělit jim tu radostnou novinu, ale Bizon ho chytil za ruku a přitáhl k sobě.
„Chtěl bych tě o něco požádat.“
Orel pochopil: „Neboj, nikomu jsem nic o průběhu naší mise neřekl a o tom, co se stalo mezi námi a amazonkami, také pomlčím. Bude to tak nejlepší, pokud se mnou souhlasíš,“ a pohlédl svému příteli do očí. Orel chtěl mlčet především kvůli sobě, aby mu nikdo nepřipomínal, že Lvici již nespatří a mohl na ni v klidu zapomenout. Slova velmistra Gahena se mu přitom pořád opakovala v hlavě: „Až budeš starý víc jak deset tisíc let, jednotlivé okamžiky tvého života během té doby budou ve tvých vzpomínkách jen krátké střípky, které se s dalšími roky budou pouze zmenšovat.“
„Dobrá, asi máš pravdu, nemusí se říkat všechno, ale chtěl jsem tě požádat o něco jiného.“
„O co?“ udiveně přitom Orel hleděl na Bizona.
„Mohl bys mi sem přinést smuteční svíci.“
„Smuteční svíci?“ Orel chvíli nechápal proč, ale za chvíli mu to došlo, chtěl se důstojně rozloučit s Aidou a smuteční svíce, která se zapalovala při smrti některého z druihů, byla jediná věc, kterou znal k této činnosti. Hluboko v srdci jistě cítil, že to je málo, a vyčítal druihům, že smrti blízkých nevěnují více pozornosti, aby se s nimi rozloučili, ale chápal, že smrt u druihů je velmi častá a jen pár z nich se dožívá dlouhého věku při poslání, které si zvolili. „Dobrá, přinesu ti ji hned, jak se vrátím od velmistra Gahena.“
„Díky,“ v očích Bizona zářila bezmezná vděčnost.
„Teď se prospi, půjdu říci ostatním, že ses probral, a zajdu za velmistrem,“ tiše pak Orel odešel z místnosti.